Podle údajů Mezinárodní organizace práce by finanční přínosy odstranění dětské práce nejméně čtyřikrát převýšily náklady potřebné na její vymýcení. Reahabilitační středisko v indickém státě Karnátaka pomáhá dětem, které až dosud poznali jen těžkou práci na polích či v průmyslu. Rozhovor Zdeňka Mihalca s Ondřejem Bílým, který ve středisku Salesiánů Dona Boska pracoval, ukazuje, jak vzdělání a péče přispívá k rozvoji.

Salesiáni Dona Boska si kladou za cíl podporovat děti a mládež. Vy jste pracoval na projektu v Indii. V čem přesně pomoc dětem v tomto projektu spočívala?
Přišli jsme jako dobrovolníci do projektů v indickém státě Karnátaka, které spravují indičtí Salesiáni Dona Boska. Jde o celou síť zařízení, která pracují s dětmi ohroženými chudobou a dalšími společensky nežádoucími jevy. Jsou zde záchytná zařízení, kde se navazuje kontakt s dětmi, které se poflakují na nádražích a na ulicích. Nabízí se jim možnost jít do škol a něco s životem udělat. Pak jsou zde určité přestupní stanice, kde se zjišťuje, jestli by se ty děti nemohly vrátit do rodiny nebo jestli nemají někoho, ke komu by se mohly vrátit. Pokud nikdo takový není, směřují se do dalších zařízení.
Já jsem společně ještě s jedním Čechem pracoval necelý rok ve středisku, které bylo zaměřeno na boj s dětskou prací. Běžel tam roční rehabilitační program, kam se děti, které od malička pracují v zemědělství, průmyslu nebo v dolech, mohly uchýlit. Nastoupí tam do jakéhosi předškolního vzdělávání, mají čas na hru, zadarmo jim je zajištěno jídlo, pití a zdravotní péče - a někdo se o ně taky stará a zajímá. Tento projekt už tam funguje aspoň deset, patnáct let.
Kolik dětí v rehabilitačním centru bylo?
Během toho roku, kdy jsem tam pracoval, to kolísalo tak od 90 do 120, a to ve věku zhruba od 6 do 14, 15 let.
Můžete popsat jeden obyčejný den dítěte v rehabilitačním centru?
Ten den je docela nabitý. Salesiáni mají, jak jsem si všiml, metodu typu: kdo má den naplněný a večer je unavený, tak nedělá blbosti. Takže děti vstávají asi ve čtvrt na sedm ráno, poté mají hodinu samostudium. Od půl osmé do půl deváté vlastně pracují, to znamená, že se ve středisku uklízí, zametají se cesty, uklízejí se palmové větve a sbírají kokosové ořechy, které napadaly přes noc. Je tam totiž palmová zahrada. Také se pomáhá v kuchyni, pak je snídaně a od půl desáté začíná škola. V jednu je oběd, pak tak třičtvrtěhodinka na hru, třeba deskové hry. Hrají třeba něco na způsob kulečníku, ale tam se cvrnkají takové žetony. Od dvou hodin začíná další výuka, jsou ještě další asi tři vyučovací hodiny, z nichž ta poslední je kreativní nebo výtvarně zaměřená.
Co se tam třeba učí?
Hlavně jazyky - angličtina, hindština a kannadština, to je místní jazyk. Takže číst, psát, matematika. A pak jsou tam základy všeobecného rozhledu, takže třeba vesmírná soustava, lidské tělo nebo zemědělské plodiny.
Co konkrétně jste tam dělal vy?
Učil jsem základy angličtiny, potom jsem měl na starost některé volnočasové hry a ošetřování malých zranění, protože děti tam běhají bez bot a různé oděrky jsou docela časté. A vlastně i vychovatelskou práci - asistování při jídle, když prali, sprchovali se - to aby s nimi vždycky byl nějaký dospělý, aby třeba nedocházelo k šikaně.
Stalo se vám někdy během pobytu, kdy jste si říkal: už nemůžu, jedu domů?
