Po zimních olympijských hrách 2018 mi z Chorvatska nadšeně volal můj dobrý známý, námořní kapitán Ante: „Všechna čest té vaší Ester. Fenomenalna. Vy máte sedm medailí, my žádnou – kde jsou Ivica a Janica (Kostelićovi)? Jenom mi něco uniklo: Prosím tě, co tvoje země provedla, že na olympiádě nesměla používat svoje jméno? A jak se vlastně normálně jmenujete anglicky?“

Ante měl pravdu a já důvod nejen k hrdosti, ale zároveň k pořádné dávce studu. Při předávání medaile byla naše země hlasatelem označena jako „Čeko“. Oficiální olympijský tweet světu oznámil tu první zlatou Ester Ledecké slovy: „Alpine Skiing Ladies´ Super G, Czech, LEDECKA Ester.“ Na bundách měli naši reprezentanti i bafuňáři zkomolené CzechRepublic (psáno takto bez mezery a Czech červeně a podtržené, snad aby to vypadalo, jako že se to může použít nezávisle). Na čepicích sotva viditelné Czech Olympic Team. V seznamech zemí leckde Czech Rep. Při tiskové konferenci Ester Ledecké v poslední den her stálo na velké tabuli: Ester Ledecka, Czech Team. A v jinak velmi povedeném Českém domě (Czech House) se skvěly poutače na „CzechRepublic Land of Stories“ a na 100 let republiky (jaký význam má naše výročí pro svět?). Ostatní země při podobných příležitostech zpravidla systematicky vystaví především svoje jednoznačné, nepolitické, krátké jméno – ať už v angličtině anebo ve svém jazyce – třeba Croatia anebo France. Jako reklamu na svůj stát. Je-li to zrovna republika, konfederace, království, sultanát anebo třeba velkovévodství, není ve sportu významné. Pro identifikaci a reprezentaci ve světě je však zejména u méně známých zemí důležité vlastní podstatné jméno státu, nikoliv jméno přídavné – to je totiž vnímáno doslova jako přídavek, doplněk. Český olympijský výbor však považuje za podstatné sdělit světu, že jsme někdy Republic, jindy Team a jindy zase Rep. (chorvatsky „ocas“).

„Republic“ přitom není pojmenováním naší země, ale označením jejího současného politického uspořádání – stejného, jaké má většina států světa. Nejčastějším konstruktem byl na olympiádě Czech Team (dokonce skloňovaný v jedné z našich televizí jako „čektým“). To ale může být jakýkoliv český tým (třeba SK Kopidlno anebo parta přátel, co spolu jezdíme lyžovat). Pouze reprezentační výběr má výhradní právo nazývat se vlastním jménem státu, které je tak vlastně jednou z mála povolených - a tím hodnotnějších – reklam na olympijských hrách: příležitost a kapitál, které zahazujeme. Anebo se česká strana možná snaží vyvolat dojem, že Czech je jméno naší země? Tím hůře - znamená to totiž jen český (á, é), čeština, Čech anebo Češka a navíc vyřčeno anglicky to má dost jiných významů, takže ani to není nezaměnitelné.

Fantastické, různorodé dvojí vítězství Ester Ledecké na ZOH 2018, které upoutalo pozornost celého světa, je tak zároveň těžkým debaklem naší vlasti a obžalobou neschopnosti našeho státu správně zacházet s elementárním symbolem, jakým je vlastní jméno. Místo abychom využili jedinečné příležitosti k reprezentaci naší země (tj. především jejího dobrého jména - doslova), v zahraničí jsme jen prohloubili nejistotu v tom, „jak se vlastně jmenujeme“. Nejistotu, která daleko ve světě vyvolá jedině pochyby o tom, nemáme-li náhodou nějaký další vážný problém – jakpak asi funguje naše společnost a ekonomika, jak kvalitní bude zboží, které exportujeme. Není-li v pořádku forma, nebude vadný i obsah?

Na olympijských hrách dosáhl zřejmého vrcholu schizofrenní stav, kdy navzdory jednoznačnému doporučení MZV ČR „Jak na Česko v zahraničí?“ a memorandu o spolupráci uzavřeném mezi Českým olympijským výborem a Ministerstvem zahraničních věcí se česká strana usilovně vyhýbá oficiálnímu krátkému jménu naší země v angličtině. Zatímco některé státy nesmějí používat své jméno, protože s tím nesouhlasí jiný stát (Makedonie) anebo za trest (na olympijských hrách Rusko), my jsme jedinou zemí světa, která se používání svého jména vzdává sama, dobrovolně.

V angličtině jsou naše oficiální, světově uznaná jména od roku 2016 dvě, podobně jako u velké většiny států světa: „the Czech Republic“ (formální, politické) a „Czechia“ (krátké, zeměpisné); srovnejme např. s „the French Republic“ / „France“. Od rozpadu Československa jsme si možná mysleli, že si vystačíme se jménem politickým. Republika v názvu nám v české i anglické verzi jakoby nahrazovala „ztracené“ Slovensko; bez něj nám jméno Česko/Czechia připadalo jaksi nepatřičně osiřelé, nekompletní. Během let se však ukázaly nevýhody politického názvu: Nelze jej použít v historickém kontextu (protože platí až od roku 1990, resp. 1993), v zahraničí je těžko přijímán, pokud je používán v neformálních souvislostech. A ani rodilí mluvčí (angličtiny) si někdy nejsou jisti, kdy k němu správně patří člen „the“ a kdy ne. Svět si pak vymýšlí všemožné zkomoleniny a zkráceniny a my ho v tom podporujeme: pouze Czech, CR, C. Rep., Czecho, Czech R., Czechrep, případně nadále používá zažité jméno státu nám vesměs milého, ale už 25 let neexistujícího: Czechoslovakia.

