Pavlo Klimkin: Proč Krym není ruský?

20. 02. 2019 | 09:30
Přečteno 11280 krát
Článek ukrajinského ministra zahraničních věcí Pavlo Klimkina pro Aktuálně.cz.

Od ruské okupace Krymu uplynulo pět let. V únoru 2014 Moskva poprvé v poválečné historii Evropy obsadila část území jiného suverénního státu a destabilizovala tak evropský a globální bezpečnostní systém.

Před pěti lety svět prakticky jednomyslně odsoudil anexi Krymu Ruskem a ze svého postoje dodnes neslevil, ačkoli Kreml byl přesvědčen, že Krym mu bude brzy prominut, stejně jako mu prošel útok na Gruzii v roce 2008. Všichni racionálně uvažující politici, analytici a právníci se shodují, že Moskva hrubě porušila mezinárodní právo, a nikdo nezpochybňuje fakt, že z hlediska práva je Krym součástí Ukrajiny. To je samozřejmě velmi dobré zjištění. Zároveň však má mnoho lidí pro Putinovo chování pochopení, protože jedním uchem někde zaslechli, že „Krym byl vždy ruský“. Je těžké najít absurdnější a méně podložený mýtus, který tak hluboko zapustil kořeny a pronikl do myslí tolika lidí v celém světě. Příčina je zřejmá: ruská propaganda začala tuto dezinformaci šířit ihned po rozpadu Sovětského svazu, kdy žádná válka nebyla na obzoru. Když válka vypukla, byla půda pro to, aby se dezinformace ujala na mezinárodním poli, dostatečně nakypřena. Na následujících řádcích bych rád shrnul snadno ověřitelná historická fakta, která mýtus „ruského Krymu“ vyvracejí.

Co nám tedy fakta říkají?

Původním národem Krymu jsou krymští Tataři, jejichž historický státní útvar se nazýval Krymský chanát. Šlo o silný a kulturně vysoce rozvinutý muslimský stát. Rusové se na poloostrově nevyskytovali, nepočítáme-li válečné zajatce. Na počátku 18. století díky reformám Petra I. Velikého došlo k rozmachu Ruska, vzniká Ruské impérium, které si podmaňuje sousední evropské země. V roce 1721 získalo území Estonska a Lotyšska, v roce 1795 Litvu a část Polska včetně Varšavy, v roce 1809 bylo k Rusku připojeno Finsko. Dnes jsou to suverénní národní státy, které jsou členy OSN, Evropské unie a kromě Finska i NATO. A jen těžko si lze představit, že by někdo prohlásil, že tyto země „byly vždy ruské“.

Krymský chanát se na seznamu zemí, které ovládla Moskva, ocitl v roce 1783, z hlediska historie tedy poměrně nedávno. Je proto zcela absurdní hovořit o tom, že „Krym odedávna patří Rusku“. Jde jen o jednu ze zemí a jeden z národů, které si ve své době Ruské impérium násilně podmanilo. Pouze v jednom se Krym od výše zmíněných států odlišuje: po rozpadu Ruského impéria v roce 1917 se krymským Tatarům nepodařilo udržet nezávislost. Krym, stejně jako Ukrajina, byl obsazen bolševiky a zůstal součástí téže ruské říše, jejíž název nově zněl: SSSR. Coby součást Sovětského svazu na tom byl Krym ještě hůř než Ukrajina, která se stala svazovou republikou s formální státní suverenitou. Krymu bolševická Moskva udělila v roce 1921 pouze status autonomie, navíc coby součásti ruské, nikoli ukrajinské svazové republiky. Takové rozhodnutí Kremlu odporovalo objektivní realitě, neboť geograficky Krym patří k Ukrajině a Rusko s ním není nijak územně propojeno. Administrativní závislost na Rusku při teritoriálním napojení na Ukrajinu značně ztěžovala hospodářský rozvoj poloostrova, o jehož zásobování se takřka výlučně starala Ukrajina. Geografická a geoekonomická realita Moskvu nakonec donutily, aby tento stav napravila. V roce 1954 Kreml rozhodl o předání Krymu Ukrajinské sovětské socialistické republice. (Nikdo v Kremlu nepředpokládal, že Ukrajina se v budoucnu stane nezávislou, proto sovětské vedení jak Krym, tak Ukrajinu nadále považovalo de facto za ruské).

Zvláště zdůrazňuji: předání Krymu proběhlo v plném souladu se zákony a postupy v SSSR. Ruský mýtus o tom, že Krym Ukrajině svévolně daroval hloupý Chruščov, je sprostý výmysl. V roce 1954 Chruščov neměl dostatek moci, aby o vynětí Krymu z Ruské SFSR mohl rozhodnout sám.

