Soudnímu dvoru Evropské unie v Lucemburku předložil dne 24. září český Nejvyšší správní soud (NSS) v Brně tuto předběžnou otázku: Má samotná skutečnost, že (český) zákon nevymezil objektivní kritéria pro posuzování vážného nebezpečí útěku cizince podle článku čl. 2 písm. n) nařízení EU č. 604/2013 za následek neaplikovatelnost institutu zajištění podle čl. 28 odst. 2 téhož nařízení? Sama otázka však vzbuzuje značné pochybnosti. Ty jsou spojeny s podezřením, které se blíží jistotě, že ČR vězní migranty neoprávněně, v rozporu s platným právem.


Nařízení EU, které společně vydávají Evropský parlament a Rada Evropské unie, se do práva daného státu většinou nepřenáší, bruselským slangem řečeno „neimplementuje se“, a často se uplatňuje přímo v praxi státních orgánů každé země. Je tomu tak zřejmě i v tomto případě.

Nutno dodat, že kromě unijního nařízení není v ČR žádný jiný právní titul k věznění (zadržování, detenci) migrujících a z trestného činu neobviněných (trestně nestíhaných) osob. A tento titul je ještě podmíněn existencí kritérií definovaných českými právními předpisy. „Nebezpečím útěku“ se podle uvedeného článku onoho nařízení totiž rozumí „existence důvodů, které se zakládají na objektivních kritériích vymezených (českými) právními předpisy (zvýraznil autor)“, která jsou taková, že je možno se v daném případě domnívat, že může uprchnout takový cizinec, na nějž se vztahuje řízení o přemístění (předání) do jiné země (v souladu s Dublinem III do první bezpečné země, na jejímž území se ocitl). A zadržen může být jen za účelem onoho předání, pokud je vůbec možné.

Zlé Maďarsko, které vyděsilo Evropu stavbou žiletkového plotu na hranici se Srbskem a pak dokonce i s Chorvatskem (což je členský stát EU), vracené uprchlíky už ani nepřebírá, část registrovaných vydává za žadatele o azyl v Maďarsku, i když tam o mezinárodní ochranu nepožádali, ale migranty aspoň nevězní a nevěznilo, nebo aspoň jen déle než několik hodin. Stát ji tam dal jen možnost bydlet v pobytovém táboře či středisku, které mohli svobodně opustit. Maďarsko, jehož vláda je často a právem v Evropě považována za fašistoidní, je halt liberální stát, na rozdíl ČR, jehož policie přece musí vědět, kdo se „jí“ pohybuje na „jejím“ území a lidi bez řádných dokladů smí zadržet. Takto se vážně argumentuje v roce 2015. Proč to musí vědět a lidi zadržovat? No prostě proto, aby byl pořádek.

Je z říše právních či spíše bezprávních snů, pokud někdo argumentuje tím, že cizinec přece nelegálním překročením státní hranice porušil zákon, a tím se dopustil přestupku, pročež může být uvězněn. Říká to ministr vnitra Milan Chovanec. Za přestupky se ale snad nikde na světě nezavírá, rozhodně ne v Evropě. Lidé si kvůli předponě „pře-„ pletou přestupek s přečinem, což je dnes v českém právu trestný čin, za nějž je možno uložit trest do pěti let odnětí svobody.

„Narušením hranic“ a jejich ochranou byl prošpikován slovník ministra vnitra v této zemi před více než 25 lety, kdy překročení hranice bylo ještě trestným činem. Chovanec s premiérem Sobotkou vracejí českou společnost do autoritářského politického režimu, čeští antikomunisté by měli varovat, že to je návrat k „totalitě“, místo toho jim prostřednictvím ODS a Úsvitu tleskají. Ani před rokem 1990 se ale za přestupek nemohlo zavírat.

Navíc migrant, který „nelegálně“ vstupuje na území země, kde hodlá požádat o mezinárodní ochranu (například o azyl), se ani podle ženevské úmluvy z roku 1951, jíž je ČR právně vázána, žádného přestupku nedopouští, a podle převažujícího právního názoru se ho nedopouští ani ten, kdo vstupuje na území „schengenského“ státu v úmyslu požádat o ochranu v jiném, rovněž schengenském státu či jiném státu EU.

Zabraňme uprchlíkovi v prchání!

Použitím přívlastku „samotná“ u slova „skutečnost“ vyznívá otázka českého NSS položená Soudnímu dvoru EU sugestivně, ba kapciózně. Nemusí to přece být jen skutečnost, jež „samotná“, tedy sama o sobě, způsobí, že zajištění cizince je protiprávní, nýbrž i skutečnost, jež to způsobí až ve spojení se skutečnostmi jinými. Zdá se, že český NSS je vůči migrantům předběžně zaujat, stejně jako česká vláda, které nechce přijímat ani žádné uprchlíky a maskuje to bojem proti „kvótám“.

