Ambiciózní, byť to správné přídavné jméno by mělo být spíše „lobistický“ projekt EU prosadit jako povinnou alternativu klasických pohonných hmot biopaliva mizí, byť velmi pozvolně, v propadlišti dějin. Původní závazek členských zemí EU dosáhnout do roku 2020 desetiprocentního podílu biopaliv na trhu pohonných hmot byl již před několika lety redukován na sedm procent (10 procent tedy již není povinných, jak se mylně domnívají některá média), tím ale redukce neskončila. Koncem minulého roku navrhla Evropská Komise snížení podílu biopaliv na 3,8 procenta do roku 2030, a byť se zdá tento časový horizont ještě docela vzdálený, zas tak moc času na změny není. Není to totiž jen o tom, přestat pěstovat řepku a další plodiny, které jsou zdrojem surovin pro výrobu biopaliv první generace, ale zejména o technologickém přezbrojení výrobců alternativních pohonných hmot a řadu dalších kroků souvisejících s doprovodným průmyslem, ale i legislativou. I když se již přitom stávající výrobci biopaliv první generace proti záměru EU ohradili, je nasnadě, i díky veřejnému mínění, že první generace biopaliv nemá dlouhodobě jako náhrada benzínu a ropy šanci.
Tu by naopak prý měla mít produkce biopaliv druhé generace (a dalších generací), která by k výrobě pohonných hmot nevyužívala plodiny primárně určené k výrobě potravin, ale jiných obnovitelných zdrojů energie, například odpadní dřevní biomasy. To je ovšem stejná hloupost jako využití řepky, cukrovky nebo obilí, neboť negativní důsledky by byly modelově stejné, jenom by postihly jinou část životního prostředí a deformovaly trh v jiné komoditě. V prvé řadě bychom – obrazně řečeno, místo bochníků chleba proháněli motory automobilů košíky hub a keře malin. To proto, že by nepochybně došlo stejně jako například při navyšování ploch řepky k technickému využití buď k cílenému pěstování a následnému kácení rychlerostoucích dřevin, nebo ještě daleko spíše k cílenému kácení lesních porostů, aby byla příslušná odpadní surovina k dispozici. Výsledkem by bylo snížení vegetačního pokryvu půdy a další růst rizik nadměrných důsledků povodní a sucha, neboť lesy například oproti zemědělské půdě lépe zadržují vodu.
Zdroje (suroviny) tu přitom jsou. Oproti převažujícímu názoru veřejnosti, že v ČR lesů neustále ubývá, je naopak realitou, že dřevní hmoty v našich lesích i samotných ploch lesů u nás přibývá, takže by bylo biopaliva druhé generace u nás skutečně z čeho vyrábět. To je však třeba kategoricky odmítnout. Dřevo (respektive odpad ze zpracovaného dřeva, aby mě někdo nechytal za slovo) z našich lesů by nemělo být nikdy surovinou pro biopaliva druhé a jakékoli další generace, a myšlenky na jakékoli využití biomasy (třeba mořských řas) na produkci pohonných hmot by měly být definitivně zatraceny. Všechny takové projekty by totiž měly v konečném důsledku negativní dopad do životního prostředí, ať již na polích, v lesích nebo v mořích.
Jiná věc je ovšem vyšší využití dřeva z našich lesů k výrobě spotřebních předmětů, nábytku nebo zejména ve stavebnictví. Zpracování dřeva v ČR trpí totiž stejným neduhem, jako zpracování zemědělských surovin, tedy malou přidanou hodnotou projevující se v tom, že z ČR spíše vyváží dřevní surovina a dováží finální výrobky ze dřeva. Tento stav by bylo žádoucí změnit, a i když by biopaliva ze dřeva jistou přidanou hodnotu měla, cesta to není.
Upřímně řečeno, žádná biopaliva nepředstavují cestu ke snižování emisí a oxidu uhličitého v atmosféře, pokud se vezmou v úvahu všechny kroky spojená s jejich produkcí. Pokud tak existuje politický a veřejný zájem na lepším stavu ovzduší, je třeba vsadit na úplně jiné technologie a zdroje pohánějící naše automobily.