Dostali jsme se tedy konečně k tomu, co ve skutečnosti znamená heslo: „Krym byl vždy ruský“. O necelé půl druhé stovce let v zajetí Ruského impéria (1783–1917) mluvit nelze, protože podobné tvrzení by pak bylo možné vztáhnout i na zbytek někdejších kolonií – a nyní nezávislé státy. Zbývá jen období 1921–1954, po které byl Krym součástí Ruské SFSR, tedy pouhých 33 let nepříliš vzdálené historie!

Zdá se, že od chvíle, kdy se Sovětský svaz rozpadl, ruské vedení dráždila myšlenka, že pokud by tu nebyl rok 1954, zůstal by Krym součástí Ruska. Už ho ale netrápilo to, že pokud by nebyl ani rok 1921, patřil by Krym Ukrajině, a jestliže bychom v historii minuli letopočet 1783, byl by Krym nezávislým státem s nulovým procentem ruského obyvatelstva. V roce 2014 se imperiální choutky projevily naplno – Kreml naplival na mezinárodní právo, historii a spravedlnost a Krym gangsterským způsobem obsadil.

Jeden z ruských mýtů o Krymu, který v roce 2014 uvedl do života sám ruský prezident, lze vyprávět i jako anekdotu: hlava ruského státu tehdy prohlásila, že „pro Rusko má Krym posvátný význam, protože právě tady leží duchovní zdroj formování ruského národa a státu“ – právě na Krymu byl pokřtěn kníže Vladimír, který následně zavedl křesťanství na celé Rusi. Kníže Vladimír byl skutečně roku 988 na Krymu pokřtěn (aspoň takto o tom hovoří letopisy) a ještě téhož roku zavedl křesťanství ve své zemi. Byl ovšem kyjevským, nikoli moskevským knížetem, a křesťanství zavedl na Kyjevské Rusi, a ne v Rusku. Co se týká Moskvy, Ruska i samotného ruského etnika – ty v té době prostě neexistovaly. V lesích na místě dnešní Moskvy tehdy žily a dominovaly ugrofinské kmeny, které byly teprve po několika staletích asimilovány Slovany a staly se jádrem moderního ruského národa.

Tedy další absurdita! Nicméně i takovou zjevnou historickou nepravdou lze dnes zahlcovat světový informační prostor. Spoléhá se přitom jako obvykle na to, že jen málokdo si pro ověření otevře třeba jen Wikipedii.

Mýtus o „ruském Krymu“ byl utvářen nejen pomocí lží propagandy a absurdního překrucování historie. V květnu 1944 Moskva provedla rozsáhlou zločinnou operaci s cílem úplně vyčistit Krym od původního obyvatelstva a nahradit ho etnickými Rusy. Stalinský režim obvinil krymskotatarský národ z kolaborace s hitlerovci, kteří v letech 1941 až 1944 okupovali Krym, a 191 tisíc krymských Tatarů včetně nemluvňat nechal během pouhých dvou dnů deportovat do středoasijských regionů SSSR. O tom, že Kremlu šlo o etnickou čistku na základě nesmyslných obvinění ze zrady, svědčí fakt, že ve vyhnanství se ocitly i rodiny devíti tisíc krymských Tatarů-rudoarmějců, kteří bojovali na frontě s fašisty – a do vyhnanství své rodiny později následovali i oni. Kromě Tatarů byly z Krymu deportovány i další etnické skupiny – Řekové, Bulhaři a Arméni, kteří na poloostrově žili po staletí a jež nikdo z žádné zrady nevinil. Na poloostrově zůstali pouze Slované, tedy místní Rusové a Ukrajinci. Lidé ze všech koutů Ruska začali masově přesidlovat na Krym. Obsadili osmdesát tisíc domů, které zůstaly prázdné po deportovaném původním obyvatelstvu. Právě potomci těchto ruských kolonistů dnes tvoří základ té části obyvatel Krymu, která podporuje ruskou anexi poloostrova a na jejíž vůli a přání tak rád odkazuje Kreml.

Moskva do poslední chvíle dělala vše pro to, aby znemožnila návrat krymských Tatarů do rodné země. Jejich masová repatriace spadá až do doby nezávislé Ukrajiny. Byla to Ukrajina, na jejíchž bedrech ležely veškeré náklady a péče o usazení celého národa. Do roku 2013 se vrátilo 266 tisíc krymských Tatarů, kteří tvořili 13,7 procent obyvatelstva poloostrova.

