Ultimativní prohlášení tureckého ministra zahraničí o možnosti odstoupení Turecka od dohody s EU začíná přinášet první plody. Pro nás poněkud kyselé, pro tureckého prezidenta sladké.

První, kdo skutečně „skočil“ na tureckou fintu, je rakouský kancléř Christian Kern a dva členové jeho vlády – ministr zahraničí Sebastian Kurz a ministr obrany Hans–Peter Doskozil. Pánové si přejí, aby Evropská unie ukončila přístupové rozhovory s Tureckem. Je to docela průlom, protože Rakousko dosud vystupovalo konstruktivně jako zastánce vstupu Turecka v případě, že splní všechna kritéria.

Nevím, jestli pánové mluví unisono po dohodě nebo spontánně. Ministra zahraničí, jehož resortu se problematika přímo dotýká, by snad mohl omlouvat jeho věk a jistý deficit životních zkušeností. Ministr obrany není v této hře přímým hráčem, ale premiér by se měl nejprve nadechnout a napočítat do deseti, než něco podobného vypustí do světa. Evropským šampiónem takto silných prohlášení na různá témata zatím byl náš pan prezident, ale ten je v komfortní situaci politika, který za své výroky nenese odpovědnost. U rakouského kancléře je tomu právě naopak.

Je mi jasné, že se mezi českými čtenáři zprávy o názorech rakouského kancléře najde hodně těch, kdo s jeho postojem budou souhlasit. Skoro jistě jich bude víc než těch, kdo budou mít nějakou pochybnost a nejméně bude těch, kdo si řeknou, že pan kancléř udělal chybu a měl raději mlčet. K těm se řadím já.

Pan kancléř je toho názoru, že dnešní Turecko prostě nesplňuje kritéria pro vstup do EU a že tedy vlastně není o čem se s ním bavit. Současně říká, že nějaká (jaká?) spolupráce s Ankarou by měla být zachována, ale že to nemá být formou přípravy na členství v EU.

To vypadá jako konstruktivní přístup, že? Má to ale pár drobných chybiček na kráse. V první řadě nikdo, ani sami Turci, neuvažuje o nějakém rychlém nebo snad okamžitém vstupu Turecka do EU. Je tomu tak proto, že samozřejmě také dobře vědí, že Turecko nesplňuje kritéria pro přijetí. V tomto směru pan kancléř jen říká, co všichni ví, a mně uniká důvod, proč nám tuto banalitu opakuje.

Turecko z různých důvodů příliš rychle v negociacích nepostupuje, ale ne všechno je jeho vina. V každém případě platilo a platí, že Turecko, jež by eventuálně jednoho dne vstupovalo do EU, by bylo úplně jiné Turecko, než jaké rozhovory začalo. To, že teď máme za partnera zase jinak úplně jiné Turecko, není důvodem rozhovory ukončit, ale naopak dát jim novou dynamiku.

Případné ukončení (ne přerušení nebo odložení) přístupových rozhovorů by bylo jednoznačně nepřátelským aktem. Po něm by vůbec nepřicházel v úvahu nápad pana kancléře na nějakou alternativní formu jednání s Ankarou. O čem, proboha? Členství v EU by bylo vyloučeno, EU jako organizace by se ocitla mimo hru a na scénu by vstoupil standardní vztah zemí, které spolu jednají o všem možném, ale bilaterálně a o každém tématu zvlášť. Asi tak, jako dnes jedná Rakousko třeba s Argentinou nebo Súdánem.

Rakouští politikové se ale možná rozhodli, že přijmou hru prezidenta Erdoğana a odpálí míček, který hodil Evropanům před pár dny turecký ministr zahraničí. Bohužel si nevšimli, že to není obyčejný míček, ale že je naplněný páchnoucím práškem. Když jej odpálí zpátky, zasmradí evropsko-turecké vztahy na dlouhá léta. Turecko nepotrestají a evropským zemím vyrazí z ruky jeden z mála nástrojů, které mohou vůči Turecku používat. Ne jako hrozbu, ale jako platformu, na níž mohou s Tureckem mluvit, kritizovat je a snažit se je přivést zpět na cestu, po níž kráčejí solidní země.


Ještě horší je, že turecký prezident od nich právě dostal docela roztomilý dárek. Rozbalí jej a turecké veřejnosti ukáže, jak to ti Evropané s tureckým členstvím v EU vlastně celou dobu myslí. Třeba nezapomene říci, že Evropská unie je pokrytecký křesťanský klub, který muslimskou zemi nikdy nepřijme. Tím potvrdí těm prostším, že prezident má jako vždy pravdu. Rakouský postoj posílí turecké populisty, jak islámské, tak sekulární nacionalisty, a významně oslabí demokratickou sekulární opozici, protože jí vyrazí z ruky jeden z nástrojů k zachování zbytků demokracie v Turecku.


Prohlášení rakouského kancléře je politicky krátkozraké, svou podstatou hloupé (nikoli naivní) a v důsledku pomůže jen tureckému prezidentovi, nikomu jinému. Jeho mluvčí, který býval Erdoğanovým zahraničněpolitickým poradcem, vzdělaný, inteligentní a bystrý Ibrahim Kalın, už nejspíš sepisuje komentář pro tisk nebo nějaké štiplavé prohlášení.


Je to škoda, i když mnoho lidí asi nebude litovat prohlášení rakouského kancléře. Jednoho dne ale můžeme litovat všichni, že jsme se sami zbavili možnosti – jedné z mála – jak ovlivňovat dění v Turecku a jak se bránit vydírání a bezohledným nápadům Vůdce ze země na Bosporu. Nastane to tehdy, až se ocitne v rohu a začne kolem sebe sekat. Čekání nemusí ani trvat moc dlouho.