Nelíbí-li se politikům nějaké rozhodnutí soudu, všeho nechají, sestaví tým právních expertů, běží si poplakat k prezidentovi. A přemýšlí a přemýšlí a přemýšlí: jak my ten soud, který nás tak naštval, obejdeme?

Případ první: existuje zákon, podle kterého platí povinnost platit jakési poplatky u lékařů. ČSSD se nelíbí, ale protože nemá síly ho v parlamentu změnit, jde na to přes krajské hejtmany, kteří začnou poplatky v krajských zařízeních, třeba lékárnách, proplácet. Soukromým lékárnám neproplatí nic, takže těm zmizí zákazníci, soukromí lékárníci se naštvou, postupy hejtmanů soudně napadnou, soudy jim dají za pravdu a předběžným opatřením jim jejich postup zakážou. Vše je logické: existuje zákon, někdo ho nedodržuje, někdo se cítí poškozen, obrátí se na soud, soud vše předběžně prozkoumá, vydá předběžné opatření a vyžádá si čas rozhodnout pořádně.

Případ druhý: sněmovna přijme zákonné úpravy, na jejichž základě jsou prezidentem vyhlášeny předčasné volby. Přijme je možná nesprávně, nebo přinejmenším sporně, to ještě nevíme. Někdo (a neřešme teď, kdo to byl a proč to udělal) tyto zákony napadne, ústavní soud vydá předběžné opatření, jímž odloží vykonavatelnost navazujícího prezidentova rozhodnutí a vyžádá si čas na podrobné posouzení. Opět až dosud vše logické: kdokoliv se cítí poškozen na svých právech, má kdykoliv právo podat ústavní stížnost; Ústavní soud má právo stížnost přijmout, vydat předběžné rozhodnutí, vyžádat si čas na podrobné posouzení a věc pořádně posoudit. A je skvělé, že to takhle funguje, protože právě to je silnou pojistkou proti případné zvůli, proti neústavním a totalitním postupům, o které by se mohl někdy někdo chtít pokoušet.

Co ale přestává být logické, jsou reakce politiků na tato rozhodnutí. V případě poplatků začnou hejtmani namísto respektování soudu hledat jednu cestu za druhou, jak rozhodnutí obcházet. Neváhají přitom použít argumenty, které jsou směšné a na první pohled účelové (proplacený poplatek nebudeme nazývat poplatkem, nýbrž sponzorským darem, apod.).

Reakce politické scény na rozhodnutí ústavního soudu je snad ještě děsivější. Politici, kteří si až dosud šli po krku, se najednou shodnout, semknou, sestaví expertní komise, všeho nechají, běží za prezidentem a vrhnou se na vymýšlení, jak ústavní soud co nejšikovněji, nejrychleji a nejúčinněji obejít. Ještě smutnější je, že se tím ani netají: soud rozhodl odložit vykonavatelnost rozhodnutí, jímž jsou volby vypsány na 9. a 10. října, ale podle oficiálního stanoviska předsedy ČSSD je „prioritou zajistit termín voleb ve stanoveném termínu 9. a 10. října" (http://www.cssd.cz/inews/video/stanovisko-predsedy-cssd-k-jednani-na-prazskem-hrade-0).

Není správné, že se politici takhle chovají, vysílají tím jednoznačný signál veřejnosti: prohrajete-li soud, nic si z toho nedělejte a radši rychle vymýšlejte, jak rozhodnutí obejít. (Navíc politici tím veřejnost nejen motivují, ale taky štvou, protože když prohraje soud běžný člověk, nemá možnost sestavit si zdarma tým právních expertů a poptat se cestou taky u prezidenta, co s tím.)

Ať si o rozhodnutí soudu myslím, co chci, je to prostě rozhodnutí soudu a měl bych proti němu bojovat jen v rámci zákonem definovaných postupů: můžu se odvolat, můžu se dovolat, můžu běžet do Štrasburku… Ale neměl bych vymýšlet cesty, jak co nejrychleji soud obejít a pokračovat v tom, co mi zakázal, protože chci-li se chovat takhle, žádný soud vůbec nepotřebuji. V takovém prostředí je soud zbytečným plýtváním peněz a můžeme ho zrušit.

Doufejme, že takové řešení politiky ještě nenapadlo.