Připomeňme jen, že na vážné nebezpečí útěku cizince, jenž má být podle Dublinu III předán do jiného státu EU, usoudily v celé EU jen pomocí judikatury, tedy bez zákona či právního předpisu, pouze britské soudy, jiné ne. Spojené království k posouzení tohoto nebezpečí žádná kritéria ve vnitrostátním právním předpisu definována nemá a ani se, jak království oznámilo, k jejich přijetí, na rozdíl od ČR, nechystá. Odůvodnilo to však výslovně existencí systému common law, v rámci něhož je součástí práva (law) tradičně i judikatura, v níž jsou tato kritéria podrobně vymezena. Systém common law se na evropském kontinentu neuplatňuje, nebo, přesněji řečeno, proráží tam jen výjimečně a okrajově.

Český NSS nyní coby soud kasační rozhoduje ve složení senátu Daniela Zemanová (předsedkyně), Zdeněk Kühn (soudce zpravodaj) a Miroslav Výborný (soudce) o stížnosti Policie ČR proti pravomocnému rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, jenž vyhověl správní žalobě tří kurdských Iráčanů (muže a jeho dvou nezletilých dcer), kteří po svém propuštění ze „záchytu“ už „nedisciplinovaně“ prchli zřejmě do Německa, nevyčkávajíce na předání do Maďarska. Správní žalobou napadli rozhodnutí policie o tom, že je zbaví osobní svobody v záchytném (detenčním) zařízení a pokusí se je (neúspěšně) předat do Maďarska. Po rozhodnutí krajského soudu je ale musela policie propustit. NSS má dodatečně rozhodnout o tom, zda pravomocný rozsudek krajského soudu byl v souladu s platným právem, tedy až dostane odpověď na svou předběžnou otázku, kterou položil Soudnímu dvoru EU.

„Nemá-li být člověk donucen uchylovat se, když vše ostatní selhalo, k odboji proti tyranii a útlaku,“ stojí ve Všeobecné deklaraci lidských práv OSN z roku 1948, „je nutné, aby lidská práva byla chráněna zákonem“. A dalších šest desetiletí lidstvo, tedy všechny státy světa, usiluje o naplnění této zásady, kterou přijalo pod dojmem bezpráví a zvůle nastolenými národním socialismem (německým nacismem) a japonským militarismem a po hrůzných zkušenostech druhé světové války.

Britský common law ale na kontinentu neplatí

Toto úsilí, vyvíjené v kontextu univerzalismu lidských práv, který uznávají, alespoň na papíře, všechny státy světa, naráží na mnoho obtíží. Jedna z hlavních byla nechuť vládců a jejich podporovatelů v diktaturách státněsocialistických (do začátku devadesátých let) a také fašistických (v Evropě Španělsko a Portugalsko), vojenských (v Evropě Řecko) a občas ještě i v teokratických politických režimech (v Evropě jen Vatikán) reformovat právní řád a také denní praxi podle všeobecně uznávaných zásad právního demokratického státu.

Další potíž je v rozdílném chápání práv člověka v USA, kde se primárně vychází z individuálních práv na svobodu slova, na náboženské vyznání, na podnikání a na vlastnictví majetku, a v Evropě (a v dalších státech, vymanivších se z koloniální nadvlády), kde se zachovaly a dále rozvíjely ochrana práv kolektivních a sociální stát.

Třetí, postupně překonávaný problém, je britské precedenční chápání právních předpisů a z něho plynoucí praxe v Anglii a do značné míry jejích někdejších kolonií, kontrastující s francouzsko-německým hierarchickým právním vědomím. Celá kontinentální Evropa rozlišuje mezi právní silou ústavy (a ústavních zákonů), mezinárodních závazků státu, obyčejných zákonů, nařízení vlády, vyhlášek a jiných obecně platných a závazných právních předpisů a dalších (psaných) vnitřních předpisů a pokynů, jimiž se řídí orgány veřejné moci.

Další potíž je nerovnoměrnost pokroku při zavádění a uplatňování demokratického řádu lidských práv v mezinárodních společenstvích jako Rada Evropy, Evropská unie, v obdobných společenstvích v Africe a Americe a také v OSN. Brzdou tohoto pokroku jsou geopolitické velmocenské zájmy, a to politických či obchodních impérií jak postupně zanikajících (SSSR, USA), tak i nově vznikajících (BRICS a EU), včetně panství mezinárodních kapitálových společností.

