Uvěříme někdy, že my Češi nemusíme za všech okolností být na světě těmi nejchytřejšími a že se někdy můžeme i z té ošklivé, zpátečnické, primitivní, zatracované ciziny poučit?

Tento článek je reakcí na blog Jany Mihovičové Práva pacientů vzhůru nohama. Původně jsem chtěl přispět jen do diskuse, ale pak jsem si řekl, že vezmu celou věc více zeširoka.

Nebudu přitom zabíhat do disputací, jestli má matka právo rozhodnout, zda chce být s dítětem doma nebo v nemocnici – jednak diskuse o tomto tématu proběhla právě pod článkem Jany Mihovičové a jednak si nejsem jist, jestli o této věci můžu – jakožto muž – kvalifikovaně rozhodovat. Nechtěl bych se pouštět ani do rozboru povinného či nepovinného očkování.

Věc, na kterou se chci zaměřit, jsou reakce české veřejnosti ve chvíli, kdy někdo přijede z ciziny a napíše „chodí to tam tak a tak a mě se to zdá lepší než u nás“. V tu chvíli se rozjede kolotoč. Pročetl jsem desítky příspěvků pod zmíněným článkem a s výjimkou názorů pana Stejskala jsem snad nenašel ani jeden, který by byl aspoň neutrální. Ve všech ostatních to Jana Mihovičová pěkně schytala.

První část diskutujících autorce víceméně vynadá, že si dovolila nám, chytrým Čechům, o nějakých cizácích vůbec kázat – a vůbec proč se vlastně autorka radši nezařadí do řady a přestane kverulovat? (Nero: „Já nevím za co vlastně bojujete ,za návrat o 200 let nazpátek ?Máte svobodu se tam sama vrátit ,pkud vím nemáte žádné děti a snad ani manžela .Pokuste s žít tak jako ostatní a budete mít jiné starosti ,třeba strach o svoje dítě když dostane horečku.“). Já si naopak myslím, že manžel, děti i horečka paní Mihovičové jsou její soukromá věc a nijak nesouvisí s tím, že napsala článek o Novém Zélandu. A nemyslím, že by se měla pokusit žít jako ostatní – ať si žije, jak chce.

Druhá část diskutujících učiní na základě jednoho konkrétního sporného bodu závěr, že evidentně v té cizině jsou vlastně chudáci a měli by se od nás, chytrých Čechů, hodně učit (ferdinandeste: „Jestli v některých ohledech bychom mohli považovat NZ za pokrokovější zemi, pak rozhodně ne v oblasti zdravotnictví.“) Možná je to pravda, nevím, ale já bych si prostě na základě pár odstavců od paní Mihovičové takový závěr učinit netroufl.

Třetí část je podrážděná, že si autorka dovolila v cizině prozradit něco, co je sice pravda a skutečně se to děje, ale nechceme, aby to o nás někdo věděl – ono se to vlastně stane jen jednou za čas, tak proč o tom mluvit? (vaclavhorejsi: „Jiste, spravne jste informovala na NZ, ze u nas je bezne davat psychiatricke pacienty do kleci... Jako opice...“) Já si myslím, že pokud paní Mihovičová zmínila, že u nás jsou občas pacienti zavření v klecích, jako opice, bohužel nelhala. Bohužel.

A čtvrté části už nerozumím vůbec. Ročník 53: „Doufám, že jste jim také řekla, že čeští číšníci a taxikáři kradou, na záchodcích nebývá uklizeno a to ta hajzlbába vybírá peníze.To aby váš hostitel na NZ měl úplně jasno, víte.“ Všechno tohle – číšníci, taxikáři, záchodky, hajzlbába – je přece pravda, nebo aspoň v určitých případech, nebo ne? Opravdu si to nepřipustíme a radši se budeme snažit, aby o tom hlavně nikdo v cizině nemluvil? :)

Myslím ostatně, že pán z Nového Zélandu má celkem slušnou šanci udělat si o číšnících, taxikářích, záchodcích a hajzlbábách obrázek sám – třeba kdyby někdy cestoval po ČR a zavítal na Florenc. Tak proč někomu vytýkat, že by o tom v zahraničí promluvil?

Tím ani v nejmenším netvrdím – čímž bych chtěl předejít osočení z tohoto přečinu v diskusi – že všichni naši taxikáři kradou a že všechno u nás je špatně a že všechno cizí je lepší. Není a nikdy nebude, spousta věcí je u nás fajn. Co ale chci říct, je, že bychom neměli nadávat lidem, kteří někde viděli jiný chod věcí než ten náš a snaží se nám sdělit, že i ten jiný chod věcí může být zajímavý, šikovný, fungující, dobrý. Měli bychom raději přemýšlet, co z toho „cizího“ způsobu může být použitelné i u nás a co může přispět k lepšímu, svobodnějšímu, příjemnějšímu životu.

Stačí uvěřit – byť chápu, že to může být hodně obtížné pro ty, kteří se o tom nemohli nikdy na vlastní oči přesvědčit – že my Češi nemusíme za všech okolností být na světě těmi nejchytřejšími a že se někdy můžeme i z té ošklivé, zpátečnické, primitivní, zatracované ciziny poučit. Stačí uvěřit.