24. 05.

Nedělní postřehy.

Václav Krása Přečteno 1229 krát Přidat komentář

„Možná anexe židovských osad na Západním břehu Jordánu, která je součástí dohody o společné vládě izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a centristy Bennyho Gance, by byla jednostranným krokem hrubě porušujícím mezinárodní právo, který by de facto znemožnil vznik palestinského státu.“ Uvedli to ve společném článku ministr zahraničí Tomáš Petříček a bývalí ministři zahraničí Lubomír Zaorálek a Karel Schwarzenberg. S textem zveřejněným v sobotu deníkem Právo vyslovil nesouhlas prezident Miloš Zeman. Oba ministry kritizoval i premiér Andrej Babiš.
Myslím si, že pan Petříček si řekl o vyhazov. Nerozhoduje sám o zahraniční politice České republiky. Ministr zahraničí nemůže podepsat takový dokument, protože jeho podpis je signálem pro zahraniční diplomaty, že se jedná o postoj naší země. Pokud si to opravdu myslí a měl by v sobě čest, musel by podat demisi. Názor, který je vyjádřen v článku, je už nějakých třicet, čtyřicet let mimo mísu. Palestinci se o šanci na rozumné řešení připravili úplně sami a hodně dávno. Taková vyjádření dávají především falešnou naději Palestincům, kteří by si taky už konečně oddychli, kdyby měli něco stabilnějšího. A jejich falešní zastánci, kteří je udržují v této agónii, by jim museli přestat dávat nereálné naděje. Nerozumím tomu, proč článek podepsal i pan Schwarzenberg, který dlouhodobě podporoval Izraelský stát. Tento postoj ukazuje, že tomu tak není. Bohužel asi platí, že evropská aristokracie tíhne, a to s celou EU, do leva, stejně tak další aristokraté, kteří kdysi s Richardem Mikulášem hrabětem Coudenhove-Kalergi zakládali utopickou Panevropskou unii.
V České televizi se v sobotních hlavních zprávách zase podařila neuvěřitelná manipulace. Informovala, že ČR, Polsko a Maďarsko mají v EU nejvyšší inflaci. To je sice pravda, ale paní redaktorka Marcela Augustová uvedla, že je to důsledek toho, že nejsme v eurozóně. Na pomoc si pozvala pana Tomáše Prouzu, horlivého zastánce eura. Nezazněl jediný protiargument proti přijetí eura. Reportáž cílila především na lidi, kteří se v ekonomice příliš nevyznají a tak by měli být naštvaní, proč naši politici jsou proti přijetí eura, když jim se zdražují nákupy. Tak nejen pro paní redaktorku Marcelu Augustovou, několik argumentů proti přijetí eura.
1. Vstupem do eurozóny přijmeme měnovou politiku tvořenou pro celou eurozónu. Nevýhodou je, že měnová politika ECB nikdy nebude zcela vyhovovat naší ekonomice. Proto potřebujeme, aby měnovou politiku v ČR dělala ČNB.
2. Vstup do eurozóny bude znamenat, že ČNB předá do rukou ECB i svoje pravomoci v dohledu nad zdravím velkých českých bank. To opravdu nechceme.
3. Vstupem do eurozóny se ČR zaváže, že v případě potíží některého státu eurozóny takovému státu půjčí, nebo také daruje až několik stovek miliard korun v rámci tak zvaného Evropského stabilizačního mechanismu, na jeho záchranu. To je asi nejsilnější argument proti přijetí eura.
Pro motoristy je od soboty uzavřen jeden jízdní směr na Smetanově nábřeží v centru Prahy. Na přibližně stometrovém úseku mezi Národním divadlem a ústím Divadelní ulice jsou restaurační zahrádky a podle plánů magistrátu se tam mají konat i kulturní akce. Metropole tím chce napomoci podnikům a institucím, které na nábřeží sídlí. Pirátská pitomost. Nábřeží se bude objíždět obydlenou částí, takže plyny z aut se budou v úzkých uličkách držet déle. Opravdu "chytré". Piráti nemohou vládnout, protože prosazují jen svojí ideologii bez ohledu na komfort pro občany, kteří je zvolili. Doufám, že se voliči poučí a už příště stejnou chybu neudělají.
Ještě malá douška ke koronavirové epidemii. Slovenský publicista a vědecký pracovník Univerzity Komenského Gustáv Murín odpověděl na otázku, proč západní země tak doplatily na koronavir takto: „Tím hlavním důvodem se zdá být důslednost v očkování obyvatel, neboť totalitní systém nemusel našlapovat kolem podivínů a pošuků po špičkách a neexistovalo, že by si někdo dovolil neočkovat své děti – hrozila mu žaloba za zanedbání péče a kriminál, což bylo velmi dobře. Už desítky let lékaři vědí, že vakcína na TBC překvapivě chrání i proti jiným nemocem alespoň do té míry, že průběh některých dalších nemocí zmírňuje. Zatímco ČSSR patřila do zemí, kde se důsledně celoplošně očkovalo, tak Itálie, Španělsko, Anglie, Francie a další západní země na plošné očkování z vysoka kašlaly a o USA vůbec nemá smysl mluvit.“
Expresivní slovník pana Gustáva Murína bych nepoužil, ale skutečnost, že důkladné proočkování populace je dobré si myslím již dlouho. Naštěstí byl systém očkování u nás zachován i dlouho po roce 1989 a tak proočkovanost je u nás stále vysoká. Bohužel, postupně jsme významně redukovali preventivní programy včetně očkování, a to považuji za velkou chybu. Měli bychom se poučit a vrátit se v otázce prevence ve zdravotnictví trochu zpět a měli bychom se zaměřit i na očkovací programy. Řada politiků upřednostňuje svobodu jednotlivce při péči o zdraví, ale zapomíná, že tato „svoboda“ ohrožuje zdraví početných skupin občanů.

10. 05.

Zneužívání konce II. světové války.

