Každá smlouva s Tureckem je platná jen tak dlouho, dokud je pro Turecko výhodná. Někdy je to na léta, jindy třeba jen na pár hodin. Všichni to ví, ale všichni se v březnu tvářili, že problém s ilegální migrací je vyřešen.

Turecký ministr zahraničí v interview pro Frankfurter Allgemeine Zeitung (31.7. 2016) sdělil evropské veřejnosti, že pokud EU nezruší letos v říjnu vízovou povinnost pro turecké občany, Turecko přestane plnit svou část dohody z 18. března 2016.

Byla to taková malá atomovka, vhozená mezi Evropany zjitřené nedávnou sérií teroristických útoků a čím dál silněji zneklidněné podivným „řešením“ krize vyvolané masivním přílivem uprchlíků z loňského roku. Politikové, zejména němečtí, reagovali podle očekávání. Turky asi nepřekvapilo, že se začalo mluvit o „tureckém bazaru“. Ani tam ale neplatí takovéto nátlakové metody, protože obě strany mají svou hrdost a nerady jsou okolnímu světu pro smích.

Turecký požadavek je políčkem do tváře německé kancléřce a nechce se mi věřit, že by beze slova jen nastavila druhou tvář. Zvlášť v situaci, kdy se turecký prezident a jeho vláda doma chovají jako cizí vojska v dobyté zemi.

Zahraniční politika Turecka se od mnoha jiných liší tím, že je aktivní, promyšlená a důsledná. Samozřejmě někdy dělá chyby nebo špatně odhadne důsledky, ale to se stává všem. Podstatné je, že ministr, zkušený a schopný diplomat, který mimochodem má mezi českými poslanci řadu známých a přátel ze svého dřívějšího působení v Parlamentním shromáždění Rady Evropy, řekl do hodně sledovaného deníku to, co Turecko chtělo sdělit Evropě. Byl si nepochybně vědom, že vyvolá emocionální reakci, která rychle dospěje i do Turecka.

Pan Çavuşoğlu není naivní a tak silné prohlášení neposkytne jen ze svého rozmaru. Moc dobře ví, že v mezinárodním kontextu platí zásada pacta sunt servanda, čili že smlouvy se dodržují. Cílem jeho slov byla jednak veřejnost a politikové v zemích EU, jednak a asi především, veřejnost v Turecku. Reakci prvního cíle známe a nikoho nemohla překvapit. Reakci druhého cíle neznáme a sotva ji kdo někdy změří.

Standardní silná slova představitelů turecké vlády obyčejně nebývají následována adekvátní akcí. Turecká veřejnost už je dávno zvyklá, že vláda vydá mocným hlasem hrozivé prohlášení, ale „skutek utek“. Bylo to tak s výhružkami Asadovi, bylo to tak s výhružkami Islámskému státu, bylo to tak už mnohokrát. Jedině vůči PKK se vláda chová s důslednou tvrdostí, ale za kurdskými povstalci nestojí žádný stát, žádná velmoc.

Turecká veřejnost je rozdělená, emocí je spousta, ale nemůže to tak být do nekonečna. Společnost je třeba zklidnit, stabilizovat a destruktivní emoci odvést jiným směrem. Ideálním terčem je v takové chvíli vnější nepřítel. Turecko je země, kde víra v nějaké spiknutí patří k téměř každodenním tématům.

Zdá se, že nejen vláda, ale i významná část veřejnosti je přesvědčena, že do pokusu o převrat byly nějakou formou zapojeny cizí země. Které, o tom se veřejně nemluví, ale první „na ráně“ bývají USA (F. Gülen odtamtud údajně řídí podvratné akce), Izrael a EU (protože nevydává k potrestání „teroristy“), hned za nimi arabské státy.

Účast vojáků ze základny Incirlik jako kdyby ukazovala na USA. V zemi také působí malé jednotky armád NATO, které pomáhají střežit vzdušný prostor na jihu země. Byli nebo jsou mezi nimi například příslušníci Bundeswehru i naší armády. Čelní turečtí velitelé mají školení v zahraničí a samozřejmě i kontakty v zahraničí. To je vždycky podezřelé.

Vnitropolitická situace v Turecku nebyla klidná už před pokusem o převrat. Zhroutila se mírová jednání s PKK, především proto, že se prezident Erdoğan cítil dost silný. Navíc kurdské územní zisky v Sýrii začaly být vnímány jako přímá hrozba územní integritě Turecka. Ještě úplně nepohaslo napětí po událostech z roku 2013 (Taksim a premiérův korupční skandál), každodenní realitou bylo pronásledování médií a akademických představitelů. Pokus o převrat byl tedy pro prezidenta skutečně „darem od Alláha“ – umožnil mu přestat brát ohledy a vyřídit si účty se všemi a jednou provždy. Když mu do toho začali z Evropské unie radit, jak má a jak nemá zacházet s pučisty, dal pokyn svému ministrovi zahraničí, ten Evropanům předhodil nový míček a oni se na něj s povykem vrhli.

Ke zklidnění napětí mezi segmenty společnosti je vnější nepřítel skutečně darem z nebes. Například EU je na to jako dělaná. Nelze ji sice obvinit, že je vojenskou hrozbou, ale je stálým iritantem svými požadavky na změny, na reformy, svou neochotou ustoupit z požadavků a aby toho nebylo málo, vyžaduje od tureckých občanů víza, zatímco Evropané si do Turecka jezdí, jak se jim zamane. Z tohoto pohledu je prohlášení ministra zahraničí jen hravým pokusem zabavit veřejnost něčím jiným a obtížného partnera trochu poškádlit. Povedlo se obojí.

Co můžeme dělat? Především je třeba trvat na dodržování uzavřené dohody. Pokud z nějakého důvodu jedné straně nevyhovuje, lze otevřít nová jednání, nikoli partnera vydírat přes média.

Pokud i přesto Turecko poleví ze svých „závažných opatření“, je třeba začít se konečně opravdu starat o vnější hranici EU a silně podpořit státy, jež s Tureckem sousedí – Bulharsko a Řecko. Bulharsko sice v schengenském systému není, ale je členem EU. Je v našem i jeho zájmu vyhnout se dalšímu nekontrolovanému přílivu osob, o kterých nikdo nic neví. Hranice je střežená, je na ní v některých částech plot a není důvod nevěřit bulharské vládě, že je schopna hranici uhlídat. Musí ale cítit podporu ze zemí EU.

Řecko tvrdí, že není v jeho silách svou námořní hranici uhlídat. Je v NATO někdo, kdo se Řeků zeptal, jak je to možné? Desítky let vydával řecký stát gigantické částky na nákup letadel, lodí, ponorek a techniky ke střežení hranice s Tureckem. Kde jsou tyto prostředky? Jedna z největších a nejlépe vyzbrojených evropských armád opravdu není schopna zajistit nedotknutelnost hranic své země?

K dispozici máme i ekonomické nástroje. Evropská unie, jako organizace i členské státy jednotlivě, je hlavní partner Turecka, je největším investorem v zemi, největším poskytovatelem pomoci uprchlíkům.

V jakém prostředí turecká ekonomika funguje? Válka v Sýrii zničila podstatného obchodního partnera, jihovýchod země je paralyzovaný akcemi proti PKK, dlouhodobé problémy s Kyprem oslabují pozici ve Středomoří, v současnosti sílí politický tlak na soukromý sektor, aby se podrobil vůli hlavy státu, země má vysoký deficit běžného účtu, je extrémně závislá na krátkodobých investicích a velmi problematická je budoucnost ekonomických reforem. Turecko skutečně není v situaci, kdy by si mohlo vůči EU dovolit nějaká silácká gesta.

Turecko má ambice v mezinárodní politice. Jednostranné vypovězení dohody s EU a ostentativní ignorování faktu, že se přes turecké území dostává do Evropy velké množství osob, aniž by turecká vláda hnula prstem, by bylo silným negativním signálem pro jiné státy. Ty by si okamžitě přestaly být jisty dohodami, které s Tureckem mají. Pan Çavuşoğlu nepochybně moc dobře ví, že by to nebylo v zájmu Turecka.

Jeho cílem tedy asi není dosažení nějakých ústupků, i když by samozřejmě byly vítané. Ani on si nemůže myslet, že je Evropa tak slabá. Kdyby ale náhodou jeho hra vyšla, pak si nic jiného nezasloužíme.