Reakce (nejen) na články J. Šterna a J. Urbana.

Motto:

Fascinuje mne, s jakou lehkostí a nonšalancí vyslovují na těchto stránkách tvrdé soudy všichni, kdo cítí oprávnění, jistotu a přesvědčení, že jedině oni mají ten správný náhled na to, čím musela projít tato země.

Původně jsem chtěl všechny bojechtivé psavce vyzvat, abychom společně pozvedli svá ztučnělá břicha, propadlé hrudníky a kulatá záda od klávesnic a zkusili přejít od teorie k praxi. Jak známo, veškerá logistika stejně vždy skončí na hřbetě vojáka, pročež jsem hodlal navrhnout následující. Bez peněz a kreditek, bez ohně, bez přístřeší, jen s tím, co bychom si nesli na vlastních zádech, projít se po polních cestách třeba z Prahy do Brna s časovým limitem jednoho týdne (30 km denně). Mohli bychom si lépe utřídit a vytříbit své názory, případně se na vlastní nohy přesvědčit, že perspektiva boje za vlast z pozice blátošlapa je poněkud jiná, než jak se jeví od počítače ve vyhřátém pokoji, šest metrů od narvané lednice. Pak jsem usoudil, že bych přišel provětrat platfus zřejmě samojediný, pročež jsem se rozhodl nespekulovat, nevytvářet nové hypotézy, pouze shrnout pár základních faktů, dat, počtů, podívat se na mýty a fikce kolující o první republice, o Mnichovu samotném.


Začněme otázkou, se kterou začal celou diskuzi Libor Stejskal:

Dalo se rozbití republiky zabránit?

Každý psycholog v manželské poradně vám řekne, že k udržení manželství musí být vůle na obou stranách. Totéž platí i o soužití různých národností či etnických skupin v jednom státě. Ze strany národnostních menšin v ČSR tato vůle evidentně nebyla od samého počátku. Hranice staronového státu museli Čechoslováci uhájit i vojensky už při jeho vzniku. Zajištění pohraničí ozbrojenými složkami skončilo v roce 1919, v témže roce ČSR odvrátila maďarskou intervenci na Slovensku, boje s Poláky o Těšínsko vyvrcholily v roce 1920. Zda bylo na místě, že se představitelé státní moci spokojili většinou pouze se zabavením zbraní a vymožením slibu věrnosti novému státu od reprezentantů místní iredenty, je na jinou - spekulativní - debatu.

Mýtus – první republika neposkytovala menšinám žádnou autonomii.

Německé obyvatelstvo, (i všechny další menšiny) mohlo užívat svůj jazyk, v okresech s více než dvacetiprocentním podílem menšinového obyvatelstva se na úřadech užíval jazyk menšiny, byly tolerovány nápisy v jazycích menšin, existovaly německé státem dotované školy všech typů (mimo jiné jedna univerzita a dvě vysoké technické školy), vydávaly se německé noviny a časopisy (asi 200 titulů), existovaly německé politické strany a spolky, němečtí poslanci zasedali v parlamentu, a pokud sami dobrovolně nebyli v opozici, Československo mělo i ministry německé národnosti. Není mi známo, že by v jiném evropském státě či na celém tehdejším světě bylo zacházeno ještě vstřícněji s národnostními menšinami, žádný z diskutérů prozatím nebyl schopen nic takového konkrétně doložit.

Je ovšem prokazatelným faktem, že s každým demokratizačním krokem společnosti se snižuje hegemonie doposud preferované skupiny, v tomto případě občanů německé národnosti (do roku 1918), což většina z německy mluvících občanů nesla pochopitelně velice nelibě.

Dalším nezvratným faktem je, že čs. stát byl budován jako stát národní s početnými menšinami, nikoli jako federace, či dokonce konfederace, což bylo prapůvodním záměrem. Osočovat Beneše a Masaryka za nedodržení této ideje je ovšem poněkud scestné kvůli výše popsanému iredentistickému postoji menšin vůči novému státu.