Václav Krása Přečteno 3605 krát Přidat komentář

Letošní oslavy konce druhé světové války byly ovlivněny epidemií COVID-19, ale také snahou některých politiků o jejich zneužití k falešným politickým hrám.
Pokud máme seriózně ukázat, proč se jedná o falešnou politickou hru, je nezbytné říci hned na začátek dvě skutečnosti.
Současná Ruská federace není bývalý Sovětský svaz a už vůbec se nejedná o socialistickou nebo komunistickou zemi. Vnímání současného Ruska jako bývalého Sovětského svazu je nepravdivé a mnozí politici, i média, na to rádi zapomínají. Tím nijak neříkám, že je v Rusku zcela standardní demokratický systém. Druhou skutečností je, že naprostá většina České republiky byla skutečně osvobozena bývalým Sovětským svazem a řada politiků by na to dnes nejraději zapomněla.
Nedávno mi jeden kamarád připomněl, že při oslavách šedesátého výročí konce II. světové války se často uvádělo, že se jedná o historii a nemá asi smysl pořádat velkolepé oslavy porážky Německa a dalších členů OSY. Tehdy jsme si neuvědomovali, že se dá toto vítězství zneužít k politickému boji. V současné podivné diskusi jsou opakována některá tvrzení, která nejsou pravdivá a jsou zneužívána za mohutné podpory významných médií.
První tvrzení je, že válku vlastně vyvolal Sovětský svaz podpisem smlouvy Ribbentrop-Molotov. Pan profesor Jan Rychlík z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze k tomu uvádí: „SSSR válku nevyvolal, to je nesmysl. Ale i kdyby ji vyvolal, tak by to z hlediska nás Čechů vůbec nevadilo. Válka byla totiž ve skutečnosti pro Čechy v roce 1939 jedinou možností, jak obnovit státní samostatnost. Česká otázka totiž nebyla po vzniku protektorátu řešitelná jinak, než válkou. Stála mnoho životů, ale jinak to nešlo”. Ještě dodávám, že smlouva byla pragmatickou reakcí na postup Anglie a Francie a jejich postup, že radši dají Hitlerovi co chce a budou mít pokoj!
Druhé tvrzení, které je v mediálním prostředí asi nejvíce frekventováno je, že Prahu neosvobodil maršál I. S. Koněv. Pomohu si zase panem profesorem J. Rychlíkem, který se k této věci vyjádřil na svém blogu Aktuálně.cz. „Když ráno 9. května přijely do Prahy sovětské jednotky, byli už Němci skutečně pryč: zbylo tu jen pár fanatiků z SS, kteří odmítli odejít. Jenže tento fakt nelze vytrhávat z kontextu: Toussaint (velitel německé posádky v Praze) by nekapituloval, kdyby už 7. května nebyla podepsána v Remeši bezpodmínečná kapitulace Německa a tu by zase německé vrchní velení nepodepsalo, kdyby v té době už Rudá armáda nestála v Berlíně. Ani Květnové povstání by v protektorátu nevypuklo, kdyby nebyla kapitulace Německa pouze otázkou dní či hodin. Zamlčování těchto souvislostí sice není přímo přepisováním historie, jak tvrdí ruské ministerstvo zahraničních věcí, ale každopádně je jejím zkreslováním. A to je v konečném důsledku totéž“.
Musím se poklonit panu profesorovi, protože vyjádřil přesně to, co já sám cítím. Všem těm, kteří padli za naše osvobození, ale i těm vůdcům, kteří vedli vítězná vojska, patří úcta a poděkování, ať jsou jakékoliv národnosti. Je úplně nesmyslné hodnotit činy maršála Koněva ve II. světové válce s pozdějšími činy např. v Maďarsku. Je velmi pravděpodobné, že ve vietnamské válce veleli také důstojníci USA, kteří se podíleli na vítězství proti fašistickému Německu. A nikdo těmto velitelům neubírá jejich zásluhy v bojích s Německem. (Invazi USA do Vietnamu považuji za velmi ostudnou).
V souvislosti s vítězstvím nad Německem se často uvádí, že jednu nesvobodu jsme vyměnili za druhou. Je třeba si přiznat, že jako malý stát geopolitiku nevytváříme, můžeme se s ní jen lépe nebo hůře vyrovnat. O rozdělení vlivů se více méně rozhodlo v únoru 1945 na konferenci tzv. „Velké trojky“ na Jaltě. My sami jsme k pozdější únoru 1948 také hodně pomohli. V prosinci 1943 podepsali prezident E. Beneš, H. Ripka a J. Masaryk Smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československou republikou a SSSR, platnou na dalších 20 let. Smlouva vycházela z obdobné smlouvy z května 1935, zajišťující vzájemnou pomoc proti Německu, hospodářskou pomoc po válce a prakticky jednotný postup jako přímých a těsných spojenců či nejlepších přátel v širší protifašistické koalici.
Příklon na východ byl tehdy logický krok a nenastal pokoutně komunisty v roce 1948 či 1946, ale převážil transparentně právě díky nekomunistům v roce 1943. Gottwald po válce postupoval specifickou československou cestou k socialismu inspirovanou stalinismem. Dnes, po zkušenostech, které máme, se asi nedokážeme vcítit do myšlení tehdejších lidí. Je třeba si přiznat, že prosovětský vývoj bylo naše rozhodnutí a vycházelo z naší zkušenosti mnichovské zrady západních spojenců.
Řada našich politiků a médií zneužívají tehdejší události a porovnávají je s našimi prožitými událostmi od února 1948. Dnešní boření pomníků a politikaření politiků, kteří ukazují činy tehdejších aktérů jako vědomě podlé, není na místě. Ti, kteří položili životy za naší svobodu, si zaslouží naší úctu a my bychom se měli mezi sebou přestat štvát a říkat- co by bylo kdyby. Žádné kdyby neexistuje.

03. 05.

Intelektuální fašismus.

Václav Krása Přečteno 2889 krát Přidat komentář

Následující úvaha vychází z práce „Nový evropský intelektuální fašismus“ od Giulio Meottia, který byl uveřejněn na Gatestone Institute.
Západní univerzity, včetně některých našich vysokých škol, se stávají místem intelektuálního teroru, kde se studenti a profesoři s názorem odlišným od mainstreamu začali bát. Dřívější otevřená atmosféra univerzit, kde docházelo ke střetu různých názorů, se rychle mění v místa, kde si vzteklé ideologické menšiny vynucují ortodoxní stoupence z řad mlčících a ty, kteří by nemlčeli svazují strachem.Následkem toho se z mnoha vyučujících stávají servilní západní intelektuálové, kteří již nejsou nosiči světla vědění. Vzdělávání je stále více narušováno ideologickým fundamentalismem a snahou určovat činy, slova i myšlenky.
Média obecně, ale především tzv. sociální média, vytvářejí atmosféru "lynčujícího davu". Pod jejich psychologickým tlakem jsme nuceni jednohlasně velebit multikulturalismus, islám, imigraci, případně „zelenou ideologii“. Bývalé koloniální země se musí kát za svoji koloniální vinu a téměř všechno vidět ve světle rasismu. Tato nová inkvizice netoleruje ani ty nejmenší pochybnosti nebo nesouhlas – a tvrdě je trestá! Tomuto trendu podléhají i země, které koloniální minulost nemají a ve vzdělávacích institucích probíhá stejný nátlakový stav ve prospěch islámu, imigraci a tzv. „zelené ideologie“.
Televizní moderátorka a redaktorka francouzského týdeníku Marianne, Natacha Polony to popsala jako "nový intelektuální fašismus". Pokud s nimi nesouhlasíte, tak se vás pedagogové, političtí vůdci, média a dav pokusí zničit, obdobně jako zničili Giordana Bruna v roce 1600 za jeho výrok, že vesmír má zřejmě nespočet hvězd. „Malé radikální skupiny vytvářejí atmosféru teroru, aby si vynutily souhlas se svými názory a umlčely své odpůrce,“ napsala redaktorka.
V České republice jsme již zažili podobnou nátlakovou akci malé skupiny studentů, kteří v polovině listopadu 2019 obsadili vstupní část Univerzity Karlovy, Údajně stávkovali za zlepšení klima a větší aktivity Univerzity v řešení klimatické krize. Současně rebelující studenti vyhlásili i politické požadavky na odstoupení rektora Tomáše Zimy a ukončení spolupráce s HomeCredit, protože vlastník obchodní společnosti spolupracuje s „totalitní“ Čínou. Stávce několika desítek studentů byla věnována velká publicita a vedení Univerzity dosáhlo ukončení stávky až po výrazných ústupcích. Především byla zrušena spolupráce s HomeCredit, a Univerzita uvolnila finanční prostředky pro rebelující skupinu. Je příznačné, že mediální pozornost nebyla věnována petici asi tří stovek studentů, kteří protestovali proti okupaci a preferování menšinových názorů.
Nejkřiklavější případy počínajícího intelektuálního fašismu byly páteční protesty žáků a studentů základních a středních škol s tématem „Klimatické krize“. Bylo neuvěřitelné, že učitelé nebránili těmto nesmyslným protestům intelektuálně nedospělých lidí, kteří podlehli mediálnímu „šílenství“ podivného projektu švédské klimatické aktivistky Grety Thunbergové, nebo spíše projektu jejího otce. Nelze se divit, že protestující děti byly ovlivněny tím, co se kolem Grety dělo. Politici a významné instituce se předháněli, kde vystoupí Gréta dříve. Politici pod mediálním tlakem panáčkovali a nikdo neměl odvahu říci „vždyť je to všechno hloupost“. Báli se mediálního lynče. Vlivná mediální skupina, financována z podivných zdrojů, ve spolupráci s „koupenými“ intelektuály vnucuje jediný správný názor. Když se někdo vzepře tak je označen za xenofoba, rasistu, homofoba a nepřítele lidstva, protože nechápe, že klima zatěžujeme už svým dýcháním.
Souhlasím s názorem redaktorky Natacha Polony, která uvedla "Malé radikální skupiny vytvářejí atmosféru teroru, aby si vynutily souhlas se svými názory a umlčely své odpůrce. Tvrdí, že ztělesňují Dobro, a hoví si na výsluní nekonečné shovívavosti mnohých politických a mediálních kruhů. Nikdo se neodváží jim oponovat." Současná epidemická situace sice trochu otupila útočnost výše uvedených nátlakových skupin, ale obávám se, že to je jenom na chvilku. Ani jsme se ještě koronaviru nezbavili a už zase ti stejní prosazují hypertrofovaná lidská práva na všechno. Nejnověji, že je lidské právo otce být u porodu svého dítěte. Prostě vždy si najdou téma.

