Traduje se, že když někdy na přelomu 50. a 60. let odkryli dělníci v jedné pražské zahradě zpod nánosu listí a hlíny podivnou sochu se zvířecími rysy, úřady nevěděly, co s ní. Nabídly ji tedy zoologické zahradě.

Jestli to opravdu přesně takhle proběhlo, dnes už nezjistíme, ale jádro historky je pravdivé. Šlo o někdejší Novákův sochařský ateliér pod Vyšehradem a o druhý z originálů sochy slovanského boha Radegasta. Pracovníci zoologické zahrady si jej někdy v roce 1961 skutečně převzali a umístili na rozcestí v horní části areálu. Stalo se tak tři desetiletí poté, co první a známější z obou originálů Radegasta byl slavnostně odhalen na mýtické hoře Radhošti v Beskydech.



Je nanejvýš sporné, zda měli staří Slované ve svém pantheonu bohů opravdu i Radegasta, a za téměř jisté můžeme navzdory všem pověstem pokládat, že za jejich dob nebývala na Radhošti ani pozlacená, ani žádná jiná Radegastova socha. Mnohé z těchto pověstí spojených s Radhoštěm jsou však nanejvýš působivé a nelze se divit těm, kdo se v tamním pseudokrasovém podzemí pokoušeli najít prastarou sochu Radegasta či poklady z pohanského chrámu.



Pověsti o Radegastovi se svého zhmotnění dočkaly až zásluhou rodáka z Frenštátu pod Radhoštěm a tehdy již slavného amerického sochaře Albína Poláška (1879–1965). Ten roku 1925 při jednom ze svých návratů do Československa vyřezal podobu Radegasta ze dřeva a o pět let později ho v pronajatém Novákově ateliéru ztvárnil do podoby, kterou známe dnes. Avšak zatímco první z originálů více než třímetrové sochy z umělého kamene byl určen pro Radhošť, kam byl skutečně hned v roce 1931 umístěn, druhý originál nechal Albín Polášek zhotovit pro svůj budoucí ateliér pod širým nebem. Ten si plánoval vybudovat v rodném Frenštátě, ale k tomu nikdy nedošlo. Polášek, který byl mj. autorem sochy Woodrowa Wilsona či děl s náboženskou tematikou, se po roce 1948 stal v rodné zemi nevítanou osobou a zahrnován poctami dožil ve Spojených státech.

Není jasné, zda se druhý originál sochy Radegasta nacházel během prvních třiceti let své existence pouze na pozemcích Novákova ateliéru v Praze či také někde jinde. Další více než půlstoletí však byl vystaven povětrnostním vlivům v zoo a začal vůčihledně chátrat. Rozhodli jsme proto pro jeho zrestaurování, které provedl Petr Lacina z Restaurátorské sochařské školy AVU v Praze.

Jak se ukázalo, stav sochy byl ještě horší, než se jevil na první pohled. Radegastovi chyběla holubice (nebo snad kachna) na pravé ruce i část rohu hojnosti, povrch pokrývaly mechy, lišejníky i sádrovcová krusta, socha byla protkána trhlinami a její železná výztuž beznadějně zkorodovala. Bylo nutné provést řadu analýz a sochu trpělivě čistit a opravovat. O jak složitý šlo proces, ilustruje například skutečnost, že aby materiál nově vymodelované holubice přesně odpovídal materiálu původnímu, musel Petr Lacina nejen dojet pro strusku na Ostravsko, ale také vypálit cihly, jejichž drť barvou i strukturou přesně odpovídala té drti, kterou kdysi jako jednu z příměsí použil Albín Polášek…

Radegasta dnes v zoo můžete opět obdivovat v plné kráse. A protože příběh domnělého slovanského boha, jeho uměleckého ztvárnění a v neposlední řadě také záchrany je nesmírně zajímavý, věnovali jsme mu v Gočárových domech v Zoo Praha výstavu, která potrvá až do konce listopadu tohoto roku.