Mezi Božkovem a Senohraby, kousek za Prahou, leží obec Mirošovice. Je to středočeská ves, která je dobře známá především svým sjezdem z dálnice na Benešov.

Nemotoristé si jí pak pamatují díky zastávce, na které vlaky stojí před Prahou delší dobu, kvůli vyrovnávání zpoždění na trati. Při tomto čekání si mohou cestující všimnout bílé budovy na níž visí žlutý nápis Restaurace U Aničky. Tento podnik, který stojí asi sto padesát metrů od nádraží, není ani nádražní ani vesnickou hospodou. Stojí prostě mezi.

Uvnitř hospody je klidné odpoledne a hostů pomálu. Nikoho nevyruší ani nemotorný vstup místního bezdomovce Vency. Výčepní Honzík mu často v zimních měsících odtočí šnýtek, aby se taky na chvíli zahřál. Jednou za čas, když je to s Vencou nahnuté víc než obvykle, mu vnukne nějakou tu stokorunu, aby se šel konečně umýt, protože už se na to nemůže dívat.

Venca i dnes s rudolícím úsměvem a poklonou poděkoval za trochu pěny v půlitru a stoupl si pokorně ke dveřím. Samozřejmě nastražil své bystré uši bezdomovce a vše v lokále bedlivě poslouchal.

U štamgastského stolu před pípou seděli toto odpoledne dva muži.

Mladší Jaryn byl klasický český žabák s tlustým řetězem z chirurgické oceli kolem krku, krátkým sestřihem, oděn v domácích teplákách. Venku mu stála jeho Octavia, kterou se po několika pivech vždy dovezl tři sta metrů z hospody domů.

U stolu s ním seděl starý monarchista, penzista Alois. Ten měl dnes na sobě svou oblíbenou košili s tvrdým límcem a vzorovanou vestu s kapesními hodinkami na řetízku.

Jaryn se chvíli vypitým pohledem odevzdance díval do stolu a pak řekl: „Tak jsem teď četl, že nějaký vědci napsali, že svět je ve stavu klimatické nouze. Bylo jich jedenáct tisíc! To je docela dost, ne?”

Alois se napřímil. Takové velké téma bylo něco pro jeho pevný světonázor. „No to oni píšou každých pět let. Důležité je se zamyslet nad tím, kdo za to může. Já ti to povím. Angláni a Francouzi. Ty to zapříčinili tím, že pustili po válce své kolonie. Těm svým křovákům v Indočíně nakukali, že mohou mít svobodu a ty se teď chovají jako prasata. Vyhazují odpadky do moře, kácejí pralesy a je z toho všude bordel."

„Hergot, fujtajbl,” odkašlal si hlasitě chraplavým hlasem bezdomovec Venca u dveří.

„No a co v Číně, těch je miliarda a chovají se ještě hůř! Proč se máme my chovat jinak, ať se nejdřív ukážou oni!” řekl vzrušeně mladý Jaryn a bylo cítit, že by někomu rád dal ránu do nosu, jen aby řeč nestála. Monarchista Alois mu na to poskytl rychlou odpověď: „V Číně vládne tvrdá ruka. Oni jim to jednou přikážou. Však to ani jinak nejde, když je tolik lidí.”

„Himlvetr,” ozval se bezdomovec Venca od dveří a začal brblat jako když startuje dieselový motor. Výčepní Jindra se na něj káravě podíval, ale pánové u stolu si ničeho nevšímali a pokračovali v diskuzi.

„Pravda je, že ledovce tají a u nás není voda. Náš potok tady za vsí je už léta vyschlý,” řekl Jaryn a s vážností se chytil půllitru. „Vrabci jsou taky v prdeli. Dnes už žádného nepotkáš,” dodal monarchista Alois a oba muži se ponořili do svých myšlenek.

Bezdomovec Venca u dveří už vydával zvuky jako rozjetá německá ponorka.

„Vědci nemusí mít vždy pravdu,” ozval se po chvíli Alois, „mýlit se je součástí jejich povolání,” dodal významně a opřel se do židle, jako kdyby ho ta vlastní slova kolébala.

Na to Jaryn zvedl svůj tupý výraz a pravil: „Jen ať po nás nic nechtěj. Já po nikom nic nechci a nikomu neškodím. Chodím do práce, večer si dám pivo, tak ať mi dají pokoj.”

Nastalo krátké ticho. Rádio za výčepem hrálo tlumené a nesrozumitelné písně a nikdo nemluvil. Najednou byl slyšet podivný hluk od dveří. V tu ránu se hlasitě ozval bezdomovec Venca. „To by mě zajímalo,” řekl chraplavým a zvučným hlasem „co by vám na to oteplování řekl papež.”

Oba dva muži se na sebe významně podívali. Pak se monarchista Alois obrátil, natáhl ruk a pravil: Ty Venco, prosím tě, mlč a nemluv, pokud nejsi tázán.”

Bezdomovec začal nesrozumitelně klít pod vousy a Alois se otočil zpátky ke svému stolu. Výčepní za pípou jen obrátil oči v sloup. Pak zhluboka vydechl a začal mýt půllitry. Do hospody totiž vstupovali další hosté, kteří o něčem hlučně a horlivě diskutovali.