Na konci „studené války“ očekával vítězný Západ, že včerejší nepřátelé převezmou model tržního hospodářství a demokracie. O tomto sbližování systémů, tzv. „třetí cestě“, snili již teoretici pražského jara. V srpnu 1968 byli poraženi a jejich naděje ožily až po pádu železné opony. Čtvrt století poté je však zřejmé, že se pouze tržní ekonomika prosadila globálně. O demokracii to říci nelze. Autor tohoto textu se dokonce domnívá, že západní demokracie pomalu ale jistě konvertují k autoritářskému vládnutí.

Manažerská politika

Místo globální demokratizace došlo po roce 1989 ke globální ekonomizaci politiky. To zní na první pohled rozumně vzhledem k tomu, že na celém světě probíhá soupeření zemí o investory a podíl na blahobytu a hospodářský rozvoj je hlavním měřítkem úspěšného vládnutí. Potíž je v tom, že byl ekonomizován i samotný obsah politiky. Politicky rozhodující je dnes jen to co je počitatelné a politickou hodnotu má pouze to, co má také tržní cenu. A to ještě není všechno. Také ideál správného řízení státu je již přinejmenším čtvrt století velmi podobný modelu podnikového managementu. Hnutí ANO je první politický subjekt, který otevřeně říká, že státy je třeba řídit jako firmy.

Místo globální demokratizace dnes dochází k ekonomizaci a v jejím důsledku ke sbližování metod vládnutí mezi západními demokraciemi a autoritářskými státy, jako jsou Čína a Rusko. Pro ekonomizovanou politiku totiž platí také to, že hladké fungování organizace vyžaduje vyloučení různorodosti a náhody nebo alespoň výrazné snížení jejich výskytu. Z manažerského hlediska vyžaduje optimální výkon organizace trvalé snižování nákladů, vysokou míru dělby práce, standardizaci procesů a kontrolu chování zaměstnanců. Manažerský přístup k řízení je tak již na první pohled v rozporu s demokracii. A proto se autoritářské a demokratické společnosti od sebe liší především mírou a způsoby omezování svobody jedince.

Nový paternalismus

Autoritářské společnosti nemají v tomto ohledu žádné zábrany. Ale také demokratický model vládnutí zvyšuje svou politickou „konkurenceschopnost“ tím, že své občany zbavuje moci; díky tomu totiž zrychluje a zefektivňuje rozhodovací proces. Viktor Orban to dělá otevřeně - pojmenuje jasně svoje důvody a je za to zvolen. Jeho západoevropští kritici dělají totéž, ale pomocí manipulace; s odkazem na složitost politiky vládnou nevolení experti a „nežádoucí“ témata jsou tabuizována jako politicky nekorektní. V zemích EU navíc platí, že ekonomizaci politiky a manažerskou metodu vládnutí vyznává i větší část opozičních stran. Občané si tedy sice mohou svobodně zvolit jinou vládu, ale nedostanou jinou politiku.

Ano, jistě existuje rozdíl mezi manipulací a utlačováním, ale zřetelně se zmenšuje rozdíl mezi mírou svobody jedince v demokracii a v autoritářské společnosti. Oba politické systémy sice používají různé techniky, ale mají stejný cíl: Zbavit občana moci. Ve zřetelné snaze moderních států všechno vědět a řídit je skryto totalitární sémě.

Přesněji než klasický protiklad mezi demokracii a diktaturou proto vystihuje současný způsob vládnutí pojem paternalismus; „rodičovská“ role státu vůči občanům. K autoritářskému paternalismu patří ruská „řízená demokracie“, čínská vláda stranické oligarchie, ale i vláda „moudrého vůdce“, kterou známe od Lee Kuan Yewa ze Singapuru. Demokratická verze paternalismu je spjatá s pojmem expertokracie a s chápáním společnosti jako číselného agregátu v počítači poradenské společnosti.

Obě formy paternalismu se stále ještě liší v metodách uplatňování moci, ale jen nepatrně svou filozofii vládnutí. V obou případech jde méně o uskutečňování politických programů a více o zdokonalování ovládání společnosti. Teoretici „třetí cesty“ z roku 1968 by asi nevěřili svým očím. Pád železné opony po roce 1989 přinesl srůstání systémů, ale „třetí cesta“ jakoby vůbec nevedla ke svobodě.

Kde zůstal primát politiky?

Ti samí politici, kteří s občany zacházejí jako s dětmi se ochotně podřizují ekonomické autoritě. A proč vlastně ne, řeknete možná. Pro správnost ekonomizace politiky a manažerského řízení státu sice neexistuje nepochybný důkaz, ale hovoří pro ně některé argumenty. Na prvním místě je to konzumní společnost. Ano, ale materialistickým založením lidí lze jistě zdůvodnit politickou podporu pro hospodářství, ale nikoliv tak dalekosáhlou ekonomizaci politiky, jak o ní byla a bude řeč.

Záchrana bank v roce 2009 je nejkřiklavějším důkazem toho, že se z (oprávněné) podpůrné role politiky vůči hospodářství již dávno stala role služební. Primát politiky vystřídal primát ekonomiky. A tak došlo před pěti lety ve většině západních států k nenásilnému mocenskému převratu. Demokratické kontrolní mechanizmy nedokázaly zabránit tomu, aby se jeden sektor společnosti (finanční průmysl) zmocnil vlády nad celou zemí. V mnoha státech budou ještě generace splácet dluhy navršené malou skupinou nezodpovědných manažerů. Demokratické kontrolní o obranné mechanizmy selhaly na celé čáře.

