Měla se ona konference s provokativním názvem „Mír a prosperita v Evropě po Evropské unii“ (rozuměj v Evropě po zániku Unie) pořádat v Praze už v dubnu, ale její hlavní postava, předsedkyně francouzské Národní fronty Marine Le Penová, ji odročila, takže se konala až ve středu tohoto týdne.

Důvodem odkladu byly zřejmě nevyřešené spory s otcem Le Penové, Jean-Marie Le Penem, který začátkem 70. let ve Francii Národní frontu založil a pak léta byl jejím předsedou. Zatím se věci mají tak, že Le Penová získala ve straně většinu a ta Le Penovi pozastavila členství ve straně. Jeho dcera, které se zřekl, ale nepřistupuje na jeho požadavek, aby si sňatkem změnila příjmení. Le Penová, matka tří dětí, je dvakrát rozvedená, což se ovšem části konzervativních voličů nelíbí.

Životní partner Le Penové je nyní už léta Louis Aliot, rovněž vysoký funkcionář Národní fronty. Ten má i židovské předky s alžírskými kořeny. Jeho rodiče po krizi, kterou koncem 60. let zažila Komunistická strana Francie po sovětské vojenské intervenci do Československa, tuto stranu opustili a přiklonili se k Le Penově Národní frontě. Takových Francouzů byly tisíce.

Ve Francii se nepovažuje boj Le Penové (47 let) s jejím otcem Le Penem (87 let) za spor generační, ale především za odraz úsilí Le Penové zbavit se nálepky extremismu a hlavně antisemitismu, za jehož projevy – popírání holokaustu – byl Jean-Marie Le Pen v minulosti dokonce odsouzen. Le Penová si spočítala, že většina krajně pravicových či konzervativních Francouzů dnes nejsou antisemitští a že ta nálepka její straně, i když se zaměřuje jen na menšinu voličů, už spíše škodí.

Jak k tomu přispěly sprosté esemesky, maily, blogy a jiné nástroje facebookové demokracie, adresované Le Penové kvůli židovskému původu jejího partnera, je možno jen spekulovat. Místo antisemitismu a přímého štvaní proti imigrantům – Le Pen sám před lety navrhoval jejich „humánní“ deportace z Francie – se důraz Národní fronty přesunul na odpor vůči Evropské unii a k vystoupení Francie z EU.

Nepřijatelné je pro Národní frontu i euro, i když návrat k francouzskému franku není ve Francii zrovna přitažlivým argumentem. To už více zabírá propagování cel a jiných opatření proti levnému dovozu, zrušení možnosti dvojího občanství a odpor proti homosexuálním sňatkům a proti potratům a hlavně boj proti islámu. Z „moderní“ Národní fronty nezmizel ani požadavek obnovení trestu smrti (hlavně za vraždy, teroristické útoky a šíření drog) a omezování přistěhovalectví.

Vlámští nacionalisté a rakouská Svobodná strana byli na pražské konferenci jen z propagačních důvodů. Na rozdíl od francouzského Národního shromáždění, kde má Národní fronta jen jedno křeslo (a to jich měla v roce 1985 už 35!), jež připadlo vnučce Le Pena a neteři Le Penové, a Senátu, kde má křesla dvě, představuje v Evropském parlamentu jistou sílu. Má tam 23 mandátů ze 74, jež připadají na Francii. Ani tam ale není úspěšná, nepodařilo se jí založit frakci, tedy poslanecký klub, k čemuž je třeba 25 poslanců ze sedmi členských zemí 28členné unie.

Národní fronta tak ohrožuje spíše Francii, její demokracii, sekulární hodnoty a ochranu lidských práv v demokratickém právním státě, a ne perspektivu politicky sjednocené Evropské unie a později i celé Evropy. Přinejmenším v Německu a ve Francii je cíl společné Evropy bez válek a s uzákoněnými svobodami a právy už těžko zpochybnitelný.