Odbor archivní správy ministerstva vnitra udílí každoročně čestné medaile významným archivářům. Letos ministr vnitra Milan Chovanec (ČSSD) udělil medaili i PhDr. Emilii Benešové, vedoucí oddělení foto-fono-kino dokumentů a služeb veřejnosti Národního archivu v Praze za „dlouhodobý a významný přínos pro české archivnictví a při příležitosti životního jubilea“.



Co se skrývá za souslovím „významný přínos“, jsou především politické a lobbistické aktivity PhDr. Emilie Benešové.

Už v roce 2002 se ve spolupráci s profesní Českou archivní společností zasazovala proti tomu, aby vznikla instituce zkoumající totalitní minulost. Byla mezi prvními, kdo v „Petici proti zřízení“ instituce pro dokumentaci totality tvrdila, že taková státní instituce je finančně nákladná, neefektivní a neprůhledná, že taková instituce nemůže zaručit svobodu vědeckého bádání, že „vyjmutí archivních materiálů týkajících se činnosti Státní bezpečnosti z Jednotného archivního fondu ČR znamená popření základního archivního principu“, že institut je v rozporu s historickou vědou ve věci nestranného hodnocení období totality a že volba i odvolávání ředitele je nestandardní, protože „nevylučuje závislost nejen na státní exekutivě, ale především na politickém vlivu“.

Když vešel v platnost zákon č. 181/2007 Sb., o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek, a v roce 2008 ústavní soudci zamítli návrh 57 poslanců z ČSSD a KSČM podaný Jiřím Paroubkem, Lubomírem Zaorálkem, Davidem Rathem, Zdeňkem Škromachem ad. na zrušení Ústavu pro studium totalitních režimů, zástupce navrhovatele, poslanec za ČSSD Zdeněk Jičínský, na otázku České televize, zda se spojí s komunistickou stranou v boji proti ÚSTR, odpověděl: „Spojíme se s každým, kdo bude chtít tento zákon zrušit.“ (ČT1, Události, 13. března 2008)

Archivářka Emilie Benešová se stala skrytým politickým spojencem a iniciátorem mnoha aktivit proti Ústavu pro studium totalitních režimů, a zejména trvale účelově zpochybňovala zákon č. 181/2007 Sb., v souvislosti se zákonem č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě, jak to dokladuje například „Závěrečná zpráva Odborné komise k posouzení problematiky ochrany archiválií, digitalizace a informačních systémů v Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek“ z roku 2010.
Po volbách na podzim roku 2012, když Senát získal výrazně levicovou většinu, zvolil převážnou část členů Rady Ústavu podle destruktivního politického klíče „spojíme se s každým“, kdo bude chtít tuto instituci radikálně změnit personálně a změnit také její činnost. Senát kromě Michala Uhla, člena Občanské společnosti „Dienstbier náš prezident“, jenž svou kandidaturu spojil programově s personálními a institucionálními změnami v Ústavu a Archivu, Lukáše Jelínka, člena ČSSD, PR (vztahy s veřejností) ČSSD, dlouholetého spolupracovníka Lubomíra Zaorálka, jenž dlouhodobě zastával názor, že ÚSTR je „instituce pochybná a zbytečná“, Jana Bureše, člena Městského zastupitelstva v Dobříši za ČSSD, zvolil i Emilii Benešovou.

Hned po svém jmenování zcela nepokrytě začala hájit partikulární zájmy archivářů a veřejně prohlašovala, že pro ni není prioritní otázkou ÚSTR, ale Archiv bezpečnostních složek (ABS) a jeho zaměstnanci. Od počátku se angažovala v politicky motivovaném odvolání tehdejšího ředitele Daniela Hermana, kdy došlo i k jeho propuštění z práce, které bylo nezákonné, jak ostatně konstatoval ve svém pravomocném rozhodnutí i Městský soud v Praze v dubnu 2017. Archivářce Emilii Benešové najednou nevadilo, nejen „neprůhledné zřízení instituce státu“, ale ani to, že Ústav „nemůže zaručit svobodu vědeckého bádání“, jak v minulosti tvrdila. Možná proto, že se chopila politické možnosti, před kterou sama hlasitě varovala: totiž že volba i odvolávání ředitele Ústavu může být nestandardní, pokud se členové Rady stanou závislými na politickém vlivu.

Jmenovaná archivářka se následně angažovala v nezákonné delimitaci digitalizace významného pracoviště ÚSTR pod ABS; tento protiprávní proces byl zastaven až na základě dopisu předsedy vlády České republiky Bohuslava Sobotky ze dne 17. března 2014 (č. j. 1792/2014 – OVL), který byl adresovaný Nezávislé odborové organizaci ÚSTR. Aby nakonec prosadila převedení digitalizace pod ABS, spolupodílela se s dalšími členy Rady Ústavu na hromadném propouštění zaměstnanců z oddělení digitalizace a informatiky, kdy byl do Archivu bezpečnostních složek nakonec převeden i majetek z tohoto pracoviště. Výčet jejího klientelistického a lobbisticky motivovaného jednání je samozřejmě delší a v mnoha případech bylo toto jednání prosazováno na hraně zákona o střetu zájmů, neboť Archiv bezpečnostních složek by měl být v budoucnu převeden pod Národní archiv, kde je vedoucí pracovnicí oddělení digitalizace. Jako členka Rady také legitimizovala praktiky šikanování zaměstnanců ze strany vedení ÚSTR, kdy došlo k masivní fluktuaci, soudním sporům, manažerskému selhání a kdy se v této instituci začal objevovat diskriminační přístup k jednotlivým zaměstnancům – tak byly porušovány i mezinárodní odborářské úmluvy, jimiž je Česká republika vázána.

Je příznačné, že ocenění nebylo uděleno Emilii Benešové za nějaké vynikající výsledky v řízení českých archivů, za výraznou vědeckou, pedagogickou, odbornou a publikační činnost nebo za zvýšení úrovně spisové služby či mezinárodní spolupráci. Nebylo založeno na kritickém posouzení oceňované osoby a nebylo vedeno skutečně nestranně celospolečenským zájmem, ale pouze cynickou partikulární logikou politického a profesního lobbismu. Je paradoxní, že archivářka v minulosti kritizovala princip nestrannosti státu, aby byla nakonec oceněna státní institucí, na jejíž výplatní listině figuruje jako zaměstnankyně.

Největším paradoxem tohoto politického ocenění je však skutečnost, že je udílí ministr politické strany, která se po politickém voličském propadu náhle probudila a začala zkoumat minulost ministra financí Andreje Babiše, a zajímat se i o dávné aktivity „dodnes záhadné švýcarské společnosti O.F.I.“. Ve chvíli, kdy politika ČSSD vůči totalitní minulosti, založená na destruktivním heslu „spojíme se s každým“, přináší svoje „plody“, se této straně najednou její vlastní politika zajídá. Náhle se cítí být ohrožena politikem, jehož minulost je spojena s totalitním režimem, jak dokladuje dodnes neukončený soudní spor mezi slovenským Ústavem paměti národa (ÚPN) zkoumajícím totalitní minulost a Andrejem Babišem, který je v archivních svazcích někdejší československé tajné policie (StB) veden jako její agent. Politici by totalitní minulost neměli zkoumat, ani omezovat podle hesla „spojíme se s každým“, ale měli by ji nechat kriticky a svobodně zkoumat k tomu určenými institucemi, jako ÚPN nebo ÚSTR.