Přímo „jedu domů“ ne, ale těch krušných momentů bylo hodně. Představte si výuku: Jste v obrovské místnosti, máte jednu třídu, třeba 20 dětí, které sedí vedle sebe na zemi před tabulí. Deset metrů od vás má indická učitelka další třídu, o kousek dál další třída. Vidíte, že děti poslouchají ty učitelky na slovíčko a ticho jak v hrobě. Děti si zapisují, učitelka tam stojí s rákoskou. Tělesné tresty jsou v Indii normální, i když salesiáni se to snaží potlačovat. Zkrátka, když to dítě zlobí, tak ho prostě švihnou, kázeň si dokážou vynutit. Já se snažil děti zaujmout, takže to pro mě byla taková bolestivější cesta. Takže rámus, řev a zároveň víte, že děti ruší ostatní třídy a učitelky. Takže jsem si občas opravdu říkal, jestli moje výuka má nějaké výsledky. Po té hodině jsem byl občas vyřízený a říkal jsem si: chtělo by to nějakou pauzu.
Co dělají děti, když skončí škola?
Pak je hodina sportovních her, takže fotbal nebo kriket, který je tam nejoblíbenější hra a hraje ho každý. Potom se děti sprchují a sami si perou. Spravují si oblečení, pak je večeře a poté televizní program, ošetřování oděrek a potom společná motlitba a slovo na dobrou noc, kdy se jeden ze salesiánů snaží předat třeba nějaký příběh nebo vyložit, co se aktuálně stalo toho dne. Večerka je kolem desáté hodiny.
Můžete tedy upřesnit, jak se dítě do rehabilitačního centra dostane?
Někdy s dětmi přijdou sami rodiče, kteří o salesiánské činnosti vědí. V rámci střediska taky působí sociální intervenční centrum, kde jsou sociální pracovníci, kteří objíždějí sousední vesnice a procházejí město. Chodí také do dolů, které jsou za městem, na pole a snaží se nabízet rodičům, že jejich dítě nemusí vést pracovní život, že může začít se vzděláváním a tím se můžou zlepšit jeho šance do budoucnosti.
Centrum je otevřeno pouze pro křesťany, nebo pro všechny bez rozdílu?
Pro všechny.
Učí se i náboženství?
Přímo hodiny náboženství nejsou, ale duchovno provází celý ten den, takže před každým jídlem je motlitba, která je také před spaním. Víra a náboženství jsou přirozenou součástí každého dne.
Jaký je v Karnátace, kde se středisko nachází, poměr křesťanů vůči ostatním náboženstvím?
Ve městě, kde jsem pracoval, byla docela silná skupina muslimů. Ale nejvíc tam bylo samozřejmě hinduistů, takových 80 procent. Muslimů tam žije zhruba 13 až 15 procent a křesťanů tam bude méně, řekl bych tak maximálně dvě procenta.
Když se vrátím k rehabilitačnímu centru, kolik lidí tam pracovalo?
Pokud se jedná o rehabilitační program a přímou práci, tak o 90 až 120 dětí se staraly 4 učitelky, 1 salesián a my dva dobrovolníci. Z toho 2 učitelky přicházely na 8 hodin denně a zbylé 2 s dětmi byly 24 hodin denně. Potom byli ve středisku administrativní pracovníci, sociální pracovníci, kuchařka, ale ty přímo s dětmi nepracovali. Pro nás je to nepředstavitelné, být v práci 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Dovolené mají hodně málo.
Kam zamíří děti po konci ročního pobytu v centru?
Je několik možností. Pokud nechtějí pokračovat v dalším studiu, můžou se vrátit do původní rodiny nebo zkrátka tam, odkud přišli. Pokud mají zájem, tak jim je nabídnuta možnost internátu a třeba státní školy nebo umístění do dalšího salesiánského zařízení, kde se můžou vzdělávat v učebních oborech, třeba na automechanika. Pokud jsou studijně nadaní, mohou se připravovat na studium na vyšší škole. A pokud už chtějí pracovat, tak se jim salesiáni snaží zajistit zaměstnání a do začátku nějaké ubytování.
Setkal jste se s někým, kdo prošel rehabilitačním centrem před mnoha lety, a teď třeba má rodinu?
Setkal jsem se s klukem ze sousední vesnice, kde jsme byli na návštěvě. Strávil roční přípravu v rehabilitačním centru, pak se tam vyučil krejčím. Odjel do hlavního města Karnataky do Bangalore, kde sehnal práci a teď ze svého platu táhne celou rodinu. Pracuje od rána do noci, docela tvrdě dře, aby rodinu uživil. Ale má možnost pracovat, bez vyučení by těžko našel podobné místo.
Co vás nejvíc překvapilo, když jste přijel na místo?
Spojení chudoby a materiální bídy a životního optimismu. To jsem nečekal - mám to od nás víc spojené s tím, že člověk se cítí podle toho, jak na tom je finančně. A tam jsem zjistil, že oni to mají hozené úplně jinak, že i přesto, že jsou tam životní podmínky tak tvrdé, tak často žijí spokojeně.
V čem je oblast, kde jste pracoval specifická? Je tam více pracujících dětí než v jiných částech Indie?
Oblast u města Hospet, kde jsem byl já, je typická tím, že se tam nachází železná ruda a další nerostné suroviny, takže v této oblasti se pohybuje i mnoho migrujících dělníků s celými rodinami. To jsou neuchycení lidé, kteří žijí na pláni poblíž dolu, kde celé rodiny pracují. Jsou to povrchové doly, takže jsou známé záběry, kde sedí celá rodina a roztloukává kamení. Proto je v okolí Hospetu dětská práce tak běžná.
Nemyslíte si, že projekty salesiánů zaměřené na potírání dětské práce mohou mít efekt, že si indická vláda říká, že sama nemusí tolik řešit problematiku dětské práce? Že to za ni řeší někdo jiný?
Indická vláda kroky proti dětské práci podniká. Platí oficiální zákaz dětské práce, je povinná školní docházka, takže alespoň ty oficiální kroky tam jsou. Naopak si myslím, že každá pomocná ruka je dobrá. A nemám pocit, že by to mohlo státní struktury demotivovat.
Jaké další projekty salesiánů jste v Indii navštívil?
Zařízení Bosco Mane v hlavním městě Karnátaky v Bangalore bylo takovou přestupní stanicí. Tam přicházejí kluci rovnou z ulice. Ve středisku mají pohovory se sociálními pracovníky, kteří se snaží zjistit víc o jejich situaci, jestli mají rodinu, případně jak rodinu kontaktovat a zda by se k ní děti mohly vrátit. Pokud to nejde, tak se přemýšlí, co dál. Záleží na těch klucích, jestli chtějí jít do školy nebo jestli potřebují pomoci zařídit práci.
Pak jsem navštívil hodně zajímavý projekt nedaleko vesnice Ajjanahalli, kde pracovaly další dvě české dobrovolnice. Vlastně je to stavba uprostřed pustiny, která vypadá trošku jak věznice. To zařízení je pro kluky, kteří nemohou fungovat ve velkém městě, protože jsou třeba závislí na drogách nebo alkoholu. Ve městě chodili za školu, potulovali se. A v tomto středisku si mohou odchodit celou školní docházku a vyučit v nějakém učebním oboru.
Je v Indii běžná potkat na ulici dítě bez domova?
Bezdomovectví je tam přítomno v obrovském měřítku. To mě hodně překvapilo a myslím, že to je všude v Indii. Děti na ulici, potrhané, bez bot, zbídačené.
V profilu české salesiánské organizace Sadba (Salesiánská asociace Dona Boska) je napsáno, že jejím cílem je podporovat výchovu dětí a mládeže k etickým hodnotám v salesiánském stylu. Co jsou to tyto etické hodnoty v salesiánském stylu?
Salesiánský způsob práce se dětem snaží nabídnout plnohodnotný život. Pracuje se na čtyřech rovinách – jedna rovina je škola, tam patří vzdělávání, další rovina je hřiště, protože do dětského života patří hry. Další rovina je kostel, tedy duchovní rovina lidského života, a čtvrtá je rodina, kdy jde o vytváření společenství lidí. To je salesiánský způsob práce, který stojí také na tom, že děti nejsou nikdy samy. Vždy je s nimi dospělý člověk – vychovatel, společník.
Můžete popsat, kdo jsou vlastně Salesiáni Dona Boska?
Jde o kongregaci římskokatolické církve. Její členové vedou řeholní život, v podstatě si to můžete představit, pokud znáte jiný církevní řád, například historicky známější františkány nebo benediktýny. Důvodem jejich existence a jejich snažení je péče o děti a mládež, zvlášť o tu nejzanedbanější a nejchudší. Dále misijní činnost a výpomoc ve farní struktuře diecézí. Salesiány založil italský kněz Jan Bosco.
Jan Bosco se narodil v 19. století v Itálii, kdy v Turíně a dalších velkých italských městech probíhala průmyslová revoluce. Z vesnic se kluci stahovali do měst, ale nemohli tam najít práci. Sdružovali se do gangů, snažili se nějak protloukat. Jan Bosco se stal knězem a snažil se těm klukům pomoci. Nabídl jim jiné možnosti trávení času a zaměření života trošku jiným směrem, aby neskončili na ulici nebo v kriminále. Trestní systém byl docela tvrdý, a ti kluci někdy končili na popravištích. Jan Bosco byl později svatořečen.
Pomáhají salesiáni dětem také v Česku?
Salesiáni jsou v současné době největším mužským řádem v ČR. Provozují střediska třeba v Praze, Brně, Hradci králové, Pardubicích … a dalších hlavně větších městech. Ta zařízení jsou zaměřena hlavně na volnočasové aktivity. Třeba v Praze-Kobylisích je velké salesiánské středisko, kde provozují různé kroužky, kluby, kulturní akce, vzdělávací akce a oratoř. To je typicky salesiánská činnost. Jde o místo, kam může přijít kdokoliv z dětí přímo z ulice, jsou tam stolní fotbálky a další hry. Děti a mládež tam mohou trávit čas v bezpečném prostředí.
Salesiáni také založili knižní nakladatelství Portál a stáli u zrodu Teologické fakulty v Českých Budějovicích nebo vyšší odborné školy Jabok v Praze.
Z čeho jsou ty české projekty salesiánů financovány?
Tady v České republice jako ostatní nestátní organizace, tedy multizdrojové financování - sponzorské dary, granty, projekty.
Jak je financován konkrétně projekt Cagliero, tedy vysílání dobrovolníku z Česka do zahraničí?
Projekt je financován také z grantů a sponzorských darů. Teď se rozjíždí projekt nazvaný Adopce nablízko. Jde o myšlenku ve smyslu: adoptujte si svého dobrovolníka. Takže lidé z Česka mohou finančně podpořit konkrétního dobrovolníka, který vyjíždí do projektu v Čechách nebo v zahraničí a pracuje tam s dětmi a mládeží. Také dobrovolník se finančně podílí na nákladech dobrovolné služby. Hradí příspěvky na jednotlivá přípravná setkání a má také další výdaje, např. za letenku do místa výkonu dobrovolné služby a podobně.

Kdybyste měl vybrat jednu věc, jedno zásadní poznání, které vám účast na projektech přinesla? Co by to bylo?
Dalo mi to víc pokory. Když se člověk setká tváří v tvář s tou obrovskou bídou, tak se často cítí bezmocný. Říká si, že s tím vlastně nejde nic udělat. Ale pak na konkrétních projektech a na konkrétním snažení lidí vidí, že to jde. Po malých krocích. Zkrátka je vidět, že i ta malá pomoc je důležitá. A důležité je také to, aby lidé, kteří žijí na okraji společnosti, věděli, že o ně někdo stojí.

Zdeněk Mihalco

Text vznikl s podporou FoRS a kampaně Česko proti chudobě.