Před pár dny se zaplnil velký kus Václavského náměstí lidmi, kteří říkali, že jsou tam proto, že se obávají nastávající energetické krize a protestují proti neschopnosti dnešní vlády té krizi čelit jinak než dvěma svetry.

Že z těch desítek tisíc občanů jednou větou učinil premiér Petr Fiala ruské agitátory, nechme stranou. Tato věta nepochybně vejde do dějin jako jedna z největších rétorických chyb, jaké se politik může dopustit. Urazit – a navíc bez důkazu – takové množství lidí najednou, to už chce talent.

Leč toto zamyšlení nemá být o Fialovi a jeho řečnické bezradnosti. Snažil jsem se vydržet celé ty více než tři hodiny proslovů a vůbec dění na Václavském náměstí a odnesl jsem si ústřední dojem, který jsem vtělil do titulku. Na onom jevišti světa, tedy na pódiu pod Svatým Václavem, se vystřídalo několik odborníků, kteří vytýčili tématické území pro následující projevy politiků. Ta témata byla dána jasně: všemi cestami zabránit ekonomické a sociální katastrofě, která plyne z našeho poslušného angažmá v aktivitách administrativy EU – a může to být třeba onen slavný Green Deal, který vedení EU prosazuje stále velmi tvrdošíjně, ačkoli mu musí být jasné, že na takový experiment prostě nemá a hned tak nebude mít peníze. Někdo si možná představuje, že je získají vypsáním zvláštních eurodaní, jenomže kdo je bude platit, když si bude muset nejprve pořídit onen „druhý svetr“, platit mnohonásobky na plyn a elektřinu a žít v nejistotě, zda zbyde něco na potraviny a léky? Protože všechno se vším souvisí. Vydávání peněz na Green Deal znamená omezování benefitů pro občany členských zemí EU. Není divu, že se jim to namnoze nelíbí. A není divu, že na to téma mnozí expertně pohovořili na tom Václaváku.

Věci byly řečeny jasně, možné cesty z problému rovněž. A co nastalo? Přehlídka vystoupení, někdy až úmorně dlouhých, repetitivních, sebestředných. Například Lubomír Volný si vzal mnohonásobek času, než mu podle programu patřil, čímž dal najevo, že se přišel blýsknout a ukázat, nic moc víc. Pokud by náhodou chtěl někoho přesvědčit o své velikosti, pak touto nekázní docílil pravého opaku. Ale nebyl to jen exposlanec Volný. Slyšeli jsme řadu dalších osob reprezentujících rozmanité iniciativy, o nichž dosud nejspíše slyšeli hlavně jejich členové a nebližší okruhy názorových souputníků. Typicky Aliance národních sil s Vladimírou Vítovou v čele. Do toho se vešly i postavy a subjekty poněkud oficiálnější, třeba Zuzana Majerová z Trikolóry, Miroslav Havrda ze Svobodných nebo europoslanec Hynek Blaško z SPD. A další a další. Kdybych je měl všechny jmenovat, jsme tu ještě zítra. Plejáda generálů bez vojska. Sice s nadšeným zástupem pod pódiem, ale bez jednotné strategie, natož taktiky.

Kdysi tento efekt nazýval, tehdy ještě coby premiér, Miloš Zeman bonmotem, že pětkrát nula dá dohromady zase nulu. Narážel tím na snahy pidistraniček získat místo ve výtahu k moci. Jeden takový pokus o „násobení nul“ či sčítání nízkých čísel dokonce vyšel. Byla to tzv. čtyřkoalice ve volbách roku 2002. Tehdy spolu vytvořili lidovci, Unie svobody, rozklížená ODA a marginální Demokratická unie čtyřspolek, s nímž se vydrápali až do vlády. Mezitím se však stačili rozhádat, rozpadnout na mikročísla a posléze (s výjimkou lidovců) zaniknout. A přitom mezi sebou neměli samé nezajímavé persony – vzpomeňme Václava Krásu (US, dnes Trikolora), Patrika Nachera (US, dnes ANO) atd. Jenže ke krachu čtyřkoalice tehdy vedla jednak naprostá programová nesourodost a bezradnost, ale především přemíra předsedů a žádný lid. Bohumil Doležal tyto partaje tehdy charakterizoval tak, jako že „se vejdou do jednoho nákladního výtahu“. Zeman jej myslím opravil a mluvil o výtahu osobním. A měl pravdu.

Ono slunečné sobotní odpovědne na Václavském náměstí dalo zvědět, že jsme nepoučitelní. Přece nedává žádný smysl vytvořit padesát spolků s mocenskými ambicemi (a připusťme, že též podloženými ideovými představami), a pak teprve hledat lid, který je všechny podpoří. Postup, aby byl efektivní, by měl být přesně opačný. Vyjasnit si, co lidé doopravdy chtějí, a třeba i čeho se obávají a komu své strachy kladou za vinu, a na tom stavět politickou katedrálu. Jenomže v každé farnosti káže zpravidla jeden kněz. Tady bylo padesát kazatelů, často s týmiž myšlenkami, čímž sice posílili sebevědomí „těch pod pódiem“, ale věc politické změny, po níž volali, neposunuli ani o milimetr.

Poslanec Kobza kdysi vypočítal, že tato rozdrobenost řekněme protestních stran a hnutí je příčinou toho, že do koše padají v každých volbách hlasy počítatelné téměř v sedmiciferných číslech. Obávám se, že měl pravdu, když z tohoto jevu vinil nezkrotné ambice všech těch generálů s malinkatým vojskem či dokonce bez něj. Neschopnost se domluvit programově na nejnižším, ale opravdu společném jmenovateli, a to celé pak vložit do rukou někoho, kdo dlouhodobě vykáže nejvyšší důvěryhodnost u občanů, a to nejen u těch nespokojených, jejichž kroky vedly na Václavák. Je tu zkrátka příliš mnoho předsedů, hodně ambicí a málo pokory. Jenže bez ní to nepůjde.