Moje odmítnutí nabídky inzerce v nejmenovaných denících se dostalo na veřejnost a tak bych ho rád vyjasnil.
Posmívat se kvůli zpěvu jsem neměl v úmyslu (sám nezpívám o moc líp),
jen považuji za neuvěřitelné, když kandidát na prezidenta nezná slova české hymny.

Nicméně můj mail byl primárně o médiích, která se tváří nezávisle, nicméně fungují jako dobře promazaný volební štáb.
Koneckonců i můj mail tato aktivistická média mazaně uchopila ve stylu „posmívání se zpěvu“.


Tohle mediální otáčení pohnutek a konání - mě prostě (chtě nechtě) nutí se k celé věci vyjádřit podrobněji.

Historie a současnost
Cítím úctu k tradicím českého obrození, roku 1918 a založení I. republiky, mezi největší hrdiny uplynulého století řadím výsadkáře beznadějně se bránící v kryptě kostela v Resslově ulici.
Naopak nesnáším historickou relativizaci. Kdy o vyhánění (a vraždění) Čechů v pohraničí v roce 1938 se zcela mlčí. Kdežto poválečné vyhnání německého obyvatelstva se dává na roveň válečným zvěrstvům, vyhlazování milionů lidí a teroru oficiální okupační správy.

Zde se mi jeví, že jeden z kandidátů patří z hlediska pohledu na českou historii do jiného tábora než já. Je sám jakoby „odsunutý“; jeho otec patřil k předním podporovatelům a členům prvorepublikové Vlajky (extrémně protižidovská, protimasarykovská a xenofobní organizace). Jistě měl k tomu nějaké své důvody.

Nevím, jaké důvody měl (otec) ještě v lednu 1939, kdy cestoval spolu s Krychtálkem (aktivistický novinář a kolaborant; 1947 trest smrti) a Teunerem (Vlajkař a zakladatel Kuratoria; blízký spolupracovník Emanuela Moravce; 1947 trest smrti) za Goebbelsem do Berlína s plánem projednání likvidace II. republiky a vytvoření měnové unie s Německem. (pramen: Oběti a jejich vrazi, Stanislav Motl, Rybka Publishers, 2008 + zde uvedené historické prameny)
Mě v těchto souvislostech prostě parodie na českou hymnu v sobotu rozzuřila.

A nejde jen o minulost.
Právě dnes jsou vidět extrémně silně dost podobné pozice: „My Češi si neumíme a nemáme sami vládnout“. Nechme to na Bruselu či jiným zahraničních autoritách. Abychom – tam někde nevypadali špatně. Tam se o nás už postarají. V cizině nás mají všichni rádi, chtějí nám hlavně pomoct. …

Chápu, že řada lidí (a čím dál více, zejména ti mladší; mj. drtivá většina našich zaměstnanců, rodičů i studentů) to vidí jinak či s naprosto jinými prioritami.

Mají na to svaté právo, já však jejich postoje nesdílím, i kdybych měl zůstat v naprosté menšině.


Z mé strany byla chyba, že jsem tyto své soukromé názory zkratkovitě projevil v odpovědi na nabídku inzerátu týkající se gymnázia. Protože do korespondence školy (zcela apolitické) nepatří.