Po nadějích spojovaných s Majdanem se podle průzkumů vrátila obrovská skepse Ukrajinců. Dohoda o klidu zbraní s povstalci a Kremlem je zatím ve hvězdách, Mezinárodní měnový fond dočasně pozastavil finanční toky na Ukrajinu a nadcházejí i tuhé vnitřní boje o pozice. Proto se s napětím čeká, s čím přijde nový ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj.

Ruský prezident Vladimir Putin nedávno prohlásil, že vztahy jeho země s USA „jdou z kopce, jsou stále horší. Současná administrativa v uplynulých letech schválila desítky rozhodnutí o sankcích proti Rusku.“ Vztah obou mocností není skvostný a jejich soupeření se projevuje například na Blízkém východě, ve Venezuele či na Ukrajině.

Z toho zaprvé vyplývá, že americký prezident Donald Trump zřejmě nebude ruským agentem. A zadruhé, přičteme-li k americko-ruskému napětí čínsko-americkou obchodní válku, že USA nasazují k udržení svého výsadního postavení ve světě obrovské množství sil a finančních prostředků. Světový řád po studené válce byl do značné míry jejich produktem, ale tato éra pozvolna končí.

Globální význam Washingtonu oslabuje, čemuž se američtí představitelé snaží čelit. „Prevencí“ proti tomuto procesu měly být například invaze do Afghánistánu a Iráku, vyzněly však nakonec opačně. Dalším pokusem, o poznání úspěšnějším, jak zabránit nástupu geopolitických konkurentů – v tomto případě Ruské federace –, byla podpora tzv. oranžové revoluci na Ukrajině na přelomu let 2004 a 2005.

Stejné politické proklamace

Tehdejší kyjevské demonstrace proti prezidentským volbám, které byly v českých médiích často prezentovány myšlenkovou zkratkou „prozápadních, prodemokratických sil“, vedly k odstranění spíše promoskevské hlavy státu Viktora Janukovyče. V opakovaném hlasování zvítězil Viktor Juščenko, což bylo leckdy vykládáno jako nástup občanských svobod, ekonomické prosperity a především změny orientace Ukrajiny – odtržení od imperiálního „magnetismu“ Moskvy a směřování do NATO či Evropské unie. Nestalo se.

Asi nebude náhodou, že po Západem masivně podporovaném Majdanu na přelomu let 2013 a 2014 se objevily tytéž politické proklamace. Proto je třeba uvést maďarsko-amerického odborníka na mezinárodní bezpečnost George Friedmana, jenž o oranžové revoluci napsal: „Rusové spatřovali v událostech na Ukrajině pokus USA přičlenit Ukrajinu k NATO, a tím přivodit rozklad Ruska. Upřímně řečeno, v ruském vnímání těchto záležitostí byl velký kus pravdy.“

V českém prostředí je smutným zvykem nemít kritický názor, zejména jde-li o konflikty velmocí, z nichž jedna je spojencem. Zatímco v minulosti existovala „koloniální norma“ reflektovat postoje Sovětského svazu, dnes nezřídka dominuje takřka přepólovaná představa, která obvykle přináší kopii protiruské propagandy, jež dnešní Rusko nálepkuje coby nový Sovětský svaz. Nedlouho před Majdanem se mimochodem tehdejší ministryně zahraničí USA Hillary Clintonová vyjádřila o nutnosti potlačení ruské snahy o opětovné sjednocení eurasijského prostoru…

Příkladem dvojího metru – u nás „argumentačně“ podporovaného nálepkami o ruských trollech a proruských webech –, ideologického posuzování agresí velmocí, se stala i Ukrajina, jejíž území bylo ve 20. století obětí řady mocenských choutek včetně kremelských.

