Odmítněme státní výklad rodinného práva!

26. 03. 2015 | 19:22
Přečteno 2650 krát
Jedním z témat, které v uplynulých týdnech a měsících oživovaly naši mediální i veřejnou scénu, byla kauza dětí Michalákových.

A to pěkně „od shora až dolů“: od předsedy vlády, několika ministrů, přes nejrůznější veřejně činné osoby, publicisty až po účastníky nebo klienty sociálních sítí. Věc ovšem zdaleka není uzavřena, mnohé publicity se ještě dočkáme, ale již dnes je možné zamyslet se nad celou záležitostí z hlediska několika zobecňujících poznatků, které o našem právu, veřejném mínění a vůbec o stavu našeho veřejného prostoru vypovídají více, než nám bude milé.
Velmi častou námitkou, se kterou se setkávali zpravidla „laičtí“ účastníci nejrůznějších diskusí v této věci bylo tvrzení, že lidé o věci vědí málo, resp. že existují nějaké jiné závažné a celou záležitost determinující informace, o kterých „lid obecný“ nemá ponětí. A proto snad ani nemá ani právo na vyjadřování jakýchkoliv, natož pak silných názorů.
Může být, ale pak je třeba počítat se zásadní námitkou: o čem vlastně lidé vědí dost na to, aby byli „oprávněni“ se vyjadřovat? O politice vědí to, co jim sdělili media (sami se aktivně politického života neúčastní), činnost zákonodárných sborů je posuzována podle obsazenosti poslaneckých lavic nebo podle cen v parlamentní restauraci, o dění na Ukrajině mluvíme často podle toho, co bylo sděleno, že si máme myslet o Putinovi. Nemyslím, že by názory vyslovované na základě těch „informací“ byly bez významu. Naopak, jsou pro veřejné mínění velmi podstatné a dokonce rozhodující, jen chci vyslovit názor, že opodstatněnost a respektuhodnost vyslovovaných mínění není v současném informačním světě přímo závislá na hloubce znalostí o věci, k níž je vyjadřováno. Opak by totiž znamenal, že jen velmi málo lidí by mělo „právo“ se relevantně vyslovovat k čemukoliv…
Ale lze vůbec připustit, aby v otevřené společnosti a dokonce snad i v právním státě bylo možné, aby několik zasvěcenců s významným pomrkáváním sdělovalo veřejnosti že o věci, která je předmětem intenzivního veřejného zájmu, oni vědí to podstatné a rozhodující, což však lidu obecnému nesmí být z důvodů nejrůznějších sděleno, proto diskuse a názory nezasvěcených jsou bez významu? Není takový názor nebezpečný pro relevanci veřejného mínění, bez kterého se formulace demokratické politiky neobejde? Není to cesta k degradaci názorů lidí? Chápu povinnost mlčenlivosti, ale přece jenom: není správnější názor, že došlo-li k přehmatům proč o nich nehovořit?