A jak to vlastně vypadá s efektivitou ekonomizované politiky? Vlády jí sice již několik dekád všude ve světě praktikují a dokonce se i snaží řídit státy jako firmy, ale ekonomický růst se zřetelně zpomaluje. Prakticky neřetržité ekonomické krize a prohlubující se příjmová propast mezi rychle bohatnoucími elitami a zbytkem společnosti dokazují, že ani autoritářský ani demokratický paternalismus nemá vyjímečnou schopnost najít správná témata a řešení. Co z toho plyne? Buď má tedy způsob vládnutí jen nepatrný vliv na hospodářský rozvoj, ale pak není dalekosáhlá ekonomizace politiky oprávněná. Anebo je chybná sama metoda ekonomizace politiky. Pravdivé je obojí. Ekonomizace politiky je nepřiměřená, protože primát ekonomiky neodpovídá celému rozsahu úlohy řídit společnost a zároveň je nedostatečná, protože nepřináší očekávané výsledky.

Deformace a ....

Podpora hospodářského vývoje je pro rozkvět společnosti nepochybně důležitá. Nesmí však jít na úkor primátu politiky. Hospodářství je vedle obrany, vzdělání, kultury a sociálních věcí pouze jeden ze společenských subsystémů. Politika je jim všem funkčně nadřazená, protože zde se určuje forma a směr vývoje celku.

Obecným cílem politiky všude na světě je přežití státu. K tomu sice hospodářský rozvoj přispívá, ale ještě důležitější je rovnovážný vývoj celku. Rozhodující kriteriium přiměřenosti metody vládnutí je tedy vyvážený vývoj a stabilita společnosti.

Oproti ostatním formám vládnutí je demokratická politika typická svou snahou, koordinovat zájmy odlišných společenských skupin a hledat co nejharmoničtější způsoby správy a vývoje společnosti. Úlohou politických stran je přitom moderovat vývoj společnosti tím, že formulují odlišné scénáře vývoje a návrhy jak na ně reagovat.

Kvalitu demokratické politiky nelze poměřovat pouze ekonomickou efektivitou, nýbrž především stupněm v jakém zaručuje společenský mír. Ale co když již demokracie - z výše popsaných důvodů - není schopná toto kriterium splnit? Pak je buď třeba její stěžejní funkce oživit anebo některé rysy demokratického vládnutí odstranit. Ano, to by byl konec snu o globální demokracii a „třetí cesta“ by pak vedla k revizi demokratického modelu.

.... a obnova funkční demokracie

Je na čase uvědomit si, že kontury demokratického vládnutí vybledly. Svobodná volba jiné vlády, která se však neliší od předchozí nemá valnou cenu. Politická veřejnost, která nemůže skutečně kontrolovat vládu skrytou za palisádami matematizované a nevysvětlitelné politiky, je zbytečná. A vlády, které chtějí co nejefektivněji ovládat, ale nenabízejí ani střednědobou vizi, nemají oprávnění k moci.

Připomeňme si proto některé samozřejmosti o povaze demokratického vládnutí. Demokracie není nauka o „správné“ politické linii, nýbrž „pouze“ určitá metodika pro hledání odpovědi na otázku, kdo má právo určovat, co je pro celou společnost důležité a jak toho dosáhnout. V demokraciích je toto rozhodnutí privilegiem suveréna, tedy občanů. Elity ho pouze zastupují, ale ve skutečnosti dělají všechno proto, aby jej z procesu rozhodování vytěsnily. Pojem reprezentativní demokracie znamená nejenom to, že elity zastupují občany. Elity mají také reprezentovat zájmové a názorové tendence společnosti a nikoliv jen svoje vlastní zájmy a názory.

Chceme-li demokracii obnovit, tak je na čase položit si otázku, s jakým cílem, podle jakých měřítek a na jakých úrovních se má odehrávat řízení společnosti. A odpověď?

- Je nutné obnovit primát politiky nebo alespoň výrazně oslabit primát ekonomiky.
- Respektovat skutečnost, že každá země je jiná a potřebuje tudíž i jiná řešení a že nadnárodní vládnutí jen prohlubuje zmatek.
- Zjednodušit vládnutí a osvobodit ho od rušivé nadprodukce norem a předpisů.

Jelikož cílem politiky není nic menšího než rovnovážný vývoj a stabilita společnosti, tak je třeba, aby vedle sebestředných a intelektuálně impotentních stran, politiků bloudících v džungli právních předpisů a expertů zhlouplých svým jednostranným věděním více rozhodovali sami občané. Nestačí ale, aby si elity milostivě nechaly trochu moci odebrat. Ony samy musí vytvořit takové struktury vládnutí, ve kterých je účast obyvatel pevně zabudovaná. To je nutné a možné zejména na komunální úrovni.

To a více bychom měli udělat. Anebo nedělat nic a čekat až jedna z dalších krizí přeroste v celospolečenský kolaps, ze kterého národ vyvede silný muž. Ještě je čas.

rozšířený text psaný pro DNES