U nás v podniku je na vrátnici vedle štípacích hodin zrcadlo. Visí na stěně už několik let, ale vlastně ani nikdo nepamatuje, že by tam, kdy nebylo. Jel jsem onehdy ráno do práce a četl jsem si v tramvaji reklamu: Léčíme smíchem. Nejúspěšnější kabaretní program sezóny.

No, prosím, k čemu se dá smích využít, řekl jsem si, měli by na středisku předpisovat denní dávky smíchu.

Vstoupil jsem na vrátnici za pět minut sedm. U štípaček byl zrovna Jelen.
„Co je ti?“ povídá. „Proč se tak divně usmíváš?“
Vzal jsem svoji kartu a pohlédl do zrcadla. Opravdu jsem se nějak divně tvářil, až mi to přišlo samému k smíchu, a tak jsem se zasmál do zrcadla a povídám tiše Jelenovi:
„Podívej, vždycky když tady půjdeš, usměj se do zrcadla. Uvidíš, že ti bude líp.“
Samozřejmě měl hned na jazyku spoustu otázek, ale já jsem na něj jen mrkl a skočil do výtahu. Než se nadál, vyjel jsem nahoru.
Jak se později ukázalo, zůstal Jelen ještě chvíli u štípaček a nedůvěřivě pozoroval zrcadlo. Když přišel Blažek, zastihl ho, jak se křečovitě směje na svůj obraz do zrcadla.
„Co je ti? Chytl tě amok?“
„Žádný amok, hlupáku. Pojď sem, něco ti prozradím. Představ si, ode dneška se musíš do tohoto zrcadla vždycky zasmát.“
„Jak to?“
„No, vždy když půjdeš kolem, zasměj se do zrcadla. Víc ti říkat nemusím…“
Blažek byl člověk praktický. Jakmile přišel do účtárny, řekl paní Jarmile:
„Ode dneška, paní Jarmilo, se nikdy nezapomeňte zasmát do zrcadla u štípaček.“
„A pročpak?“
„Pst, pst. Vím to náhodou. Správně to nemají zaměstnanci vědět. Je to kontrolováno. Nechtěl bych být v kůži toho, kdo se do zrcadla nezasměje!“
„Propánakrále,“ zvolala paní Jarmila. „A mne dnes zrovna bolí zuby. Myslím, že jsem se hrozně mračila.“
„Hleďte to napravit,“ pravil vážně Blažek.
Paní Jarmila si nenechala ujít příležitost. Když šla na oběd, měla ústa od ucha k uchu po celou dobu, než vyšla před dům. Snad to pomohlo, doufala. V závodní jídelně ji náhoda posadila ke stolu soudruha Vavrušky z osobního oddělení.
U polévky řekla paní Jarmila: „Jsem žena veselá. Pořád se vlastně směji. Dnes ráno mě jen bolely zuby.“
„To je nepříjemné,“ řekl zdvořile soudruh Vavruška.
Paní Jarmile bylo vše jasné.
Při hlavním jídle se pokusila zachránit situaci. „Snad to omluvíte,“ řekla rozechvěle a trochu omáčky jí vystříklo na ubrus.
„Ale jistěže,“ pravil soudruh Vavruška.
Je můj, řekla si paní Jarmila. Získala jsem ho. Cítil ke mně sympatie. Při moučníku se zeptala: „Vy, soudruhu Vavruško, ráčíte být přímo účasten na té kontrole?“
„Jaké kontrole?“
„No přece, ale nedělejte, že nevíte… Vy, z osobního.“
Soudruh Vavruška nechápal.
„Ale přece u zrcadla,“ napověděla mu tiše paní Jarmila.
„Ach tak,“ řekl soudruh Vavruška vážně, aby nabyl důstojnosti. „Ach tak.“ A byl zvědav, co bude dál.
„No vidíte,“ pokračovala paní Jarmila. „Já to vím náhodou, ovšem, je to důvěrné. Ostatní to nesmí vědět, samozřejmě chápu to plně. Musíme zjišťovat, jak se kdo u štípačky tváří. Průzkum pracovní morálky. Na něco takového se dlouho čekalo. Lidé musí pracovat s radostí. Hned jsem si říkala, že tam zrcadlo není jen tak.“
Soudruh Vavruška, plnou pusu moučníku, oči vytřeštěné, naslouchal, ani nepolykal.
Paní Jarmila dopila kávu a prohlásila: „Jsem ráda, že tuto věc máte na starosti Vy. Veselí lidé si dobře rozumí, viďte…“ a dlouze ulpěla na soudruhu Vavruškovi svýma velkýma černýma očima.
Soudruh Vavruška pracoval toho dne úmyslně přes čas. Šel domů poslední. Smál se na celé kolo. Poklepal vrátnému na rameno tak bodře, že soudruh Pelikán až zasykl. Byl z toho celý vyjevený.
„Copak, copak?“ zeptal se nejistě. „Něco jste oslavovali?“
„Jakápak oslava,“ namítl dotčeně soudruh Vavruška. „Mám dobrou náladu jako vždy.“ A zazubil se do zrcadla.
Vrátný zhasl světlo u štípaček. „Tak, jste poslední,“ řekl.
„Ano, poslední kontrola končí, co?“
„Jaká kontrola?“
„I vy šibale,“ pohrozil mu prstem soudruh Vavruška. „Však vy dobře víte. Stejně vám řeknu, děláte to odpovědně, už jsem si všiml. Mluvil jsem o vás. Jistě vedete přesné záznamy, smál se, usmíval se, byl vážný, mračil se. A to vše vidíte v zrcadle. Důmyslný nápad.“
Soudruh Pelikán se zachytil pevněji dveří.
„Tak, tak,“ řekl slabě.
„No, kdopak se dnes mračil, no?“ zeptal se rozverně soudruh Vavruška.
„Kdopak nemá pracovní nadšení? Kdopak si kope v podniku hrobeček?“
Soudruh Pelikán naprázdno polkl: „Musel bych se podívat do svého záznamu,“ řekl roztřeseně. „Ale myslím, že Toufar.“
„Toufar? Vida. Však my si dáme pozor. Odevzdáváte výkazy týdně?“
„A…a…ano, soudruhu Vavruško.“
„Dobře. Jen vše zapisujte. Ale pst, tajně, aby o tom nikdo nevěděl. To by se pak do zrcadla smál každý a neměli bychom přehled o pracovní morálce. Tak jen tiše, tiše a na shledanou.“
Odcházel a smál se v setrvačnosti ještě v tramvaji. Lidé na něj ukazovali znevažujícími posunky.
Večer jsem měl menší nepříjemnost doma. Kluk zlobil, rozčilil jsem se, zfackoval ho a pak jsem toho litoval. Ráno jsem měl na sebe vztek. Šel jsem do podniku na poslední chvíli a mračil jsem se.
U štípaček mi upadla karta. Nadával jsem jako špaček.
Soudruh Pelikán stál za mnou s blokem v ruce a mohl na mně oči nechat. Měl jsem divný pocit. Viděl jsem, že hledí upřeně do zrcadla. Když jsem ho míjel, ušklíbl jsem se a vyplázl jazyk. Tu máš, abys taky tak neslídil, řekl jsem si. Soudruh Pelikán zamžikal, strnul a rychle něco zapsal do bloku. Blázen, pomyslel jsem si. Nastoupil jsem do výtahu a jel nahoru. Pak mi to přišlo k smíchu a rozesmál jsem se. Šel jsem chodbou a potkával samé veselé tváře.

Na všechno se přišlo za týden, když se soudruh Pelikán dotazoval na ředitelství, komu má podat hlášení o pozorování zrcadla…