Mnoho lidí má za to, že největší lumpárny a hříchy transformace se děly na jejím začátku, v devadesátých letech, a že tyto lumpárny měly vesměs ekonomický rozměr. Když se však ohlížím zpět za čtvrtstoletím transformace, hlavní chybu vidím spíše v jejím druhém dějství. Tedy v době, kdy se Česká republika mentálně zastavila a začala manévrovat zpět do země nikoho. Naši političtí zástupci spíše než aby povzbuzovali sebevědomí vlastního národa a vyzvedávali to nejlepší, co naše země má, se raději lísají k Číně či Rusku a velikou částí vlastního národa pohrdají. A ona na oplátku jimi.


V devadesátých letech jsme si ještě vážili politiků a slovo podnikatel bylo slovem téměř hanlivým. Dnes je naopak pochybným zaměstnáním pro mnohé právě politika. Podnikatelské sféře se podařilo napravit reputaci a jsme svědky pronikání podnikatelů dokonce na posty politické.

Jistě, během devadesátých let se stalo mnoho nepravostí a dobře dokumentovaných zlodějen, kuponová privatizace neměla právní rámec a tak dále, ale obecně se něco dělo, naše země byla v pohybu a tento pohyb neměl jen okleštěný výraz v růstu HDP. Věděli jsme, že chceme na Západ, víceméně všichni jsme táhli za jeden provaz, nebo alespoň jedním směrem.

Někde mírně po polovině uplynulých pětadvaceti let jsme najednou zvolnili tempo a republika začala tak trošku přešlapovat na místě a občas si tu a tam couvla. Předběhlo nás Slovinsko, jak v HDP na hlavu, tak v přijetí eura, a totéž se zvolna začíná dařit i Slovensku. Což je pro nás o to těžší rána, že před Slovenskem jsme měli náskok mnohem větší než před Slovinskem. Kdysi jsme chtěli přijmout euro stejně nebo ještě dříve a měli jsme na to i lepší vyhlídky.

Dnes jen bláhoví budou opakovat tvrzení, že euro Slovensko zničí nebo jej poškodilo. Je ale slovenské dohánění Česka dáno eurem? To také, ale ještě spíše něčím dalším, podstatnějším. Přijetí eura je symbolickým vyjádřením, že dotyčný stát má nějaký směr, ví, co chce, a je schopen se na tom shodnout. Jenže u nás jsme přešli od ideologie co nejrychlejšího směřování na Západ (Chceme být jedním z vás!) přes řeči o národní suverenitě (Nechte nás na pokoji!) až k prazvláštnímu návratu k preferenci našich ruský odbytišť, což je o to pozoruhodnější, že činí pouhá čtyři procenta našeho zahraničního obchodu.

Bude to možná znít překvapivě, ale pro ekonomiku je celkové směřování země - a s tím spojený elán - mnohem důležitější než pohyby daní nahoru a dolů v rámci několika procent. Pokud se země vyprázdní z podstaty, nebude ani ekonomika mít kde brát a s kým hrát. A o tuto podstatu se dnes hraje hra, se kterou jsme měli být hotoví již dávno.

Každá ze zemí visegradské čtyřky si prošla politickou krizí, konturovanou národovectvím či jakýmsi návratem k něčemu, nad čím svět kroutil nebo kroutí hlavou. Slovensko mělo Slotu, Polsko Kaczynské, Maďarsko má Orbána a my teď máme své období, kdy se hledáme a tak trochu nevíme, které dobré evropské bydlo by nás mělo pálit víc.

Přitom naše země identitu má. Málokterá evropská země střední velikosti má tolik pozitivních "záseků" jako my. Všude na světě najdete naše pivo, ze Škodovky se stala úctyhodná globální značka, které se už dávno nikdo nesměje, Praha vyvolává dodnes obdiv, sametová revoluce má respekt celého světa, stejně jako náš sametový rozvod, všichni znají Kunderu, a kdo ne Kunderu, tak aspoň Kafku nebo Havla. Co na tom, že za poslední roky nám politici dělají spíše ostudu než radost? Švédsko si taky člověk pamatuje víc podle hudební skupiny ABBA než podle jmen králů či premiérů, kteří tam vládli či právě vládnou. Naše země má - na rozdíl od zemích jiných - identitu hotovou, jde jen o to, ji neustále nezpochybňovat.

Za čtvrt století jsme ušli velký kus cesty. Ale už zbytečně dlouho šlapeme na místě.

Psáno pro HN