„Sedím a brečím,“ „Bezradnost,“ „Chybí mi slova,“ „Nemůžu tomu věřit, jsem v šoku“. Takových esemesek mi teď po vraždě primátora Gdaňska Pawla Adamowicze chodily od polských přátel desítky.

Došlo k ní přímo na pódiu během finále největší charitativní akce v zemi, jejíž výtěžek jde každoročně nemocnicím. Ve chvíli, kdy primátor mluvil o lidské blízkosti, o soucitu, o kráse pomoci druhým a o soudržnosti. Před zraky stovek lidí.


Nebyl to náhodný čin, ale velmi pravděpodobně promyšlená vražda s politickým podtextem, byť ji spáchal někdo duševně labilní a koho nyní zkoumají psychiatři. Ten člověk se musel připravit, sehnat si novinářskou visačku, dostat se zezadu až na pódium, vnést i přes kontroly čtrnácticentimetrový nůž. A bodnout třikrát do srdce. Není v tom nepodobnost s Brevikem. Dle svědků křičel o Občanské platformě, dnes opoziční straně, jejímž byl primátor dlouho členem, a že „proto Adamowicz zemře“.

Proč to udělal? Protože ho vedla ruka jazyka nenávisti, která se už tři roky šíří Polskem, vůči všem, kdo chtějí žít jinak, než vládnoucí ideologie.

Paralela: zavraždění prvního prezidenta Polska

Člověku nemůže nepřipadnout podobnost s politickou vraždou, která na léta poznamenala Polsko, s útokem na prvního prezidenta Gabriela Narutowicze v r. 1922. Na vernisáži ve varšavské galerii Zachęta si na něj počkal nacionalistický malíř a aktivista a před zraky desítek lidí ho zblízka zastřelil.

Proč? Vedl ho taky jazyk nenávisti, který se tehdy vylil proti Narutowiczovi od nacionalistické pravice a katolických kruhů. Ač byl řádně zvolen parlamentem do čela státu, tyto síly ho v ulicích, při nepokojích a v pravicovém tisku zuřivě odmítly a hrozily mu smrtí. Že prý jeho zvolení prosadili Židé, že jsou za ním menšiny (tehdy Němci a Ukrajinci), že není dobrým Polákem. Přestože měl podporu Pilsudského. A ruka s pistolí se už našla.

Kaczyński rozdělil společnost

Od chvíle převzetí vlády před třemi lety strana PiS (Právo a spravedlnost), její předseda Jaroslaw Kaczyński a kruhy a média, kterým se v Polsku říká pravicové a katolické, vedou v zemi stále agresivnější rétoriku vůči opozici a jinak myslícímu obyvatelstvu.

Příkladů by byly stovky: Kaczyński veřejně rozdělil Poláky na dva druhy, „lepší“ a „horší“. V parlamentu, kde má vládní strana většinu několika křesel, se s opozicí vůbec nediskutuje, za celou dobu nebyl vzat v potaz jediný její návrh zákona či novelizace. O těch, kdo hlasují jinak, se mluví a píše jako o „zrádcích“.

Země je antagonizovaná jako nikdy dřív, lidé se nemohou o politice bavit už ani u nedělního oběda, dělicí čára jde rodinami. Lech Waƚęsa, sice stárnoucí, ale který měl většinou nos na nálady ve společnosti, nedávno varoval, že pokud to tak půjde dál, může dojít k občanské válce. Takzvaný pravicový tisk mluví o opozici výrazy a způsobem, který v Čechách naštěstí neznáme.

Každou chvíli někde dojde k útoku na lidi tmavší pleti, na lidi mluvící jiným jazykem, poklidný průvod homosexuálů musí bránit těžkooděnci.

Vypuštěný džin extrémní pravice

Vládní strana ponechává volný prostor krajní pravici, její výstřelky netrestá, zato zadržuje a pokutuje v klidu protestující opoziční osoby. Popustila z lahve džina extremismu. Dovolí, aby se v zemi konaly při nejrůznějších příležitostech pochody krajní pravice, namířené tu proti Ukrajincům, tu proti jiným.

Na náměstí ve Wroclawi veřejně spálí místní neofašista figurínu Žida, a nic, zadržen byl až daleko později při jiné podobné příležitosti. Na jiném náměstí (v Katowicích) extrémní nacionalisté pověsí na šibenice portréty několika polských europoslanců, a taky nic. Při příležitosti státního svátku nezávislosti 11.listopadu pochoduje Varšavou desetitisícový tlum vykřikující či minimálně tolerující fašizující symboly, hesla, znaky. A nic, policii nevidět, nikdo není zadržen. Malou skupinku občanů klidně stojících pod heslem „Ústava“ musí chránit kordon těžkooděnců a dokonce vojáků. Létají na ni nadávky, předměty.

A šestice žen různého věku, které si sednou na ulici s heslem „Fašismus neprojde“ a kterou mašírující mladíci napadnou a poplivou, musí zaplatit pokutu za to, že „bránily“ pochodu. Agresivní hoši nic, svojí agresivitou jen „projevili své přesvědčení“. Jsou kněží, kteří pro fašizující fotbalové chuligány slouží mše a mluví o nich jako o „dobrých patriotech“. Každý, kdo je proti liberalismu a proti EU, je jim dobrý.

Není to tak dávno, co jeden prokurátor neshledal nic špatného na nošení hákového kříže, protože svastiku je prý třeba chápat jako symbol štěstí. V Polsku, kde nacisté vyvraždili tolik lidí a vypálili centrum Varšavy.

Za tím vypuštěným džinem lze číst jasný vzkaz opozici: demonstrujte si, jsou tu ale síly, které se nemazlí.

Není to tak, že by agresivita byla stejná na obou stranách, ve vládním táboře i u opozice. Kdo to v Čechách píše, činí tak buď z neznalosti věci nebo vědomě manipuluje. Kdo zažil ve Varšavě manifestace Výboru na obranu demokracie KOR, Obyvatel republiky nebo Pochodu rovnosti, viděl úplně jiné chování a jiné lidi, než u extremistů. Klidné průvody, usměvavé tváře, lidi s dětmi, hesla, která se snažila být vtipná a neagresivní a vyzývala ke kompromisu a k dialogu. Ledaže dnes už někdo považuje heslo „Ústava“ za agresivní.

Falešné úmrtní oznámení za života

Proč zemřel zrovna Adamowicz? Byl jednou z nejznámějších tváří dnešní opozice, oblíbeným, čtyřikrát vyhrál volby, loni dokonce proti Waƚęsovu synovi, dvacet let vedl Gdaňsk. Ztělesňoval ideálního místního politika, město výrazně zmodernizoval, chodil mezi lidi, vždy bez ochranky. Vládní tábor, vládní média na něj neustále útočily. „Nenařkli mě už snad jen z nekrofilie, ale to taky přijde, uvidíte,“ říkal.

Gdaňsk je městem svého druhu, nepoddajným, sebejistým, hrdým. Architektura německé Hansy, narodil se tu Gûnter Grass. Za komunismu tu proběhlo několik revolt, bylo kolébkou Solidarity do níž se zapojil i mladý Adamowicz. Od pádu komunismu byl bez přestání městem liberálním, které neměl dnešní vládní tábor nikdy ve volbách šanci získat. Odkud vzešel Donald Tusk, jemuž nemůže Kaczyński přijít na jméno, odkud vzešel a kde má dodnes základnu Lech Waƚęsa, jemuž Kaczyński nemůže přijít na jméno ještě méně.

Kde stojí supermoderní Evropské centrum Solidarity, na němž má lví podíl Adamowicz, a kde se na několika patrech vypráví příběh revolty tohoto nekomunistického odborového hnutí jinak, než jak se dnes předseda PiS snaží vemluvit národu. Čili tak, jak to tehdy bylo, že Solidaritu vedl Waƚęsa, nikoli Lech Kaczyński, že hlavní role měli lidé, které celé Polsko stále zná a kteří jsou dnes ve své většině v opozici.

Takový člověk jako Adamowicz přitahoval hromy blesky. Dostával kvanta hejtů, výhrůžek. Krajně pravicová organizace Všepolská mládež (byly už pokusy ji zakázat) nedávno vyrobila jedenáct úmrtních oznámení žijících politiků, mezi nimi i Adamowicze, ten uvědomil prokuraturu. A ta? Vyšetřování odložila, nebyl prý důvod.

Adamowicz byl zajímavý, netuctový člověk, zpočátku dosti konzervativní, ale s časem stále otevřenější jiným pohledům. Vzal si za svůj ducha kosmopolitní minulosti tohoto velkého přístavu s jeho otevřeností vůči světu, budoval takový Gdaňsk, kde má místo pestrost názorů, životních stylů, které nevnucuje jeden životní styl, jedno náboženství, jednu ideologii. Nebál se jít v čele průvodu gayů a lesbiček, nebál se podpořit židovskou komunitu, když vandalové počmárali synagogu. V jedné knize letos napsal: „Musíme obnovit občanskou politickou kulturu tak, že budeme naslouchat hlasům politických konkurentů, budeme připraveni ke kompromisu, brát v potaz hlasy menšin." Nádherné zásady, jsou ale lidé, kterým se nelíbily.

Bude vůle akceptovat druhého?

Po vraždě a bolesti desetitisíců lidí na náměstích se svíčkami v rukou, po oficiálním smutku v Gdaňsku a dalších městech, přijde čas mluvit o tom, jak dál. Že je třeba tlumit nenávist, že stát musí v zárodku postihovat její projevy. Že cena za její volné šíření na sociálních sítích, v článcích a v projevech politiků přesáhla představitelnou mez.

Najednou se ukázalo, že policie je schopna vypátrat a zatknout ještě ten samý den člověka, který po Adamowiczově vraždě napsal na Facebook, že podobně by měli skončit i primátor Poznaně a Wroclawi. Klobouk dolů. A mějme naději, že nešlo o ojedinělé gesto ve vypjaté chvíli.

Těsně po útoku na primátora přišel prezident Duda s návrhem na společný průvod všech parlamentních stran, jakýsi pokus o zdání národní jednoty, který by odmítl nenávist a násilí. Po smrti z toho sešlo, Adamowicz bude mít ale státní pohřeb.

Bude Polsko schopno tu šokující smrt zreflektovat? Změní se teď rétorika těch, kdo v Polsku už několik let antagonizují společnost a stupňují nenávist k jinosti? Bude možné jakési národní smíření, celonárodní debata, přizná vládní tábor jinak smýšlejícím právo na existenci? Bude se přemýšlet, kdo a jak vytváří prostředí, jež vedlo až k zabití? I mluvčí episkopátu arcibiskup Gądecki hned po vraždě varoval: „Špatná politika vede k občanské válce“.

V den primátorovy smrti přinesla ale vládní televize tak šokující zpravodajství, podprahově osočující opozici z nenávisti, že se na ni snesla vlna kritiky včetně od nejznámějších pravicových publicistů s tím, že bylo nechutné.

Polsko zmítal před válkou silný, někdy divoký nacionalismus, protižidovské nálady, útoky na menšiny. Polska v integrované Evropě by se už takové věci nemusely týkat.

Odmítneme také v ČR nenávist?

A co my v Čechách a na Moravě po těch teroristických kmenech na trati? Naštěstí nebyli mrtví, ale byli zamýšleni. Bude se přemýšlet, kdo toho stoupence extrémistické strany přivedl až k tomu, kam došel? Kdo má za něj morální a politickou zodpovědnost? Kdo mu svým způsobem vymyl mozek? Podívá se stát na projevy extremismu, na to, jaké výhrůžky kolují po českých sítích? Podnikne něco k jejich zamezení?

Zvýšíme všichni tlak na zodpovědnost slova ve veřejném prostoru a budeme tolerantnější k odlišnosti?

Pokud uslyšíme, jak to bývá u nás zvykem, že nikdo nic nemůže, že má svázané ruce předpisy, zákony a omezenou kompetencí, stačí poukázat na wroclawského starostu: hned po Adamowiczově vraždě se obrátil na školský odbor s tím, aby školy ve městě víc vysvětlovaly mládeži nepřípustnost a důsledky nenávistných projevů. Do konce měsíce chce mít první programy. Kdo chce, ví, co je třeba dělat. Jedna vražda, jeden projev terorismu snad stačí.