iDNES na svém portálu uveřejnil výňatky z kanadského deníku The Toronto Star s poznatky kanadských učitelů s problematikou vzdělávání českých romských dětí, přistěhovaných se svými rodiči do Kanady. Mj. se zde také konstatuje, že kanadské učitele zaráží přístup některých romských přistěhovalců ke škole. Jejich děti mají k učení vlažný vztah, nerespektují vyučující, ignorují své povinnosti a vynechávají školní docházku i několik dní.

Romští rodiče prý velmi milují své děti, vzdělání ale u řady z nich není prioritou. Ředitel Romského komunitního centra v Torontu k tomu říká: „Rodiče se často nestarají o vzdělání svých dětí, protože sami vysokého vzdělání nemohli dosáhnout.“ K tomu dodává romská přistěhovalkyně Katerina Polyakarová: „Je to jeden z důvodů, proč jsme do Kanady přišli. V Česku naše děti diskriminovali, protože jsme Romové!“.

Bez hlubokého zamýšlení se nad řádky The Toronto Star dá vypozorovat jistá shoda či paralelu se situací a stavem vzdělávání části romských dětí v českých podmínkách. Konstatuje-li deník, že řada romských dětí má k učení vlažný vztah, nerespektují vyučující, resp. ignorují své povinnosti a vynechávají školní docházku je, jakoby totéž napsal český učitel či učitelka. Jen s tím rozdílem, že zatím co český učitel(ka) je na tento trend jaksi zvyklý z jeho každodennosti, kanadský kantor toto přijímá jako nezvyklou, pro něj nepoznanou skutečnost, která jej svým způsobem překvapuje, ne-li šokuje.

Zatímco české romské dítě, resp. jeho rodiče v Kanadě budou tuto skutečnost zdůvodňovat právě onou diskriminací, v českých podmínkách je to jev běžný, trvale se opakující, skoro se dá říci recidivující.

Někomu stačí, aby někdo řekl, že romské děti v Česku byly (či jsou) šikanovány, byly (či jsou) diskriminováni a všichni jsou ochotni tomu věřit. Bez toho, že by si zjišťovali skutečný stav věcí. Lze pochopit, proč se takto někteří Romové vyjadřuje do médií. Jednak si tím upevňuje pozici „psance“ v očekávání, že budou litováni a hlavně „pochopeni“ (rozuměj bude jí uvěřeno), ale také, že si tím jistí svůj další pobyt v Kanadě. Jinými slovy zneužívají problém vzdělávání dětí k prodlužování pobytu. Z tohoto poznání pak pramení jejich (kanadských učitelů) postoj a vztah k nim, který končí jistou beznadějí až zoufalstvím, jak dále s takovými dětmi ve škole (spolu)pracovat.

Není proto překvapením, že se čeští učitelé snaží, na základě letitých zkušeností, od takových žáků distancovat, případně k nim přistupovat diferencovaně. Nejde totiž jen o dětskou nekázeň, neposlušnost, ale mnohdy o krádeže, násilí, šikanu, mravní poklesky. Je proto pochopitelné, že mnohdy jsou tato opatření uplatňována formou přeřazováním do zvláštních škol, tedy škol s jiným režimem a metodikou než v běžných školách. Není to z důvodů segregačních, rasistických, ale prostě z důvodů, že není jiné východisko. Je jen politováníhodné, že ač zjištění kanadských učitelů je na jedné straně překvapující a hlavně smutné, jejich závěry v hledání příčin nejsou relevantní, ale jsou bohužel, ovlivněny výpověďmi žáků a jejich rodičů, kteří vesměs všechny důvody a příčiny svádí na diskriminaci v českých školách.

Přesto nezájem a nechuť ke vzdělání jejich dětí v Kanadě přetrvává. A to přesto, že se nacházejí v lepším prostředí, a nediskriminujících podmínkách. Je-li pravdou, že příčiny a důvody diskriminace pocházejí z dob návštěv školy v Česku, měl by být jejich přístup a zájem o vzdělání v Kanadě výrazně větší, a to i bez dalších negativních projevů s tím souvisejících (ignorace svých povinností, vynechávání školní docházky apod.). Ukazuje se však, že opak je pravdou, což si lze vysvětlit jen tím, že to není vždy jen v důvodech a příčinách, na které jsou tyto negativní postoje svalovány, ale v tradičním a letitém přístupu některých Romů ke vzdělání jako takovému.

Je zcela pochopitelné, že je nutné počítat s jistou integrační dobou, přivyknutí si na prostředí, podnebí, okolí, jazyk apod., ale z českých zkušeností lze doložit, že tato doba nemá zas až tak dlouhého trvání. Dítě, či žák se poměrně rychle asimiluje do nového prostředí, od přírody je mu dané se začleňovat do společnost (smečky), protože jednotlivec vždy na svou samotu doplácí. (Notabene, bezprostřednost je Romům vrozená a je všeobecně známá. Bez ostychu a zábran se umějí pohybovat kdekoliv v různém prostředí, jedno zda v Česku či jinde).

Najde se v Česku nemálo případů, kdy děti školního věku, ať už byly z Asie (Vietnamu), Dálného východu (Mongolska), Afriky (Konga) či jiných zemí a států, se poměrně rychle a bez velkých problémů přizpůsobily jak českým poměrům, tak školním povinnostem. Proč? Protože chtěly, měly zájem a také k tomu byly rodiči vedeni. To ovšem mnohých Romech říci nelze. Jen názor, že dívka má již 14 let a má čas na vdávání a proto už nemusí chodit do školy, mluví za vše. Tady se ukazuje poměr a vztah mnohých rodičů k jejich odpovědnosti za děti, za jejich výchovu a vzdělání, zvláště, je-li to dané zákonem. Jinými slovy, často tradice jsou nad zákonem, povinnosti ustupují zcela jiným, tradičním a rodovým zájmům.

Tyto „kanadské poznatky a skutečnosti“, v oficiální verzi kanadské vlády, vládních organizací a místních médií, (stejně jako z EU), vyznívají v konstatování či hodnocení, mnohdy silně kritickém, že zjištěné skutečnosti u romských dětí-školáků, jsou „pozůstatkem dob vzdělávání se na českých školách, kde tyto děti byly diskriminovány, ba dokonce byly rasisticky šikanovány“. Na jedné straně se tomuto pohledu a hodnocení není co divit, na kanadské poměry jsou to zjištění velmi mimořádná a nestandardní, na druhé straně právě na základě jen těchto poznatků a výpovědí se mohou (bohužel mylně) domnívat, že vše pochází z důvodů, jak je přibyvší Romové uvádějí. To je ovšem pohled na věc značně zjednodušený, resp. mylný a nijak to neomlouvá ukvapené názory a neoprávněnou kritiku z kanadské strany o poměrech v Česku, resp. diskriminaci a rasistické tendence Čechů vůči Romům, protože „zakopaný pes“ a pravda jsou dle jinde.

V této souvislosti je nutné se zmínit o ohlasech v českých politických kruzích na tyto kritické informace z kanadské strany. Taková kritika nebo kritické stanovisko na adresu Česka není první, neboť podobné kritické hlasy je možné registrovat i od humanitárních organizací či dokonce představitelů zemí v EU, např. z Německa či Anglie a proto se tím zabývají i politické orgány a vláda. S ohledem na „dlouhověkost“ této problematiky se před ministrem Kocábem těmito záležitostmi zabývali i předchozí ministři na tomto postu. Popravdě řečeno, bez výrazného výsledku či posunu k lepšímu. Je-li zmíněno k „lepšímu“ neznamená, že se jedná o jednostrannou nápravu, ale protože jsou v tom zainteresovány strany dvě , pak by se každá měla svým dílem podílet na zlepšení stavu, přesto, že v první řadě jsou to Romové, kteří by se měli k věci postavit čelem. Nelze přehlédnout, že by z jejich strany nebyla snaha, bohužel jejich návrhy, požadavky a nároky byly a jsou natolik nevyvážené a neadekvátně jednostranné, že se jen stěží dá pohnout z místa. Totéž platí o straně druhé, tedy Čechů a českých orgánů, kteří ne jednou a ne málo (finance, investice, bydlení) vyšli většině Rómům vstříc, ale výsledek byl či je katastrofální, viz současnost. Ani sebevětší snažení ministra Kocába (na svém místě nepatřičný), nevedlo k posunu přesto nebo právě proto, že až velmi populisticky přistupuje k řešení romské otázky a problematiky, bez předem reálné šance na úspěch.

Všichni, kteří se do této věci vložili či vkládají, včetně médií, mají tendenci řešit tuto problematiku tím, že začínají shora. Staví a vycházejí na informacích z doslechu, ze starých či starších případů a kauz, vycházejí z dokumentace, která není dostatečně vyčerpávající a hlavně, nejsou zcela autentické, tedy ze života. Snaha Kocába hledat pravdu mezi Romy samotnými, selhala. Populisticky prohlásil, že s nimi bude jistou dobu bydlet a žít jako jeden z nich, což se, jak se dalo očekávat, nestalo. Nicméně činí někdy až velkohubé závěry a opatření které, jak jinak, nic neřeší. Vaří z vody!

Chybí kontakt s reálným životem nejen romských občanů, ale i těch občanů kolem nich - gádžů, kteří s nimi např. pracují, chodí do škol, žijí pod jednou střechou ve stejném domě, v obci či městě pod. Je nutné čerpat z jejich zkušeností, ze soužití s minoritní skupinou obyvatel, čerpat ze zdrojů obecních a městských orgánů, stejně jako od městské či státní policie, ale i jiných autentických míst, kde se romská komunita schází, sdružuje, působí a zanechává nějaké dojmy a důkazy o své existenci. Jedině takový audit vzájemného soužití těchto dvou komunit může vykreslit skutečný a reálný obraz a podat svědectví, důvody a příčiny, jak a v čem je ten zmíněný „zakopaný pes“.

Mnohé příčiny jsou již předem známy, nicméně jsou natolik složité a závažné, že se nenachází síla a odhodlání tyto poznatky vynést na veřejnost, případně se tímto zabývat na nejvyšších místech. Proto se věci nehýbou vpřed, přešlapujeme na místě a jen někteří politici populisticky vykřikují o potřebě rázných kroků a zabývání se touto problematikou. A i když se o to rovněž snaží nepočetná skupina vzdělaných a kultivovaných romských soukmenovců, jejich snaha a výsledky jsou, bohužel, dosud nevýrazné. Nikoliv vinou jich samotných, nýbrž právě neochotou těch, kterým je pozornost věnována. A to až tak, že v některých případech jsou vyháněni z vlastních řad jako zrádci a spřeženci bílých gádžů.

Neočekávejme příliš pozitivní výsledky v případě, že dojde k této hluboké analýze soužití Čechů a Rómů. Měli-li být podklady autentické, věrohodné, objektivní a vyčerpávající, nebude výsledek nijak potěšující, ale zato by mohl být cenným přínosem. Tento odhad je jen teoretický, ale dost pravděpodobný. Méně pravděpodobné je, že se někdo v brzké době ujme této náročné, mravenčí, zodpovědné, ale zároveň i nebezpečné práce. Je třeba si uvědomit, že jednak tato problematika není záležitostí několika posledních let, ale staletá, ne-li ještě starší, není to zcela a výlučně záležitost jen česká a v neposlední řadě, mělo-li by dojít k takovému hlubokému průzkumu soužití Čechů a Romů, nebyla by to záležitost zrovna krátkodobá a tím pádem nejlevnější (současná ekonomická krize a státní deficit tomu moc nadějí nedávají). Konec konců, žádný audit není levný, ale výsledky by měly (mohly) být následně vysoce lukrativní a efektivní. Ale jak již bylo zmíněno, problematika je to staletá a obávám se, že ještě dalších sto let potrvá, než se definitivně vyřeší. Do té doby bude Česko navenek i nadále diskriminující, rasistické či rasově nesnášenlivé.

Jiří Baťa