Právě sport byl jednou z hlavních pohnutek, proč – s notným zpožděním – česká vláda nechala mezinárodně registrovat jméno, o němž dlouho předtím zákonně rozhodly v Názvoslovné komisi Českého úřadu zeměměřického a katastrálního desítky odborníků – zejména lingvistů, historiků a geografů. Nebyl to tedy výmysl politiků, ale náprava nepřirozeného stavu, kdy jsme po 23 let krátké jméno sice měli i v angličtině, ale nedali ho světu na vědomí.

Pokud jsme udělali první krok, tedy naše anglické krátké jméno určili (1993) a druhý krok – oznámili ho světu (2016), je nutno udělat i krok třetí – začít ho používat tam, kde je to přirozené. Příkladem musí jít stát a instituce, které jsou jím finančně i jinak podporovány a které jej (a tedy nás všechny) reprezentují. Nelze očekávat od našich lidí, ani od sportovců a činovníků, že sami od sebe začnou používat pro ně nové jméno, na které nejsou zvyklí, nota bene – vládne-li slušnou angličtinou zhruba jeden Čech z pěti. Nelze to čekat ani od podnikatelů – vývozců: ti dají pragmaticky přednost tomu jménu, které se používá více – a tím je v tuto chvíli „the Czech Republic“. Nelze ani očekávat, že se dosud málo známé jméno „nějak“ samo rychle zaběhne a zároveň (leckdy výsměšně) poukazovat na to, že se tak neděje. Přirozenou lidskou vlastností je odmítat nové, pokud máme něco zažité. Rozhodně to však neznamená, že to zažité je vždy správné, logické anebo zákonné. Většina Čechů také donedávna ignorovala pravidlo zipu (na silnici) a většina z nás dosud neskloňuje euro v množném čísle od pěti výš.

Svět s anglickým krátkým jménem naší vlasti nemá žádný problém. Ten je jen v nás, Češích. Důkazy? Výskyt používání jména Czechia zahraničními institucemi a médii a od roku 2016 plynule roste. Při „progúglování“ slova Czechia v únoru 2016 se objevilo 460 tisíc záznamů, dnes je to kolem 15 milionů. Mnoho jazyků navzdory námi používanému anglickému „the Czech Republic“ má pro naši zemi svoje vlastní krátké jméno. Z jedné skupiny vzájemně příbuzných germánských jazyků všechny vyjma jediného – angličtiny – své krátké jméno pro náš stát samovolně našly a přirozeně jej používají už od rozdělení Československa; kromě islandštiny je vždy tvořeno stejně jako anglická Czechia. Pouze angličtině jsme dosud diktovali výhradní používání politického názvu my, Češi.

Krátké jméno pro náš stát mají i jazyky jihoslovanské: Češka. Používaly ho dříve a častěji než my sami pro sebe Česko. Ante mi připomněl, jak to bylo u něj doma. Ještě v roce 1990 znal svět výhradně jméno Yugoslavia: „Už při vyhlášení samostatnosti jsme světu řekli, že jsme Croatia a začali to používat. Formálně jsme „the Republic of Croatia“, ale to se používá jen v politice, v mezinárodních smlouvách a úředních dokumentech – mám to napsané v papírech od svojí lodě.“ Pomaleji to šlo v Srbsku: to se s rozpadající Jugoslávií identifikovalo podobně jako my Češi s Československem. Územně i ideově vyprázdněného názvu „Jugoslávie/Yugoslavia“ se vzdalo až v roce 2003. Od té doby však už své jméno Srbsko/Serbia stačilo ve světě plně etablovat, protože jej v mezinárodním styku od zániku Jugoslávie důsledně používá (nezaměňujme s Republikou srbskou v Bosně a Hercegovině, která naopak své politické jméno používá za všech okolností – podobně jako další mezinárodně neuznané státy tím chce totiž posílit svoji legitimitu v očích světa).

Ostuda se jménem našeho státu na olympijských hrách má jedinou výhodu: přispěje k uvědomění neudržitelnosti současného stavu a k systematickému zásahu shora, jehož cílem bude názvoslovná „normalizace“, tentokrát v dobrém smyslu toho slova. Imperativ je prostý: začít používat obě oficiální jména našeho státu vždy přiměřeně dané situaci. Stejně jako na lyžích nejezdíme v košili s kravatou a obleku anebo ve večerních šatech. Příkladem nám v tom mohou být slušné, tradiční státy – třeba všechny ty, které s námi sousedí.

Po čtvrtstoletí od rozdělení Československa dokončeme emancipaci Česka v atributu snad nejvýznamnějším: mezinárodně používaném jménu. Aby bylo dříve než na příští olympiádě všem jasné, jak se naše země jmenuje.

Zdeněk Kukal
Autor vystudoval ekonomickou a regionální geografii na Univerzitě Karlově. Je majitelem cestovní kanceláře.