Vyváděním peněz do daňových rájů přichází ČR ročně o 40 miliard korun. Společně s tím, že tyto peníze nevratně mizí z české ekonomiky, ztrácíme desítky tisíc pracovních míst.

Daňové ráje a off-shorová centra jsou v současnosti jednou ze zásadních překážek rozvoje a to na úrovni mezinárodní i na úrovni České republiky. Ta podle údajů německých expertů Jense Martense a Wolfganga Obenlanda, zveřejněných ve studii Umsteuern, patří mezi země s největším odlivem kapitálu. Nikoli podle počtu obyvatel, ale v absolutních číslech! Mezi lety 2000–2008 zmizelo z České republiky průměrně 140 miliard korun ročně, aniž by byly zdaněny. Podle střízlivých odhadů jsme tak přicházeli o 30 miliard ročně na daních (ne všechny aktivity by se konaly, kdyby nebylo možné podvádět na daních). Navíc ovšem musíme počítat se ztrátou multiplikačního efektu peněz, které byly odvedeny z ekonomiky, aniž by se dále podílely na vytvářeních dalších hodnot, a navíc odváděním spotřební daně minimálně ve výši 10 miliard korun. Obecně lze říci, že tím ekonomika přichází minimálně o 60 tisíc pracovních míst. Kdyby nepřicházela, současnou nezaměstnanost by to snížilo přibližně o 17 procent. Přesto ministr Kalousek tvrdí: „nemyslím si, jakkoliv to nemíním podceňovat, že daňové úniky do daňových rájů jsou dominantním problémem pro výběr daní v České republice.“

Výpočet a mezinárodní dopady
První systematický průzkum ilegálních finančních toků z rozvojových zemí a přechodových ekonomik provedla ve Washingtonu sídlící nevládní organizace Global Financial Integrity (GFI). Enom GFI Dev Kar a jeho kolegové analyzovali platební bilance zemí na základě dvou metod – tzv. Zbytkové metody dle Světové banky a výpočtu falšovaných dovozních a exportních cen na základě Direction of Trade Statistics (DOTS) Mezinárodního měnového fondu. Tak mohla GFI určit, že kvůli přeshraničním nelegálním finančních tokům a transakcím v letech 2000 až 2008 ztratily ekonomiky jihu podle konzervativních odhadů ročně kolem 725 miliard amerických dolarů. Finanční toky se v tomto období soustavně zvětšovaly, v roce 2008 dosáhly 1 260 miliard USD a byly tak více jak desetkrát vyšší než oficiální rozvojová pomoc, která v témže roce činila 122 miliard USD.

Země, která v absolutních číslech vykazuje zdaleka největší ztráty kvůli nelegálnímu odtékání kapitálu, je Čína. V letech 2000–2008 ztratila v průměru 241 miliard dolarů za rok, v roce 2008 byla výše ilegálních finančních toků 344 miliard dolarů. Na následujících příčkách se umístily Rusko, Mexiko, Saúdská Arábie a Malajsie. Průměrně 55 procent ilegálních finančních toků se týká nesprávně deklarovaných dovozních a vývozních cen, přičemž tendence je klesající. U zbylých 45 procent je příčinou zpronevěra veřejných peněz, korupce, daňové podvody a další. Podíl těchto peněz v minulých letech naopak stoupl.

GFI zdůrazňuje, že se v případě těchto čísel jedná o konzervativní odhady a skutečný rozsah ilegálních finančních toků ze zemí jihu je znatelně větší. V oficiálních obchodních statistikách se například neobjevuje obchod s drogami, pašování zbraní a všechny další formy nadnárodní stínové ekonomiky, které tím pádem nejsou ani ve výpočtech GFI. Direction of Trade Statistics Mezinárodního měnového fondu kromě toho nezohledňují obchod se službami. taktéž se nezohledňuje falšování dovozních a vývozních cen na společných fakturách.

GFI odhadla, že v období 1970–2008 ztratil africký kontinent kvůli ilegálním finančním transferům do zahraničí přibližně 1,8 bilionů dolarů. To je několikanásobně vyšší částka, než co kdy Afrika obdržela v rámci oficiální rozvojové pomoci.

Vyhýbání se daním
Kromě daňových úniků - tedy aktivit, které jsou nelegální ve většině zemí světa, Českou republiku nevyjímaje - existuje ještě legální vyhýbání se daním. To je podporováno českou vládou, odmítající jakékoli kroky směřující k omezení daňového dumpingu alespoň v Evropské unii.

Podle zprávy serveru Cekia.cz ze 14. února 2012 počet českých firem, které přenesly své sídlo do destinací považovaných za daňové ráje, ke konci roku 2011 přesáhl 11 750 a meziročně se zvýšil o 2,87 % (328). v roce 2010 do daňového ráje přesídlilo 281 tuzemských společností, tedy o 14 % méně než v roce 2011. Celkový počet společností, které ovládají vlastníci sídlící v některé ze zemí považovaných za daňové ráje či off-shore centra, přitom zdaleka není kompletní. „V naší databázi sledujeme pouze veřejně dostupné informace,“ říká k datům analytička Čekie Petra Štěpánová.

Odhady ze ztrát způsobených vyhýbáním se daním se liší a podle expertů se jedná o padesát až osmdesát miliard nezdaněných korun. V případě zdanění a multiplikačního efektu peněz udržených v české ekonomice můžeme realisticky počítat s deseti miliardami daňových příjmů a nárůstem zaměstnanosti o dalších deset tisíc pracovních míst.

Příkladem takového podnikání je Zdeněk Frolík a jeho firma Linet, která přesunula své sídlo do Nizozemska, které je off-shore centrem, tedy jakýmsi měkkým daňovým rájem. Frolík se nějakou dobu angažoval jako bojovník za fiskální stabilitu země. Korporátní daně jsou sice na vyšší úrovni než u nás, ale daňové výjimky poskytují kreativním duchům nepřeberné množství transakcí, jak daně legálně eliminovat na minimum. Především jsou tu nulové sazby na daně z kapitálových příjmů a z intelektuálního vlastnictví.

Vzhledem k tomu, že s Nizozemskem máme podepsány dohody o dvojím zdanění, pokud Frolík nezaplatí ani euro z příjmů z české továrny, nemůžeme tyto příjmy zdanit ani u nás. Kromě nezdaněných příjmů z dividend a akcií se zde otevírá ještě šikovná klička s duševním vlastnictvím, využívaná firmou např. IKEA. Pan Frolík může např. požadovat od české továrny poplatky za použití firemního loga, a to ve výši až desítek milionů ročně. Tím sníží daňový základ firmy v České republice, a přitom sám tyto peníze v Holandsku zcela legálně dostane, aniž by zaplatil jediný eurocent – bankovní poplatky samozřejmě zaplatí česká továrna. Bohužel, česká média si většinou nebyla schopna zjistit, jak se Frolík a další vyhýbají placení daní a jen naivně opakovala propracované Frolíkovo PR o odchodu za stabilním prostředím.

Prostřednictvím více či méně složitých řetězců firem v zahraničí dnes například Petr Kellner vlastní svůj podíl v České pojišťovně, Zdeněk Bakala v těžební společnosti OKD, Karel Komárek v Moravských naftových dolech nebo Ivo Lukačovič v portálu Seznam.cz a developer Dušan Kunovský v realitní společnosti Central Group. Ministr průmyslu a obchodu Martin Kuba to správně zhodnotil: „Považuji za nefér, že nám podnikatelé radí, jak zlepšovat podnikatelské prostředí v Česku. Přitom ti samí lidé vydělali miliardy na přesunu peněz do daňových rájů.“ Přestože daňové zatížení firem klesá, počet fi¬rem přesouvajících své administrativní sídlo do daňových rájů roste. Není proto divu, že za rok 2011 vybral stát na dani z příjmu podnikatelů o 62 procent méně než rok předtím a pokleslo i inkaso daně z příjmu právnických osob. Daňový výnos tak byl tažen především rostoucími příjmy z DPH a z daní z příjmu zaměstnanců...

Nepříjemní černí pasažéři
Problém daňových úniků a vyhýbání se daním není lhostejný ani poctivým podnikatelům. Ti si uvědomují, že formální odchod velkých firem a jejich majitelů do daňových rájů znamená, že se přestávají podílet na správě země. Nepřispívají na udržování infrastruktury, kterou využívají, ani na chod správních, bezpečnostních a soudních složek, které by umožnily lepší podnikatelské prostředí. Navíc jejich anonymně uložené prostředky mohou být snadno využívány ke korupci, ať již za účelem získávání dalších zakázek, nebo pro ovlivňování politické a správní sféry ve svůj prospěch.

Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů ČR uvádí ve svém materiálu: „Jsou ještě jiné prorůstové zdroje české ekonomiky, jako je zábrana úniku do daňových rájů, jejichž daňové systémy lze podle rozhodnutí kasačního řízení před velkou porotou soudního dvora EU 15. 11. 2011 označit za státní pomoc, nepovolenou právem EU, a omezit ji protiopatřeními v rám¬ci WTO; významná část prostředků se získá po zavedení daně z finančních transakcí, která po úpravě v evropském parlamentu zřejmě zaváže i ČR.“

Řešení
Omezit daňové úniky přes daňové ráje lze především zlepšením práce finančních úřadů. K tomu je zapotřebí jejich rozšíření, aby stíhaly prověřovat daňová přiznání středních a velkých právnických osob. Především obchody s jejich zahraničními odbočkami (dodržování pravidel v oblasti převodních cen). Vnitropodnikové obchody tvoří dnes většinu obchodů a právě na falešně deklarovaných převodních cenách vznikají největší úniky. Práce daňových úřadů ve Spojených státech, Německu či Francii ukazuje, že to možné je. Státy se slabou státní správou a/nebo zkorumpovanou politikou ovšem mají situaci těžší.

Proti vyhýbání se daním přes daňové ráje a off-shorová centra se dá zakročit hůře. Vyžaduje to silnou podporu domácí vlády a spolupráci států na mezinárodní úrovni. Součástí řešení musí nezbytně být i sjednocení výše daňového základu a daňové sazby alespoň na úrovni EU a zavedení srážkové daně na transakce s firmami sídlícími v daňových rájích.

Bohužel, strany současné vládní koalice jsou podporovány právě lidmi, kteří se placení daní vyhýbají. Vzhledem k tomu, že mnozí z nich ovládají i důležitá média (Hospodářské noviny, ihned.cz, Respekt), není divu, že se o tomto problému ani veřejně nemluví.

Text vychází z Národní zprávy české koalice Social Watch za rok 2011