Mýdlo na Hradě dorostlo mnohem dál, než jsem čekal. Toto léto si se mnou svět (osud? Bůh? souhra okolností?) hraje. Napadne me klukovina, oslavička na Hradě po vzoru Mynáře a spol, a najednou je z toho událost na titulních stranách zpravodajských webů. Vždycky jsem si myslel, že nejvíc dobrodružstvi zažívám na cestách, ale minimálně letos nejnapínavější událost léta se alespoň pro mne odehrává doma. A za necelé dva měsíce na Hradě.

Opravdu to celé začalo jako klukovina, moje první představa byla, že s kamarády dáme každý deset tisíc, koupíme třeba bečku piva a natruc papalášismu si uděláme malé mýdlo. Mejdlo. Mejdan. Oslavičku. Říkal jsem si, že z toho bude pár fotek na facebook, možná jeden článek sem na web a hotovo. To, že tato představa je nenávratně pryč, snad ani nemusím říkat, to je jasné. Došlo mi to nezvratně v jeden konkrétní okamžik. Popišu vám ho. Zpočátku jsem se některým novinářům snažil rozmlouvat, když o Mýdle chtěli psát. „Neblázněte, je to letní pošetilost, dělám spíš jiné věci - jsem polárník, točím filmy, píšu knížky. Toto je prostě klukovina, která na Hrad ani pořádně nepatří.” Docela se mi to rozmlouváni dařilo, a tak jsem jednomu psavci rozmluvil, aby šel se mnou na schůzku na Hrad, jiným jsem rozmluvil další materiály. Budiž posvěcena trpělivost slečny z DVTV, která mne jako nějakou hvězdu přemlouvala ať přijdu na rozhovor a já jako nějaká hvězda dělal drahoty. Nechtěl jsem. Ve stejnou chvíli mi ale zazvonil telefon a tam mi chlapík zcela suše, přátelským, ale neústupným tónem oznámil: „pane Horký já ten článek musím napsat, zadali mi to v redakci. A tak to prostě napíšu, buď s vámi anebo bez vás.” Ouha! Tož to se ví, že jsem svolil, protože když už se má o mně a mé činnosti psát, tak ať to mám alespoň trochu v rukou, no ne? A hned jsem napsal slušné a laskavé slečně do DVTV, že se omlouvám za drahoty a na rozhovor přijdu. Možná budu nakonec rád, že mám někde svoje referenční vyjádření, protože kdoví, co se o akci bude psát za týden, za měsíc..?
Mezitím přibývalo (a stále přibývá) lidí na fcb skupině Mýdlo na Hradě. Teď, v okamžiku kdy to píšu, je nás tam 4135. To není úplně málo. Obzvlášť proti těm mým plánovaným dvaceti až padesáti kamarádům!

Horký, udělej stávku!
Spolu s počtem lidí přibývá otázek, diskusí, přání, zaručených více či méně důrazných doporučení a představ. Messenger se mi zaplnil tak, že ho nestíhám vůbec ani číst, natož abych někomu dokázal odpovědět. Předem se omlouvám všem, které to naštve, ale prostě nejde to, těch zpráv je příliš mnoho a sekretářku nemám. Jaksi při tom všem totiž ještě pracuji a snažím se být alespoň občas s rodinou.
Došlo mi také, že akce už se stává něčím jiným, než klukovinou, než polopunkovym setkáním skupinky potřeštěných kamarádů, co vyhodí oknem nesmyslné peníze. Musel jsem si vzít na dva dny řekněme osobní volno od Mýdla na Hradě a zase jsem se učil mít tu akci rád, mít z ní radost. Začaly padat jasné požadavky od pro mne zcela neznámých lidí, že z toho mám udělat politický protest. Že jsem děsná měkkota, a tak bych do toho měl pořádně šlápnout. Anebo naopak - pane Horký nejlepší je, že jste vyvolal tu pozornost a teď morálně vyhrajte tím, že to celé zrušíte a odvoláte! Podobnou situaci už znám. Když jsem dokončoval film Století Miroslava Zikmunda, snažil jsem se vyhovět všem, kdo mi radili, a pak jsem ve střižně koukal na film, který vůbec nebyl můj. Musel jsem to tehdy celé přestříhat, po svém, a až pak jít s kůží na trh. Tentokrát už neudělám ten mezikrok. Kdo chce jinou akci, má smůlu. Mýdlo budu pořádat po svém. Naprosto respektuji případné požadavky, přání a touhy, aby to bylo jiné - já je ale nesplním. Pro všechny rádce i diktátory mám řešení: udělejte svou ideální akci sami. Opravdu to začíná vypadat, že prostory Hradu jsou k dispozici komukoli. Myslím to vážně, přijde mi docela legrační, kdyby třeba nakonec každý týden byla na Hradě nějaká kultivovaná merenda! To by tam byl blázinec! A tím, že údajně peníze za pronájem jdou do fondu na opravy a údržbu této naší památky, za chvilku bychom tam měli opravené všechno!

Předválečná rétorika
Stále platí a nehodlám na tom nic měnit, že pořádám nepolitickou akci. Žádné politické proslovy žádné volební sliby, žádné transparenty. Jak jsem řekl nesčetněkrát: i kdyby chtěl mluvit politik, kterému fandím anebo politik, kterého nemám rád, stejně nikomu nepůjčím mikrofon.
To, že pořádám nepolitickou akci ale neznamená, že by to nebyla akce angažovaná, určité vyjádření občanského postoje. Ano, stále platí, že nebýt těch narozenin a vyjádření Jiřího Ovčáčka, ve snu by mne nenapadlo podobnou blbinu pořádat. To blahosklonné vyjádření, ať si peníze složí kdokoli, mne naštvalo
Jestli mě v dnešní době něco opravdu hodně dlouhodobě zneklidňuje, něco mi vadí, pak to (alespoň zatím) nejsou naši konkrétní politici ani jejich chování (mnozí mne štvou, ale ne tolik, abych si kvůli nim v podstatě zkazil léto). Je to rozdělování se mezi sebou. To je jeden z prvků, který provází kolaps, krizi, průšvih. Zostřování debat posiluje to zlé v nás. Zavzpomínejte anebo si najděte, jak vypadaly proslovy před Druhou světovou válkou, i před První, jaké vedli proslovy předáci před začátkem války v Jugoslávii… Pamatuji na dobu, kdy se nejvíc hádali Topolánek s Paroubkem a vzpomínám, jak lidi najednou na sebe taky začali být ostřejší, zlejší. Dnes kdekdo z politiků a občanských aktivistů mobilizuje, naléhavým hlasem div mu nepřeskakuje do fistule sjednocuje lid k „záchraně” před soupeřící stranou, před nějakým zákonem, před nějakými podnikateli anebo před imigranty, kterých podle toho, co jsem se dočetl, máme 12. A kvůli tomu se někteří politici začínají fotit se zbraněmi v ruce.. To už není legrace. Takhle se fotil Churchill v době Bitvy o Británii. Nezaměňujme ty situace… Jako z divné filmové komedie je, když tu proticizineckou rétoriku říká cizinec…
Bojím se, že se spolu navzájem přestáváme bavit. Namísto toho se rozdělujeme na soupeřící tábory. Plácáme po zádech s těmi, kdo říkají to stejné, co my. Nadáváme těm, kdo tvrdí něco jiného. Nebavíme se s nimi, nediskutujeme, ale nadáváme. Nadáváme na „vrchnost” a oni zas nadávají nám anebo na nás. Nadáváme „lumpenkavárně” anebo „xenofobům”. Politikům anebo aktivistům anebo těm, co nedělají nic. A tak dál…Ale my se přece navzájem potřebujeme! Někdo tu zemí má řídit, někdo jiný v ní má odvádět svoji dělnou práci - ale všichni společně bychom tu měli žít.
Z tohoto pohledu si nesmírně vážím toho, že naše facebooková skupina ještě pořád není plná nenávisti. Jsou tam lidi, co se mnou souhlasí, ale i ti, co nesouhlasí, chtějí něco jinak - ale vedou diskusi. Debatujeme. Bavíme se spolu. To je skvělé! Toho v běžném životě ubývá.

Pojďme mluvit
Nechci dělat prvoplánově protest a manifestaci proto, že nerad do věcí jen reptám, nerad věci jen kritizuji, rád něco namísto toho tvořím, hledám alternativu. Ano, tato akce začala jako trucpodnik proti přehlížení „nás obyčejných tou zpovykanou vrchností”, ale to mi nestačí. Pro mne hlavním smyslem celé té akce je moje volání po debatě, po dialogu. „Pojďme se bavit!” volám.

K tomu směřuji i program který pro dané datum 9.9. chystám. Postupně zvu vědce, moderátory, odborníky, herce, muzikanty. Uvidíme, jak kdo bude mít čas. Zvu kohokoli, kdo se bude podílet na pořadatelských nákladech. Každý ať má cedulku se jménem a s jednoslovnou popiskou, co je zač. Je na každém, zda si tam napíšete pekař, anebo cokoli jiného, co jej charakterizuje. To, co je jeho. Spoustu lidí známe podle jmen, ale ne podle podoby a už vůbec ne podle toho, jací jsou při osobním setkání. Hlavní pravidlo dne bude: Pojďme se bavit! Oslovujme se, ptejme se, diskutujme. Už jsem dříve řekl, že z akce nevyháním politiky, pokud budou respektovat pravidla, která se týkají všech stejně. Když nám tito lidé mají řídit za naše daně celou zemi, jak to má fungovat, pokud bychom se s nimi ani neuměli bavit, rozmlouvat?

Jako malí kluci
Druhé téma, druhý důvod, proč akci pořádám, je asi víc můj osobní. Nevím, nakolik jde sdělit slovy. Za více než dvě desítky let, co cestuji po světě, jsem čím dál víc přesvědčen, že celé Evropě a Severní Americe nesmírně chybí rituály. (tím prosím nemyslím nějaké okultní akce ani rituály Ku klux klanu!) Mám na mysli jednoduché běžné události s určitými pravidly, které postupně vynecháváme ze svých životů. Ale ony jsou důležité. V bezmezném obdivu osobní svobody, práva každého jednotlivce na cokoli, jsme zrušili všechny kotvy a pojmy, které náš život vymezují, definují, směřují. (Ano, svoboda a úcta k ní je to, co naši civilizaci vyneslo tak nahoru, ale v současném extrému se tato výsada mění v kámen na krku, co nás táhne dolů).
Musel jsem se smát, když mi jeden domorodec vysvětloval, že západní politici se většinou chovají komicky, protože jim ještě nikdo neřekl, že jsou dospělí! Neprošli žádným iniciačním rituálem, který by jim umožnil to o sobě zjistit, pocítit to. A tak se často chovají jako malí kluci. (To se netýká jen naší země, podívejte se na parlamenty v Británii, Itálii v USA…) Věděli jste, že Vlčnovská Jízda králů je pravděpodobně poslední evropský dosud udržovaný iniciační rituál dospělosti?
Ztrácíme to sami v sobě. Neumíme se rozloučit na pohřbech (na jednom pohřbu mi farář vyprávěl, že lidé už je mnohdy ani neorganizují), hrajeme hru na tvrďáky bez emocí, protože neumíme projít smutkem a mnohdy ani radostí. Nevíme jak na to. Bojíme se slov jako je Miluji Tě, jsi můj přítel, přítelkyně… Jejich zprofanovanost v krejcarových filmech, knížkách a proslovech vede k tomu, že jsme je mnohdy vymazali ze slovníků. Proto neslavíme, anebo se vysmíváme posledním zbytkům našich rituálů, jako jsou Vánoce, svatby, narozeniny…

Divoši by na Hradě měli totem anebo třeba posvátnou louku. Co tam máme my?
Neumíme vnímat vlastní rod v čase. Nechápeme sami sebe jako pokračovatele něčeho, co započali naši prapradědové a praprababičky. Už vůbec neumíme vnímat naši zemi jako dílo, které kdysi dávno započali naši dávní prapředkové. Dílo, ve kterém my všichni pokračujeme a až budeme umírat, budeme jej předávat našim dětem. Ať chceme nebo ne. Jakou tu zemi dnes děláme tím, co jsme zač, taková bude. Nikdo nám tu zemi a naše rodové/rodinné dílo v ní totiž nijak nepředal a my jsme ji od nikoho vědomě nepřijali. Ale to neznamená, že bychom ji netvořili. Jen si to neuvědomujeme, děláme to nevědomky.
Když přijdu na Pražský hrad, vím, že jdu místem, kde jsou korunovační klenoty - nejcennější insignie naší země. Jdu místem, kde jsou hrobky významných předků - je tu hrobka Karla IV, Svatého Václava, Rudolfa II., jsou tu pohřbení Černínové, dokonce i Přemyslovci. Není to nahodilá soustava kanceláří postavená na nějakém kopci, který sehnal developer. Je to pro mne místo, kde lze mluvit o počátku Čechů. Jedno z několika, která na našem území jsou.

Proto
Proto jsem se nazlobil, když jsem viděl tu inkriminovanou televizní reportáž. Proto jsem reagoval založením Mýdla na Hradě, když jsem slyšel tu blahosklonnost, že kdokoli může. Proto moje akce není pro nějakou politickou stranu, pro nějakého kandidáta. Není ani trucpodnik proti někomu (fakt, ani přímo proti Miloši Zemanovi, i když mne mnohá jeho vyjádření rozčilují), manifestace v politickém slova smyslu. Pochopitelně má angažovaný a chcete-li - politický - rozměr. Je to vzkaz (nejen, ale hlavně) politikům, aby nezapomněli, že i když nejsme v ulicích, posloucháme je, děláme si vlastní úsudek a podle jejich činů je i hodnotíme. Teď to provedeme za pár týdnu ve volbách.
Na začátku to byla klukovina, která si mne vlnou ohlasů vede k tomu, že jsem byl nucen si uvědomit, co mi v Evropě i v naší zemi chybí. A tak ke svému údivu pořádám vlastně rituální setkání na významném místě našeho „kmene”. Připadá mi dobré sejít se na tom rodovém, totemickém místě, jakým je Pražský hrad a zkoušet tam spolu mluvit…
A tak: Pojďme se bavit!