Ovšem požadavek na další podrobné informace o celé záležitosti, které by odstranily pochybnosti, naopak úzce souvisí se zásadním právním problémem: co vlastně vůbec legálně může být v této věci zveřejněno? Ve skutečnosti, která by respektovala právní stát, bychom totiž měli vědět ještě méně! Nežijeme snad v právním státě, ve kterém osobnostní práva, především právo na soukromí těch, kteří se nedopouštějí protiprávního jednání, musí být bezpodmínečně chráněna? Není snad pravou, že každý má právo rozhodnou o tom, co z jeho soukromí může či nemůže být předmětem veřejného zájmu a o tom, v jaké míře informace o jeho soukromí mohou být zpřístupněny jiným subjektům? A není snad v této věci rozhodující názor, že o osobnostních právech nezletilých osob, které nemají dostatečnou míru svéprávnosti, aby o svých osobnostních právech rozhodli sami, nesmí být tedy zveřejňováno nic, a to ani zákonným zástupcem (matkou)? Zejména ne za situace, kdy zájmy zákonného zástupce a nezletilého mohou být v zásadním rozporu? Jaká je tedy právní relevance všech informací, na jejichž základě se tato kauza prohybuje ve veřejném prostoru? Že se řešením těchto problémů nezatěžují media je, žel, zcela reálnou skutečností přes všechny proklínané snahy formulovat „náhubkový“ zákon, který by alespoň z části zanesl do našich krajin evropské poměry, ale počínání právních zástupů i veřejně činných – vládních i nevládních - osob práva znalých se mi zdá v těchto souvislostech na pováženou…
Ale co ještě vlastně potřebujeme vědět? Pokud již bezpečně víme, že matka, paní Michaláková, nebyla pravomocně odsouzena žádným soudem pro jakoukoliv činnost směřující proti dětem, je tedy z právního hlediska nevinná a její práva v demokratickém právním státě nemohou být, ani z tajuplných důvodů, nijak upírána. A víme-li navíc to, že obě děti jsou od sebe odděleny, nesmí s nimi být hovořeno česky a nesmí být s paní Michalákovou hovořeno jako o matce, pak i bez dalšího je důvodů k vážnému znepokojení jistě dostatek. A bude asi důležité vzít v úvahu, že důvody pro odebrání dětí, které mohly existovat, jsou jedna věc a je třeba je posuzovat jinak, než posuzujeme jak je s nimi – i po případném legitimním odebrání – nyní i z hlediska nezpochybnitelných práv matky, zacházeno.
Celá záležitost pak znovu otevřela otázku nakolik má stát, resp. veřejná moc vůbec právo do takové věci, jakou je výchova nezletilých osob, zasahovat. Vezměme tu méně složitou otázku plynoucí např. z názoru vyjádřeného norskou předsedkyní vlády, totiž, že norský orgán ochrany práv dětí je nezávislý a do jeho činnosti nemůže stát nikterak zasahovat. To by se zdálo být rozumné a mnohým z našich zastánců existence orgánů odpovědných je pánubohu libě znějící názor, ale ve skutečnosti jde o velmi nebezpečnou úvahu. Pokud onen nezávislý orgán vyžaduje k realizaci svých opatření (odebírání dětí rodičům) asistenci policie, tedy státní moci, zdá se mi názor na nepřípustnost státního zasahování do činnosti takového orgánu mimo demokratickou realitu. Snadno bychom se tak totiž mohli dožít situace, kdy se zcela nezávislý a nikomu neodpovědný „orgán“ vyžádá k realizaci svých rozhodnutí třeba armádu. Když to je maličko přeženu….
Mnohem složitější bude úvahy nad tím, nakolik je výchova dětí (najmě vlastních) lidským právem, do kterého nemá stát vůbec veřejná moc zasahovat. Na straně jedné je vyslovován silný názor o „socialisticko - relativistickém státu“ (R. Joch), který lidem upírá jejich přirozená práva, ke kterým je řazeno i právo na výchovu vlastních dětí. Je vyslovováno tvrzení že, v tomto případě je upíráno matce právo na její vlastní dítě. „Když norský socialistický stát neuznává přirozené právo matky na vlastní děti, neboť se domnívá, že právo na děti je kolektivní, pak stát tyto děti (jenž v jeho pohledu nepatří rodičům, nýbrž společnosti) přidělí těm, komu to uzná za vhodné“, píše R. Joch v Lidových novinách. Domnívám se, že jde o zbytečně silný, sotva s realitou současného světa souznící názor, který by, podle mne, ani v 18. století nebyl obecně přijímán bez zpochybnění…. Jistě se totiž většinově shodneme v názoru, že i při respektu k právu rodičů na výchovu vlastních dětí nelze toto právo absolutizovat do takové míry, že by veřejná moc (a to i ta nesocialistická…) nebyla povinna zasáhnout v případě týrání dětí nebo v případě zcela zjevného vybočení z toho, co je jinak většinově považováno za slušný život. A to nejen v případě nezletilých dětí. Zda k něčemu takovému v předmětné věci vůbec došlo, je ovšem jiná otázka.
Jiným diskutovaným probléme v této věci je to, zda vůbec můžeme hovořit o „českých dětech“ v souvislosti požadavkem, aby se český stát a jeho orgány o potíže českých občanů a tedy i dětí v cizině postaraly. Je kladena do protikladu povinnost státu vůči svým občanům v cizině proti teritoriálnímu pojetí práva, totiž proti modernímu pojetí práva státu vztahujícího se na všech osoby na jeho území se nacházející bez ohledu na jejich státní příslušnost. Není bez jisté zajímavosti, že „ryk proti státu“ (P. Uhl) kritizují ti, kterým v jiných souvislostech (např. ve věci náboženských symbolů) jiné pojetí práva, totiž to, kdy si „každý nosí sebou“ bez ohledu na místní zákony a zvyklosti, není tak zcela proti mysli….
Je jistě nutno přihlédnou ke skutečnosti, že jak Norsko, tak Česká republika jsou vázány Úmluvou o právech dítěte, kterou oba státy ratifikovaly v r. 1990 a že v této věci rozhodoval i jistě nezávislý (norský) soud. Přesto se nelze ubránit jistým pochybnostem nad rozsahem „pasti severských sociálních systému“ (J. Chalánková), pochybnostem, které pregnantně vyjádřila D. Kovářová nadpisem svého článku v Lidových novinách, který zní „Tak smíme ty fracky uhodit, nebo ne?“. Nesetkáváme se zde s, žel nikterak výjimečnou situací, kdy se abstraktně a hojně koncipují „lidská práva“ nejrůznějších skupin a menšin, práva, která pak narážejí na realitu právě onoho snesitelného, normálního a reálného života, k jehož kvalitě mají přispívat?
Není v této souvislosti jistě bez zajímavosti (a možná i relevance) názor, že zásah norských úřadů je „fackou multikulturalismu“. Neboť pokud multikulturalismem rozumíme respekt k jiným názorům a z toho plynoucí tolerance jiného, odlišného životního konání, pak způsob, kterým norské orgány posuzují způsob výchovy dětí, může být s touto tolerancí odlišného v rozporu ve zcela zásadním rozporu. Počínání mediální zkratkou nazvané „plácnutí přes zadek“ se jistě nemusí každému líbit, ale je to, z hlediska zcela základního práva rodičů na výchovu svého dítěte, důvodem k rasantnímu zásahu státu? Kdekoliv na světě? Slyším-li, že ze sexuálního obtěžování byl u nás nařčen otec, který se koupal se svojí dcerou a současně vím, že mnoho rodin i s dětmi tráví dovolenou na nudě plážích a slyším-li, že „výchovný pohlavek“ považuje za přiměřený i papež František, pak nevidím ve státním pojetí rodinného práva vedoucí k „norským“ zásahům jakoukoliv racionalitu, která by měla lidský rozměr.
Možná díky pozornosti, které se tato problematika, a to nejen dětí Michalákových, na veřejnosti dostalo, bude čas a prostor pro širší úvahy nad celým systémem péče o nezletilé, např. nad problémem, „které sebou přináší systém státem placených pěstounů, v nichž bez potřebné kontroly a pojistek dochází k záměně pěstounství za faktickou adopci …“ (J. Chalánková) a možná i nad rychlokvašenými počiny přinášejícími více škody než užitku (kauza „rušení“ lesních školek apod.) nebo nad „moderními“ kroky proti osvědčenému např. kroky omezující „problematické Klokánky často s nekvalifikovanými „tetami“, (P. Uhl). A vůbec zvážit zda stále nové a nové alternativní přístupy, nápady a formulace nových předpisů a nejrůznějších práv nejsou v podstatě jen to, co by někteří nazvali protirodinou ideologií. Není čas na důkladné zvážení toho, zda opravdu potřebujeme dalších a další sociální experimenty s rodinami a dětmi?
(Publikováno v Rodinných listech č. 3/15)

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gazdík Petr · Glanc Tomáš H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Navrátil Marek · Němec Václav · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy