Je karneval, Brazílie žije karnevalem, lidé se baví, pijí, tančí. Každý stát i oblast či město slaví trochu jinak, ale duch karnevalu je všude stejný. Ne však pro všechny.

Paní José-Maria Gomes dos Anjos, matka čtyř dnes dospělých dětí, aktivní, pracující důchodkyně ze zapadlého městečka Sao Jose de Egitto ve vnitrozemí státu Pernambuco, má virus zika. Nepamatuje si, že by ji v poslední době štípl komár, ostatně ve vyprahlé krajině, kde žije, se komáři takřka nevyskytují, tedy až dosud, stejně tak nikdy nebyli infikovaní.

Letošní rok je vše jinak, africký virus, prvně diagnostikovaný v Ugandě, nevyzpytatelné počasí způsobené klimatickým periodickým jevem známým jako El Niño a s ním spojená La Niña přinesly nebývale silné deště do východní Brazílie, tam, kde nepršelo roky, se valí řeky a záplavy sužují celé oblasti, a s deštěm přišli i komáři a s nimi zika a dengue a chikungunya.

Paní José-Maria má štěstí, připlácí si speciální zdravotní připojištění a její děti se o ni postarají, i tak je život s tímto onemocněním více než těžký. Takové štěstí ale nemá spousta lidí.

Brazílie se pyšní tím, že se vypořádala s chudobou a chudinskými čtvrtěmi - favelami, oficiálně se uvádí, že 22 000 000 lidí bylo vytaženo z bídy. Realita je taková, že brazilská města mají stále své favely a lidé v nich žijí na či pod prahem chudoby, spousta z nich z vlastního rozhodnutí, kdy prodali vládou dotované bydlení, ovšem spousta z nich kvůli vládě, která posvětila současnou inflaci. Reálná hodnota brazilského reálu strmě klesá a převážně zkorumpovaná místní a federální vláda neustále tvrdí, že za vše může krize způsobená vlivy zvenčí. Sociální propast se prohlubuje. Toho všeho využívají vlivné a někdy zcela nové církve protestantského ritu, které využívají nevědomosti a chudoby a právě ve favelách mají obrovské množství přívrženců, ze kterých samozřejmě nezapomínají ždímat desátek. Situace došla tak daleko, že tyto církve si nárokují právo na spolurozhodování ve věci státních záležitostí.

Krize brazilské společnosti není na první pohled viditelná, všude se staví, lidé nakupují a baví se, a to díky silné střední třídě a ochotě obchodníků a bank dávat na dluh. Můžete si koupit vše, stačí mít kreditní kartu, tu má v Brazílii každý a všude se s ní dá platit. Nebo si vzít zboží na splátky, na splátky jsou i velmi levné věci včetně oblečení, což jen dokazuje reálnou bídu.

Na druhou stranu krachují lokální obchodníci, restaurace, bary a všude je možné vidět slogany typu "U nás je nej/levněji!". Vlády některých států (dohromady Brazílie čítá 28 států) již přijaly opatření jak ušetřit a také podpořit své občany.

Letošní karneval není tak veselý jako ten předešlý a stejně tak nebyla okázalá ani výzdoba. Místy více peněz putuje do školství, převážně vysokého. Ovšem to nestačí, protože skutečný problém, tedy jádro pudla, tkví v samotných Brazilcích, zajisté nelze paušalizovat, nicméně některé národní stereotypy lze u obyvatel největšího jihoamerického státu vypozorovat. Brazilci obdivují Ameriku, Spojené státy, chtějí svůj americký sen, i řízení země tomu odpovídá. Ovšem chybí jim disciplinovanost, edukace a hlavně pochopení. Tak jako Afrika stále poukazuje na Evropu, aniž by začala hledat v sobě, tak i Brazílie vidí jen americké pozlátko, bez hlubšího pochopení celé problematiky.

Jaké tedy bude vystřízlivění, až skončí karnevalové průvody a reje? Zažije Brazílie svoji kocovinu a hrozí zemi kolaps, který zažila Argentina? Spíše ne, očekávaná olympiáda, která ale nikoho příliš nezajímá, protože bude až zadlouho, bude pomyslnou finanční infuzí pro mnoho rodinných rozpočtů. A život půjde dál. Hůř nebo lépe, Brazilci se napijí, zatančí si a zítra zase vyjde slunce.

Tomáš Vild
(Autor pobývá delší čas v Brazílii)