Sešel jsem o dvě patra níž a vstoupil do atelieru. Začínala odpolední výuka budoucích architektů. Z rušného hloučku studentů, s hlavami skloněnými nad otevřeným počítačem, se nejdříve ke mně otočil Kvido, student 2. ročníku s touto otázkou: „Pane profesore, co tomu říkáte - viděl jste ten Hlavák? Nevypadá, že patří někam na pobřeží Dubaje?“

Připojil jsem se k mládeži a prohlížím prosluněné superoptimistické vizualizace. Opravdu nevídaný návrh. „Možná je to prozíravá příprava na globální oteplení Prahy, Vrchlického sady se doplní palmovým hájem“ doplňuje Kvidova spolužačka. „A proč dřevo, lisovaná sláma s jílem nebo bambus jsou dnes více trendy ….a kdo má zodpovědnost za výběr podobné pitomosti?“, a obdobné s odpuštěním neuctivé a dosti posměšné poznámky slyším od mládeže, která stojí teprve na startovní čáře v přípravě budoucího povolání.

Jak je to vůbec možné, že se taková věc stane? A kdo za to může? Vždyť návrh vzešel z dílny známého dánského studia, které má řadu kvalitních realizací a skvělé renomé?
Kde je zakopaný pes?

Příčin je samozřejmě víc. Především špatné, nebo spíše účelově nastavené zadání. Chybí vazba na budoucí koncepci rozvoje území, dopravy. Není jasně formulováno, co se smí a co by bylo přes čáru. A samozřejmě jako obvykle u pražských akcí - opomenutí nezbytného souladu a součinnosti se zájmy památkové péče. Opomenutí? Spíš přehlížení. Tahanice o tom, je-li nebo není-li odbavovací hala nádraží zapsanou památkou jsou irelevantní. I kdyby tomu tak totiž nebylo, celé území je součástí městské památkové rezervace. Samozřejmě že i do památky jsou mnohdy nezbytné určité zásahy, ale jejich míra je věcí zodpovědného odborného posouzení a stanovení fundovaných podmínek v zadání. A ne dle svévolného uvážení zadavatele či jak napadne architekta, který navíc nezná zdejší prostředí a pravidla. A my přeci už víme, že i když nějaká stavba není zapsanou památkou, i v tom případě je přeci nutný uvážlivý, šetrný přístup s omezením bourání. A proto vždy, ale obzvláště u soutěží s účastníky ze zahraničí musí být tyto limity vždy podrobně a precizně formulovány v zadání.

Za druhé: k výběru nebylo využito regulérní architektonické soutěže, ale takzvaného „soutěžního dialogu“. V něm hrál prim zadavatel - Hlavní město Praha, Dopravní podnik města Prahy a Správa železnic. Soutěžní dialog je údajně na místě v případě složitějšího zadání většího množství zadavatelů, neboť prý umožňuje participaci zúčastněných s rozšířenou možnosti zpětné vazby s účastníky v průběhu soutěže. Ve skutečnosti jde spíše o netransparentní jednostranné ovlivňování účastníků zadavatelem bez veřejné kontroly. Uhýbání z pravidel. Zde podle výsledku je zřejmé, že zadavatel si může dělat prakticky cokoliv. To do značné míry potvrzuje i závěr stanoviska ČKA k soutěžnímu dialogu „Nový Hlavák“, který se od zodpovědnosti trošičku distancuje konstatováním „součástí procesu vydání potvrzení regulérnosti není posouzení soutěžního zadání, za které nese odpovědnost zadavatel a následně i porota“. Určitě v strategii zadavatele hraje podstatnou roli oslovení uznávaných zahraničních architektů. To už přeci známe: zvučným jménem zahraniční celebrity se lépe prosadí nápad, který vybočuje z pravidel. Zkrátka zásadním nedostatkem je, že nebyla vypsána veřejná anonymní soutěž podle ČKA, ve které by nebyli předem diskriminováni domácí autoři, tvůrci se vztahem k Praze. Pokud by se jednalo o regulérní soutěž podle soutěžního řádu ČKA, tak by na první pohled nebylo jasné, kdo je domácí a kdo mezinárodní a čeští architekti by měli šanci. Tak se bohužel stalo, že návrh EHL a KOUMAR ARCHITEKTI, který byl mnohem šetrnější a velmi dobře propojoval Novou halu s Fantovou budovou nepostoupil ani mezi finalisty.

A za třetí: velmi problematické obsazení poroty, odborně nevyvážené a s absencí tolik potřebných pro takto náročný úkol nezávislých odborníků. Ale o to víc naopak s účastí těch organizací a jednotlivců závislých, kteří prosazují nezákonné zbourání jiné kulturní památky železničního mostu, za jejíž zchátrání přitom nese jeden ze zadavatelů zodpovědnost.

Sečteno, podtrženo – „Šťastný Hlavák“ - arogantní obří stavba mimo lidské měřítko. Zvoleným pojetím zcela z jiného světa. S nepřijatelnými zásahy do hodnotné architektury Nové odbavovací haly z let 1971 – 1979 i do širšího kvalitního městského prostředí. Vytýčený důraz na městotvornou úlohu a enviromentální udržitelnost - ani náhodou. Ignorování veřejného zájmu, vyhazování peněz daňových poplatníků. Obzvláště znepokojující v době krize, kdy se zhoršuje ekonomická situace země. Kdy roste zadlužení státu, kdy se omezují nebo ruší investice, pokládají podniky a sdílíme výzvy k šetrnosti ve všech oblastech.

Milý Kvido, co na to říci? Vaše kritika návrhu je docela výstižná. „Šťastný Hlavák“ - nákladná, ujetá, bombastická exhibice. Efektní a drahá kreace architektů, kteří si zřejmě spletli světadíl a dobu. Neboť co autoři ani nezastírají, co dávají svým návrhem nepokrytě najevo - že je Praha, hledání harmonie s jejím prostředím, do kterého vstupují a ekonomická přiměřenost, vůbec nezajímají.

(zveřejněno 21.12.23 v týdeníku FORUM 24 a.s.)