Velký myslitel a praktik zahraniční politiky, kníže Talleyrand jednou poznamenal: „Mnohdy by úplně stačilo, kdyby všichni zúčastnění věděli, co je v jejich nejvlastnějším zájmu.“ Vlády se liší v tom, jestli národní zájmům slouží vůbec, a když ano, tak jak dobře to činí.

Co jsou národní zájmy?

Národní zájmy neurčuje vláda, protože jsou předdefinovány velikostí, historií, surovinovou vybaveností, geografií apod. Proto jsou národní zájmy dlouhodobě platné a v některých případech dokonce věčné.

Ačkoliv žádná vláda národní zájmy neurčuje, měla by být schopná je rozeznat a sloužit jim. Její úlohou je tedy správně zmapovat ekonomicko-politickou konstelaci, zhodnotit to jak se chovají ostatní, pro danou zemi významní hráči a vyvodit z toho přiměřené politické kroky.

Na obecné úrovni mají všechny státy do značné míry identické národní zájmy. Obvykle se uvádí: mír, nedotknutelnost území, ochrana obyvatel, ekonomický rozkvět apod. Konkrétní zahraničněpolitické úsilí většiny vlád se však soustřeďuje na dvě oblasti: bezpečnost a blahobyt vlastního obyvatelstva; tyto oblasti nazývám přirozenými zájmy.

Přirozené zájmy všech států, tedy bezpečnost a blahobyt, se stávají nezaměnitelnými, skutečně národními zájmy v okamžiku, kdy jsou převáděny do konkrétních politických kroků zaměřených na jejich dosažení. A právě v tom okamžiku se do uvažování o národních zájmech dostává prvek konkurence nebo dokonce konfliktnosti. Proč?

1. Hodnot, o které se jedná (vše, co lze shrnout pod pojmy blahobyt a bezpečnost), není nikdy dostatek a nelze je spravedlivě rozdělit;
2. rozdílné výchozí situace jednotlivých států vyžadují odlišné (nezřídka protikladné) postupy při dosahování týchž cílů.

Národní zájmy se tedy v politice projevují jako pokusy o jejich prosazování v průběžné se měnící situaci.

Předvídatelnost nebo efektivnost?

Je-li řeč o o zahraničněpolitické koncepci, tak je často kladen důraz na její čitelnost a trvalost. Mnozí zřejmě považují předvídatelnost zahraničněpolitického chování za žádoucí. Já o tom silně pochybuji. Jednak proto, že něco takového jako plánovatelnost a trvalost politického chování nelze uskutečnit. Hlavní důvody jsou překotnost mezinárodních ekonomických a politických procesů, výše zmíněná jedinečnost národních zájmů každé země a odlišnost výchozích pozic různých států při jejich dosahování.

Dlouhodobá předvidatelnost zahraničně-politických reakcí (zejména v případě malých zemí, jako je Česká republika) není ani žádoucí, protože není účelným prostředkem pro dosahování národních zájmů. V praxi to totiž znamená, že se malý stát dobrovolně zříká svobody zvolit co nejvhodnější způsob chování. Pravidla hry na mezinárodní scéně jsou výrazně ovlivňována nejsilnějšími mocnostmi. Nevidím proto důvod, proč by měl malý stát již předem dále zužovat (již tak omezenou) paletu svých politických možností. Když se již chceme nebo musíme podřídit vůli silnějších, proč alespoň nezkusit nechat si naši poslušnost odkoupit za ústupky v jiných otázkách?

Přiměřenější přístup k zahraniční politice poskytuje podle mého názoru pojem rovnováha. Ta totiž odpovídá tomu, že (1) národní zájmy jednotlivých států jsou odlišné a nezřídka konfliktní, že (2) vývoj mezinárodní situace je obtížně předvídatelný a že (3) vyžaduje, či dokonce vynucuje co nejpružnější reakce.

Co dosavadní úvahy znamenají pro Českou republiku? Naše země je příliš slabá na to, aby mohla formulovat zahraniční politiku mnoha, nebo dokonce všech azimutů. Aby měla česká vláda vůbec šanci provádět národu prospěšnou zahraniční politiku, musí se tematicky, organizačně a finančně omezit na jedno, maximálně dvě těžiště.

Národní stát v zahraniční politice

K mytologii spojené s představou stále se prohlubující globalizace patří vedle víry v nekonečný růst blahobytu díky mezinárodní výměně zboží také představa o ztrátě významu národních států. Podle mého názoru tomu tak z následujících důvodů není:

1. Společnosti, které prodělávají dramatické změny, hledají jednotu a vymezují se vůči ostatním. Pocit ohrožení vlastního blahobytu šířící se v rozvinutých zemích vyvolává defenzivní sebestřednost.
2. V rozvojových zemích probouzí ekonomický úspěch nacionalisticky zabarvenou hrdost obyvatelstva. Ta posiluje význam národního státu.
3. Význam národního státu roste také s poklesem prestiže a výkonnosti nadnárodních organizací. Ve srovnání s jejich opakovaným selháním má národně zaměřená politika větší šance na úspěch. Národní elita může díky společnému jazyku, historii, tradicím a potřebám formulovat politiku přiměřenou stavu, ve kterém se země právě nalézá.
4. Posílení role národního státu je také odrazem rostoucího významu politiky v ekonomice. To, že tato skutečnost není dosud (zejména v západních zemích),dostatečně respektována, nemění nic na tom, že politika bude nucena hrát v ekonomice významnější roli.

Nejzřetelnější doklad rostoucího významu národního státu je to, že státy stále častěji jednají jako „egoističtí“ hráči a nikoliv jako členové nadnárodních organizací a signatáři mezistátních dohod. Oficiálně zavrhovaný, čistě ekonomicky viděno škodlivý, a přesto všemi více nebo méně otevřeně praktikovaný protekcionismus je toho zřetelným důkazem.

Ekonomické vztahy se totiž po skončení studené války vyvinuly tak, že mezinárodní hospodářská výměna je nezřídka nulová hra. Jinými slovy: Globalizace již nepřináší zisky všem zúčastněným (jak mezi státy, tak i uvnitř států), nýbrž má pojmenovatelné vítěze a poražené.

Globální soupeření o nejvyšší zúročení investic se rozvětvuje do konkurence o zdroje energie, pracovní místa a podíly na trhu a opět se spojuje v mocenském a bezpečnostněpolitickém rozměru; v existenciální otázce uchování nebo zlepšení vlastní mocenské pozice a mnohdy dokonce i přežití státu.

To vše samozřejmě neznamená konec mezinárodní dělby práce, ale jistě to znamená rostoucí význam vlád jako agentů národních výrobců a tím i význam schopností národní elity, jež na tomto poli pracuje. Za těchto podmínek je nutná a ve většině vyspělých zemích také důsledně prováděná ofenzivní, ano i agresivní politika s cílem zvýšit podíl země na globálním bohatství.

Česká ekonomická diplomacie

Měřítkem užitečnosti a účinnosti zahraniční politiky je za právě popsaných podmínek kupříkladu nadprůměrný růst velikosti podílu země na světovém blahobytu. To je důležité proto, že i pro Českou republiku je ekonomická stabilita rozhodujícím předpokladem vnitropolitické stability.

Moderní zahraniční politika je proto pro malou a exportně orientovanou zemi více méně totožná s ekonomickou diplomacií. Klasická zahraniční politika naopak ztrácí výrazně na významu. Tuto skutečnost si však česká zahraničněpolitická elita ještě dostatečně nevzala za svou. Otto Daněk, místopředseda Asociace exportérů k tomu trefně poznamenal: „Většina našich zástupců na ambasádách, které ještě zůstávají, je spíš rakouskouherský typ úředníka, takže s ekonomikou a s obchodem nemají příliš mnoho společného.“ Toto zjištění je alarmující tím spíše, že se vývoj nezastavil a v mezinárodních ekonomických vztazích hraje rostoucí roli tzv. „economic warfare“ (ekonomická válka).

Proto za hlavní nedostatek dosud platné koncepce české zahraniční politiky považuji nejasnou definici cílů a výskyt bezvýznamných pojmů jako „vědomí povinnosti vůči druhým“, nebo „euroatlantická civilizace“. Tyto kategorie nemají s užitečnou a účinnou zahraniční politikou nic společného, otevírají naopak možnosti k posvěcení pasivní orientace. Zneklidňující je i to, že v textu chybí jakýkoliv náznak, že by autoři chápali rostoucí důležitost aktivně prováděné ekonomické diplomacie.

Posuzujeme-li zapojení zahraniční politiky do vládní politiky vůbec, tak v posledních letech bylo nápadné paušální přenášení primátu úspornosti i na zahraniční politiku jako jednu z mála politických oblastí, které mohou přinášet bezprostřední ekonomický prospěch.

Mechanisticky uplatňovaná úsporná politika vlády Petra Nečase měla pro celospolečensky přínosnou zahraniční politiku negativní a pro celkovou hospodářskou perspektivu země paradoxní důsledky. Ve jménu pochybné naděje, že snížení národního dluhu rozhýbe proces vedoucí od stabilizovaného rozpočtu k investicím a k vyššímu hospodářskému růstu, se (z úsporných důvodů) zavírala velvyslanectví. Tím se však bezprostředně poškozovaly exportní šance českého průmyslu. Kvůli dlouhodobé a spíše hypotetické možnosti vyvolání hospodářského růstu tak v důsledku spoření na zahraniční politice docházelo k okamžitému oslabování hospodářského růstu.

Rozporuplnost tohoto přístupu dokládá následující citát bývalého ministra zahraničí Schwarzenberga. Ministr sice připustil, že čím četnější zastoupení země ve světě má, tím větší profit je to pro české hospodářství. Dále však řekl: „Je mi líto, ale musíme dotáhnout reformy. Chceme-li, aby Česká republika byla v roce 2014, 2015 zemí se stabilizovaným rozpočtem blížícím se vyrovnanému, šetřit se musí i nadále.” Ministr ale zapomněl zdůvodnit jaké konkrétní výhody bude stabilizovaný rozpočet mít pro ekonomický růst.

Hodnoty v zahraniční politice

Intenzivně diskutovaná je také role hodnot v zahraniční politice. S tímto tématem jsou spojeny minimálně dva zásadní problémy.

1. Právě jsem kriticky zmínil vágní formulace jako „vědomí povinnosti vůči druhým“, nebo „euroatlantická civilizace“. Podle mého názoru jsou to bezobsažné floskule, které nelze operacionalizovat. To znamená není možné odvodit od nich konkrétní a pro všechny aktéry, kteří se k nim hlásí, závazné a vynutitelné způsoby chování.

2. Panují hluboká nedorozumění ohledně vzájemné závislosti a pořadí cílů, kterým má zahraniční politika sloužit. Často je přehlížena skutečnost, že hodnoty jako humanismus, racionalismus, sekularismus, lidská práva, solidarita a podobně samy o sobě nedokáží zabezpečit prostor pro své uplatňování. Tyto a další hodnoty lze uplatňovat teprve na základě bezpečnosti a ekonomické prosperity státu.

Úspěšnost a užitečnost zahraniční politiky jako služby národním zájmům nespočívá v jejím souladu s názorovým mainstreamem právě panujícím ve světě, ať již je to cíl konsolidace financí nebo tématika globálního oteplení. Úspěšnost a užitečnost zahraniční politiky není ani přímo úměrná její podřízeností zájmům sousedních nebo partnerských zemí a neodvozuje se ani od věrnosti nějakým nadčasovým hodnotám.

Úspěšnost a užitečnost zahraniční politiky spočívá především v její specifičnosti dovnitř i navenek. Moudrá politika vychází z konkrétní situace země, z chování jejích partnerů a konkurentů a volí „na míru doby a země šitý“ a vysoce flexibilní přístup, jehož společným jmenovatelem je pojem rovnováhy a jehož cílem je zvýšit nebo alespoň udržet bezpečnost země a velikost jejího podílu země na světovém blahobytu.

psáno pro časopis Universum