Jdi se učit kuchařem, budeš v teple, jídla bude dost a práci budeš mít jistou, protože jíst se bude pořád, často slýchávají školáci od svých babiček, nevědouce jakouže profesi si mají v patnácti letech vybrat za svoje celoživotní poslání.

Ono pravdy je na tomto rčení hodně, často se ale stává, že z tepla je vedro, jídla je až za přípustnou hranici cholesterolu v krvi a jí hosté opravdu pořád, nejčastěji 3 minuty před zavírací dobou kuchyně.

Proč ale stále dokola tolik kuchařů považuje svoji profesi opravdu za poslání a nikoli jen za „ prostě chodit do práce“, odpověď je jednoduchá, kuchařina je to nejkrásnější řemeslo na světě.

Náročné podmínky pro práci v kuchyni stmelují kolektiv, člověk se prostě musí spolehnout jeden na druhého a úsilí celého týmu se vždy potká na talíři v podobě křupavého chřestu, krásně propečeného kousku masa a lehké našlehané omáčky.
Pokud jeden článek (kuchař) v řetězci selže, celé jídlo bude hodnoceno špatně. Naopak společně sdílená radost nad dokonalým pokrmem je tmel na stavbu dobře fingujícího kuchyňského týmu. S tím budou myslím souhlasit všichni moji kolegové kuchaři.

Za posledních 5-6 let se prestiž kuchařského povolání dostává na společenském žebříčku stále výše a výše. Myslím, že je motivací pro každého začínajícího kuchaře vidět opravdové šéfy v televizi v hlavních vysílacích časech, o vaření se mluví napříč celou společností a to je jen dobře.

Mladý kuchař má před sebou jak říká klasik jen pot, slzy a utrpení, ale věřte mi, stojí to opravdu za to, s naším řemeslem se dá cestovat, poznávat zajímavé lidi po světě zdokonalovat se ve vaření, učit se řeči a ještě si za to všechno nechat platit, jak říkám ideální povolání.