26. 04.

Brzy nám otrnulo.

Václav Krása Přečteno 2352 krát Přidat komentář

Jsme téměř premianti v potlačení COVID – 19, o čemž svědčí počty nakažených občanů, úmrtí na koronavirus a samozřejmě počty vyléčených lidí. Konkurovat nám může snad jen Slovensko, kde jsou však pochybnosti o počtu testovaných občanů. Pokud provedeme procentní srovnání na milion lidí, je nepochybné, že jsme- jak říkají někteří odborníci- vyhráli první třetinu. Jenže možná nás čekají další dvě třetiny, nebo tři čtvrtiny. V sobotu prohlásila paní Merkelová, že „jsme na začátku pandemie a musíme se připravit na druhé kolo“.
V Evropě byly dva přístupy, jak čelit epidemii koronaviru. První, který byl uplatněn v některých asijských zemích a ve státech střední Evropy a směřoval k rychlému spuštění přísných opatření, jejichž cílem bylo maximálně ochránit obyvatelstvo i za cenu významného omezení života společnosti. Díky vnitřní zodpovědnosti našich občanů, enormnímu nasazení složek IZS a zdravotníků, ale i kreativitě lidí (šití roušek), jsme mimořádně úspěšní. Druhý přístup zvolila ostatní většina států a byl založen na myšlence, že COVID – 19 je sice nebezpečný, ale jedná se „o silnější chřipku“, obyvatelstvo se promoří, získá imunitu a epidemie skončí. Důsledky není potřeba komentovat. Desítky tisíc mrtvých, chaos a nakonec zavedení podobných opatření jako v zemích střední Evropy, jenže pozdě.
My Češi se umíme, když jde opravdu do tuhého, nadchnout se, spojit se a vykonat mnoho dobrého. Ale dlouho nám to nevydrží. Za chvíli začneme „remcat“, hledat výmluvy, ukazovat co bylo špatně, dohadovat se a nakonec přemýšlet, jak na neštěstí jiných ještě vydělat. To můžeme sledovat v současné době. Jsou podány žaloby, připravuje se ústavní stížnost, i přes určitou státní podporu a pomoc brečíme, jak nás restriktivní opatření postihla a kdoví zda byla vůbec potřeba. Začneme podezírat, že restriktivní opatření byla zavedena proto, aby se někteří politici zviditelnili nebo, aby si upevnili moc a postupně zavedli totalitní stát, případně ti bohatí, aby ještě více zbohatli.
Nejsem naivní, už jsem leccos prožil a velmi dobře si uvědomuji, že ti, kteří rozhodovali jakým způsobem budeme čelit epidemii, udělali opravdu spoustu chyb a řada věcí se mohla udělat jinak a lépe, snad kdyby na řešení bylo více času. Každý kdo tvrdě kritizuje co bylo špatně, by si nejprve měl říci, co on sám při důležitých rozhodnutích udělal špatně. Já jsem se mnohokrát mýlil a někdy i ve věcech, které si budu pořád připomínat.
Dostali jsme se do situace, kdy se vyhrotil spor mezi ekonomikou a rychlým či pomalejším odstraňováním restriktivních opatření. I přes nesouhlas většiny epidemiologů ti odpovědní rozhodli jít cestou rychlého návratu téměř ke stavu před epidemií. Já bych asi, pokud bych mohl rozhodovat, byl opatrnější. Nikdo neví, jak se bude COVID – 19 chovat, nikdo neví, zda lze získat imunitu tím, že se občané nakazí koronavirem. Rychlejší odstraňování restriktivních opatření totiž znamená, že bylo rozhodnuto o mnohem větším ohrožení deseti tisíců chronicky nemocných, pro které je koronavirus smrtelný. Ti mladí a zdraví si možná řeknou „stejně by zemřeli“. Ano, ale možná mnohem později. Znám lidi, co léta srdnatě bojují s rakovinou či jinou nemocí a každý rok, měsíc, den, je pro ně vítězství.
Jaký je tedy můj názor? Respektuji rozhodnutí Městského soudu v Praze a nevím, zda vláda chtěla chytračit, když některá opatření vydávalo Ministerstvo zdravotnictví. Je mi však poněkud šoufl, když čtu, jak se advokáti již těší na kšefty, až budou zastupovat podnikatele, kteří budou žádat náhradu škody, protože nemohli podnikat. Možná, že někteří najdou odvahu žalovat stát, že dopustil, aby jeho blízký podlehl koronaviru. Kdo tady může být vítězem?
A co se týká některých politiků, kteří připravovali ústavní žalobu, protože v době nouze jedno z opatření zakazovalo občanům opustit zemi. Je pravda, že toto opatření zavedla vedle naší země jen Belgie. Jiné země však omezily pohyb svých občanů mnohem více. Např. Francie, která zakázala občanům vzdálit se více než kilometr od svého bydliště. Jiné státy zakázaly překračovat hranice okresů či krajů. Přesto jsem zatím neslyšel o ústavních žalobách. Zkrátka některým politikům je vhod všechno. Možná, že opatření o zákazu opustit zemi, bylo nadbytečné, vážně nám to tolik ublížilo? Kam bychom mohli jet, když všechny okolní státy nepouští na svoje území cizí občany? Vypadá to tak, že iniciátor žaloby si možná řekl- ústavní funkce i za cenu smrti, ale hlavně dělat větší a větší chaos. V kalných vodách se dobře loví a obhajoba ústavní funkce snese všechno.