Ruská okupace roku 2014 znamenala pro krymské Tatary národní katastrofu. Utekli z gulagu, ale gulag tu byl najednou znovu – tentokrát přímo v jejich zemi. Proto jsou prakticky všichni příslušníci krymskotatarského národa v opozici vůči ruským okupantům a zůstávají věrni Ukrajině. A také proto se krymští Tataři stali hlavní a největší obětí represí ruského režimu na poloostrově. Až 25 tisíc krymských Tatarů bylo nuceno znovu opustit Krym a emigrovat na kontinentální část Ukrajiny. Kreml zakázal činnost Medžlisu, zvykového krymskotatarského parlamentu, útisk zažívají tatarská média, vzdělání, kultura i náboženský život, desítky lidí sedí ve vězení. V prosinci 2018 při vjezdu na Krym okupanti zadrželi krymskotatarského občanského aktivistu Edema Bekirova, který měl v úmyslu navštívit svou osmasedmdesátiletou matku. Bekirov má těžké zdravotní postižení, trpí cukrovkou, byla mu amputována noha a po loňském infarktu prodělal operaci srdce, při níž mu byl proveden čtyřnásobný bypass. Pobyt ve vězení bez nezbytných léků a lékařské péče se v jeho případě rovná rozsudku smrti. Ruská „spravedlnost“ ho nicméně stále drží ve vazbě. A obvinění? Bekirov, jemuž zdravotní stav nedovoluje, aby uzvedl předmět vážící více než dva kilogramy, měl údajně komusi předat tašku s patnácti kilogramy výbušnin. Absurdní obvinění, arogantní a na odiv stavěné zneužití práva svědčí o tom, že ruský represivní stroj se krymské Tatary snaží vystrašit a demoralizovat. Připomeňme, že obětí represí nejsou jen Tataři. Celý svět dnes zná jméno nezákonně vězněného filmaře, etnického Rusa a ukrajinského patriota Oleha Sencova, který otevřeně vystoupil proti anexi Krymu.

Symbolem odvahy se pro nás stal také etnický Ukrajinec Volodymyr Baluch, který za mřížemi skončil poté, co na svém domě na okupovaném Krymu vyvěsil vlajku Ukrajiny. Proti brutální ruské okupaci své země protestují a bojují s ní čestní a odvážní lidé na Krymu bez ohledu na to, jaké jsou národnosti. Porušování lidských a dalších práv, kterého se na poloostrově dopouští Moskva, mnohokrát odsoudila OSN a další mezinárodní organizace. Jsem přesvědčen, že mezinárodní společenství by mělo napnout všechny síly a znásobit úsilí o okamžité propuštění všech politických vězňů.

Dnešní zločin proti krymskotatarskému národu je přímým pokračováním zločinu z roku 1944, který světové dějiny znají pod pojmem „deportace“ – právě tento termín dnes používají vědci, politici a novináři. A i takto děsivý termín je ve skutečnosti pouhým politickým eufemismem, který dává nepřesný a v mnohém změkčený obraz skutečnosti. Fakta mluví jasně: jen během prvních čtyř let ve vyhnanství zemřelo kvůli extrémně nepříznivým životním podmínkám 46,2 procent krymských Tatarů. Tady už nejde jen o deportaci, ale o genocidu. Vinou záměny pojmů tak genocida krymskotatarského národa, stejně jako dříve hladomor v Ukrajině, nenašla místo v historické paměti lidstva, což je – dlužno přiznat – ještě jedno vítězství sovětsko-ruské propagandy.

Mýtus o „Krymu, který byl vždy ruský“, Moskva potřebuje živit i proto, aby ubránila, co ve výsledku vzešlo z genocidy krymských Tatarů a následného osídlení poloostrova ruskými kolonisty. Je to jeden z hlavních cílů anexe Krymu.

V tomto ohledu „deokupace“ Krymu a jeho navrácení pod svrchovanost Ukrajiny představuje kromě politických a právních aspektů i jeden silný morální imperativ. Mezinárodní společenství nemá právo a nesmí dopustit, aby se byť jediná genocida někomu „vyplatila“, aby ti, kteří ji mají na svědomí, dosáhli svého cíle třeba až po mnoha desetiletích.

Pavlo Klimkin, ministr zahraničních věcí Ukrajiny

Ukrajinský diplomat a politik, od roku 2014 ministr zahraničí Ukrajiny ve vládě Volodymyra Hroismana. Vystudoval fyziku a matematiku, krátce působil jako vědecký pracovník v kyjevském institutu E. O. Patona. Od 90. let pracoval na ukrajinském ministerstvu zahraničí, působil na ambasádách v Německu a ve Velké Británii. V letech 2010-2012 byl jako náměstek ministra zahraničí Azarovovy vlády a šéf ukrajinské delegace klíčovou osobností v procesu vyjednávání Ukrajiny a EU o asociační dohodě. V letech 2012-2014 byl velvyslancem v Německu.
Foto: Wikimedia.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gazdík Petr · Glanc Tomáš H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Navrátil Marek · Němec Václav · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy