Když jsem četl cestopis Petra Matthiessena „Sněžný leopard“ a sledoval jeho putování himalájskými údolími a průsmyky západního Nepálu, líbilo se mi, že spisovatel nelitoval námahy a času, i když se mu přes veškeré úsilí nepodařilo spatřit vytouženou šelmu. Našel jen její stopy ve sněhu a to stačilo, aby byl spokojen, viděl zemi sněžného leoparda. Tato neobyčejná knížka je uvedena mottem R. M. Rilkeho o odhodlání podniknout třeba i nevýznamnou věc, která se alespoň trochu vymyká našim uspěchaným a již atrofovaným smyslovým či citovým zkušenostem. Nedalo mi spát, proč tento „leitmotiv“ polozapomenutého a více než před sto lety v Praze narozeného básníka si americký spisovatel vybral na první stránku své knihy.

Přišel jsem na to, když jsem před třiceti lety sám šlapal podle divokých řek a plahočil se do prudkých hor jako Matthiessen. Rilkeho myšlenka se překvapivě přesně hodila do končin, kde hory dosahují výšek nad osm tisíc metrů, do končin plachtících orlů, pasoucích se jaků, vytrvalých šerpů a jen tušených sněžných mužů. Náboženský lyrik byl transplantován z Vrchotových Janovic a evropských metropolí do království ledopádů a věčného sněhu.

Když jsem kdysi letěl nad Himalájem, slíbil jsem si, že tento mikrokosmos sám ochutnám a převrhl jsem na sebe šálek kávy, jak jsem se dral k oknu letadla. Himaláj se z desíti tisíc metrů nezdál tak mohutný, oslnil mne zářící bělostí a překvapil ostře ohraničenými okraji. Připomínalo to spíše mořský břeh než úpatí horského pásma. Pod námi byl Nangaparbát, jméno jsem si pamatoval z dávné školní návštěvy biografu ani ne proto, že zahubil třicet horolezců ještě dříve, než první stanul na jeho vrcholu, spíše pro vítanou změnu vyučování.

Poznal jsem jen malý kousek těchto velehor, které se s pohořími Karakoram a Hundukúš táhnou téměř tři tisíce kilometrů a protímají šest států – Indii, Bhútán, Nepál, Pakistán, Čínu a Afganistán.A těchto tři tisíce kilometrů vyžadují superlativy, jsou tam nejvyšší hory, nejvýše položené průsmyky, nejhlubší údolí, nejvýše položená lidská obydlí, zvířata zde žijí v nejvyšších nadmořských výškách a pěnišníky tam rostou jako stromy. Jiné hory jsou také krásné a ponejvíce tvoří součást krajiny, Himaláj je krajina sama o sobě, neproniknutelná, neprotkaná silnicemi či železničními tratěmi a nepodvedená tunely. Odděluje velké a teplé indo-pakistánské nížiny od suchých asijských planin a pouští. Pramení tam tři veletoky – Indus, Ganga a Brahmapútra. Himaláj netvoří rozvodí, Indus a Brahmapútra pramení na severních svazích, prorážejí si řečiště hlavním masivem a odtékají na jih, jako by tam byly dříve než hory samotné. Strmí tam deset ze čtrnácti osmitisícových velehor a těch o jeden-dva tisíce nižších je tolik, že mnohé nemají ani jména. Krása těchto hor nespočívá jen v jejich nepřekonatelných rozměrech, ale i v pocitech, které vyvolávají, z jakéhosi mystického a nekonečně se opakujícího usmiřování mezi silným a slabým, mezi vládnoucím a bezmocným.

Západní Nepál tvoří pomyslnou hranici mezi sférami budhismu a hinduismu, tato velká náboženství se zde spíše setkávají než střetávají. Náboženské cítění proniká do celého životního stylu Nepálců. Když jsem přecházel z údolí řeky Marsyandi doi oblasti Thokali, v průsmyku Thorung mne zastavil budhistický mnich, lama se smutným a moudrým výrazem ve tváři. Po pozdravy „namaste, namaste“ mi věnoval obrázek v exilu žijícího Dalai Lamy a proslovil krátkou řeč o Tibetu v područí komunistické Číny. Dlouho jsem pak o tomto malém kázání na hoře uvažoval. U chortenu, himalájské Boží muky navršené z kamenů a obležené kamennými tabulkami, každá z nich nese modlitbu Om! Drahokam v srdci lotosu! V nadmořské výšce pětiapůl tisíce metrů se setkali dva lidé rozdílných kultur, oba vyštvaní ze svých domovů stejnojmenným zlem.

