Existuje na tomto krásném světě jedna strašlivá civilizace, která je příčinou a zdrojem veškerého zla. Během staletí zotročila takřka celý svět a svým genocidním počínáním zničila mnohé jiné civilizace, kultury a národy, které byly vždy lepší než ona sama.

Tato civilizace je o to strašlivější, že ačkoliv vlastně již dávno neexistuje, její samozvané elity se tváří, jako by tu pořád byla a pokračují tak v jejích genocidních orgiích utvářených hrůzným konglomerátem kapitalismu a pseudodemokracie ve službách globální oligarchie. Dámy a pánové, tou veskrze špatnou a odsouzeníhodnou civilizací, jež dávno nemá právo na svou existenci, je tak zvaný Okcident, Abendland, West čili – Západ.

A jeho největším nepřítelem a zároveň podporovatelem jsme právě my sami, neboť Západ – a já si dovoluji předpokládat, že stále existuje – je civilizací bytostně dialogickou. Právě my na Západě už nejméně dvě století s určitou chtivostí očekáváme konec Západu, celé jedno století se spenglerovsky prorokuje „Untergang des Abendlandes“ a skoro se zdá, že je toto „dobro“ již na dosah. Jenže – ať chceme nebo nechceme – Západ je tu stále – se svými přednostmi, problémy i běsy – a vlastně není vůbec tak špatnou civilizací, jak by se nám možná – z vlastní západní perspektivy – mohlo zdát.

Samozřejmě – nelze zpochybnit, že synonymem pro civilizaci Západu je dnes především slovo „krize“. Jenže – taková „permanentní krize“ je zároveň hlavním symptomem Západu od jeho počátků. Krize je šance. Většinou končí katarzí čili rozuzlením.

Možná Západ jako civilizace skutečně ustupuje do pozadí, byť jistou povrchní westernizaci (nebo spíše us-amerikanizaci?) vidíme všude na světě – i čínští komunisté v evropských oblecích se při svých byznysových plánech stále odvolávají na Zápaďana Marxe a koření jej Konfuciem. Možná jsou už jen totálně vykořenění, samozřejmě kvůli neblahému vlivu Západu, jeho politické popkultury a odlidštěných technologií. A možná Západ skutečně umírá, byť s Voskovcem, jak kdysi napsal z USA Werichovi, stále doufám, že Západ ještě neřekl (tj. neřekli jsme!) své poslední slovo. Pokud je tomu ale tak, pak by byl přinejmenším gentlemanský jistý paliativní přístup k našemu umírajícímu Západu; čestné by bylo jej na jeho cestě ke smrti doprovázet. Možná až ke Vzkříšení, dodávám s pověstnou západní arogancí.

„Východ, Západ, čí to byl nápad?“, tak zněla jedna z básnických bondyovských variací v podání Ivana Martina Jirouse. Spíše bych se ptal, „proč jsme Západ“, čímž jaksi evokuji, že my, Češi a Česká republika, jím prostě jsme. Neuškodí však učinit i k tomuto několik poznámek. Samotná západní Evropa není Západ, ač nás o tom občas žurnalisté přesvědčují. Střední Evropa není Západ, ačkoliv je to kulturní (a méně již geopolitická) entita, kterou my, Češi, máme rádi. Itálie je samozřejmě jižní Evropou a přitom nepřestává být Západem. Jenže: Evropa vlastně není Západ. Totiž: to všechno jsou jen části Západu. Západ skutečně není jen světovou stranou, jeho hranice se v minulosti měnily, byly plovoucí. Kryje se vlastně, ač se nám dnes zdá žinantní o tom hovořit, s oblastí vlivu západního křesťanství, ať už ve formě římské čili katolické nebo oné reformační, protestantské. A jistě k němu patří jak antický kořen, tak onen osvícenský výhonek. Západ – to je Evropa, onen Starý kontinent, Západ to je Nový svět, totiž ten severoamerický a australsko-novozélandský. Západ je – a zde se pouštím na tenký led aktuální politiky – i Stát Izrael, podle Kundery „skutečné srdce Evropy, podivné srdce umístěné daleko od těla.“

Do tohoto civilizačního okruhu patří – již tisíc let – právě i střední Evropa a s ní i české země – s onou skvělou kulturou, bizarní kuchyní a sklonem k politickému šlendriánu; či rovnou odporem k politice, což bylo a je občas fatální.

Můžeme nastokrát zdůrazňovat, že pojem Západ je už mrtvý, ale odseknout se od našeho západního substrátu jen tak nelze – a jistě k němu patří mnohé skvělé věci jako svoboda, právo, spravedlnost, solidarita, bratrství, touha, demokracie; ale též genocida a holocaust, totální válka nebo fašismus, Hitlerův nacionální socialismus a Leninův/Stalinův socialismus internacionální čili komunismus. Odvahou a ctí kritických duchů Západu by mělo být úsilí o trvalý dialog s naší vlastní tradicí, což je činnost, z níž se onen „proklatý Západ“ vždy znovu a znovu rodil a rodí, nově v každé generaci.

Ano, Západ je velmi nenáviděn! Nejvíce možná právě – na Západě. Ovšem – neměli bychom přehlédnout, a není to optický klam, že je stále i předmětem touhy, naděje ba obdivu mnohých lidí po celém světě. Takže znovu – strašlivý Západ? Myslím, že se nedopustím neakademického zkreslování, když řeknu že Západ – civilizace, do níž jsme se narodili a kterou svými činy a myšlenkami každý z nás formujeme a přetváříme, není o nic horší než civilizace jiné. Ano, třeba než ona civilizace ruská, tzv. ruský svět, která se tváří jako jediná pravá křesťanská civilizace a chtěla by „zase jednou“ Evropu „zachraňovat“ před západní dekadencí, a prý též staronovým fašismem, škodlivým homosexualismem a zvráceným liberalismem. Kritičtí duchové Západu běžně hovoří o problematičnosti evropského či amerického excepcionalismu a mesianismu. O podobné ruské nebo čínské sebereflexi jsme toho zatím příliš neslyšeli.

I kdybychom přece jen chtěli pojem Západ odvrhnout jakožto bezcennou nálepku a problémy světa konvertovat na protiklad „globálního Severu“ a „globálního Jihu“, v kontaktu s „jiným“ a „cizím“ (svět opravdu není uniformní!) budeme stále především Západem.

Anebo je Západ skutečně již jen nebezpečnou chimérou? Je to starobylé reziduum, které podivně připoutává hypermoderní Evropu (a Evropskou unii) k imperialistickým Spojeným státům americkým? A proto je třeba tuto veteš rozmetat a Evropu geopoliticky tak zvaně emancipovat? To je samozřejmě legitimní postoj, o kterém by se mělo debatovat. Je ovšem poněkud překvapující, že tato premisa je zároveň hlavním doporučením ze strany dnešního Ruska, doporučením znějícím permanentně z ruských státních médií. Ty na jednu stranu plédují pro emancipaci Evropské unie od USA, zároveň se však mistrně tváří, že Evropská unie jakožto svébytná entita vůbec neexistuje. Jistě – i my, unijní Evropané, se tak někdy rádi tváříme a české politické a intelektuální elity jsou v tom přeborníky. Přesto: není právě toto poněkud varovné? A není legitimní, abychom se vážně ptali, proč se tak děje? Podobně roztodivné též je, že o oné kýžené evropské emancipaci „od Západu“ často hovoří jak tzv. nová nebo nejnovější levice, tak všelijaké proudy tzv. pravice nacionalistické a identitární. Ostatně – společně dnes vládnou například v Řecku.

Česká republika leží ve střední Evropě. A střední Evropa, to je Západ. I když byla nějaké čtyři dekády tzv. Východním blokem a – kunderovsky řečeno – byla načas unesena do sovětsko-ruské náruče; přičemž mnozí, zejména pak my, Češi, se tehdy do ní – bohužel – docela hrnuly. Ano, naše střední Evropa je vlastně východní periferií Západu, neboť východní Evropou už dnes nikdo nechce být. Ani Ukrajinci a dokonce ani Rusové. Proto naše základní otázka musí znít nikoliv, „jestli jsme Západ“, nýbrž „proč“. Co to dnes znamená „být Západem“? Co jsou jeho atributy? Proč je pro Evropu potřebný onen dialogický dvojhlas se zámořským Západem, především s USA? Anebo už nikoliv?

A proč tedy nejsme Východem? Proč všechny ony etnobiologické teorie v geopolitickém hávu (jsme v Česku, tak na rovinu: myslím například panslavistické blouznění!) jsou jen starým a od počátku lživým haraburdím? Anebo nikoliv? A proč my Středoevropané tak rádi o svém západnictví pochybujeme, někdy třeba i s francouzskou nebo anglosaskou pomocí? Jsme vlastně „uražený Západ“, poněvadž elity západní části Západu o nás někdy pochybovaly a pochybují?

Snad si mohu závěrem dovolit krátké konstatování, které zavání hodnotovým soudem, tedy rozlišováním, které je v našem hypermoderním globalizovaném světě jaksi nepřípustné: Západ – a jeho důležitým jádrem je i naše Evropa a v ní naše Česká republika – je celkem dobrou a slušnou civilizací. Dobrou proto, že pro většinu svých obyvatel je nebo může být nadějeplným místem k životu; slušnou proto, že až dosud byl Západ, resp. Zápaďané a Zápaďanky, schopen sebereflexe, totiž přemýšlení o vlastních chybách – i zločinech. A nebylo jich málo. Je snad toto ona příslovečná západní arogance? Proč jsme Západ?

Poznámka: Text je upravenou verzí úvodního slova, které zaznělo 9. 6. 2015 při zahájení konference „Proč jsme Západ? Česko, Evropa a Západ mezi minulostí a budoucností“ na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.