Svátečně oblečení vesničané, několik kapel, soutěž v roztáčení káči, taneční a pěvecké skupiny, domácí kořalka a to všechno v nádherném vesnickém prostředí severního Laosu.

Asi před měsícem jsem měl možnost s přáteli strávit týden v severní laoské provincii Luang Nam Tha. V jedné, pro mě bezejmenné, vesničce, se konala velká vesnická pouť, na kterou se sjížděli svátečně oblečení lidé z širokého okolí a moc dobře se bavili.






Jediný kolotoč obsypaný rozesmátými dětmi. Elektrický motor nestačil a tak musela obsluha pomoci.




Místní škola sloužila jako hlavní budova, ve které se prodávaly hedvábné šátky, ale také se hrálo, zpívalo a tancovalo.




Nechtěli jsme rušit a tak jsme do jedné ze tříd, ve které tancovala skupinka vesničanů, nejprve jenom nahlédli. Ale hned nás pobídli, ať se k nim přidáme a trvali na tom. Tak jsme s nimi všemi tancovali v kruhu a pán v bílé košili se rozhodl nás ve třicetistupňovém vedru opít třemi doušky domácí kořalky. A odmítnout by přece bylo příliš nezdvořilé ;-)

Usměvavý výraz nenasadili jen kvůli fotoaparátu, ten mají lidé v Laosu na tváři neustále. Jsou milí, bezprostřední a sabadee (dobrý den) a jejich úsměv vás provázejí na každém kroku.


Zpívalo a tancovalo se i venku pod širým nebem. Během celého dne probíhala přehlídka pěveckých a hudebních vystoupení desítek místních skupin a to je jedna z nich.






Takhle se závodí v roztáčení dřevěné káči. Dva závodníci ji roztočí současně a pak se čeká, která se bude točit déle.


Malý kluk se nechal vyfotit, když čekal na kolotoč. Ukázal jsem mu fotku na displeji a měl z ní takovou radost, že se se zavýsknutím běžel pochlubit ostatním.


Tenhle kluk kolem mě procházel, když jsem se na chvíli zastavil na kole jen o pár set metrů od místa, kde byla pouť. Poprosil jsem ho, jestli si ho můžu vyfotit a souhlasil. Ukázal jsem mu fotku a lehce se usmál. Natáhl ruku a dětským hláskem pronesl: „Mani!“ (money) Tím se začaly vysvětlovat časté inzeráty v restauracích pro cizince, které nabádaly k tomu, abychom nakoupili dětské knihy a dávali je dětem místo peněz. Také začínalo být jasné, proč některé děti nevolaly sabadee, ale kip, kip, kip! (laoská měna). Naštěstí naprostá většina volá sabadee a nic po vás nechce, naopak vám věnuje milý úsměv.




Tak vypadají domy ve zbytku vesnice, ve které se konala pouť.








Vesnice jsou obklopeny pralesem a rýžovými políčky. Prales se hemží vesničany. Někde už prales nahrazují monokulturní plantáže, ale zrovna v této provincii pomáhá přírodní dědictví bedlivě hlídat vláda i UNESCO, takže výpaly jsou celkem ojedinělé. Naopak na čínské straně nezbývá pralesa zdaleka tolik a převládají plantáže gumovníku, banánovníku a cukrové třtiny, tedy plodin, které přinášejí farmářům rychlý zisk.


Tak vypadá čtyřicetitisícové město Luang Nam Tha (40 000 obyvatel udává náš tištěný průvodce). Kde bydlí, nevíme, protože na fotce vidíte více než třetinu města a zbytek je zastavěn stejně řídce jako zde.


Poznáte, jaký předmět žluté barvy je na červené vlajce? Jen pro zajímavost, jako bývalý člen RVHP patříme do skupiny zemí, které platí nejnižší poplatek za laoské vízum. Stojí 30USD a můžete ho zaplatit i v jiných měnách, ale raději si připravte dolary, jinak vás celníci oškubou.

Na závěr ještě pár fotek ze sousedních vesnic a městečka Muang Sing.









Tito lidé nečekají na vlak, jak si myslel jeden můj známý, když fotku viděl, ale hrají petanque, který je dědictvím francouzského kolonialismu.

Pokud budete mít možnost, pak severní Laos určitě navštivte. Čeká na vás nádherná příroda a krajina a příjemní lidé, krásné zážitky a relativně málo turistů.

Další a trochu větší fotky z Laosu najdete zde.