O vztahu Kremlu k Ukrajině se v minulosti vyjádřil i polsko-americký politolog Zbigniew Brzezinski (1928–2017). Tento vlivný poradce amerických prezidentů napsal: „Bez Ukrajiny přestává být Rusko eurasijským impériem. Rusko se bez Ukrajiny může snažit o imperiální status, ale v případě úspěchu by se stalo především asijským imperiálním státem, jenž by byl pravděpodobně zatažen do vyčerpávajících konfliktů s probuzenými státy Střední Asie, které by za podpory sousedních islámských států na jihu bránily svou nedávno nabytou nezávislost.“

Důsledky dějin

K porozumění současnosti a soudobé historii Ukrajiny je třeba se podívat na její dějiny po hladomoru za stalinské éry. Nešťastná země, jež se v uplynulých desetiletích stala hříčkou v konfliktech vlivnějších států i domácích oligarchů, postrádá totiž minulostí vymezené národní hranice a především nedisponuje hranicemi s (pra)dávnými kořeny. Obojí se promítá do aktuálního vývoje země, zejména války o území dvou loutkových lidových republik – Doněcké a Luhanské – na východě země, konfliktu, který propukl již v roce 2014 a dosud stál život více než 13 tisíc lidí.

V případě západní hranice Ukrajiny byla ve 20. století řada změn či snah o ně. Poněkud se dnes zapomíná na události dané první světovou válkou (Halič tehdy náležela Rakousku-Uhersku) a na expanzi Piłsudského Polska krátce po jejím skončení. Příliš se nezmiňují změny spojené s agresemi Velkoněmecké říše nebo aktivitami banderovců ani demarkační linie po druhé světové válce.
Tehdy byla k Sovětskému svazu připojena polská Halič s Volyní i bývalé československé území Podkarpatská Rus (z ukrajinského pohledu Zakarpatská Ukrajina). Na východě byly zase moderní ukrajinské hranice stanoveny svévolnými administrativními zásahy komunistického režimu, který se příliš neohlížel na etnické otázky, což je nejvíc vidět na osudech Krymu, kde převažovala (pro)ruská populace.

V daném kontextu je zřejmé, že strategicky položená Ukrajina byla v dějinách vystavena různým vlivům. Civilizační vliv tu často prosazovaly litevské, polské a později především ruské úřady. Také pod sovětskou vládou, jež oficiálně odmítala nacionalismus, se odehrávala masivní rusifikace – a někteří Rusové se na Ukrajince dodnes dívají prostřednictvím etymologického výkladu jejich národního pojmenování neboli jako na krajany, kteří prodlévají „u kraje“ a hovoří dialektem ruštiny. Navíc nemalé procento současných obyvatel Ukrajiny používá takzvaný suržyk, směsici obou jazyků.

Změna společenské nálady

V důsledku oranžové revoluce se k moci se dostaly nové elity, jejichž neschopnost řešit obrovský počet problémů výrazně změnila společenskou náladu. V prezidentských volbách v roce 2010 ztratil opěvovaný prezident Juščenko popularitu (v prvním kole získal jen 5,4 procenta hlasů) a post neobhájil. Dokonce se do prezidentského paláce vrátila předchozí hlava státu Janukovyč, jenž ve druhém kole zvítězil nad další vůdkyni oranžové revoluce Tymošenkovou, přezdívanou kvůli jejímu vstupu do politické arény Plynová princezna.

Janukovyčův návrat však zjitřenou atmosféru, v níž se mísilo a mísí ekonomické, politické, náboženské a etnické napětí, nezklidnil. Obrovské ekonomické potíže, s nimiž se neuvěřitelně zkorumpovaná i nevýkonná ukrajinská státní správa dodnes potýká, vedly k dalšímu občanskému neklidu. Už v roce 2013 se hovořilo o potřebě až 160 miliard eur k oživení ekonomiky. Astronomickou částku ale nebyla tehdy Evropská unie, jež s Kyjevem diskutovala o asociační dohodě, ochotná poskytnout.

Moskva však ano, a to především proto, že se cítila ohrožena poškozením svých ekonomických nebo dalších zájmů na Ukrajině. Západem zprostředkovaná úmluva mezi Janukovyčem a opozicí o narovnání poměrů byla sice podepsána, to ale nebránilo takřka obratem uskutečněnému svržení prezidentské kliky.


Konec 1. části eseje publikované v LN dne 22.6.2019