Nepálci zažili v roce 1950 nemálo strachu, Čiňané zabrali Tibet a Maovi vojáci by bez nesnází pronikli do Nepálu po karavanních stezkách, které od nepaměti spojují tyto oblasti. Dnes je již nespojují. V Nepálu potkáme mnoho uprchlíků z Tibetu, u Pochary jsem navštívil jejich vesnici s dílnou na rukodělnou výrobu kelimů. Nepál vklíněný mezi Čínu a Indii nechtěně nabyl strategické důležitosti a stal se ohniskem politicky a mocensky orientovaných zájmů. V Káthmándú to snadno vycítíme, Američaní zde vybudovali aktivní informační středisko, Rusové nemocnici s azbukou vykrášleným průčelím. Československo nemělo v Nepálu zastupitelský úřad, v zapadlé uličce Kátmándú jsem narazil na domeček, na kterém nápisy v jazyku nepali a v angličtině oznamovaly, že zde má sádlo Svaz nepálsko-československého přátelství. Když jsem tuto bizarní instituci obhlížel, přátelský Nepálec mne pozval dále, aniž by tušil, co jsem zač. Usadil mne v kanceláři, která až na jedinou židli byla zcela prázdná. Na podlaze ležely roztroušeny tiskoviny, v angličtině a nepálštině. Obsahovaly pro blaho Nepálců nesmírně důležitá pojednání – o významu českého února 1948 pro všechno lidstvo, o ještě větším významu českého srpna 1968 také pro všechno lidstvo a o největším významu prezidenta Husáka nejen pro všechno lidstvo ale i pro Himaláj. Můj nový známý mi oznámil, že je pokladníkem této organizace, jejíž pracovní náplň spočívá v tom, že všichni členové jsou jednou za rok pozváni na večeři, když mezi ně zavítá čs. velvyslanecký rada z Dillí. Dodnes nevím, zda tento pokladník byl tak rafinovaný či hloupý, indoktrinační mašinérie československého socialismu potřebovala nepochybně obojí.

Vraťme se ale na hory. Bohové, kteří se v Muktinah neškorpí, mne uvítali vlídně. Bylo teplo a slunečno. Do templu Jwala Mai putují poutníci ze široka daleka, aby se poklonili místům, kde svatý poustevník kdysi zarazil hůl, byl promrzlý a hladový. Na tom místě vzplanul oheň a vytryskl nevysychající pramen. Tak mi to vysvětlila stará mniška, když se skláněla nad plamínkem živeným ze skály unikajícím zemním plynem. V templu se na mne světle blikající svíčky upřeně díval Šiva, nechal jsem mu úlitbu několika mincí, že dopřál poutníku zašeptat svá přání v řeči, kterou zde tak často neslyší. Kousek od Jwala Mai stojí pagoda zasvěcená Višnovi, je obehnaná zdí, do které je vtesáno 108 dračích hlav a ze všech jejich tlam proudí křišťálová voda. S těmito hinduistickými svatyněmi pokojně sousedí budhistická gompa.

Údolím Černé řeky (Kali Gandaki) se proháněl vítr a zvedal oblaka prachu. V této části tibetské náhorní roviny se součatsně vyskytují pouštní a arktické klimatické podmínky, je to snad jediné místo na světě s takovou povětrnostní situací. Pronikali sem od nepaměti Tibeťané kořistně se zajímající jak o zralé obilí, tak o zralé ženy. Thokali lidé tedy budovali své příbytky i sýpky jako orlí hnízda ve vysokých a strmých horských stěnách.

Z údolí jsem vystoupil k ledopádu Dhalaugiri. Úbočí si vyžádalo 23 životů při sedmi neúspěšných pokusech o zdolání těchto 8167 metrů. Jen málo osmitisícových vrcholů zůstalo tak dlouho neslezeno, snad poslední je Muchapuchare s hrozivou trojúhelníkovou kolmo spadající západní stěnou, od jihu připomíná tvar rybího ocasu, je to stále horolezecký sen. Pozoroval jsem tuto velehoru z kotliny uprostřed čtyř vrcholů masivu Annapurny. Z místa, kterému horolezci říkají svatyně (Sanctuary), se kolem mne v oslepujícím slunci jak na vějíři v 360 stupňovém panoramatu vzpínaly kromě těchto čtyř ledovcových kotlů velehory Gangapurna, Gameš, Roc Noir, Modi, Fang a Hinčuli. Bylo to divadelní představení ledového království. Tibetští budhisté věří, že na těchto vrcholech sídlí bohové a démoni. Na jednom sedlá hnědá bohyně hřebce s tyrkysovou hřívou, na jiném sídlí 361 démonů, všichni bratři. Hinduisté zase vidí tyto vrcholy jako okvětní lístky zlatého lotosu stvořeného z boku Višny, na nejvyšším bodě medituje Šiva. Na jeho obočí se zachytily kapky řeky Ganga, která z úradku Višnova začala pramenit z nebe tak, že se nejprve dotknula světa v těchto horách.

A všichni tito bohové a démoni bez výjimky neradi vidí, jak se lidé z dalekých a neznámých krajů mezi ně pokoušejí proniknout a zdolat jejich příbytky. Horolezci těmto výškám říkaji morbidně “zóna smrti“. A ta se nedá snadno ošálit. Není to tak dávno, co vlády států Nepál, Sikkim a Indie odmítaly udělit povolení k výstupu na posvátnou Kančenčungu, aby tak nebyl vyvolán hněv božstev. Horolezci slíbili, že vrchol neznesvětí, ukončí výstup od vrcholu, co by kamenem dohodil, Šerpové zapálili obětinu, hněv bohů byl zažehnán a Kančenčunga dobyta.

Dnes myslím na ty horolezce a vysokohorské turisty, kteří se po nedávném soptění himalajského počasí již domů nevrátí. Do Nepálu jsem se před lety vydal s výpravou, která se pokusila o zdolání Annapúrny II, podcenila démony a ztratila tři nejzdatnější horolezce. Mají tam v té říši orlů skromnou mohylku navršenou k jejich pamtátce. Ty děsivě krásné hory se brání.

Miloš Ondrášek
Melbourne