23. 03.

Boží mlýny pro toreadora v červeném.

Václav Krása Přečteno 2458 krát Přidat komentář

Hosty nedělních „Otázek“ Václava Moravce byli ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD), senátor a bývalý policejní prezident Martin Červíček a místopředseda SPD Radim Fiala. Diskuse započala útokem Moravce na nepřítomného premiéra Andreje Babiše. Uvedl, že ministr vnitra Jan Hamáček už na počátku března navrhoval uvést v život Ústřední krizový štáb a řešit problémy s pandemií z jednoho centra. Andrej Babiš tehdy Hamáčkův návrh odmítl a tím jsme podle Moravce ztratili 10 dní.
Nejsem volič ANO, ale jsem přesvědčen, že celá mantra kolem krizového štábu je uměle prefabrikovaný problém, který má sloužit k rozdělení vládního týmu, což by v této době byla zásadní chyba, která by měla obrovské dopady, především na nás občany. Vážně jsme nevytvořením Ústředního krizového štábu ztratili cenný čas? Pojďme se podívat do zákona, co jsme opravdu zmeškali.
Zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení v § 4 stanoví:
„(1) Vláda při zajišťování připravenosti České republiky na krizové situace, při jejich řešení nebo k ochraně kritické infrastruktury
a) ukládá úkoly ostatním orgánům krizového řízení, řídí a kontroluje jejich činnost,
b) určuje ministerstvo nebo jiný ústřední správní úřad pro koordinaci přípravy na řešení konkrétní krizové situace v případě, kdy příslušnost ke koordinující funkci nevyplývá z působností stanovených ve zvláštním právním předpisu,7)
c) zřizuje Ústřední krizový štáb jako svůj pracovní orgán k řešení krizových situací,
d) stanoví průřezová a odvětvová kritéria pro určení prvku kritické infrastruktury,
e) rozhoduje na základě seznamu předloženého Ministerstvem vnitra o prvcích kritické infrastruktury a prvcích evropské kritické infrastruktury, jejichž provozovatelem je organizační složka státu.
(2) Vláda při přípravě na krizové situace a při jejich řešení projednává s Českou národní bankou opatření, která se týkají působnosti této banky.“
Světe div se, zákon neříká, že předsedou Ústředního krizového štábu je ministr vnitra, nýbrž je stanoveno, že všechna rozhodnutí vydává vláda a ÚKŠ je pracovním orgánem, který realizuje jednotlivá opatření. Vláda hned od začátku března intenzivně řešila koronavirovou krizi a opatření hned realizovala. Možná právě proto jsme na tom, ve srovnání s většinou evropských zemí, podstatně lépe. Skutečnost, že v té době byl nejvíce vidět předseda vlády je pravda. A to je zřejmě počátek celého problému. Žárlivost a snaha ČSSD přiživit se na tématu udělala své. Zde je však třeba dodat, že je to pan premiér kdo nese za případný neúspěch největší politickou odpovědnost.
Ministr vnitra Jan Hamáček měl nejsilnější chvilku někdy v polovině minulého týdne, kdy na tiskové konferenci vlády obyčejnými a pravdivými slovy vyzýval občany, aby skutečně dodržovaly jednotlivá opatření, protože jde především o jejich blízké, kteří mohou být postižení koronavirem.
Nemohu si pomoci, ale nedělní vyjádření pana ministra k dodávkám ochranných prostředků z Číny, již byly vlastně „skokem na špek“ Václava Moravce, který Jana Hamáčka vychvaloval za jejich zajištění. Pan ministr si užíval své chvíle slávy a heroicky popisoval, jak vzal dodávky na sebe a „šel do toho“. Svůj proslov zakončil následujícími větami: „Pokud někdo ví, kdo mi jednou týdně dodá (velkokapacitní dopravní letoun) Ruslan plný ochranných obleků, tak sem s ním. Ale ta Čína je jedinou zemí, která to dodává v takovýchto objemech. Já jsem přesvědčen, že Česká republika, jak na tom byla špatně na začátku, tak nakonec bude patřit k nejlépe vybaveným zemím v Evropě,“
Zkrátka nový hrdina, který se v krizové situaci pustil do kolegy ve vládě ve věci špatné distribuce ochranných prostředků. Myslím si, že moderátor celé promyšlené akce dosáhl toho, co chtěl. Vrazit další klínek mezi členy vlády, a to v době, kdy je to nejméně vhodné.
Pan ministr Hamáček mu na to trapně skočil, byl neloajální k vládě, ale především, dle mého názoru, nebyl dovoz prostředků z Číny tak úplně jeho zásluhou. Vzhledem k významnému zhoršení vztahů s Čínou, kterou způsobili „experti“ na naši zahraniční politiku primátor Zdeněk Hřib a starosta Pavel Novotný, musely cestu urovnat zcela jiné síly než je pan ministr. Dovedu si představit, že se na věci podílel pan prezident, pan Jaroslav Tvrdík, možná ministr zahraničí, či Petr Kellner. Pan ministr Hamáček se potom k tomu dostal třeba tak, že byl určen k přihlášení se k dodávce.
Velmi mě překvapilo, že v době, kdy řešíme skutečně velmi vážnou krizi, kterou ani moje generace nezažila, i když rok 1968 byl také šok, se snaží některé síly využít krizi ke změně politických vah. Je to možná tím, že dílem vlády a možná i určité „kliky“, jsme na tom ještě relativně slušně a někteří aktéři jsou přesvědčeni, že se jich problém netýká. Boží mlýny……

08. 03.

