Druhá studená válka mezi euroaemerickým geopolitickým celkem a Putinovou ruskou diktaturou zastihla Českou republiku, tak jako demokratickou Ameriku a Evropu bez výjimky, ve skandálním politickém negližé. Evidentně povrchní, byť zejména na americké scéně politicky značně vychytralý americký prezident Barack Obama se s ruským diktátorem Vladimírem Putinem téměř bratřil a své i evropské strategické zájmy krok za krokem přepouštěl stále zjevněji antidemokratickému Rusku. Až do té doby, kdy ruský diktátor vojensky okupoval ukrajinský Krym, a tím v demokracii vychovaným lidem nepřehlédnutelně ukázal, že mezinárodní právo pro něj nic neznamená.

Na tomto zásadním kameni úrazu se musela zastavit nejen demokraticky již dost svérázná Obamova Amerika, ale i Německem, tedy nyní kancléřkou Angelou Merkelovou fakticky řízený, značně nedemokratický útvar Evropské unie. Putin překročil Rubikon a kostky druhé studené války jsou nenávratně vrženy, přestože by se s ním jak obamovská Amerika, tak antiamericky orientovaná stará Evropa do tohoto rozhodujícího okamžiku tak rády přátelily a ruku v ruce společně postupovaly.

I pro Českou republiku nastal pro mnohé tak nepříjemný okamžik pravdy a zřetelně ukázal, kdo je kdo. Ukázal v první řadě, že jsme dlouhou komunistickou minulostí a jí dosud zatíženými zahraničními aktivitami stále ještě silně oslabenou demokracií. Nejen notoričtí komunisté, od nichž se nic jiného nedá očekávat a sociálně-demokratičtí polokomunisté, ale i většina dalších, dokonce i liberálně orientovaných a vyhraněných politických stran a předních českých politiků ukázali, že demokratická politická orientace a její kultura statečnosti jsou jim dost cizí. Ano, po pětadvaceti letech svobody, jež následovala po téměř dvaačtyřicetileté komunistické totalitní diktatuře, je toto naše česká realita. Vlastně se není čemu divit.

Lze se ale zamýšlet a jednat. Naše trapně postkomunistické negližé se dost podobá slovenskému a maďarskému. I tam se zřejmě političtí vůdci zatím příliš nedovtípili, kde nyní v pokrymské konstelaci vlastně jsou a kým v ní jsou. Zatím to došlo jen Polákům a Baltům. Hlavní mocnosti EU dělají až na Británii obstrukce, jak to jde a prezident Obama (podobně jako prezident Zeman), ukazuje chvályhodné svaly spíše na irácko-syrském válčišti než na Ukrajině a v Pobaltí. Jádro českého politického problému definoval prezident Zeman v ruštině svým pozoruhodným slovním „rhodským skokem.“ Napadení Ukrajiny Ruskem je prý jen taková chřipka. Nutkavé přání je zjevným otcem této úžasné a nejen prezidentovy myšlenky, ale dějiny a současnost ji nicméně vyvádějí z omylu. Podobnou údajnou chřipku, jak vždy tvrdili a i nyní tvrdí usmiřovači diktatur, jsme si právě my užili v mnichovských časech r. 1938, v únorových dnech r. 1948 a rovněž tak v horkém politickém létě r. 1968. Nyní se tehdejší „chřipka“ odsunula o kus dál na východ. Zatím na Ukrajinu a do Pobaltí. Do sousedního koutu klíčového strategicko-politického území mezi Německem a Ruskem, kam stále patříme a vždy patřit budeme. Na něm nikoli náhodou v Praze vznikla v r. 1618 nejen válka třicetiletá, ale v r. 1914 na Balkáně první světová, v r.1939 po Mnichovu druhá světová, v r. 1948 první studená světová a nyní ta druhá studená polosvětová. Takže sankce proti zde působícímu agresorovi jsou podle našeho prezidenta špatně a co se takto děje na východ od nás, je pouhá chřipka.

Nebýt vítězství demokracií nad Sovětským svazem, kde hrály významnou úlohu citelné sankce, Miloš Zeman by nesídlil na pražském hradě českých králů. Inu, nevděk světem vládne, a k tomu ta krátká, a právě ta česká paměť…