Zvykli jsme si cokoliv přeměřovat měřítkem „lidských práv“, aniž bychom – obávám se – měli jasnou představu o tom, co vlastně je dnes v Evropě obsahem tohoto pojmu.

Poslední události pochybnosti jen zvětšují. Vysoký akademický funkcionář soudí, že symbolem svobody a boje za lidská práva není vlajka některého z historických revolučních hnutí minulých let, ale vlajka Tibetu, tedy země, kde otroctví bylo zrušeno až v r. 1958. Čínský president je některými ochránci práv nazýván „tyranem“ (O. Sommerová) přesto, že v jeho zemi došlo k takovému nárůstu práv a zvýšení ekonomické úrovně občanů, která u takového množství občanů, nemá v historii lidstva obdoby. Máme na stole novou „bruselskou“ úpravu trestního práva, která kriminalizuje „hanobení“ třídy, tedy definované skupiny občanů.
A konečně norský soud rozhodl, že způsobem, jakým je vězněn masový vrah Breivik je porušován článek 3. Evropské úmluvy o lidských právech, zakazující „nelidské a ponižující zacházení“. Ačkoliv Breivik má k dispozici tři cely: „v jedné žije, druhou využívá ke studiu a třetí ke sportu. K dispozici má mimo jiné moderní herní zařízení, televizor s DVD přehrávačem, psací stroj, knihy, časopisy a tréninkové stroje“ (Právo 21. 4. 2016). Je-li takovýto způsob výkonu trestu považován za porušení lidských práv, pak by – mimochodem - norští představitelé při jakékoliv návštěvě jiného evropského státu měli ostatní vyzývat k dodržování lidských práv, protože vězni nikde v Evropě takového podmínky nemají.
Samozřejmě jsou lidská práva z povahy věci vždy právy konkrétního člověka jako jednotlivce a o nějakých kolektivních právech se nedá zde hovořit. Ale stejně tak ovšem musí platit, že lidská práva jsou úzce spojena se společenstvím lidí a jsou navázána na existenci státu, neboť člověk žijící osaměle v džungli žádná lidská práva nemá, neboť příroda je neposkytuje. Ale pak se mi zdá, že tento současný, snad „moderní“, způsob ochrany lidských práv způsobem, jakoby práva jiných jednotlivců již neexistovala, ve skutečnosti k ničemu dobrému nevede. A skutečné ochraně skutečných lidských práv je tím prokazována ona příslovečná medvědí služba.
Pokud totiž výkon trestu odnětí svobody Brevika je považován za nelidské a ponižující zacházení, ačkoliv kvalitativně zcela zjevně daleko přesahuje úroveň života značné části evropských občanů, jestliže vlajku kruté lamaistické východní despocie povýšíme na symbol lidských práv, jestliže ostentativně ochraňujeme práva jednotlivce způsobem, který hrubě narušuje veřejný pořádek panující ve společnosti, jestliže kriminalizujeme potřebu lidí nazývat věci těmi jmény, která jsou obecně považována za vhodná a jestliže zcela ignorujeme vztah práva a povinnosti, vede to k pochybnostem, zda to, co dnes nazýváme „lidskými právy“, není jen exklusivitou nemající s reálným životem občanů nic společného. A k pochybnostem, zda se tedy nakonec vlastně nejedná o nepotřebnou veteš, kterou se již ani nemusíme příliš zabývat….
(Článek byl publikován v Právu 22. 4. 2016)