Rovněž bylo podstatnou chybou politické československé reprezentace vytvoření a přijetí nové ústavy bez účasti německých politiků, kteří ovšem ignorovali výzvy k účasti na tomto státotvorném počinu. Zůstává otázkou, jak přinutit někoho, aby dobrovolně konal něco, co a priori odmítá…

Mýtus - Mobilizace v září 1938 proběhla rychle a bezchybně

Mobilizačního rozkazu neuposlechla polovina branců německé menšiny, z čehož vyplývalo, že bude vyvíjet záškodnickou činnost, protože jí v případě dopadení hrozily vysoké tresty. Dále zde docházelo ke značným zmatkům a improvizacím, velitelé občas nevěděli, kde se shromáždily jejich jednotky, ty byly mezi sebou promíchány, rekvírovaní koně se ukazovali z části jako nepoužitelní, hlášení a analýzy jasně ukazovaly na slabou morálku slovenských vojáků, jichž se obrana Sudet jakoby netýkala.

Mýtus – čs. armáda se mohla Wehrmachtu ubránit

Zde je potřeba provést alespoň hrubé porovnání obou armád v počtech, výzbroji, vybavení, v bojeschopnosti, v hospodářském potenciálu obou zemí.

Počet vojáků

Bojové jednotky mobilizované čs. armády počtem sice převyšovaly německé prvosledové jednotky přichystané k útoku (cca 657 tis. x 503 tis)., avšak bez významné možnosti dalšího posilování opravdu bojeschopnými zálohami (4 divize starších ročníků, cca 60 tis. mužů). Dále byl čs. stát limitován faktickým obklíčením v dodávkách technické i humanitární pomoci od případných spojenců nebo neutrálních států (obojího se navíc jaksi nedostávalo).

Němci na rozdíl od nás mohli průběžně doplňovat stavy mužstva, i techniky, odhady hovoří o možnosti rychlého zmobilizování dalších 10 divizí (cca 180 tis. vojáků), konečný počet branných sil osciloval okolo 3,5 milionu.

Počet a kvalita zbraní

Čs. armáda byla porovnatelně vyzbrojená v ručních zbraních, v počtu kulometů dokonce německou armádu převyšovala. Bohužel jen menší množství těchto zbraní (vzor 37) sneslo porovnání s německými MG 34.

Wehrmacht naproti tomu silně přečísloval čs. armádu v počtu tanků (5 x), obrněných vozů (20 x), dělostřelectvu (1,5 x) a minometů (4,9 x). Rovněž ve vybavenosti motorizovanými dopravními prostředky přečísloval čs. armádu 2 – 5 x podle srovnávání druhů použitých vozidel.

Zcela drtivou převahu měli Němci v letectvu (5,5 násobná přesila), nepočítaje v to o stupeň vyšší úroveň, německá letadla nové generace vysoce převyšovala téměř všechny čs. stroje ve všech letových i technických parametrech. Spolu s naprosto nevýznamnými počty zbraní čs. protivzdušné obrany – celou republiku mělo ubránit asi 250 protiletadlových kanónů - by tento stav znamenal naprostou nadvládu Wehrmachtu ve vzduchu a tím faktickou likvidaci jakékoli logistické podpory čs. jednotek z vnitrozemí.

Tragické je i porovnání spojařské techniky. Zatímco Wehrmacht měl radiostanici v každém tanku, letadle a vybavenost u pozemních vojsk šla až k těm nejmenším jednotkám, čs. armáda spoléhala v lepším případě na polní telefon a telegrafní linky, v horším na světlice a vojáky – spojky.

Z uvedených čísel jasně vyplývá enormní převaha Wehrmachtu v palebné síle, motorizaci, spojařské technice. Navíc měla německá strana tu obrovskou výhodu, že veškerá technika spolu s novými taktickými postupy jak na zemi, tak ve vzduchu, byla odzkoušena ve španělské občanské válce.

