Toto zamyšlení se budu snažit uvést dvěma příhodami, první je pár let stará a je ze Švýcarska, druhá je z letoška z Prahy, ale budou i další, schválně jestli čtenář dojde ke stejným závěrům.

1. Švýcarsko 2004
Byl jsem s rodinou v Basileji. Tehdejší stopětadvacítku škodovku jsme nechali zaparkovanou na tzv. modré zóně, tj. v prostoru, kde musí mít zaparkované auto vystavené papírové hodiny, které ukazují, kdy jsme zaparkovali, a tedy do kdy odjedeme. Po návratu jsme s tátou zjistili, že jsme nechali rozsvícená světla a baterie ani neškrtne. Do toho se k nám blížil místní strážce zákona. „Je, to bude průser,“ pomysleli jsme si, hodiny totiž ukazovaly, že jsme měli před dvěma hodinami vypadnout. Policista se k našemu překvapení zeptal, kde že je jako problém. My jsme začali koktat, že se jako omlouváme, ale že máme tu baterii v háji a tak. „Ja, ja, das ist wirklich Problem.“ povídá strážník a chápe se nějaké vysílačky a směsicí asi všech čtyř místních jazyků do ní něco hlásí. Pak řekne, že za chvíli přijedou a jde opodál pomáhat mamince s kočárkem přes travnatý pruh. Pochopitelně jsme očekávali, že přijede v lepším případě odtah a v horším policejní posily, které nás někam zašijou, páč nebudeme mít na zaplacení mastné pokuty. Místo toho se objeví jakási mobilní autoopravna a muž zákona přichází k našemu autu a přináší „Überbrückungskabel“ (přemosťovací kabel), zapojí ho do našeho a do jeho auta, baterie je během chvíle nabitá, my startujeme, oni nám mávají a přejí hezké zážitky v jejich zemi.

2. Scéna z pražského sídliště
Kluk, kterého trochu znám od dětství, rozpadla se mu rodina, přišel o normální práci, začal chlastat, kouřit trávu, stal se z něj „polobezďák“. Nakonec, když chodil pozvracený ke své matce, zželelo se matce svého syna a on se k ní nastěhoval. Samozřejmě neměl z čeho platit pití, tak vydíral a šikanoval matku, aby mu ty peníze ze svého nuzného důchodu dávala, a ta si proto musela půjčovat. Všechno skončilo před pár dny u už několikátého soudu podmínkou za neplacení výživného, týrání blízké osoby a ozbrojený útok na matku kvůli penězům. Policie měla několik trestních oznámení již dříve, zbitá pětasedmdesátiletá matka, vymlácený byt apod. Nicméně matka jako poškozená nedávala souhlas s trestním stíháním, tak se tím naše policie nemusela zabývat a bylo „vyřešeno“. Že by někoho napadlo řešit příčinu všeho, tj. alkohol, drogy a kritický finančně sociální stav, to ani omylem.

Když jsem před časem druhý případ z českého sídliště rozebíral s jedním vysoce postaveným nizozemským důstojníkem u policie, tak to nebyl schopen pochopit. Tvrdil, že se u nich v obdobných případech zmobilizuje sociální systém, který právě začne řešit příčinu dané kritické situace. Svolaného sezení se pak zúčastní státní zástupce, zástupce obce, sociální pracovník a odborník na nějakou oblast (psycholog, psychiatr, drogový specialista). Jestliže delikt, který podle všeho byl spáchán, není nijak závažný a podaří se najít příčinu problémů a tyto problémy rada moudrých vyřeší, resp. navrhne nějaké řešení, pak je možné stíhání podmíněně zastavit a součástí vysloveného dohledu je uložení souboru opatření k vyřešení finanční a sociální situace onoho obviněného a jeho okolí. Čili věci, jež se u nás neřeší a nikdo nemá ani ambici je řešit.
V Česku totiž není nic relevantního mezi represí a komerčním sektorem. Když dělá opilec bordel na ulici, odvezou ho na záchytku, nikdo se však druhý den vystřízlivšího nezaptá, co se stalo. Když někdo stařeně kadí po bytě a demoluje majetek v bytě a ona nedá souhlas k trestnímu stíhání, nikdo se neptá, zda jim nemůže nějak pomoci. A když někomu chcípne auto, neptá se ho, zda nemůže pomoci. U nás se jenom trestá. Ano, existuje nevládní sektor, ale ten nemá žádnou pravomoc k nápravě. Chybí to, co mají v Holandsku – provázání výkonu státní moci s léčbou a řešením sociální situace i za účasti onoho nevládního sektoru, popř. odstranění třeba jenom hloupého problému. Narazil jsem na to v jednom z nedávných blogů. U exekucí taky nikoho nezajímá, zda neexistuje snadné řešení pro dlužníka, existuje jenom zájem na nejsnadnějším vymožení dlužných prostředků.
Jak z toho ven? První problematika je, jak do neziskového, ale i soukromého komerčního sektoru přinést více peněz, aby onen servis pro nejrůznější pomoc byl pokud možno komplexní. Třeba k tomu výrazně pomohou tolikrát prokleté církevní restituce, na západě církve s pořádným majetkem umí lidem ve složité situaci pomoci, viděl to můj vodicí pes na vlastní oči. Potom je tu oblast spolupráce mezi policií, státním zastupitelstvím a soudy na jedné straně a oním neziskovým sektorem na straně druhé. To bude vyžadovat při rekodifikaci trestního procesu hodně inspirací v zemích, kde to funguje. A v neposlední řadě stojí za zamyšlení, zda místo nějaké té bouchačky, pendreku nebo pokladničky na vybírání pokut pro špatně parkujícího by se ve vozidle policie nemohl objevit nějaký ten Überbrückungskabel, aby policie dostála svému nápisu na autu a skutečně uměla a chtěla pomoci.