19. 02.

Pan prezident i pan Gazdík se mýlí.

Václav Krása Přečteno 2467 krát Přidat komentář

Po několika letech se téma zdravotnických poplatků opět vrátilo do středu mediální pozornosti. Předpokládal jsem, že téma je již dávno vyčpělé, ale zdá se, že zjednodušené mediální bubliny se hodí pořád.
Nejprve k věcnému problému, tedy k poplatku za pobyt v nemocnici. Především, hovořit v souvislosti se zdravotnickými poplatky za pobyt v nemocnici o průměrné minimální mzdě je holý nesmysl, a překvapuje mě, že si toho žádný novinář nevšimnul. Asi spíše opisují, než sami přemýšlí. Pokud je občan v nemocnici, tak pobírá dávky v nemoci a nikoliv mzdu. Mimochodem naše nemocenské dávky, které po 15 dnech činí 60 % mzdy, jsou velmi nízké ve srovnání se státy EU. Takže u živitele rodiny, jehož mzda činí např. 20 000 Kč měsíčně, činí nemocenské dávky 12 000 Kč, a když zaplatí poplatky 3 000 Kč, tak jeho rodina zaplatí sotva nájem.
Pokud jde o důchodce, tak dosud vedená diskuse je zcela mimo realitu. Především vycházet z průměrného důchodu je samo o sobě zavádějící. Ovšem argumenty, že když by byl důchodce doma musel, by si stejně topit a spotřebovával by elektrickou energii, svědčí o naprosté odtrženosti od normálního života. Oba pánové by měli vědět, že veškeré energie se platí zálohově a je tudíž zcela irelevantní, zda je občan v daný okamžik doma či není. Musím ještě dodat, že při dnešních cenách nájemného a energií je tomu skutečně tak, že osamoceným důchodců opravdu nezbývá 3 000 Kč měsíčně na stravu.
Představa pana Gazdíka, že příbuzní dávají svoje rodiče do nemocnic, aby pobrali jejich důchody, svědčí o absolutní neznalosti problematiky a neměl by se k tomu vyjadřovat. Politik opravdu nerozumí všemu. Tím neříkám, že se to neděje, ale je to ve zcela obráceném gardu. Děti se možná někdy snaží uplatit nemocnici, aby jejich rodič zůstal déle v nemocnici, protože nemají zajištěnou péči v domácím ošetřování.
Teď něco k meritu věci. Vůbec nejsem proti poplatkům v nemocnicích, ale poplatky musí mít regulační charakter, jinak se jedná o zdravotní daň, a potom je lepší zvýšit zdravotní pojištění, než vymáhat peníze od těch nejvíce nemocných. Proto považuji poplatek za pobyt v nemocnici za nesmyslný, protože nikdo z nás neovlivňuje dobu pobytu v lůžkovém zařízení. O tom rozhodují lékaři. Náš poplatek za pobyt v nemocnici byl zcela nesmyslně konstruován, protože ve srovnání s okolními státy byl poměrně vysoký, ale hlavně platil se po celou dobu hospitalizace, což není ve světě obvyklé. Hospitalizační poplatek se zpravidla platí maximálně jeden měsíc, a to právě proto, aby nemocí nebyla postižena rodina. V Rakousku a Německu se platí poplatek nejvíce 28 dní.
Jak jsem již uvedl, poplatky mají mít regulační charakter. Proto je správný poplatek za pohotovostní lékařskou službu. Velmi potřebný by byl poplatek za návštěvu ambulantního specialisty, pokud by k němu šel pacient bez doporučení svého praktického lékaře. Tady si dovedu představit poplatek i ve výši třeba 200 Kč, protože tím by se snížila potřeba drahé specializované péče, která je mnohdy nadužívaná.
Na závěr si neodpustím obecné povzdechnutí. Celá debata o zdravotnických poplatcích vznikla na základě diskuse o nízkých mzdách v sociální sféře. Tyto mzdy jsou opravdu ostudné, ale představa, že řešení může být zavedením poplatků za pobyt v nemocnici je úplně scestná. Řešení je ve výši mezd a platů. Pokud by naše mzdová úroveň odrážela vyspělost naší země, na zdravotním a sociálním pojištění bychom vybrali podstatně více a nemuseli bychom vymýšlet podivné konstrukce, které k cíli nevedou. Je naší ostudou, že i po dvaceti sedmi letech je naše příjmová hladina čtyřikrát slabší než v Německu. Nepřiblížili jsme se ani o píď, ale to je už jiný příběh.

10. 12.

Ubývání svobody.