Vycvičenost

Čs. armáda byla zpočátku cvičena v duchu strategie poslední války, kterou čs. vojáci absolvovali. Tedy masového nasazení pěších jednotek dobývajících zbudovaná opevnění nepřítele za podpory kulometné palby a předcházející dělostřelecké přípravy. Do výcviku se rovněž promítly zkušenosti z válek s Polskem a s Maďarskem, v nichž ovšem oboustranně scházelo hromadné nasazení těžké techniky. Teprve po odchodu Hitlera ze Ženevské odzbrojovací konference v r. 1932, kdy prezident Beneš již nahlas hovořil o brzkém příchodu politické krize, která přejde do sedmi let ve válečný konflikt, bylo započato se změnou doktríny čs. armády. Byla zpracována strategie tzv. pružné obrany, která měla zachytit a částečně eliminovat údery útočníka do doby vstupu spojenců (Francie) do konfliktu. Změny struktury armády ovšem probíhaly pomalu, Československo se potácelo v hospodářské krizi, na přezbrojení a nové vycvičení celé armády scházely peníze. Dva příklady - v r. 1934 mělo Československo nejnižší vojenský rozpočet v historii…, až do mobilizace v r. 1938 nebyli vojáci vycvičeni na boj proti tankům, ani nedisponovali protitankovými puškami a ručními protitankovými prostředky, což bylo základní premisou pro odvrácení útoku tankových svazků při zoufale nízkém stavu protitankových kanónů.

Velikost a výzbroj německé armády byla zprvu omezena kapitulačními podmínkami z Versailles, proto se snažili němečtí generálové zvýšit efektivitu změnou bojové taktiky, která vycházela z poznatků o úspěšném nasazení tzv. sturmtruppen v posledních dvou letech 1. světové války. Německá válečná doktrína čerpala z osvědčených pruských modelů, doplněných moderními poznatky. Spočívala ve vytvoření těžiště útoku, tzv. Schwerpunktu, s následným docílením mnohonásobné palebné převahy ve vytipovaném slabším místě obrany nepřítele i za cenu dočasného oslabení jiných úseků, vytvoření průlomu v obranné linii a následném živení průlomu nasazením dalších svazků a záloh. Do útoku nastupovaly jednotky tzv. kombinovaných zbraní - pěchoty a ženistů, kteří s sebou nesli a vezli všechny potřebné zbraně, včetně kulometů, minometů, pěchotních, protitankových a protiletadlových děl, plamenometů atd. Vše bylo podporováno letectvem a ve vhodném terénu obrněnými vozidly a tanky. Úspěšný útok pak vytvářel podmínky k další stěžejní klasické německé doktríně - tzv. Kesselschlacht, zničující, obkličovací bitva. Další německá specialita, tzv. Auftragstaktik, byla kvalitativně nadřazena ostatním soudobým systémům armádních velení. Zdůrazňovala osobní iniciativu každého příslušníka armády, od nižších velitelů po prosté vojíny, což bylo v jasném protikladu s tradičním systémem rozkazů "shora", a učila příslušníky německé armády nebát se přijmout rozhodnutí a vytvořit vlastní plán a řešení v klíčových okamžicích, což vedlo k nebývalé flexibilitě. Masívní užití spojovací techniky umožňovalo vysoký stupeň součinnosti, takřka okamžité přesuny jednotek na bojišti, efektivní navádění dělostřelecké a minometné palby. Německá tanková doktrína se též lišila od ostatních armád, kde byly tanky rozptylovány k podpoře pěchoty, zatímco Němci je soustředili do tankových divizí schopných masivních tankových úderů. Závěrem je třeba zmínit německou kulometnou doktrínu. Německý kulomet MG 34 byl vynikající zbraní, prvním univerzálním kulometem a zatímco v ostatních armádách sloužil kulomet k podpoře pěšího družstva, Němci vystavěli svou taktiku na kulometu - který byl podporován ostatními členy družstva. Bylo tím dosaženo enormní palebné síly a účinnosti, která umožnila německým jednotkám přestát i těžké ztráty a stále zůstat efektivními, dokud jim zbývaly kulomety. Tento systém nebyl překonán až do konce 2. světové války žádnou ze spojeneckých armád a byl poražen pouze masivním nasazením obrněných vozidel, dělostřelectva a letecké podpory.

A konečně poslední významná výhoda německé armády – měla ve svých řadách vojáky se zkušenostmi ze španělské občanské války, měla rozpracované a vyzkoušené taktické postupy pro pozemní síly použitelné jak při útoku v poli, tak při dobývání opevněných bodů, ale zejména taktiku leteckého boje, resp. součinnost letectva s pozemními jednotkami.

Organizace armád

Německá armáda měla těžkou techniku organizovánu ve svazcích, nejen divizních, ale i podpůrných sborových a armádních, které mohla podle potřeby pružně přesunovat a tím dosahovala značného přečíslení v aktuálních situacích. Naproti tomu čs. armáda měla dělostřelectvo i tanky rozptýlené, neschopné vytvořit úderný svazek a přemístit ho do místa potřeby. To souvisí s už výše zmíněným nižším stupněm motorizace čs. armády, jakož i naprosto nedostatečnými počty této techniky.

Hospodářský potenciál

Schopnost státu rozjet válečnou výrobu na maximální obrátky v době konfliktu je většinou jedním z rozhodujících faktorů pro výsledek války. České země měly dobře rozvinutý těžký průmysl, nicméně jak jasná nadvláda Luftwaffe ve vzduchu v kombinaci s malou rozlohou, resp. tvarem území republiky, tak i trvání případného konfliktu tento faktor vyloučily z relevantních úvah o reálném vlivu chodu hospodářství na dění v zákopech.

Mýtus – čs. pohraniční opevnění by zastavilo, případně významně pozdrželo postup Wehrmachtu.

Skutečností je, že nejtěžší opevnění – dělostřelecké tvrze nebyly mnohdy dokončeny (ze 17 dokončeno 5), některé dokonce zůstaly jen na výkresech plánů, řada jiných objektů nebyla dokončena ani v hrubém zdivu. Ty, které byly dokončeny, postrádaly odpovídající těžkou výzbroj, která se ještě nedostala do výroby /např. 100 mm pevnostní houfnice, 81mm pevnostní minomety/. V celém opevnění bylo umístěno pouhých 227 kusů kanónů ráže 47 mm, vz.36, menší ráže a kratšího dostřelu, které nemohly soupeřit s německou technikou. Dále nebyly osazeny všechny tzv. pancéřové zvony určené k pozorování a střelbě z ručních zbraní, zcela chyběly dělostřelecké a minometné věže, což prakticky tyto objekty zcela znehodnocovalo. Lehčeji opevněné pěchotní sruby a nejmenší a nejslabší bunkry pak byly v průměru vybaveny municí asi jen na 40 % normativu a navíc mohly být zneškodněny soustředěnou palbou z běžně užívané dělostřelecké techniky.

Z průběhu dobývání Maginotovy linie v r. 1940 je zřejmé, že čs. fortifikační systém by byl na vytipovaných místech překonán v řádu hodin, nejdéle snad jednoho, dvou dnů. Dokončená a plně vyzbrojená Maginotova linie zesílená polními zákopy a drátěnými zátarasy, byla Wehrmachtem proražena na několika místech, a to nikoli v lehce opevněných úsecích na hranici s Belgií, ale v místech, která považovali francouzští generálové za neprůchodná a nedobytná.

Postup německé armády byl takový, že po intenzívní dělostřelecké přípravě a náletu bombardérů, které měly spíše jen psychologický efekt, byla navedena palba maximální možné intenzity přímo na dělostřelecké věže, jakož i pozorovatelny a střílny, což znemožnilo obráncům efektivně palbu opětovat z důvodů vibrací, zvířeného prachu, kouře a dýmovnic. V té době už bylo navíc většinově nebo zcela zlikvidováno kabelové spojení mezi jednotlivými obrannými posty, takže nebyla možná případná palebná součinnost jednotlivých palebných postů a navádění střelby z těžkých zbraní. Poté byla dělostřelecká technika Wehrmachtu postupně přibližována až na vzdálenost 200 metrů, z níž byl proslulý protiletadlový kanón FlaK 88 schopen prostřelit až 30 cm silný pancíř dělostřeleckých věží a pozorovatelských zvonů nebo je natolik poškodit, že nebyly použitelné v dalším boji. Tato zbraň byla k dispozici už ve válce o Španělsko a bylo zde vyzkoušeno její použití proti tankům a opevněným krytům (90% nasazení), nebyl důvod ji nepoužít proti čs. pevnostem. Z bojů při dobývání pevností Maginotovy linie jsou ale známy případy, kdy k eliminaci palebného potenciálu obránců úplně postačily malorážové protitankové a protiletadlové kanóny. Dílo zkázy pak dokončila pěchota s plamenomety a ručními granáty, které házela z bezprostřední blízkosti či střech do střílen a průzorů pevností. Pozoruhodností je, že Francouzi neutrpěli tak vysoké ztráty, jak by se dalo očekávat, nýbrž se vzdávali zcela demoralizováni důsledky izolace, hluku a vibrací z neustávající německé husté palby bez možnosti adekvátní obrany. Abychom z nich však nečinili jen zbabělce, byly i takové pevnosti, jejichž obsluha se vzdala až po vystřílení veškeré munice, která jim měla vydržet měsíc, pochopitelně bez navádění palby, a tudíž bez jakéhokoli většího efektu. Podotýkám, že úspěšné útoky na jednotlivé body obrané linie měly trvání v řádu několika hodin až jednotek dnů, nikoli týdnů.

Z výše uvedeného lze tedy vyvodit, že českoslovenští vojáci by byli v bunkrech a pevnostech lehčího typu vybavených jedním či dvěma kulomety odsouzeni k smrti ještě před tím, než by si stihli vystřelit, ti ostatní by pak v lepším případě skončili jako váleční zajatci v koncentračních táborech. O zacházení s nimi si pak rozhodně nelze dělat velké iluze, protože Československo by bylo mezinárodním společenstvím označeno jako agresor a původce nové války, tato skutečnost vyplývá z podpisu samotného Mnichovského diktátu představiteli Velké Británie, Francie a Itálie. Komu schází představivost, nechť vzpomene na čistku v Polsku, které „si začalo“ válku o rok později. Za dva roky Hitler zlikvidoval půl druhého miliónu lidí. Milion a půl stejných slovanských Untermenschen, jako byli Češi a Slováci.

Otázka – měli jsme se bránit, nebo ne?

Domnívám se, že otázka je v tomto případě špatně položená. Správněji měla znít:

Pošleme půl druhého milionu mužů, kteří byli povoláni na obranu Československa, na jistou smrt a do zajateckých táborů, nebo ne?

Prezident Beneš byl člověk z masa a kostí, byl zajisté omylný a chybující, několikrát však prokázal svou jasnozřivost, odhad, kalkul. A v roce 1938 velice dobře věděl, jak na tom čs. armáda je a jakého efektu by docílil, kdyby dal pokyn k boji. Československá rozvědka fungovala lépe, než dobře.

Celá obranná politika ČSR byla postavena na vojenské spolupráci se spojenci.
Pokud by ti dostáli svým závazkům, měla v r. 1938 vysokou, téměř jistou šanci uspět.
ČSR byla svými klíčovými spojenci zanechána napospas Hitlerovi a jak politické, tak armádní vedení dobře vědělo, že samotni nemáme šanci.

Měl tedy Beneš v roce 1938 právo odsoudit k smrti a odeslat nikoli do nerovného boje, nýbrž na válečná jatka statisíce mužů, z nichž mnozí později bojovali proti Německu s mnohem účinnějšími zbraněmi, než jaké měli k dispozici v době Mnichova?

Měl Beneš právo znemožnit spoustě lidí útěk před Hitlerem tím, že by Hitlerovi umožnil okupaci ČSR o půl roku dřív, když jim nebyl schopen garantovat svobodu a život československý stát?

Kde je hranice mezi srabem a řezníkem?

V čem je řezník lepší, než srab?

Luděk Olšový
(spoluautorem tohoto text je diskutující, který se podepisuje jako Jakelin de Mailly)