Korejský průlom?
Korejský poloostrov je neuralgické prostředí. Každou chvíli slyšíme, že se tam něco škaredého semlelo. Dozvídáme se samozřejmě jenom zlomek tamějších událostí, ale už toho je až dost. Vztahy mezi KLDR a Jižní Koreou jsou nepřestajně napjaté. Koneckonců od roku 1953, kdy ustaly pravidelné a krvavé boje, neskončila válka. Studený mír mezi Pchjongjangem a Soulem pokračuje špionážními aférami, teroristickými útoky, občasnou dělostřelbou a dalšími projevy "dobrých sousedských vztahů".
Možná by to tak už dávno nebylo, kdyby bipolární zápolení nestabilizovalo nenormální poměry, v nichž byly vedví roztržena země a její národ. Dnešní chronická tenze mezi severem a jihem je jednoduše důsledkem toho, že si dohromady žádný z (vel)mocenských hráčů nepřál, aby se situace normalizovala. Což se promítalo i do vnitropolitických poměrů obou Korejí, takže až do přelomu 80. a 90. let minulého století byly v zásadě oba státy řízeny diktátorsky.
V Korejské lidově demokratické republice se to doposud nijak nezměnilo a pod formální hlavičkou budování komunistické společnosti panuje dědičná orientální despocie. Opřená o stranickou byrokracii, nacionalismus a militarismus. Na opačné straně poloostrova lze od zmíněné doby mluvit o postupném uvolňování poměrů, které se dnes poměrně značně blíží našemu chápání demokracie. K počátkům tamější společenské liberalizace svým způsobem přispěly též letní olympijské hry v Soulu roku 1988. Proto je dvojnásob zajímavé, že rovněž zimní hry v Pchjongčchangu mají své příznivé politické dopady. Zatímco ještě těsně před jejich zahájením si Kim Čong-un s Donaldem Trumpem freudovsky poměřovali velikost nukleárních tlačítek, po jejich skončení to vypadá na deeskalaci až zbytečně vyhroceného stavu.
Nyní bylo oznámeno, že obě hlavy státu se mají, díky zprostředkování Korejské republiky, dokonce osobně setkat a rokovat o jaderném odzbrojení v oblasti. Mnoho věcí ohledně summitu dvou výstředních státníků je ještě ve hvězdách. Ale již pouhé setkání těch, kteří se nastokrát prokleli, znamená průlom. Nečekejme však zázraky, ty se (nejen) v mezinárodních vztazích moc nedějí.
Představa nějakého radikálního posunu při budování regionální bezpečnosti se dá předem vyloučit. Likvidace zbraní hromadného ničení, uzavření míru, nebo dokonce výhledové sjednocení korejských států jsou prostě mimo realitu. Cynicky řečeno si je dohromady ani dnes žádný významný aktér nepřeje. Určitá hladina nepřátelství nesporně vydrží, stejně jako její mediální prezentace. Jsme v éře videopolitiky.
Glosu původně publikoval web Hospodářských novin
Možná by to tak už dávno nebylo, kdyby bipolární zápolení nestabilizovalo nenormální poměry, v nichž byly vedví roztržena země a její národ. Dnešní chronická tenze mezi severem a jihem je jednoduše důsledkem toho, že si dohromady žádný z (vel)mocenských hráčů nepřál, aby se situace normalizovala. Což se promítalo i do vnitropolitických poměrů obou Korejí, takže až do přelomu 80. a 90. let minulého století byly v zásadě oba státy řízeny diktátorsky.
V Korejské lidově demokratické republice se to doposud nijak nezměnilo a pod formální hlavičkou budování komunistické společnosti panuje dědičná orientální despocie. Opřená o stranickou byrokracii, nacionalismus a militarismus. Na opačné straně poloostrova lze od zmíněné doby mluvit o postupném uvolňování poměrů, které se dnes poměrně značně blíží našemu chápání demokracie. K počátkům tamější společenské liberalizace svým způsobem přispěly též letní olympijské hry v Soulu roku 1988. Proto je dvojnásob zajímavé, že rovněž zimní hry v Pchjongčchangu mají své příznivé politické dopady. Zatímco ještě těsně před jejich zahájením si Kim Čong-un s Donaldem Trumpem freudovsky poměřovali velikost nukleárních tlačítek, po jejich skončení to vypadá na deeskalaci až zbytečně vyhroceného stavu.
Nyní bylo oznámeno, že obě hlavy státu se mají, díky zprostředkování Korejské republiky, dokonce osobně setkat a rokovat o jaderném odzbrojení v oblasti. Mnoho věcí ohledně summitu dvou výstředních státníků je ještě ve hvězdách. Ale již pouhé setkání těch, kteří se nastokrát prokleli, znamená průlom. Nečekejme však zázraky, ty se (nejen) v mezinárodních vztazích moc nedějí.
Představa nějakého radikálního posunu při budování regionální bezpečnosti se dá předem vyloučit. Likvidace zbraní hromadného ničení, uzavření míru, nebo dokonce výhledové sjednocení korejských států jsou prostě mimo realitu. Cynicky řečeno si je dohromady ani dnes žádný významný aktér nepřeje. Určitá hladina nepřátelství nesporně vydrží, stejně jako její mediální prezentace. Jsme v éře videopolitiky.
Glosu původně publikoval web Hospodářských novin