Václav Krása Přečteno 2978 krát Přidat komentář

Možná si to ani neuvědomujeme, ale moderní technika umožňuje mít o každém z nás nepřeberné množství informací. Dnes má státní moc prakticky kdykoliv možnost zjistit, kde jsme, s kým, jaké máme kontakty, které weby sledujeme apod. Politici mají plná ústa svobody, ale přijímají jeden zákon za druhým, které nás o tuto svobodu připravují. Jen namátkou – na ministerstvu vnitra bude od 1. ledna 2017 zřízen cenzurní úřad na sledování webových portálů. Ministerstvo obrany připravilo zákon, který umožní vojenské zpravodajské službě sledovat veškerou elektronickou komunikaci, zároveň bude moci vstupovat do komunikace a případně jí i pozměňovat. Od poloviny příštího roku budou povinně vydávány občanské průkazy pouze s čipem. Evidence tržeb a hlášení DPH jsou dalšími slídícími systémy. Máme mobily, GPS, všude jsou kamery. Pokud s někým telefonujeme, emailujeme, nebo jen vyjdeme ze svého bytu, jsme objektem sledování.
Druhou oblastí, která omezuje naši svobodu, jsou různá restriktivní opatření, která nám přikazují, jak se máme stravovat, kde smíme a nesmíme kouřit, co můžeme říkat, abychom nebyli nálepkování. Jde to tak daleko, že slova národ, národní zájmy, upřednostňování národních reálií je nazýváno nacionalizmem. Když veřejně prohlásím, že přirozenou rodinu tvoří muž, žena a děti, tak budu označen za homofoba. Staleté pravdy jsou zpochybňovány a jejich relativizace je vydávána za ochranu práv, rozšiřování svobody a společenský pokrok.
Všechny tyto sledovací systémy, relativizace tradičních hodnot a různá restriktivní opatření jsou prý pro naše dobro, pohodlí a hlavně bezpečí. Je tomu skutečně tak? Nedávno novináři, „ti praví ochránci svobody“, rozpoutali mediální smršť kolem poslaneckého návrhu zákona na ochranu prezidenta. Dobře jsem se pobavil. Hlavním heslem bylo, že zákon bude zásadním způsobem omezovat svobodu slova, protože nikdo nebude moci nadávat panu prezidentovi. Sám bych pro zákon nehlasoval, ale určitě tento návrh neznamená tak obrovský zásah do našich svobod, jak to líčili ochránci všech možných svobod. Je zajímavé, že tito ochránci svobod nezačali křičet, když se asi před rokem přijímal zákon na ochranu úředníků. Novináři prakticky vůbec nesledují uplatňování zákona, kdy řada lidí již za urážku úředníka dostala značné pokuty. Přitom je jasné, že došlo k zásadnímu porušení postavení mezi občanem a úředníkem.
Úředníky jsme dnes povýšili na chráněné osoby, které se sami mohou chovat neurvale a neplnit svoje povinnosti. Ze své praxe velmi dobře vím, jak stát neplní svoje povinnosti a občané jsou proti tomu zcela bezmocní. Posudkoví lékaři nazývají žadatele o důchod či dávku simulanty a různým způsobem je ponižují. U většiny žádostí stát beztrestně nedodržuje lhůty, které stanoví správní řád, za špatné rozhodnutí nenese nikdo odpovědnost. Stěžovat si na dvojnásobné překročení lhůty pro správní řízení nemá cenu, protože zákon nestanoví žádné sankce. A tak jsme opět v roli prosebníků čekajících na blahosklonnost úřednické moci.
Za posledních dvacet šest let jsme absolvovali takový zajímavý kruh od totality ke svobodě v polovině devadesátých let, ke společnosti, kde jsou všechna možná tabu, elektronické špiclování, příkazy co smíme a nesmíme až po mocné úředníky. Nezadržitelně se opět navracíme do totality. Není tak zjevná, je utajovaná, ale funkční. Lze to vidět právě na médiích. Při každé kauze mají téměř stejný názor, protože u nich funguje autocenzura lépe než za komunistů. Když se někdo vzepře, je okamžitě vystaven mediálnímu lynči.
Kdo potřebuje, abychom stáli v uctivém předklonu se zmačkanou čepicí v ruce před úředníkem, kdo potřebuje, abychom se báli vyslovit náš odlišný názor na mnohá podivná tvrzení, proč musíme být pod neustálou kontrolou? Je to prosté, takovým lidem se lépe vládne. Ukazuje se, že skutečně platí teze německého sociologa Roberta Michelse o „železném zákonu oligarchie“. Podle této teze „oligarchické struktury nakonec dominují jakékoli politické organizaci, nezávisle na její orientaci“. Jde o to, zda jsme schopni se tomu bránit a vzepřít, nebo nás čeká postupný rozklad, jako u předcházejících civilizací.

20. 11.

Největší problém dneška – manipulativní žurnalistika.

Václav Krása Přečteno 3683 krát Přidat komentář

Pan profesor Václav Hořejší, ve svém nedávném blogu, detekoval jako závažný problém dneška manipulativní žurnalistiku. Konkrétně uvedl: „Příliš mnoho novinářů a komentátorů píše neobjektivně a jejich snahou je přizpůsobit skutečnost, o které píší, svému již předem zformovanému politickému názoru. To je pokleslá forma žurnalistiky, zneužití svobody slova, a ony novináře (bohužel se mi zdá, že je jich většina) lze označit spíše za propagandisty, píšící takto buď z vlastního přesvědčení, nebo možná i z jiných důvodů. Bohužel se zdá, že de facto tady vlastně působí jakási sofistikovanější forma cenzury, resp. autocenzury – výsledek je ale docela podobný, jako kdyby fungovala cenzura klasická“.
Bohužel, problém manipulace není jen na straně novinářů, ale i velké části politiků a umělců. Kdokoliv má jiný názor, než mají mainstreamoví novináři či politici, je hned nálepkován a označen za xenofoba, rusofila nebo třeba homofoba či nacistu. Tímto způsobem se z veřejného prostoru vytrácí diskuse a jednotlivé problémy nejsou podrobeny diskusi, ale okamžitě je stanoveno, co si máme myslet. Pokud se nositel odlišného názoru nepřizpůsobí, je vystaven obrovskému mediálnímu tlaku, a to často velmi nevybíravými prostředky. Přitom všichni tito nositelé „jasného“ názoru mají plná ústa svobody a demokracie. Jenže svoboda a demokracie je právě o diskusi mezi nositeli různých i protichůdných názorů.
Problém manipulace veřejnosti není jen našim specifickým problémem. Asi největší manipulaci a snahu o ovlivnění veřejnosti jsme mohli sledovat, prakticky v přímém přenosu, před prezidentskými volbami v USA. Podle odhadu, až devadesát procent médií a desítky umělců se snažilo přesvědčit americké voliče, aby volili H. Clinton.
Co je důvodem tohoto nastavení většiny médií a části umělců, které jednoznačně potlačuje pluralitu názorů a snaží se vnutit občanstvu pouze jeden názor? Kdo je tím hybatelem, nebo kdo jsou ti, kteří nás takto manipulují? Nevím, a musím přiznat, že mně to velmi znervózňuje. Na komunistech jsem nenáviděl právě to, že mi pořád vnucovali pouze jeden názor. Dnes se prakticky dostáváme do podobné situace, s tím rozdílem, že skutečně máme svobodu, ale médiokracie dokáže velmi účinně potlačovat oponentní názory.
S nadsázkou lze říci, že jsme přesvědčováni o tom, že pan prezident M. Zeman je ruský agent a táhne nás na východ, i když nemá prakticky žádné výkonné pravomoci, pan J. Brady je nejzářivější osobnost naší historie, i když do října letošního roku jsem o něm nikdy neslyšel, nově zvolený prezident USA D. Trump je velmi nebezpečný člověk, i když se ještě neujal svého úřadu a návrh pana profesora A. Gerlocha o včlenění českého národa do naší Ústavy je nebezpečný, i když naše státnost je odvozena právě od ukotvení českého národa na tomto území. Takto bych mohl pokračovat ještě hodně dlouho.
Existuje mnoho spikleneckých teorií. Jedna tvrdí, že cílem jednostranného většinového nastavení politiků, médií a části uměleckého světa, je snaha o globální společnost, která by vstřebala národnostní, kulturní, náboženské, rasové a další odlišnosti. Považuji to za nesmysl, protože takový grandiózní projekt by se nutně musel veřejně diskutovat. Nelze však pominout, že výše popsané jednosměrné myšlenkové zaměření je v řadě zemí většinovou částí populace v zásadě odmítáno. Ti, kteří jsou na straně této veřejnosti, jsou chybně nazýváni populisty. Například ti, kteří, v souladu s větší částí veřejnosti odmítají imigraci arabské populace, tento cíl skutečně mají a pokud budou mít možnost, tak deklarovaný cíl budou chtít pravděpodobně realizovat, nemohou být populisty. Populista je člověk, který slibuje něco, co nemůže nebo nechce splnit, což tady neplatí.
Nositelé těchto „jednostranných pravd“ by si však měli uvědomit, že tak jako za komunistů většina lidí neuvěřila jednostranné propagandě, tak jí s velkou pravděpodobností neuvěří ani dnes. USA budiž příkladem. Nálepkování nositelů odlišných a pluralitních názorů může mít těžko odhadnutelný vývoj. Může vést k apatii velké části populace, neúčasti ve volbách a tak částečně nelegitimizovat příští vítěze voleb. Nebo lze očekávat zcela opačný scénář, kdy míra trpělivosti přeteče a může dojít k občanské revoltě. Myslím si, že ani jedno bychom si neměli přát.

29. 07.

Petice za EU a Evropu se zdravým selským rozumem.

Václav Krása Přečteno 4066 krát Přidat komentář

V poslední sérii teroristických útoků se soustředila mediální i politická pozornost na otázku co je a co není teroristický útok. Už nešlo tak ani o ty zemřelé a zraněné, ale důraz byl kladen na to, jak vysvětlit znepokojeným lidem v Evropě, že se nejedná o teroristické činy islamistů, ale o činy psychicky narušených jedinců. Atentáty dostávaly jiná pojmenování, abychom se nenaštvali na muslimy, kteří postupně dobývají Evropu. Jedná se o vědomou manipulaci.
Wikipedia charakterizuje teroristický útok takto: „Terorismus je užití násilí nebo hrozby násilím s cílem zastrašit protivníka a dosáhnout politických cílů. Terči teroristických akcí jsou většinou civilisté. Mezi teroristické metody patří atentáty, bombové útoky, únosy osob nebo dopravních prostředků a další násilné akty.“
Troufnu si tvrdit, že všechny útoky, v posledních dvou týdnech, naplňují některý z výše uvedených parametrů pro teroristický čin. Cílem všech bylo zastrašit, všechny spojuje islám, vždy byly terčem útoků civilisté. Samozřejmě, že tvrzení, „atentáty způsobila psychicky narušená osoba“, nelze považovat za zjevnou lež, protože v naší civilizaci je každý takový útok považován za čin chorého mozku a pachatel útoku nemůže být v normě. A právě v tom je zásadní problém. Politici a média přímo nevyslovují lži, ale posouvají významu jednotlivých slov a vytvářejí polopravdy.
Všechny útoky, až na jediný (zabití Polky muslimem) byly dlouho připravovány se snahou sprovodit ze světa co největší počet nevěřících a dostat se k Alláhovi. Takže pro muslimy se nejedná o čin vyšinutého jedince, ale o útok, který je v souladu s jejich náboženstvím. Proto tvrdím, že řečmi o „bláznech“, se snaží tzv. „elity“ zakrývat pravý stav věcí. I útok na Polku má svojí podstatu v islámu. Jak ze šetření vyplývá, jednalo se o dvojici, která spolu čekala dítě. A teď můžeme pouze spekulovat, co naštvalo muslimského „partnera“, že se rozhodl jí zabít. Ve své víře však jednal správně, protože muž je pánem ženy.
Právě ono zamlžování skutečností a otáčení smyslu slov a vět nás vedlo s Patrikem Nacherem k sepsání petice, „Petice za EU a Evropu se zdravým selským rozumem“. Elektronická petice má vyvolat diskusi o tématech, která jsou v textu zmíněna. Společně nás štve zakrývání skutečností, neupřímost politiků a zhoršování společenského klimatu. Postupně budou na webu uveřejňovány články, komentáře a informace, kterými chceme uvádět informace na pravou míru. Pokud máte podobné pocity, stačí kliknout na odkaz a podepsat. http://www.euexit.cz/.
Druhým tématem, které chceme vážně a seriózně otevřít, je otázka funkčnosti EU. I když web www.euexit.cz naznačuje, že máme v úmyslu vystoupení ČR z EU, není tomu tak. Nemůžeme se však smířit s tím, že občané nemají právo opětovně v referendu potvrdit naše členství v tomto svazku. Představa, že jsme trvale členy EU, je nesmyslná. Spolky se vytvářejí, mění, ale i rozpadají. Tak jako se naštěstí nenaplnilo heslo se „Sovětským svazem na věky“, tak nemůžeme tvrdit, že EU je tady na vždy. Je zřejmé, že za uplynulých dvanáct let se situace v Evropě zásadně proměnila a struktury EU selhávají při řešení současných problémů. Proto nelze přijmout tvrzení, že občané nemají právo znovu posoudit naše členství v EU.
Dalším důvodem pro sepsání petice je nesouhlas se zaměňováním národní hrdosti s nacionalizmem. Národní identita je něco, co v sobě uchováváme po generace a nemůžeme souhlasit s jejich relativizací, rozmělňováním. Každý evropský národ prošel dlouhou historií, která se nutně odráží v jeho odlišnosti. Tuto odlišnost musí EU ctít a respektovat. Tudíž nám nikdo nemůže přikazovat změnu názvů specifických entit každé země. EU nemůže být nadřazena jednotlivým zemím.
Nesouhlasím s myšlenkami, které v Uherském Hradišti vyslovil bývalý disident Martina M. Šimečka, který tvrdí, že „v současném světě by referendum nemělo mít místo“. Dále uvádí: „Problém referend o velkých otázkách je v tom, že se vždycky zvrhnou v něco jiného, než o čem je otázka samotná. A debata je nebezpečná, kdy může vítězit lež a nenávist, referendum je nebezpečné nejen kvůli možnému výsledku, ale i kvůli té debatě, která společnost rozkládá. Jsem proto odpůrcem referend,“ je přesvědčen Martin Šimečka. Jsou to podivné řeči bývalých kritiků komunizmu. Nelze připustit, aby ti, co si sami o sobě myslí, že jsou elita, takto rozhodovali.
Už vůbec nelze souhlasit s dalšími jeho úvahami, které jsou tzv. elitami často vyslovovány. „Základní teze EU byla, že národní stát jako takový je odsouzen k zániku. Jak se dnes ukazuje, globalizace to potvrzuje. Zakladatelé Evropské unie to věděli a to, že systém je složitý, je samozřejmé. To nevidím jako problém, ten je v tom, zda se s EU občan identifikuje. A identifikace s unií roste, zvlášť u mladé generace, kontinuálně přibývá lidí, kteří se cítí Evropany, a pokud nedojde k válce a rozpadu Evropské unie, budou národní státy zanikat, protože nemají v současném světě místo,“ řekl Šimečka, podle nějž je současná evropská byrokracie velmi efektivní a Brusel v současnosti musí unést i to, že na něj někteří lidé nadávají, jejich identifikace s EU je totiž jen otázka času. Pokud skutečně platí, že zakladatelé EU předpokládali zánik národních států, obelhali národy, protože tato idea by nikdy v národních referendech nemohla projít. Proto je nutné na referendech trvat.
Politici usilují o to, abychom byli Evropané, například pocházející někde z Čech. Je to nepřirozené. Jsme Češi a teprve až potom Evropané! Myslím si, že to je základní nepochopení politiků, a že toto nelze změnit. Pokud by se taková idea měla uskutečnit, je jisté, že český národ by postupně zmizel, a to je pro mně nepřijatelné!

26. 06.

Brexit odhaluje charaktery.

Václav Krása Přečteno 6445 krát Přidat komentář

Je velmi poučné sledovat vyjádření osobností k výsledku referenda ve Velké Británii o vystoupení z EU. Výsledek hlasování asi překvapil drtivou většinu politiků, novinářů, ale i jednotlivců. Přiznám se, že sám jsem byl přesvědčen, že zastánci setrvání Británie v EU zvítězí.
Za mnohá vyjádření k výsledku referenda lze uvést vyjádření paní senátorky Elišky Wagnerové, která na facebooku uvedla „Ano, vyhlášení referenda v této záležitosti byla osudová chyba. Občan, který se nezabývá systematicky souvisejícími otázkami, nerozhoduje informovaně a je snadnou kořistí nejrůznějších zjednodušujících populistů“. Doufám, že paní senátorka se na mně nebude zlobit, že jsem použil její vyjádření, ale dobře charakterizuje mnohá obdobná stanoviska.
Ve veřejném prostoru lze zaznamenat četná vyjádření relativizující hlasování, jako „staří rozhodli o mladých“, „venkovské obyvatelstvo přehlasovalo velká města, kde jsou vzdělanější lidé“, atd. Dokonce, že pokud je omezena dolní hranice pro hlasování, měli bychom také uvažovat o stanovení horní hranice pro volební právo. Mimochodem s těmi velkými městy to je poněkud jiné. Spisovatel Benjamin Kuras dnes uvedl, že hlasování v Londýně bylo významně ovlivněno tím, že v této metropoli jsou Angličané v menšině. Je známo, že přistěhovalci se stahují především do velkých měst.
Zkrátka, když se politikům nelíbí výsledek hlasování, hned začnou hledat chyby u voličů a nikoliv u sebe. Nejradši by omezili práva různých skupin lidí, aby si zajistili, že výsledek příštího hlasování bude takový, jaký potřebují. Já jsem si osobně tento fenomén nazval, že politici „halíkovštějí“. Všichni, kdo nesouhlasí s mým názorem, jsou hlupáci a ani nemá cenu je přesvědčovat. Pan profesor Halík tuto tezi dovedl k dokonalosti, když prohlásil, že nebude kandidovat na prezidenta, protože v Česku není dostatek inteligentních lidí, kteří by mu dali svůj hlas.
Brexit ukazuje také další fenomén naší doby. Elity, nerespektují výsledky voleb, pokud jsou jiné, než očekávaly. V Česku nepřijaly některé elity vítězství Miloše Zemana a místo toho, aby se připravily na příští volby, nejradši by prezidenta sesadily. V Británii podobné elity nechtějí přijmout výsledek referenda. Už se spekuluje s opakováním referenda, jeho právní nezávazností, nebo jako pomstou vyhlášení opětovného hlasování ve Skotsku o vystoupení ze svazku Velké Británie. Je to velmi nebezpečný fenomén, který vnáší anarchii do politického souboje.
Ještě zoufalejší je sledovat reakce špiček EU. Žádné zamyšlení se nad sebou, ani náznak vlastní odpovědnosti za výsledek referenda v Británii, žádné pochybnosti o sobě a případné poznání, zda není dobré abdikovat. Paní komisařka Věra Jourová nám to dnes vysvětlila u pana Moravce. Uvedla, že by bylo velkou chybou rozkolísat Evropskou komisi a další orgány EU. Proto podporuje stabilitu Komise a nesouhlasí s hlasy, které „volají po krvi“.
Je zcela logické, že Britové hlasovali většinově pro vystoupení z EU. Je třeba si uvědomit obrovský rozdíl mezi ostrovní a kontinentální politickou kulturou. Britští politici berou odpovědnost za svá rozhodnutí. Evropští politici hledají pachatele událostí, a to vždy mimo sebe. To platí i pro nás. Myslím si, že to je také jeden z důvodů proč britští voliči rozhodli o vystoupení z EU. Tedy neschopnost evropských politiků převzít za svá rozhodnutí odpovědnost.

19. 06.

Ministr Herman zpochybňuje odsun Němců.

Václav Krása Přečteno 3262 krát Přidat komentář

18. 6. 2016 vyšel v internetovém deníku Svobodné fórum rozhovor s panem ministrem kultury D. Hermanem. http://svobodneforum.cz/daniel-herman-pro-otresne-zlociny-neexistuje-pardon-odsun-byl-etnicka-cistka/
Pan ministr má pravdu, když tvrdí, že se jednalo o etnickou čistku, a že byli odsunuti i ti Němci, kteří se na tehdejším rozpadu ČSR nijak nepodíleli. Je třeba však připomenout, že v roce 1938 souhlasila s odtržením Sudet od České republiky drtivá většina německého obyvatelstva.
Kroky a mediální výstupy pana ministra vnímám v této věci jako velmi kontroverzní a vzhledem k jeho funkci za nevhodné. Zpochybňování správnosti odsunu Němců a Benešových dekretů by člen vlády neměl prezentovat. Tato otázka není vůbec aktuální a domnívám se, že vláda se tímto tématem vůbec nezabývá a Benešovy dekrety jsou trvale platné. Zvláště nevkusné považuji tyto mediální výstupy pana ministra v měsíci, kdy si připomínáme vyhlazení Lidic a Ležáků.
Troufnu si říci, že prosazení odsunu Němců, který byl schválen vítěznými mocnostmi v Postupimi v roce 1945, byl od prezidenta E. Beneše, z hlediska České státnosti, správný a státnický krok a měl absolutní podporu české populace. Byl bohužel doprovázen některými excesy, které však byly odrazem tehdejší doby. Podle odborných studií odsun nepřežilo 15 až 30 tisíc lidí. Je to nepochybně velké číslo, ale v kontextu té doby asi nešlo těmto událostem zabránit.
Věty, které pan D. Herman uvádí v rozhovoru, „Vidíme vcelku jasný rozdíl při vyrovnávání se s touto otázkou v zemích, které se po druhé světové válce staly součástí svobodné části Evropy, kde byly a jsou početné německé menšiny, tedy státy jako je Belgie, Holandsko, Itálie či Francie, a státy, které spadly do sovětské sféry vlivu. To je naprosto klíčový faktor, který v tom hrál roli“ neodpovídají pravdě.
Tato tvrzení považuji za neférová, protože neberou v potaz tehdejší skutečnost. Především je nutné doplnit, že odsun Němců se neuskutečnil jenom v naší republice. Ještě ve větším rozsahu byl odsun v Polsku, ale odsun byl i v dalších zemích. Je třeba také připomenout, že byl uskutečněn v době, která byla ještě svobodná. Není zcela pravda, že byli odsunuti všichni Němci. Asi 250 tisíc Němců nebylo odsunuto, což představovalo asi 10 % německé populace, a to odpovídá také číslům, která jsou známá, že v době Mnichova podporovalo 90 % Němců odtržení Sudet od ČSR.
Zcela zavádějící jsou věty o německých menšinách v západních zemích, jak uvádí pan D. Herman. Ve Francii je nejpočetnější menšina ze zmíněných zemích. Počet 1,5 mil. německy mluvících občanů u 60 mil. národa je asi 2,5 %. U ostatních zmíněných zemí je počet německy mluvících občanů v řádu statisíců, tudíž nemají žádný významný vliv na dění v dané zemi.
Zcela jiná situace byla v ČSR. Německá menšina tvořila 30 a 35 % populace v Českých zemích. Pokud by nebyl proveden odsun, byly bychom dnes dvojjazyčnou zemí se všemi náklady a důsledky pro další období. Je možné, že v padesátých letech by byla německá menšina utlačovaná, ale postupně by se nepochybně emancipovala. Zásadní problém by nastal po roce 1989. Dnes můžeme po celé Evropě sledovat postupný rozpad států na etnicky homogenní společenství. Je zcela jisté, že po roce 1990 by německá otázka byla tak, jako slovenská otázka, jedním z hlavních politických témat počátku 90. let minulého století.
Je možné, že německá menšina by požadovala, pod heslem sebeurčení národů, stále větší autonomii, která by mohla skončit rozpadem našeho státu v současných hranicích. Vzhledem k ekonomické síle Německa, lze důvodně předpokládat ekonomickou podporu především německé menšiny a tím oslabování ekonomických aktivit Čechů. Tento národnostní protekticionismus není nic neznámého.
Je otázkou, zda německá menšina by chtěla vstoupit, jako součást Českého státu, do EU či do NATO? Všichni máme v dobré paměti politickou krizi o „stoličku“ v EU ze strany Slovenska, která vedla k rozpadu federace a vzniku dvou států. Je dokonce možné, že Český stát by byl nakonec v hranicích Mnichovské dohody.
Je jisté, že poválečný odsun Němců oslabil na mnoho let naší ekonomiku. Na druhé straně jsme v České kotlině, po mnoha staletích, národnostně jednotný národ, což považuji za výhodu v očekávání příštího vývoje Evropy. Národnostní třenice by nás velmi oslabovaly při řešeních příštích událostí. Domnívám se tudíž, že politici by se neměli k otázce odsunu vracet. Tyto události patří pouze historikům.

04. 06.

Asistence podle pana Čipery.

Václav Krása Přečteno 3380 krát Přidat komentář

Před několika dny uveřejnil pan Erik Čipera blog http://blog.aktualne.cz/blogy/erik-cipera.php?itemid=27484, kde docela nevybíravým způsobem napadl prohlášení delegátů republikového shromáždění Národní rady osob se zdravotním postižením. Skutečnost, že prohlášení schválilo všech 59 přítomných, jej jaksi nezajímá. Prohlášení delegátů si může každý čtenář najít na webu www.nrzp.cz.
Delegáti jasně schválili neporušování zásady, že příjemcem peněz na sociální služby je uživatel služby a on rozhoduje, jakým způsobem si zajistí potřebné služby. To byla základní premisa při přípravě zákona o sociálních službách. Ostatně tento model je standardní v evropských zemích. Od počátku účinnosti zákona se snaží poskytovatelé sociálních služeb tento axiom prolomit.
Pan Čipera prosazuje model, aby peníze na osobní asistenci, a to významně vyšší, dostával poskytovatel služby (např. jeho Asistence o.p.s.), který poskytuje konkrétním lidem tuto službu. Je jasné, že pan Čipera samozřejmě lobbuje za svůj zájem, což je v pořádku, ale neměl by manipulovat se čtenáři, kteří se často v oblasti sociálních služeb nevyznají a tuto oblast nesledují.
Pan Čipera se ve svém blogu zaštiťuje Úmluvou OSN o právech osob se zdravotním postižením. Vůbec si nepřipouští, že právě tím, že dotace na osobní asistenci bude poskytována provozovateli služby je popíráním čl. 19, Úmluvy OSN, na který se paradoxně pan Čipera odvolává. Prosazení tohoto prvku je prolomení zásady, že klient nebo osoba, která jej zastupuje, má kupní silu na rozhodování, jakým způsobem si bude zajišťovat potřebnou péči.
Nepravdivá je také informace, že NRZP ČR se zaměřila pouze na valorizaci příspěvku na péči. Tato vláda nemá ambice systémových změn a tak jsme záměrně zvolili jít po jednotlivých krocích. Mimochodem, nedosáhli jsme jenom zvýšení příspěvku na péči, ale například jsme také prosadili, že napříště bude prováděno správní řízení o příspěvku na péči již při dlouhodobých hospitalizací v nemocnici. Což má zásadní význam pro lidi, kteří po onemocnění nebo po úrazu se dlouhodobě léčí a pak odcházejí domů, bez toho, aby měli možnost si zajistit potřebné služby.
Pan Čipera neuvedl, že 70 % péče je poskytováno pečujícími rodinnými příslušníky. Samozřejmě, že připravovaná novela zákona o sociálních službách neobsahuje žádné zlepšení postavení těchto osob, které často po dlouhé roky pečují o své dítě, sourozence či rodiče a doplatí na to tím, že mají nízké důchody, ztrácí sociální kontakty, ztrácí zaměstnání apod.
Také je dobré vědět, že Asistence o.p.s., kde je pan Čipera ředitelem, má sídlo v Jedličkově ústavu a z velké části poskytuje služby klientům, kteří jsou v tomto ústavu, což je v rozporu s § 39, zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Tento paragraf stanoví, že osobní asistence se poskytuje v přirozeném prostředí uživatele, tedy v jeho bydlišti. Pan Čipera tím porušuje zákon a neměl by na tyto služby dostávat žádnou dotaci.
Činnost Asistence o. p. s. je poměrně bohatá a různorodá, ale v žádném případě se nejedná o standardní osobní asistenci, která je poskytována 24 hodin denně, tak jak stanoví zákon. Klientům v ústavním zařízení není možné poskytovat osobní asistenci, což je zřejmé z dikce § 39, odst. 2, zákona o sociálních službách, který stanoví výčet úkonů, které osobní asistence vykonává. Řada úkonů je poskytována klientům přímo Jedličkovým ústavem a tudíž poskytované služby Asistencí o. p. s. nejsou osobní asistencí, ale mohlo by se jednat o průvodcovskou službu, která je také v zákoně o sociálních službách definována.
Pan Čipera se dokáže velmi dobře mediálně prosazovat. S klienty dělají často různé mediální akce a tím vzniká jakási mediální bublina o Asistenci, že ona je tou, která je nositelem osobní asistence. Bohužel tomu tak není. Osobní asistence je především pomoc tam, kde klient nestačí, jinak by neměla zasahovat do jeho života.

15. 05.

Inspirující myšlenky Jefima Fištejna.

Václav Krása Přečteno 2912 krát Přidat komentář

Dnešní můj blog je jiný, protože vychází z myšlenek publicisty Jefima Fištejna. V úterý 10. května komentoval pan Jefim Fištejn, v pořadu ČT Události komentáře, růst nenávistných projevů na sociálních sítích. Redaktor Daniel Takáč se ptal na to, zda nemůže dojít k cenzuře, protože řada politiků se snaží omezit tyto projevy. Pan Fištejn uvedl, že cenzura již dnes vlastně existuje, protože řada médii již omezuje komentování článků, nebo je přímo neumožňuje. Tím vlastně neumožňuje přirozenou reakci, dialog a soutěž různých názorů.
Je třeba se zamyslet nad tím, co je vyjadřování strachu a obav, a co je šíření nenávisti. Tím, že někdo souhlasí s politikou paní Merklové vůči utečencům, neznamená ještě, že je šiřitelem nebeského klidu a ten, kdo je proti této politice neznamená, že šíří nenávist, ale může komentovat reálný strach z dalšího vývoje. Nelze souhlasit s přesvědčením řady politiků a novinářů, že nedostatek informací a zamlžování skutečností má chránit občany. Ono zamlžování lze ukázat na útoku na nádraží v Mnichově. Není zřejmé, zda útočník je rodilý muslim s německým občanstvím, nebo je to konvertita k islámu, či rodilý Němec křesťan či bez vyznání. Je zřejmé, že zamlžování událostí je záměrné, a to s cílem ochránit člověka a zabránit vyvolávání nenávistných projevů.
Jenže zamlžování skutečnosti může vyvolat opačný efekt, protože lidé nejsou tak hloupí a tuší, že se za zamlžováním něco skrývá. Pan Fištejn klade důležitou otázku, mají média vychovávat obyvatelstvo, mají právo na zamlžování skutečností a je vůbec politická korektnost správnou cestou? Je správné nahrazovat jedny pojmy druhými?
Často se používá argument, že prezident Obama zvítězil, protože jej podpořily všechny etnické menšiny, zvláště afroamerická část obyvatelstva USA. Je legitimní otázkou zda se ještě jedná o politiku, kterou jsme si představovali, nebo je to tribalistická kmenová politika, která je postavena na tom, že lidé volí podle barvy pleti či náboženství? To však není programová politika. Řada lidí a médií projevuje nadšení nad zvolením muslima starostou Londýna. I když se jedná o slušného člověka, problém je v tom, že jej volila většina lidí jako muslima, ale nikoliv jako programového a ideového člověka. To přeci nemůžeme chtít. Měli by být voleni kandidáti podle programu a nikoliv podle barvy pleti. Křesťanské obyvatelstvo Londýna volilo starostu podle programů jednotlivých kandidátů. Proto volba dopadla tak jak dopadla.
Jestli-že budeme rezignovat na volbu podle programů a budeme volit podle barvy pleti či náboženského vyznání, tak se strašně ochuzujeme a vytváříme prostředí pro nenávist. Současný stav je velmi nevyrovnaný. Ideální a vyrovnaný stav by byl takový, kdyby byl v Londýně starostou zvolen muslim a současně v Karáčí by byl zvolen starostou běloch a křesťan, ale ne pro svoji barvu pleti či náboženské vyznání, ale na základě lepšího programu. Takový stav však vůbec není. Protože to druhé v dohledné době není reálné, neměla by nás volba v Londýně uspokojovat, ale měla by v nás vyvolávat otázky.
Nenávistné debaty nezačaly uprchlickou krizí, ale již mnohem dříve. Dochází k fragmentaci společnosti. Fragmentace společnosti vede k „zabetonování“ ve svém názoru a nepřijímání dialogu, jako neustálý zápas myšlenek. Dochází k tomu, že každá skupina chce zvítězit finálně. Nepovažuje svojí prohru za dočasnou, ale za fatální. Proto vznikají nenávisti mezi jednotlivými skupinami. Nemělo by to tak být. Dnes jsou jednotlivé názorové skupiny zakopány ve svých pozicích, a tak místo dialogu vznikají pouze nenávistné projevy. To samozřejmě společnost nikam neposouvá. Uznat porážku, vést dialog a počkat na další volby je nutností, jinak hrozí rozklad společnosti.

24. 04.

Mediální priority.

Václav Krása Přečteno 2583 krát Přidat komentář

Již dva týdny řeší naše média, a především tzv. veřejnoprávní, kvazi problém, že policie v době návštěvy čínského prezidenta, nepustila pana poslance Kalouska s tibetskou vlajkou na Hradčanské náměstí. Jednalo se samozřejmě o vykalkulovanou politickou akci, protože si nevzpomínám, že by se pan poslanec někdy Tibetem zabýval. Lze připustit, že přijetí čínského prezidenta bylo poněkud pompézní, ale určitě to není věc, kterou bychom se měli zabývat stále dokola.
Je skutečně na pováženou čemu věnují politici a také média pozornost, a jak se neustále zabývají povrchními věcmi, které omílají stále dokola. Asi před čtrnácti dny odvysílala Česká televize v pořadu 168 hodin, téma pod názvem „lesbický babyboom“. Dvě lesbické ženy popisovaly, jak získaly sperma od zcela neznámého muže, kterého našly na inzerát. Muž odevzdal na záchodě do injekční stříkačky svoje sperma a pak jedna z nich injekční stříkačkou aplikovala sperma své přítelkyni, která následně otěhotněla.
Velmi mě překvapilo, že celý pořad vyzněl prakticky tak, že to není nic mimo normál. V pořadu se vyjadřovali dva psychologové, kteří uvedli, že dosud nebyly zjištěny žádné psychiatrické změny u dětí, které jsou vychovávány jednopohlavními páry. Dále uvedli, že mužský nebo ženský způsob jednání mají možnost odpozorovat od příbuzných těchto párů. Vzhledem k tomu, že počet dětí ke zkoumání je ještě naštěstí malý, a to co popisuji je naštěstí ještě velmi málo užívaný způsob, jak u jednopohlavních párů získat dítě, dovolím si tvrdit, že se důsledky takového početí dětí můžou projevit až mnohem později.
Zcela mě zarazilo, že televize se v souvislosti s tímto případem vůbec nezmínila o právech dítěte. Vždy, když se hovoří o dětech v péči jednopohlavních párů, tak se zmiňují pouze práva homosexuálů, a to až na právo vychovávat děti, ale nikdy se nezmiňují práva dětí. Nikdo a nikdy nezmiňuje Úmluvu OSN o právech dítěte, kde se v čl. 7 uvádí, že dítě má právo znát oba rodiče, pokud to je možné, což v tomto případě určitě bylo možné, pokud by obě ženy byly alespoň trochu odpovědné.
Je až zarážející, že se nikdo z odborníků, kteří vystupovali v pořadu, nezmínil o tom, že onen muž mohl mít přenosné nemoci, matka novorozeněte netuší, zda dítě nebudeme mít nějaké genetické zatížení a další. Co je však nejhorší, nikdo se nezmínil o tom, co bude, až se mladý člověk zeptá, kdo je jeho otcem, kde má kořeny. Jak bude reagovat, jak bude schopen založit rodinu? V tomto případě je ještě nebezpečí, že se dozví způsob početí, protože pořad byl vysílán v televizi, tudíž jej je možné kdykoliv nalézt. Nezavrhne svojí matku? Kde je právo dítěte na rodiče? Jak se může vyvíjet společnost, kde jsou plozeny děti bez lásky?
Celý pořad ukazuje hloubku našeho úpadku. Místo toho, aby se politici a média věnovala těmto zásadním etickým a morálním úpadkům společnosti, tak jsme ohlušování vymyšlenými kauzami, které nás mají pouze ohlupovat. Nedivme se tudíž, že nás možná převálcuje jiná kultura. Jak se může bránit společnost v rozkladu?! Důsledky frustrace můžeme vidět v zemích, kde vyrůstá třetí generace muslimů. Jsou vykořeněny a prakticky vedou s námi válku. Nebudou se chovat podobně děti počaté bez lásky?

25. 02.

Proč takové tenze proti inkluzivnímu vzdělávání?

Václav Krása Přečteno 3082 krát Přidat komentář

V poslední době se v novinách a na sociálních sítích intenzivně řeší téma inkluzivního vzdělávání. Z mediálních výstupů různých aktérů je viditelné, že řada školských pracovníků se obává novely školského zákona, která nabude účinnosti dnem 1. září 2016. Je zajímavé, že tyto reakce se objevují až dnes, přitom zákon byl schválen téměř před rokem. Obávám se, že veřejnost je manipulována neúplnými, nebo zavádějícími informacemi. Smyslem je vyvolat strach u rodičů, ale i učitelské veřejnosti. Považuji to za nepochopitelné, protože schválená novela zákona nepřináší zásadní změny v inkluzívním školství.
Přijímání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP) do základního vzdělávání „běžného typu“ doposud upravuje především § 36 školského zákona, kterého se novela nedotýká. Tak jako dnes bude jediným důvodem odmítnout přijetí dítěte do jeho spádové školy nedostačující kapacita školy. Při vydávání správního rozhodnutí o nepřijetí dítěte do základního vzdělávání škola nesmí aplikovat diskriminační kritéria. Nemůže tedy odmítnout žáka či studenta z důvodu zdravotního postižení, odlišného kulturního zázemí nebo mateřského jazyka dítěte. To si většina škol uvědomuje, a tudíž v případě, že rodič žáka s SVP trvá na vzdělávání ve spádové škole, přijímání se většinou nebrání. Proto je většina těchto dětí již integrována na běžných základních školách, bohužel však často s nedostatečnou podporou.
Právě na výše uvedený problém reaguje novela školského zákona, která činí velmi důležitý krok odklonu od „škatulkování“ dětí podle diagnóz k jejich podpoře podle skutečných potřeb. Na podpůrné opatření bude mít nárok každé dítě, jemuž toto opatření doporučí školské poradenské zařízení. Škola na podpůrné opatření obdrží normované finanční náklady automaticky a přímo od příslušného krajského úřadu. Již by se tedy neměla opakovat situace, že si školy neví rady s tím, že mají na škole integrované dítě, které potřebuje asistenta pedagoga, na tohoto asistenta však škola nemá finanční prostředky.
Pro nárok na podpůrné opatření bude zásadní doporučení školského poradenského zařízení (ŠPZ). Oproti stávající situaci však rodič bude mít právo zažádat o revizi doporučení ŠPZ v případě, že s tímto doporučením nebude souhlasit. Toto opatření by mělo přispět ke sjednocení v současnosti velmi roztříštěné praxe doporučování podpůrných opatření.
V médiích se také objevují spekulace, že ministerstvo školství přijalo dvouletý odklad inkluze. Tato informace není pravdivá a vychází ze špatné interpretace § 32 nové vyhlášky č. 27/2016 Sb., o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných. Vyhláška stanoví dvouletou lhůtu pro nové posouzení speciálních vzdělávacích potřeb žáků, pokud se taková potřeba objeví. Není to však odložení účinnosti zákona.
Přeřazování dítěte do speciální školy bude možné na základě doporučení školského poradenského zařízení, informovaného souhlasu rodiče a pouze v případě, že by zajištění podpůrných opatření v běžné základní škole nepostačilo zajištění vzdělávacích potřeb dítěte. Jedná se prakticky o stav, který platí již dnes.
Jediným rozdílem po novelizaci školského zákona je tedy nutnost zhodnocení, zda by podpůrná opatření na běžné základní škole k tomuto zajištění vzdělávacích potřeb nestačila. Toto nastavení má pomoci předejít situacím, kdy je v nejlepším zájmu žáka vzdělávání v běžné základní škole, ale tato škola nemá pro jeho vzdělávání dostatečné prostředky a profesionální kapacity. Má se tím zajistit, že děti nebudou ve speciálních školách pouze proto, že jejich běžná škola neměla zajištěnu potřebnou podporu, která se dítěti dostane ve speciální škole.
Novela školského zákona a související vyhlášky nepřináší tolik nového. Cílem novely je pomoci školám zvládat náročnou situaci se vzděláváním dětí s rozličnými vzdělávacími potřebami. Tyto děti budou v běžných základních školách, a to nezávisle na novele. Je naopak velmi dobře, že ministerstvo školství na tuto situaci reaguje a školám se snaží zajistit pro tuto situaci vhodné podmínky.
Celá diskuse se zužuje především na děti s mentálním postižením, což je poměrně malá skupina žáků. Není však pravda, že tito žáci budou ostatní žáky zdržovat ve studiu. U těchto žáků je dvojí možnost vzdělávání. Buď skupinová integrace – tedy vlastně jedna třída ve škole, kde se vzdělávají tito žáci, nebo vzdělávání dle individuálního vzdělávacího plánu. Myslím si, že obavy veřejnosti, že se na ně valí zcela něco nového, nevyzkoušeného, jsou liché.
V článku jsou použity materiály ze spolku Liga lidských práv.

Blogeři abecedně

A Arnoštová Lenka Teska B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Bursík Martin C Cimburek Ludvík Č Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr · Gregor Kamil H Hamáček Jan · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokeš Tomáš · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Horváth Drahomír Radek · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hůle Daniel · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman J Janeček Karel · Jarolímek Martin · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Kněžourková Tereza · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostlán František · Košák Pavel · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubita Jan · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav · Novák Martin P Paroubek Jiří · Payne Jan · Pecák Radek · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Peychl Ivan · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Poc Pavel · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Procházka Adam · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Shanaáh Šádí · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Staněk Pavel · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tejc Jeroným · Tejkalová N. Alice · Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tošovský Michal · Tožička Tomáš · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zděnek Michal · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy