Většinou ten večerníček moc nevnímám, už v tu dobu napouštím vodu do vany pro děti, ale pondělní díl Včelích medvídků se zlodějem Pučmeloudem jsem slyšel velmi dobře. Kromě toho, že zloděje zavřeli do sudu, zahřímal Čmelda: „...a všechno, co jsi ukrad, vrátíš!“ A tím přicházíme k otázce, proč to jde u hmyzu s trumpetkami a nejde to u veřejné správy.

Přijde nový ministr, dá několik milionů za audity, aby našli něco na ministrova politického předchůdce a cifršpioni překvapivě přijdou na šmeliny za pár set milionů. Ono se to mimochodem bude opakovat i za pár týdnů po nadcházejících volbách. A protože nová vláda přece žádné podezřelé transakce z minulosti tolerovat nemůže, podá trestní oznámení na neznámé představitele bývalého vedení resortu. Policie si pochopitelně nemůže poradit se situací, kdy má dokázat složitý právní problém a nemá už k dispozici žádné relevantní dokumenty (s těmi si už na konci volebního období poradila skartovačka), takže případ odloží. No, a co potom? Nic. Když to policie nekvalifikovala jako trestný čin, není to pro nikoho problém. Jenže právě tady ten problém je! To, že to orgány činné v trestním řízení nekvalifikovaly jako trestný čin, neznamená to, že se nic špatného nestalo. Existuje kromě trestní sankce ještě občanskoprávní a pracovněprávní odpovědnost, ale ta jako by ve státním neexistovala.

Jestliže někdo podepíše předraženou smlouvu, a není-li to kvalifikováno jako přečin porušování povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti, odpovídá podle pracovněprávních předpisů za způsobilou škodu, kterou právě nikdo nevymáhá. Takže státní Pučmeloud se směje, protože se mu nic nestalo.

Podíváme-li se do zákoníku práce, odpovídá zaměstnanec u nedbalostního porušení předpisů o hospodaření státu do 4,5 násobku mzdy. Zde bych si dovolil úvahu, zda by se v konkrétních případech vedoucích pracovníků v nejvyšších platových třídách neměl tento limit zvýšit na roční plat. Kdo má moc rozhodovat, má být dobře zaplacen, ale má být také odpovědný.

Když se potom náhodou podaří něco někomu v trestním procesu dokázat, nějak se téměř zcela zásadně neukládají peněžité tresty. Podmínka zloduchy, kteří parazitují na veřejné moci a majetku, nebolí a státu se nevrátí ani výdaje na vyšetření deliktů, natož na nápravu zločinných rejdů. V této souvislosti navrhuji, aby u majetkových a hospodářských trestů, nebrání-li tomu závažné rodinné okolnosti, byly povinně ukládány peněžité tresty. Jestliže je pak uložen někomu svobodnému a bezdětnému trest za závažný hospodářský delikt, nemohl by se jednou za pár let uložit i trest propadnutí majetku či jeho relevantní části? Ono by to mělo i něco dočinění s takovým pojmem jako spravedlnost – když se zvyšují nepřímé daně na věci pro děti, mohli by do eráru přispět i ti, co se přičiňují o to, aby v té státní pokladně nic nebylo. K souboru změn, aby to pijavice trochu bolelo, by měl patřit i nástroj zabavení výnosů z trestné činnosti. Už jsem několikrát slyšel, že ho policie, resp. státní zastupitelství využilo, ale je to tak zoufale řídký jev, že to skoro nestojí za řeč.

A ještě k těm „pragmatikům.“ V probíhající kampani, když mám nějaký problém, konzultuji to s různými známými a odborníky na různé oblasti propagace. Když ani oni neví, jak složitou situaci vyřešit, končí to velmi často touto větou: „Zajdi za támhletím, víš to on ví, co a jak. No, vždyť víš, on je takový pragmatik.“ Po několika setkáních jsem zjistil, že význam onoho označení se asi v posledních letech dost změnil. Za pragmatika je v současné době považován ten, kdo je všeho schopen, má kontakty a umí jich využívat. Zjistil jsem, že má ještě jeden rys – vždycky stojí na opačné straně barikády, než já idealista.

Jsem hrozně zvědav, zda po volbách zvítězí zdravý rozum Čmeldy a do státního se vrátí alespoň něco z toho, co Pučmeloudi nakradli nebo, co poškodili, a nebo to budou mít v rukou dál pragmatici, kteří vědí „co a jak.“