01. 04.

Koronavirus – hybatel společnosti?

Václav Krása Přečteno 1332 krát Přidat komentář

Zprávy o koronaviru se na nás valí ze všech stran. Je jich tolik, že už jsme jimi zahlceni a někdy ani nevíme co je pravda a co lež. Zdá se, že česká společnost i vláda zatím situaci zvládají, ale víme, co bude poté, až skončí bezprostřední ohrožení a začneme trochu normálně žít? Jak se změní svět a posunou lidské hodnoty?
Prožíváme kolaps světa založeného na globalizaci, na iluzi věčného růstu, ale také na iluzi nesmrtelnosti? Vrátí se svět do stejné iluze založené na trvalém růstu, obrovském tempu, ideologii mládí? Těžko dnes odhadnout. Není ještě vůbec vidět konec koronavirové epidemie. Co se asi hned tak nevrátí je bezstarostný pocit, který jsme několik let zažívali. Pocit, že se lidstvu nemůže nic stát, že překonalo všechna úskalí vývoje a teď, pokud se nezničí samo, jej čeká jen růst, rozkvět a téměř věčný život. Snad jsme z bezstarostnosti našeho žití na nějakou dobu vyléčeni. Ale na jak dlouho? Od nejničivější války nás dělí 75 let a už mnozí zase tvrdí, že lidstvo potřebuje války k pokroku. Ti mrtví a jejich sirotci si to určitě nemysleli.
Pošetile jsme uvěřili pocitu bezstarostnosti a z nudy a přebytku, jsme začali vymýšlet jednu hloupost za druhou. Nestačila nám dvě pohlaví, protože pán “všehomíra“ přeci na tom nemůže být stejně jako zvířata! Politici se klaněli a možná se někteří ještě klaní, nemocné nedospělé dívce, která nemůže vůbec rozumět tomu, co se kolem ní děje. Došli jsme k názoru, že dva jedinci stejného pohlaví mají právo si „nechat někde udělat potomky“ a ty vychovávat jako úplná rodina. Téměř nikdo nezačal křičet, „myslete na děti“! Jaká bude společnost, kdy se děti rodí bez znalosti svých předků, bez kontinuity, bez minulosti?
Začínáme legalizovat eutanázii, protože máme právo si zvolit, kdy chceme umřít, a ty, doktore nám něco píchni, abychom měli krásnou smrt. Nikdo nemá odvahu zabít si svoje rodiče, ale ty, doktore konej, na lékařskou přísahu se vykašlej! Vše se schovává pod nezadatelné právo jedince mít stejné prožitky – stejné právo, i když na ně není uzpůsoben.
Postup epidemie nám také ukazuje, že odkládání rodičů či prarodičů do velkých „domovů“ důchodců, je při epidemii vlastně past na ně. Stačí jen sledovat, jak se epidemie dostává z jednoho zařízení do druhého a když už se tam dostane, jsou následky velmi chmurné. Už jsme odvykli tomu, že součástí rodiny jsou i prarodiče. Nikdo asi neřekne nahlas, že kdyby tito lidé byli v rodinách, tak by asi někteří z nich onemocněli a zemřeli, ale možná by jich bylo méně. Vím, že žití ve třígenerační rodině nebyla vždy idylka, ale umírání, jako zapomenutí v anonymitě „domova“ důchodců je určitě horší. Jsme bohatí, chceme užít světa a jeho radostí a péče o chřadnoucí rodiče je brzdou.
Často teď kolem sebe slyším, že po koravinorové pandemii se svět změní, a ti co to říkají, předpokládají, že se změní k lepšímu. Jsem skeptikem a myslím si, že se naše chování příliš nezmění. Možná se změní náhled politiků na zajištění určitého zabezpečení a dosažitelnosti zdrojů ke zvýšení schopnosti států čelit krizovým událostem. To je samozřejmě dobře, protože se ukázalo, že globalizace může být velmi nebezpečná v krizi, „bližší košile než kabát“. To prosím nekritizuji, jen konstatuji a s tímto principem souhlasím. Tolik kritizované hromadné nákupy byly logickou obranou rodin, aby se připravily na nepohodu, protože princip „bližší košile“ se vztahuje i na ně. Je to jedno z mála pozitivních zjištění, že pud sebezáchovy máme pořád v sobě. Jsme schopni ještě bojovat. Nakolik a jakými prostředky, to nám koronavirová epidemie asi naštěstí neukáže, protože doufám, že ji překonáme “pouze“ s několika šrámy.
Můj skepticismus vychází ze signálů, které se, krom řečí o lepším světě, již stále častěji ozývají. Někdo nám vzkazuje, že epidemii využívají ti, kteří jí sice také čelí, ale místo boji proti ní, využívají koronavir k vlastní propagaci, rozvracení demokracií a když pomůžou, tak jen účelově, aby pomoc mohli využít k ovládnutí těch, kterým pomáhají. Pak nám také vzkazují, že sice potřebujeme peníze na potření pandemie, ale „prý musíme dát peníze nezávislým mediím, aby nás chránila před dezinformacemi z Číny a Ruska“. Nikde ani slovo o tom, která jsou to média, abych přispěl a co hůř, je to zřejmě důležitější, než když desetitisíce lidí umírají na nemoc, na kterou neznáme lék a nevíme, jak si s ní poradit. Papaláši už zbrojí, aby nepřišli o svoje prebendy, a musejí zdůrazňovat svojí důležitost, abychom nepoznali, že jsou k ničemu. Přitom jen vymýšlejí nesmyslné předpisy, které svazují naše životy a dusí svobodný duch tvořivosti, který v nás je.
Nevěřím tomu, že hlasatelé mnohapohlavnosti budou umlčeni, že eutanazie bude zakázána – ještě nás dost neumřelo, že právo dítěte, aby znalo oba svoje rodiče (čl. 7., Úmluvy o právech dítěte) bude opět nastoleno. Jen co nám trochu otrne, budou se ti nejvyšší z nejvyšších znovu klanět nemocné nedospělé dívce a dalším hlasatelům podivných pravd. Ztratili jsme přirozenost ve svém myšlení a ve svém konání a korovirová krize asi není tím, co by nás dokázalo probudit. Přesto si uchovávám malou naději. V životě jsem se mockrát mýlil, možná, že se tak opět stane.

23. 03.

Boží mlýny pro toreadora v červeném.

Václav Krása Přečteno 2756 krát Přidat komentář

Hosty nedělních „Otázek“ Václava Moravce byli ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD), senátor a bývalý policejní prezident Martin Červíček a místopředseda SPD Radim Fiala. Diskuse započala útokem Moravce na nepřítomného premiéra Andreje Babiše. Uvedl, že ministr vnitra Jan Hamáček už na počátku března navrhoval uvést v život Ústřední krizový štáb a řešit problémy s pandemií z jednoho centra. Andrej Babiš tehdy Hamáčkův návrh odmítl a tím jsme podle Moravce ztratili 10 dní.
Nejsem volič ANO, ale jsem přesvědčen, že celá mantra kolem krizového štábu je uměle prefabrikovaný problém, který má sloužit k rozdělení vládního týmu, což by v této době byla zásadní chyba, která by měla obrovské dopady, především na nás občany. Vážně jsme nevytvořením Ústředního krizového štábu ztratili cenný čas? Pojďme se podívat do zákona, co jsme opravdu zmeškali.
Zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení v § 4 stanoví:
„(1) Vláda při zajišťování připravenosti České republiky na krizové situace, při jejich řešení nebo k ochraně kritické infrastruktury
a) ukládá úkoly ostatním orgánům krizového řízení, řídí a kontroluje jejich činnost,
b) určuje ministerstvo nebo jiný ústřední správní úřad pro koordinaci přípravy na řešení konkrétní krizové situace v případě, kdy příslušnost ke koordinující funkci nevyplývá z působností stanovených ve zvláštním právním předpisu,7)
c) zřizuje Ústřední krizový štáb jako svůj pracovní orgán k řešení krizových situací,
d) stanoví průřezová a odvětvová kritéria pro určení prvku kritické infrastruktury,
e) rozhoduje na základě seznamu předloženého Ministerstvem vnitra o prvcích kritické infrastruktury a prvcích evropské kritické infrastruktury, jejichž provozovatelem je organizační složka státu.
(2) Vláda při přípravě na krizové situace a při jejich řešení projednává s Českou národní bankou opatření, která se týkají působnosti této banky.“
Světe div se, zákon neříká, že předsedou Ústředního krizového štábu je ministr vnitra, nýbrž je stanoveno, že všechna rozhodnutí vydává vláda a ÚKŠ je pracovním orgánem, který realizuje jednotlivá opatření. Vláda hned od začátku března intenzivně řešila koronavirovou krizi a opatření hned realizovala. Možná právě proto jsme na tom, ve srovnání s většinou evropských zemí, podstatně lépe. Skutečnost, že v té době byl nejvíce vidět předseda vlády je pravda. A to je zřejmě počátek celého problému. Žárlivost a snaha ČSSD přiživit se na tématu udělala své. Zde je však třeba dodat, že je to pan premiér kdo nese za případný neúspěch největší politickou odpovědnost.
Ministr vnitra Jan Hamáček měl nejsilnější chvilku někdy v polovině minulého týdne, kdy na tiskové konferenci vlády obyčejnými a pravdivými slovy vyzýval občany, aby skutečně dodržovaly jednotlivá opatření, protože jde především o jejich blízké, kteří mohou být postižení koronavirem.
Nemohu si pomoci, ale nedělní vyjádření pana ministra k dodávkám ochranných prostředků z Číny, již byly vlastně „skokem na špek“ Václava Moravce, který Jana Hamáčka vychvaloval za jejich zajištění. Pan ministr si užíval své chvíle slávy a heroicky popisoval, jak vzal dodávky na sebe a „šel do toho“. Svůj proslov zakončil následujícími větami: „Pokud někdo ví, kdo mi jednou týdně dodá (velkokapacitní dopravní letoun) Ruslan plný ochranných obleků, tak sem s ním. Ale ta Čína je jedinou zemí, která to dodává v takovýchto objemech. Já jsem přesvědčen, že Česká republika, jak na tom byla špatně na začátku, tak nakonec bude patřit k nejlépe vybaveným zemím v Evropě,“
Zkrátka nový hrdina, který se v krizové situaci pustil do kolegy ve vládě ve věci špatné distribuce ochranných prostředků. Myslím si, že moderátor celé promyšlené akce dosáhl toho, co chtěl. Vrazit další klínek mezi členy vlády, a to v době, kdy je to nejméně vhodné.
Pan ministr Hamáček mu na to trapně skočil, byl neloajální k vládě, ale především, dle mého názoru, nebyl dovoz prostředků z Číny tak úplně jeho zásluhou. Vzhledem k významnému zhoršení vztahů s Čínou, kterou způsobili „experti“ na naši zahraniční politiku primátor Zdeněk Hřib a starosta Pavel Novotný, musely cestu urovnat zcela jiné síly než je pan ministr. Dovedu si představit, že se na věci podílel pan prezident, pan Jaroslav Tvrdík, možná ministr zahraničí, či Petr Kellner. Pan ministr Hamáček se potom k tomu dostal třeba tak, že byl určen k přihlášení se k dodávce.
Velmi mě překvapilo, že v době, kdy řešíme skutečně velmi vážnou krizi, kterou ani moje generace nezažila, i když rok 1968 byl také šok, se snaží některé síly využít krizi ke změně politických vah. Je to možná tím, že dílem vlády a možná i určité „kliky“, jsme na tom ještě relativně slušně a někteří aktéři jsou přesvědčeni, že se jich problém netýká. Boží mlýny……

08. 03.

Koronavirus, migrace, válka v Sýrii.

Václav Krása Přečteno 2390 krát Přidat komentář

Tři události, které na první pohled nemají nic společného, ale mohou se propojit a vystavit Evropu, a i naši zemi, multiplikačnímu efektu, který může mít výrazný dopad nejen na ekonomiku státu, ale také na celou společnost. Je otázkou, nakolik jsme připraveni obstát v této zkoušce, která nemusí být jedinou. Ti, kdo vnímají aktuální dění ve společnosti, musí cítit, že „dobře už bylo“.
Je zřejmé, že nás čeká dlouhé období spojené se zvládnutím epidemie COVID – 19, která je na počátku a bude možná trvat několik měsíců, nebo se bude cyklicky vracet tak, jako se pravidelně vrací chřipka. Velké nebezpečí může znamenat případná mutace viru. Ukazuje se, že globalizovaná společnost je velmi zranitelná. Naše bohorovnost, že se nám – vyspělým státům – nemůže nic stát, dostala tvrdý direct. (spíš bych napsala „ránu“, direct je smíš určené směřování, příkaz)
Dnes se ukazuje, že globalizace vede ke snadné zranitelnosti jednotlivých států a jejich nepřipravenosti na krizové situace. Nejen, že nemáme zásoby potravin či léků, ale nemáme ani kapacity k jejich výrobě. Během třiceti let jsme zcela zlikvidovali potravinovou soběstačnost. Když předseda Státních hmotných rezerv prohlásil, že zásoby potravin máme na 1,3 dne, tak se nelze divit občanům, že se v nich probudil sebezáchovný pud a začali skupovat zboží a dělat si zásoby. Je to zcela přirozené chování s cílem /snaha zachránit se. Spoléhat na stát a solidaritu je ošidné. Jediné co může stát dělat, je snažit se zabránit tomu, aby různí překupníci neprodávali zboží za přemrštěné ceny a případně je za to tvrdě trestat. Jsou to tzv. „keťasové“, kteří byli za války popravováni. Pisálci, kteří se těmto lidem vysmívají, mají možná větší zásoby, protože měli informace a tak se připravili. Nedostatek nepostihne bohaté, ale hlavně ty chudé.
Velmi problematická může být dostupnost léků. Jedna třetina léků se vyrábí v Číně a v Indii. Globální farmaceutické firmy, ve snaze maximalizovat svůj zisk, převedly postupně hlavní část výroby do zemí s levnou pracovní sílou. Nyní, kdy se výrobní kapacity v důsledku epidemie zastavují, můžeme očekávat nedostatek některých druhů léků. Jak nám bylo sděleno na pacientské radě, nejen v naší zemi, ale ani v Evropě nejsou kapacity k náhradě těchto výpadků. Je nesporné, že by Vláda měla udělat inventarizaci, jak se projeví výpadek výroby léků na Českou republiku.
Dalším vážným problémem je začínající druhá migrační vlna. Vypadá to, jakoby turecký prezident Erdogan chtěl využít současného oslabení Evropy a její soustředění se na boj s epidemií a s podporou další migrační vlny dosáhnout výrazného oslabení evropských zemí. Pro toto tvrzení svědčí jasná podpora Turecka k pohybu tisíce migrantů k řeckým hranicím. Je možné, že rozhoření bojů na syrsko – turecké hranici, je snahou zvednout Syřany k cestě do Evropy přes Středozemní moře. Je to fabulace, ale………… Erdogan se rozhodl Evropu vydírat a je mu jedno, jaké prostředky použije a kolik migrantů cestou zemře. Odpovědnými bude činit Řecko a další státy EU.
K němu se přidávají aktivisté, kteří si hrají na ochránce všech možných práv. Tvrzení, že Řecko nedodržuje mezinárodní smlouvy o uprchlících je v kontextu aktuální situace, kterou zapříčinilo Turecko, úplně nesmyslné. Řecko má na výběr, buď se mu, ve spolupráci s dalšími zeměmi, podaří zastavit migrační vlnu, nebo v zemi vypukne anarchie a boj každého proti každému.
Současná krize relativizuje tvrzení, že EU je tou kotvou, na kterou se můžeme spolehnout a bez níž bychom téměř nemohli existovat. Každý stát si řeší epidemii podle svých možností. Omezuje se cestování mezi zeměmi, státy přijímají autonomní rozhodnutí bez ohledu na ostatní. Je to logické, protože v každé zemi jsou jiné podmínky. Dokonce se ukazuje, že v této krizi je na překážku i „Schengen“. My můžeme donutit naše občany, kteří se vrátí z rizikových zemí k izolaci, ale nemůžeme zabránit italským turistům v procházkách Prahou.
Obdobně je to i s migrační vlnou. Řešení je především na Řecku, i když EU se konečně trochu pohnula a podporuje Řecko při zastavení migrace. Nakolik je to však opravdové, nelze odhadnout. Vyjádření německé kancléřky bylo velmi opatrné a ona je ve skutečnosti šéfkou EU.
Epidemie a migrační vlna jsou na počátku a nelze odhadnout jejich další vývoj, přesto se domnívám, že už dnes bychom si měli uvědomit veškeré konsekvence a nápovědy, které nám současné krize dávají a začít usilovně pracovat na změně. Především musíme mentálně pochopit, že se musíme spoléhat jen sami na sebe a pokud nám někdo ze sousedů pomůže, buďme za to vděční.
Měli bychom alespoň částečně zajistit potravinovou soběstačnost. Je nesmysl dotovat biopaliva nebo udržování krajiny. Musíme dotovat výrobu potraviny, aby byly cenově konkurenceschopné a stát by měl část nadprodukce vykupovat k zajištění potravinové bezpečnosti. Dnes pomalu zapomínáme, že vstup do EU znamenal přijmout kvóty všeho možného. Přišli jsme tak o naše cukrovarnictví a další a další. Je nezbytné podpořit některé výroby strategických věcí, především léků a zdravotnických prostředků. My jsme vždy papežštější než papež a tak na rozdíl od jiných zemí zpravidla dodržujeme pravidla více než ti druzí. My, jsme si např. v době komunismu zcela zlikvidovali soukromé hospodaření na rozdíl od našich sousedů. Měli bychom se poučit a chovat se pragmaticky, jako ostatní.
Závažnou otázkou je obrana vlastního území. Už léta budujeme pouze expediční sbory, ale vůbec nebudujeme armádu k obraně našeho území. To je zásadní problém. Spoléhání se jen na NATO nepovažuji za dostatečné. Teď jsou ve sporu dvě členské země NATO – Řecko a Turecko. Když Řecko neubrání hranici, co bude? Co udělá NATO? Nic. Každý stát si bude muset chránit svoje území sám! Proto bychom měli vše udělat k tomu, abychom byli alespoň trochu připraveni. Náš expediční sbor v Afghánistánu chrání americkou základnu a přitom největší počet emigrantů tvoří Afghánci. Jaký to má smysl? Kdo bude chránit naše území před Afghánci v Evropě?

01. 03.

Více svobody.

Václav Krása Přečteno 1437 krát Přidat komentář

Dne 12. února podali pan poslanec Václav Klaus a paní poslankyně Zuzana Majerová Zahradníková návrh zákona, kterým se mění zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, tisk 754.

I přes složitý název návrhu zákona se jedná o jednoduchou novelu, která má umožnit větší rozhodovací svobodu občanů s penězi, které si vydělají. Poslanci navrhují zavést dobrovolnou možnost přispívat ke starobním nebo invalidním důchodům osobám blízkým. To znamená např. rodičům, prarodičům, sourozencům a dalším. Smyslem je zlepšit úroveň důchodů příbuzným s tím, že nedojde ke zvýšení daňové zátěže osob, které budou dobrovolně přispívat k důchodům výše uvedených lidí. Proto se současně navrhuje, aby zaplacená částka byla odečitatelnou položkou od daní poplatníka. Takový zákon v naší legislativě zatím není, který umožňuje, aby si občan mohl sám rozhodovat, zda zaplatí ze svých příjmů daň státu, nebo je poskytne osobě blízké.

Navržená varianta řešení je forma jistého druhu daňové asignace – přesměrování části příjmů poplatníka daně na jiný účel. Daňová asignace dává smysl jen vůči osobám blízkým pobírajících starobní nebo invalidní důchod. Návrh zákona zcela nenásilně a pro občany velmi přijatelně, zapojuje daně do důchodového systému. To je významný prvek předkládaného zákona, protože v dlouhodobé perspektivě je velmi pravděpodobné, že bude nutné zapojit do důchodového systému také daňové příjmy. Návrh tak činí nenásilně a za aktivní spolupráce občanů.

Důležitou otázkou bylo, jakou výši daňové asignace zvolit? Příspěvek musí být limitován, aby nedošlo k výraznému snížení daňových příjmů. Současný daňový systém není připraven na rozsáhlou změnu a zachování rozpočtové stability patří k odpovědnosti poslanců při podávání návrhů zákonů. Proto předkladatelé zákona navrhují stanovit maximální výši příspěvku pro osobu blízkou ve výši 1 % hrubé mzdy. Tento krok by znamenal asi o 3 % nižší výběr daní od fyzických osob, což je v únosné míře.

Konkrétní provedení daňové asignace ve prospěch osoby blízké je navrženo tak, aby bylo prokazatelné a nemohlo docházet k daňovým únikům. Plátce příspěvku na starobní nebo invalidní důchod oznámí stanovenou formou České správě sociálního zabezpečení (dále ČSSZ), že bude přispívat na důchod konkrétní osobě, a to prostřednictvím odvodu na svůj účet důchodového pojištění vedený u ČSSZ. Česká správa soc. pojištění potom pošle na příslušný bankovní účet asignovanou částku osobě, které je přispíváno k důchodu. Odpadá problém OSVČ a podnikajících osob, protože ty by pouze oznámily ČSSZ, jakou částku se rozhodly odvádět na bankovní účet osoby blízké, přičemž je zachováno 1 % z příjmů. ČSSZ vystaví roční potvrzení o výši zaplacené částky osobě blízké. Plátce daně z příjmů použije potvrzení ČSSZ při ročním daňovém přiznání, jako doklad k uznání slevy na dani z příjmů. Vše je průkazné, dojde ke zvýšení důchodu osoby blízké, aniž by došlo ke zvýšení daňového zatížení plátce.

Je třeba zdůraznit, že velkým plusem předkládaného návrhu zákona je psychologická podpora mezigenerační solidarity rodin, ale také určité pro populační opatření, protože čím více budou mít rodiny dětí, tím více mohou přispívat osobám blízkým k jejich důchodům. Předkládaný návrh má velmi důležitý aspekt v upevňování mezigenerační solidarity a upevňování rodinných vazeb širších rodin, které si mohou pomáhat. Věřím, že Parlament tento návrh podpoří.

02. 02.

Opravdu potřebujeme důchodovou reformu?

Václav Krása Přečteno 2752 krát Přidat komentář

V nedělním diskusním pořadu Václava Moravce se diskutovalo o důchodové reformě, a to v kontextu výsledků důchodové komise, která pracuje na MPSV. Hosty byli ministryně financí Alena Schillerová, předsedkyně Národní rozpočtové rady Eva Zamrazilová a hlavní ekonom společnosti Deloitte David Marek. Debata byla velmi zajímavá, ale nijak objevná. Všichni neustále tvrdí, jak je nutná důchodová reforma, ale nikdo neřekne, co si pod tím přestavuje. Myslím si, že politici, ale i odborníci se trumfují, kdo hlasitěji řekne, že potřebujeme penzijní reformu, ale tím to končí. Osobně jsem přesvědčen, že základní reformu jsme provedli v roce 1995, kdy byl přijat zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Ten má v sobě zabudované regulační mechanismy a záleží jen na politické vůli, aby byly použity.

Náš průběžný penzijní systém (PAYG - Pay As You Go) vychází z toho principu, že ekonomicky aktivní jednotlivci (tj. zaměstnanci a OSVČ) přispívají průběžně do penzijního systému a tyto platby jsou ihned použity k vyplácení penzí. Jednoduše řečeno, peníze vybrané každý měsíc na důchodovém pojištění jsou ihned vypláceny v penzích. V současnosti funguje důchodový systém velmi efektivně a dá se předpokládat, že i v budoucnosti bude možné tento systém efektivně řídit (i za předpokládaného velmi nepříznivého demografického vývoje). Stabilita PAYG je dána třemi parametry (pokud pominu možnosti vnitřních úprava systému – např. náhradní a vyloučené doby, potřebná doba pojištění a další).

Prvním faktorem je náhradový poměr (je to poměr průměrného starobního důchodu k průměrné hrubé popřípadě čisté mzdě). Tento náhradový poměr by neměl, při použití hrubé mzdy, ani v budoucnosti klesnout pod 40%. V roce 2019 byl cca 39.7% (cca 34 000 Kč, cca 13 500 Kč).

Druhým faktorem je počet důchodců v systému. Tento počet je především dán věkem odchodu do důchodu. Pokud bude mít vláda odvahu, tak není problém zvyšovat věk odchodu do důchodu i po roce 2030 takovým tempem, aby počet důchodců příliš nerostl. Několik posledních let počet důchodců fakticky stagnuje na cca 2 900 000 (věk funguje velmi efektivně, i když v menší míře také funguje snižování počtu pozůstalostních důchodů a stagnace počtu invalidních důchodů).

Třetím faktorem je výše pojistného (celkových příjmů důchodového pojištění, část příjmů může být v budoucnosti tvořena i daněmi). V roce 2019 byl přebytek na důchodovém účtu 22,5 mld. Kč (494 mld Kč, 471,5 mld. Kč). Náklady na PAYG tvořily v roce 2019 cca 8,4% HDP (471,5 mld. Kč, cca 5 600 mld. Kč HDP), což je pod průměrem EU (cca 9,5% HDP), ale je třeba dodat, že ve mnoha zemích se z důchodů platí daně. V takovém případě je poměr výdajů na důchody vůči HDP srovnatelný.

Před několika týdny uveřejnila ministryně Jana Maláčová první výsledky činnosti Důchodové komise a představila hrubé rysy reformy. Předně je třeba konstatovat, že návrh MPSV je velmi nejasný. Z údajů, které byly k návrhu zveřejněny, není možné provést seriózní analýzu. Z tohoto důvodu se budu zabývat jen tím „nejradikálnějším“ návrhem (tzv. spravedlivá varianta).

Základní myšlenou je zavedení 0. pilíře (první část důchodu). Podle dostupných informací by tento pilíř měl nahradit stávající základní výměru důchodu, měl by být shodný pro všechny důchodce (pokud dosáhnou důchodového věku a budou mít potřebnou dobu pojištění) a měl by být financovaný z daní.

Druhou část důchodu by zajišťoval I. pilíř, který by měl obdobnou konstrukci jako stávající procentní výměra důchodu. Snad by tato část důchodu měla být ekvivalentnější (nejsou k tomu žádné další informace), než stávající procentní výměra důchodu a měla by být doplněna oceněním péče o děti.

Pokud navrhovatel opravdu počítá s tím, že 0. pilíř (základní důchod) bude ve výši 30% průměrné hrubé mzdy, tak v roce 2019 by to bylo cca 10 200 Kč. Náklady na tento pilíř by v roce 2019 činily cca 200 mld. Kč. Jinými slovy pokud by navrhovatel opravdu chtěl mít 0. pilíř ve výši 30% průměrné hrubé mzdy, tak by v roce 2019 tento pilíř zdražil důchodový systém minimálně o 200 mld. Kč a důchody by činily 11,9% HDP.

K určitému zvýšení nákladů by došlo také u procentní výměry důchodu, která by měla být u žen zvýšena o 500 Kč měsíčně za každé narozené dítě, což považuji za správné rozhodnutí. Pokud u stávajících důchodkyň předpokládáme úhrnnou plodnost ve výši 2,0 (každá důchodkyně porodila v průměru dvě děti), tak by se náklady v roce 2019 dostaly na cca 17,5 mld. Kč. V roce 2019 bylo v průměru cca 1 455 000 starobních důchodkyň. Došlo by tedy k dalšímu zvýšení nákladů o 0,3 HDP na celkových 12,2% HDP.

Je velmi složité hodnosti předkládaný materiál, který ani nedosahuje úrovně solidního ideového záměru. Je nezbytné zdůraznit, že z výše uvedených výpočtů jednoznačně vyplývá, že předkládaný návrh je finančně neudržitelný. Pokud ovšem předkladatel nezamýšlel pouze to, že minimální důchod (součet 0. pilíře a I. pilíře) by nesměl klesnout pod 30% průměrné hrubé mzdy (předkládaný materiál však tuto interpretaci dle mého názoru vylučuje).

Dále je nezbytné zdůraznit, že navrhovaná „reforma“ nerespektuje nález Ústavního soudu z 23. března 2010. Tento nález shledal ustanovení § 15 zákona č. 155 / 1995 Sb., o důchodovém pojištění, zakotvující tzv. redukční hranice za protiústavní, neboť ve svých důsledcích a v kombinaci s ostatními parametry a stávající konstrukcí důchodového systému negarantuje dostatečné ústavně zaručené právo na přiměření hmotné zabezpečení dle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a vede k neakceptovatelné nerovnosti mezi různými skupinami pojištěnců.

Pokud by v roce 2019 byla provedena navrhovaná změna důchodů (zaveden 0. pilíř a realizováno zvýhodnění za narozené dítě), tak by náklady na starobní důchody byly ve výši cca 608,5 mld. Kč, což představuje 10,9% HDP a je výrazně nad průměrem EU (cca 8,5% HDP, již zdaněných důchodů).

Jsem přesvědčen o tom, že navrhovaná změna starobních důchodů, která výrazným způsobem zvyšuje solidaritu (snižuje ekvivalenci) v důchodovém systému (navrhuje bezprecedentní zvýšení solidární, tedy pro všechny stejné části důchodu) je protiústavní. Domnívám se, že navrhovaná změna starobních důchodů je zcela mimo střízlivé uvažování a možnost realizace.

Především, nemám rád strašení, co bude za třicet nebo čtyřicet let. Myslím si, že na tak dlouhou dobu nelze predikovat téměř nic. Když se v roce 1995 schvaloval zákon o důchodovém pojištění, měli jsme již dnes být v hlubokém deficitu a skutečnost je jiná. Nelze odhadnout produktivitu práce, která se může, zavedením moderních technologií mnohonásobně zvýšit. Nelze ani odhadnout populační vývoj. Může dojít k opačnému trendu, kdy rodiny budou preferovat větší počet dětí apod. To je tolik neznámých, že všechny odhady odborníků mi připadají, jako věštění z křišťálové koule.

Vláda se rozhodla uzavřít diskusi o možnosti dalšího prodlužování věku odchodu do důchodu. Považuji to za chybu a je jisté, že další politická reprezentace bude muset k tomuto kroku přistoupit. Vedou k tomu nejméně dva důvody. Především je nezbytné udržet přibližně stejný počet důchodců a také bychom měli dodržet model, že v důchodu bychom měli prožít jednu čtvrtinu života.

Lze souhlasit s názorem, že je nezbytné motivovat občany k dlouhodobému spoření na stáří. Je zajímavé, že tzv. III. pilíř důchodového systému není v předkládaném návrhu MPSV ČR prakticky zmíněn, přičemž to je dobrý nástroj k motivaci občanů pro dlouhodobé odkládání spotřeby. Možná by stálo za zamyšlení, jak by se mohl tento motivační pilíř ještě více ze strany státu podpořit a hlavně musí mít vysokou garanci státu. Nesouhlasím však s komerčními pojišťovacími důchodovými fondy, které by stát nějakým způsobem podporoval. Tady mám na mysli tzv. II. pilíř Nečasovi vlády, protože při jakékoliv ekonomické krizi jsou prvními, které krachují.

Nejlepší důchodovou reformou je větší počet dětí. Žádné přerozdělování financí z jedné hromádky na druhou nezajistí slušnou úroveň příjmů pro lidi v důchodu. Jedinou reformou je motivovat ekonomicky činné občany k odkládání části finančních prostředků, udržet přibližně stejný počet lidí pobírající důchody a podporovat rodiny, aby měly více dětí.

19. 01.

Malé zamyšlení nad tragédií ve Vejprtech.

Václav Krása Přečteno 5016 krát Přidat komentář

Mnoho občanů zasáhla nedělní tragická událost. Při požáru v Domově pro zdravotně postižené občany zemřelo dnes ráno ve Vejprtech osm lidí. Další lidé jsou zraněni. Podařilo se zachránit celkem třicet klientů s mentálním postižením. Příčina požáru není dosud známá.

Požár ve Vejprtech je hodně podobný požáru v Ústavu sociální péče v Měděnci, který se odehrál v nočních hodinách z prvního na druhý listopad roku 1984. Šlo o tragickou událost, při níž vyhořel zdejší Ústav sociální péče, ve kterém zahynulo 26 chovanek a několik dalších utrpělo zranění. Tato událost se později stala námětem filmu „Requiem pro panenku“.

K výše uvedeným případům lze ještě přiřadit požár, ke kterému došlo 10. prosince v loňském roce, v Krásné Lípě v dřevěné části ubytovny CENTRUM N v ulici Svojsíkova stezka, v části Dubice. Ve staré budově žilo přes třicet převážně sociálně slabých spoluobčanů. Bylo evakuováno celkem 32 osob, z toho 12 lidí ze zasažené budovy a 20 osob ze sousedního objektu. V tomto případě naštěstí nebyli žádní zemřelí.

Jsou to velmi podobné tragické příběhy, protože se jedná o lidi, kteří jsou odkázáni na pomoc a mnohdy zcela závislí na péči. Požáry byly v objektech, které jsou svojí stavební dispozicí značně nevhodné. Ve všech případech se jedná o starší budovy, které nebyly původně určeny pro pobytové sociální služby. To znamená, že neměly potřebnou infrastrukturu k předcházení takovým tragickým událostem. I přes částečnou modernizaci zařízení ve Vejprtech nemá evakuační výtah, požární čidla ve všech prostorách apod.

Každá tragická událost v takových zařízeních je komplikovaná, velmi specifická, vyžadující od záchranných složek mimořádný a vždy asi jedinečný postup. Lidé se zdravotním postižením jakéhokoliv druhu zpravidla nedokážou sami opustit nebezpečný prostor, jsou dezorientování a musí být jednotlivé evakuováni. To se ukázalo i v tragédii v Domově ve Vejprtech. Bohužel je třeba říci, že v takto nevhodných budovách je stále mnoho pobytových sociálních zařízení. Zvláště ta zařízení, která jsou uzavřena, protože klienti mají takové zdravotní postižení, že nejsou schopni se vůbec orientovat, kde se nacházejí, jsou ve velkém nebezpečí a jejich zřizovatelé by měli dbát především na instalaci takových technických protipožárních opatření, která by minimalizovala podobné tragédie.

V dnešních zprávách o tragédii ve Vejprtech také zaznělo, že chybí deset pracovníků. To je velká bolest sociálních služeb obecně. Nedostatek finančních prostředků, špatně placení zaměstnanci a hlavně nedostatečné investiční prostředky na důkladnou rekonstrukci objektů nezaručují ani do budoucna, že k takové tragédii opakovaně nedojde.

Samozřejmě se nabízí otázka, zda je nutné, aby lidé se zdravotním postižením, senioři a další sociálně slabí žili ve velkých sociálních zařízeních. Všechny strategie sociálního začleňování, které rostou jak houby po dešti, hovoří o tom, že se mají rozvíjet terénní sociální služby a péče má být poskytována v přirozeném sociálním prostředí těchto lidí, a to buď v malých komunitách, nebo ve svých domácnostech. Jenže sledujeme zcela opačný trend. Každý rok přibývá asi 2000 nových lůžek. Jejich výstavba stojí asi tři miliardy korun a jejich provoz je značně drahý. Je potřeba také dodat, že čím větší pobytová zařízení sociálních služeb, tím větší nebezpečí podobných tragédií.

Tragická událost ve Vejprtech by nám měla být mementem, abychom urychleně začali realizovat všechny krásné plány, jak změnit naší sociální politiku v této oblasti.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novotný Martin O Obluk Karel · Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy