Národní stát žije a vzkvétá

20. 05. 2019 | 07:31
Přečteno 4911 krát
Když jsem před více než třiceti lety poprvé poukázal na vitalitu a funkčnost národního státu, tak jsem za to byl kritizován. Po desetiletích evropské integrace vidíme, že všude v Evropě je na první místě vlastní národ.

Junckerovo pravidlo

"Něco odsouhlasíme a zveřejníme to. Chvíli čekáme, co se stane. Když nenastane příliš velký řev a povstání, protože většina vůbec nepochopí, co jsme vlastně odsouhlasili, tak pokračujeme dál. Krok za krokem, až už neexistuje možnost návratu.“

Tento výrok jsem pojmenoval Junckerovo pravidlo. Se záviděníhodnou přesností a lehkomyslnou otevřeností popsal již koncem devadesátých let minulého století tento neodvolatelný eurokrat návod na to, jak dosáhnout evropského sjednocení. On a jemu podobní se podle tohoto pravidla celá desetiletí snažili o tentýž cíl: Vznik velkostátu, ve kterém se národy rozplynou. A výsledek uplatňování Junckerova pravidla?

Kdyby byla EU stát, žádající o vstup do EU, tak by kvůli nedostačné demokratičnosti nemohla být přijata. Právě volený Evropský parlament je jediný ve svobodném světě, který nemá právo sám předkládat zákony. Kontroluje ho Evropská komise, ačkoliv by to mělo být právě naopak.

Komise, které nyní Juncker předsedá, funguje již od roku 2009 jako zákonodárce. Evropský parlament určí jen principy a přenechá komisi zformulování konrétních nařízení. Evropská komise se tak stává skutečným zákonodárcem a vytváří jednu dohlížecí instituci za druhou. Ty mají dalekosáhlá práva a mohou samy vydávat nařízení. Jsou zároveň zákonodárcem i tím, kdo rozhoduje, jestli došlo k porušení zákona.

Jak to začalo...

Kdo má mít v evropském nadnárodním spolku hlavní slovo, bylo jasné od samého počátku. Francouzský prezident Charles de Gaulle to popsal takto: „Evropa to je Francie a Německo. Zbytek jsou jen přísady.“ Elysejská smlouva z roku 1963 také podtrhuje skutečnost, že zájmy Německa a Francie budou mít vždy přednost před zájmy ostatních národů.

A po desetiletích evropské integrace nemůže být pochyb o tom, že jejím cílem je vznik megastátu; a to à la francaise, to je spíše centralistického než federálního, jak si to představoval Konrad Adenauer. Dosavadní vývoj směřoval k tomu, aby se národní státy politicky a hospodářsky rozplynuly ve Spojených státech evropských. Ten pojem v Bruselu nepoužívají, ale to nic nemění na skutečnosti, že vývoj měl jít přesně tím směrem.

Skočíme-li rovnýma nohama do současnosti, tak nejprve zaznamenáme, že vystoupením Velké Británie mizí byť i jen hypotetická možnost vyvažování německo-francouzské nadvlády. De Gaulle by s tím byl spokojen. Ale nejenom to. Vystoupenim Velké Británie ztrácí evropská integrace dynamiku a dosud převládající jistotu, že EU má dějiny na své straně. Kyvadlo dějin se obrací opačnym směrem a i pro EU platí politickoekonomická poučka: Růst nebo zanikat. Brusel se sice snaží opravňovat a posilovat svou pozici tím, že po Evropě „sbírá“ zbývající státy, které byly dosud mimo Unii a to přesto, že jejich zralost pro vstup není nepochybná. To však nepomůže při řešení hlavního problému, který vládce Evropy zaměstnává.

...a jak to skončilo?

Hlavní potíž, kterou mají v Bruselu je tato: ani desetiletí integrační politiky, ani stohy závazných direktiv, ani centralizace moci v rukou nadnárodní byrokracie, ani prointegrační rozhodnutí soudů, ani jednotná měna a ani evropská hymna nepotlačily národní stát.

Když jsem ihned po listopadu 1989 jako první začal mluvit o národních zájmech, tak naše tehdejší zahraničně-politická komunita včele s ministrem Dienstbierem vůbec nechápala o čem je řeč. Dnes se ukazuje, že jsem měl pravdu. Jenom národ dokáže vyvolat tu solidaritu, humanismus, jednotu a spolupráci, které od svých členů bezvýsledně vyžaduje EU jako celek.

Desetiletí usilovného potlačování národních zájmů dokázalo to, že na evropském kontinentu nemůže nadnárodní stát demokraticky vzniknout a fungovat. Chybí k tomu společný jazyk, síť triumfálních a tragických vzpomínek, nesdělitelné povědomí o tom, co se má a co se nemá dělat, vědomí sounáležitosti v dobrém i zlém. A spoustu dalších věcí, které mají jenom národní státy.

A tak s rostoucím počtem členů evropského megastátu klesá jeho akceschopnost. Kvůli neodstranitelným národním rozdílnostem musí vlády v Bruselu zdlouhavě vyjednávat, místo aby rychle jednaly. A když ti mocnější poručí, protože se dohodnout nelze, tak to dopadne jako „uprchlické“ kvóty nebo euro.

Minulé úterý zdůvodnil skutečný vládce Itálie, Matteo Salvini zvýšení zadlužení země takto: „Porušíme evropská pravidla, protože zbídačují italské rodiny. A rakouský ministr financí Hartwig Löger na to okamžitě reagoval slovy: “My nejsme ochotni platit italské dluhy”. A minulou středu schválilo Řecko, které je s 180 procenty HDP nejvíce zadlužená země EU, snížení daní a zvýšení podpor pro důchodce. Aténskou vládu nezajímá kdo to zaplatí, ona prostě podporuje vlastní občany. A tak je to vždycky. Ve všech kritických situacích stojí všude v Evropě na prvním místě vlastní národ.

Proč to nevyšlo?

Přes snahy ke všemu odhodlané vládnoucí vrstvy a dlouhodobě nerušenou integrační politiku byl projekt evropského megastátu od počatku utopie. Ale tím, že ho lidé jako Juncker po desetiletí prosazovali opravdu všemi prostředky, tak se z ní stala utopie destruktivní. Tato utopie nebyla nikdy uskutečnitelná a teď se jedná již jen o to, za jakých okolností a za jakou cenu budou vládnoucí vrstvy nuceny uznat, že hlavní rozkladná síla EU je dnes její cíl; totiž budování evropského impéria.

Evropský velkostát prý zabraňuje válkám. Možná, ale v posledních letech tento mírový projekt evropské integrace své členy spíše rozeštvává. Příkladem je nezvládnutá bankovní a dluhová krize, hádky o peníze mezi jižním a severním křídlem spolku a to, že do Evropy přišly proti vůli jejich obyvatel statisíce přislušníků nesourodých kultur.

Brusel se chová jako centrum velmoci, kterou však nikdy nebyl. A přesto zatahuje členské země jak do mezinárodních konfliktů („arabské jaro“), tak i do intelektuálních pastí (klimatická změna), na které jeho síla nestačí. Zároveň ale brání svým členům v tom, aby na důležité výzvy reagovali účelně a účině.

Dosud reaguje vládnoucí triáda Berlín, Paříž a Brusel na příznaky rozkladu jen utužováním discipliny spolku a potlačováním národních zájmů slabších států. Ale tato politika posiluje protestní strany. Ti, kterým se politicky korektně říká populisté, budou v nadcházejích volbách úspěšní zejména kvůli dlouholeté nepoučitelnosti etablovaných stran, které se o mínění občanů přestaly zajímat.

Pamětníkům jako jsem já, politika dnešní EU trochu připomíná předrevoluční minulost. Kolik chybí k tomu, aby se Unie začala podobat Radě vzájemné hospodářské pomoci ( RVHP)? Ano EU je spolek demokratických států, ale jako celek se pomalu ale jistě sune do slepé uličky vlády nezvolených byrokratů a šéfů multinationálních firem, kteří zastávají neoliberální hospodářskou doktrinou a používají technologicky dokonalejší manipulační metody než komunisté. A proto si nemyslím že je to náhoda, když se právě národy s historicky čerstvou zkušeností totality nejvíce vzpírají bruselskému centralismu.

Koho volit?

Česká republika vstoupila do EU ve vlastním národním zájmu, a to přestože si v roce 2004 většina obyvatel a vládnoucích myslela, že národ ztrácí tímto vstupem svůj význam. Dnes patří Češi k těm Evropanům, kteří vidí výhody a nevýhody EU velmi realisticky. Ale přesto není v českém národním zájmu, abychom z EU vystoupili.

Jsme příliš slabý hrač, a tudíž přiliš těsně spjatí s osudem našich sousedů. Ať se již EU bude vyvíjet jakkoliv, naše vláda a poslanci by měli podporovat všechno, co omezí moc bruselské centrály a naší zemi zachová a otevře co nejvíce možností seberučení. Našim obecným cílem by měla být Evropa rovnoprávných národů, které mezi sebou pěstují obchodní výměnu, mají otevřené hranice a (případ od případu) společně provádí několik málo opravdu smysluplných projektů nadnárodního významu. Všechno ostatní je nebezpečný balast.

V poměrně pravděpodobném případě neřízeného rozkladu EU bychom měli být ochotni přispět k zachování těch organizačních struktur, které prospívají ekonomické prosperitě členských zemí, a zároveň připraveni a odhodláni pomoci těm, kteří chtějí odstranit trosky panevropského velikášství.

psáno pro DNES

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy