Je to vždy špatně? Dvě historky s různým koncem o čínském pragmatickém přístupu.

Pragmatický: praktický, nezaujatý, chladně a rozumně uvažující. Pokud se ve všech knihách o Číňanech opakuje jediná charakteristika, je to „pragmatický“.

Historka první
Můj kamarád Michael šel na rande. Michael je na kluky a šel na rande s Číňanem. Domluvili se v internetové seznamce, která je určena jen gayům a jejíž vzhled ani název o tom nenechá ani náhodně zbloudivšího návštěvníka chvíli na pochybách.

Chvíli spolu chatovali, potom si vyměnili telefonní číslo. Číňan, který si říkal Paul, hned Michaelovi zavolal zpátky. Asi hodinu se ho vyptával na všechno možné a byl to celkem příjemný rozhovor. Michael se o Paulovi dozvěděl, že je o rok starší a že dělá na univerzitě doktorát z angličtiny.

Sešli se hned následující den u metra v centru Pekingu a šli na oběd. Michael věděl od první chvíle, jak rande dopadne, protože Paul se mu ani trochu nelíbil. Povídali si o všem možném, Paul se ptal Michaela na všemožné osobní detaily, Michaela Paulovy detaily nezajímaly a raději držel konverzaci v úplně jiných rovinách, protože zatím mu Paul dával jasně najevo, že by o něj měl zájem.

Po obědě šli do nedalekého parku, a když se chvíli procházeli, Paul se zeptal: „A co tví rodiče? Vědí, že jsi na kluky?“ Michael neurčitě odpověděl a otázku mu vrátil. „Cože? Jestli mí rodiče vědí, že jsem na kluky?“ nechápavě se na něj podíval Paul, „já přece nejsem gay!“ Michael pomalu zavřel oči, přimáčknul k sobě víčka tak silně, až se mu zvednul spodní ret, znovu je rozevřel a prudce zakroutil hlavou: „Cože?!“ „Já nejsem gay,“ opakoval Paul, „jen si chci procvičit angličtinu.“ Michael se nezmohl na slovo. V další větě z Paula vypadlo, že si o homosexuálech myslí své, jsou divní a kdyby chtěli, mohli by chodit s holkama. „A co tady teda dneska děláme?“ Michael nevěřil vlastním uším. Paulova slova se jej dotkla. „Ty se zlobíš? Já se takhle scházím s cizinci-gayi pravidelně, myslím, že je to dobrý způsob, jak si procvičit angličtinu.“

Michael odcházel z parku rychlým krokem. Sám, rozčílený a znechucený.


Historka druhá
Tuhle příšernou historku vyprávěl mé kamarádce na Tchaj-wanu její americký spolubydlící, který přišel na Tchaj-wan asi před 15 lety.

Když žil v Tchaj-beji už několik měsíců, zaklepaly na jeho dveře dvě americké černošky a s brekem ho prosily, jestli by u něj mohly žít v podnájmu. Už druhý týden marně hledaly byt. Ne proto, že by volné byty nebyly, ale proto, že jednání o pronájmu skončila vždy ve chvíli, kdy majitel zjistil, že mají černou pleť.

Dnes se Tchaj-wan orientuje hlavně na středoamerické státy, protože jsou jedny z posledních, které uznávají jeho samostatnost. Čína se orientuje na africké země, protože k tomu má důvody jako jsou ropa a další. Bílý rodilý mluvčí angličtiny i dnes sežene místo učitele mnohem snadněji než afroameričan nebo hispánec se stejnou kvalifikací, ovšem jasný posun k lepšímu je velmi znát.

Univerzitní chodby v Číně i na Tchaj-wanu se hemží vládními stipendisty tmavé pleti. Nedávno v televizní estrádě na čínské televizi děkovala černošská zpěvačka se slzami v očích dojatému čínskému publiku a Číně za příležitost, kterou zde dostala a v jiném programu běžel klip s černošským zpěvákem, který zpíval popovou písničku v čínštině(!).



Když smýšlíme o naší západní společnosti a Číně, přiřadili bychom atribut „racionální“ spíše sami sobě, nebo Číňanům? Možná se pletu, ale nejsme my na západě tak trochu pyšní na to, že se chováme „racionálně“? A je tomu skutečně tak? Nakonec zprávy o biosložce v palivech nás nedávno opět upozornily na to, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.

Zdálo by se, že totéž platí i v Číně, a že jeden z mála případů, kdy Číňané svůj pragmatismus opouštějí, je jejich nacionalismus. Určitě jste slyšeli o bojkotu Carrefouru, ke kterému vedly pařížské protesty proti olympijské pochodni. Ptal jsem se čínského kamaráda Xiang Luo, jestli i jemu přišla SMS, aby do Carrefouru nechodil. Říkal, že přišla a rozhodně tam teď nepůjde, přestože moc dobře ví, že ta firma za nic nemůže. „Co když zkrachují?“ ptám se. „Tak ať, přijde jiná firma.“ Chvíli nepromluví, ale za chvíli už se usmívá: „No, za pár dní se tam asi půjdu podívat. Myslím, že budou mít slevy.“