Ďábel bývá ukryt v detailu, a tím je, jako v mnoha jiných případech, jazykový význam slova. Česká verze Všeobecné deklarace lidských práv říká, jak jsme viděli, že „je nutné, aby lidská práva byla chráněna zákonem“. Stejně tak ruská – „необходимо, чтобы права человека охранялись властью закона“. Polská verze volá po „zaručení lidských práv právními předpisy“, francouzská mluví o „un régime de droit“ a anglická používá obvyklý, ale nepřesný termín „the rule of law“, podobně německá „die Herrschaft des Rechtes“.

Je každý právní předpis zákonem?

Anglické „law“ přitom znamená jak zákon, tak i právo, v tomto případě hned v několika významech tohoto českého slova. Zákon schválený britským parlamentem či v USA kongresem se jmenuje „act“. Ale slova „act“ se užívá i pro smlouvu a pro předpis nižší právní síly než je parlamentní zákon v kontinentální Evropě. Jazyková pestrost je průvodním znakem anglosaského a anglofonního práva.

Proto už ani nevím, jak pojmenovalo britské ministerstvo zahraničí svůj předpis, vydaný náměstkyní ministra zahraničí v roce 1999 (tedy před přijetím ČR do EU), jímž se ukládalo britským policejním orgánům, aby – podle vlastní úvahy – bránily (tedy i silou) příslušníkům některých etnických skupin ve vstupu na území Spojeného království. Týkalo se to asi šesti etnických skupin, Romů (hlavně z ČR a ze Slovenska), ale také Somálců a Pontských Řeků. Musel jsem vyvinout značné úsilí (Wikipedie ještě neexistovala), abych se dozvěděl, kdo to vlastně jsou Pontští Řekové, kolektivně a masově tolik ohrožující Spojené království, a zda nějak souvisí s Pontským Pilátem, známým římským prokurátorem.

Jako zmocněnec české vlády pro lidská práva (byla to vláda Miloše Zemana) jsem se také ptal, jak britská cizinecká policie pozná Roma, a kladl jsem si také otázku z rozhovoru vojáka Švejka se sapérem Vodičkou, zda opravdu každý Rom za to může, že je Rom. Britská policie mi na tyto otázky odpověděla praxí, když podrobovala cestující selekci podle jejich vzhledu už na ruzyňském letišti. Ano, ve Velké Británii může být zákonodárcem i náměstek ministra.

Tyto jazykové odlišnosti se pochopitelně promítaly a i nadále se budou trochu promítat do formulací právních norem a do judikátů, které ovlivňují práva a povinnosti lidí a vymezují oprávnění státních orgánů v jednotlivých zemích. Sbližování práva, v tomto případě v EU, je však nepopiratelné. A je to dobře, je to totiž ku prospěchu lidí, v daném případě občanů stále propojenější Evropy.

EP a Rada Evropské unie se už nyní ve svém nařízení moudře vyhnuly slovu „právo“ či „zákon“, a použily – pěkně po polsku – výraz „právní předpisy“. Jistě, v systému common law lze za právní předpis považovat i judikát a judikaturu (či befel náměstkyně ministra vnitra). Na evropském kontinentu jsou ale (obecně závaznými) právními předpisy jen takové normy, které za ně považuje v dané zemi zákon. Například v ČR jsou obecně závaznými právním předpisy jen zákon (pochopitelně i zákon ústavní), nařízení vlády, nařízení EP a rady EU, a ministerská vyhláška, a to jen potud,pokud je k jejich vydání ten, kdo je vydává, zmocněn zákonem nebo ratifikovanou a vyhlášenou mezinárodní smlouvou. Právním předpisem ale není usnesení vlády, metodický pokyn či směrnice, opatření, informace a etický kodex a není jím většinou ani řád (jednací, školní, vězeňský apod.), statut či dekret.

V zemi, kde se konala nejen odborná, ale i laická rozprava o tom, zda ústavní zákon je vůbec zákon a argumentovalo se i tím, že lední medvěd je taky medvěd, má debata o tom, co je vlastně právní předpis a co je už předpis „vnitřní“, význam a navíc i zvláštní kouzlo.

ČR je přitom na svou státní moc hodně přísná, protože její ústavní zákon (je to její Listina základních práv a svobod) stanoví: „Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“ A zákon je jen takový právní předpis, na němž se usnese parlament. Ví to ministr Milan „Záchyt“ Chovanec?

Doufám jen, že tato česká specifika budou známa aspoň Soudnímu dvoru EU, když se český NSS tváří, že o tom neví a zbytečně se ptá, jak to je.

Psáno pro Deník referendum, kde pod titulkem Detence migrantů je asi protiprávní vyšlo 3.10. Nyní mírně rozšířeno.