Koronavirus, migrace, válka v Sýrii.

Václav Krása Přečteno 2147 krát Přidat komentář

Tři události, které na první pohled nemají nic společného, ale mohou se propojit a vystavit Evropu, a i naši zemi, multiplikačnímu efektu, který může mít výrazný dopad nejen na ekonomiku státu, ale také na celou společnost. Je otázkou, nakolik jsme připraveni obstát v této zkoušce, která nemusí být jedinou. Ti, kdo vnímají aktuální dění ve společnosti, musí cítit, že „dobře už bylo“.
Je zřejmé, že nás čeká dlouhé období spojené se zvládnutím epidemie COVID – 19, která je na počátku a bude možná trvat několik měsíců, nebo se bude cyklicky vracet tak, jako se pravidelně vrací chřipka. Velké nebezpečí může znamenat případná mutace viru. Ukazuje se, že globalizovaná společnost je velmi zranitelná. Naše bohorovnost, že se nám – vyspělým státům – nemůže nic stát, dostala tvrdý direct. (spíš bych napsala „ránu“, direct je smíš určené směřování, příkaz)
Dnes se ukazuje, že globalizace vede ke snadné zranitelnosti jednotlivých států a jejich nepřipravenosti na krizové situace. Nejen, že nemáme zásoby potravin či léků, ale nemáme ani kapacity k jejich výrobě. Během třiceti let jsme zcela zlikvidovali potravinovou soběstačnost. Když předseda Státních hmotných rezerv prohlásil, že zásoby potravin máme na 1,3 dne, tak se nelze divit občanům, že se v nich probudil sebezáchovný pud a začali skupovat zboží a dělat si zásoby. Je to zcela přirozené chování s cílem /snaha zachránit se. Spoléhat na stát a solidaritu je ošidné. Jediné co může stát dělat, je snažit se zabránit tomu, aby různí překupníci neprodávali zboží za přemrštěné ceny a případně je za to tvrdě trestat. Jsou to tzv. „keťasové“, kteří byli za války popravováni. Pisálci, kteří se těmto lidem vysmívají, mají možná větší zásoby, protože měli informace a tak se připravili. Nedostatek nepostihne bohaté, ale hlavně ty chudé.
Velmi problematická může být dostupnost léků. Jedna třetina léků se vyrábí v Číně a v Indii. Globální farmaceutické firmy, ve snaze maximalizovat svůj zisk, převedly postupně hlavní část výroby do zemí s levnou pracovní sílou. Nyní, kdy se výrobní kapacity v důsledku epidemie zastavují, můžeme očekávat nedostatek některých druhů léků. Jak nám bylo sděleno na pacientské radě, nejen v naší zemi, ale ani v Evropě nejsou kapacity k náhradě těchto výpadků. Je nesporné, že by Vláda měla udělat inventarizaci, jak se projeví výpadek výroby léků na Českou republiku.
Dalším vážným problémem je začínající druhá migrační vlna. Vypadá to, jakoby turecký prezident Erdogan chtěl využít současného oslabení Evropy a její soustředění se na boj s epidemií a s podporou další migrační vlny dosáhnout výrazného oslabení evropských zemí. Pro toto tvrzení svědčí jasná podpora Turecka k pohybu tisíce migrantů k řeckým hranicím. Je možné, že rozhoření bojů na syrsko – turecké hranici, je snahou zvednout Syřany k cestě do Evropy přes Středozemní moře. Je to fabulace, ale………… Erdogan se rozhodl Evropu vydírat a je mu jedno, jaké prostředky použije a kolik migrantů cestou zemře. Odpovědnými bude činit Řecko a další státy EU.
K němu se přidávají aktivisté, kteří si hrají na ochránce všech možných práv. Tvrzení, že Řecko nedodržuje mezinárodní smlouvy o uprchlících je v kontextu aktuální situace, kterou zapříčinilo Turecko, úplně nesmyslné. Řecko má na výběr, buď se mu, ve spolupráci s dalšími zeměmi, podaří zastavit migrační vlnu, nebo v zemi vypukne anarchie a boj každého proti každému.
Současná krize relativizuje tvrzení, že EU je tou kotvou, na kterou se můžeme spolehnout a bez níž bychom téměř nemohli existovat. Každý stát si řeší epidemii podle svých možností. Omezuje se cestování mezi zeměmi, státy přijímají autonomní rozhodnutí bez ohledu na ostatní. Je to logické, protože v každé zemi jsou jiné podmínky. Dokonce se ukazuje, že v této krizi je na překážku i „Schengen“. My můžeme donutit naše občany, kteří se vrátí z rizikových zemí k izolaci, ale nemůžeme zabránit italským turistům v procházkách Prahou.
Obdobně je to i s migrační vlnou. Řešení je především na Řecku, i když EU se konečně trochu pohnula a podporuje Řecko při zastavení migrace. Nakolik je to však opravdové, nelze odhadnout. Vyjádření německé kancléřky bylo velmi opatrné a ona je ve skutečnosti šéfkou EU.
Epidemie a migrační vlna jsou na počátku a nelze odhadnout jejich další vývoj, přesto se domnívám, že už dnes bychom si měli uvědomit veškeré konsekvence a nápovědy, které nám současné krize dávají a začít usilovně pracovat na změně. Především musíme mentálně pochopit, že se musíme spoléhat jen sami na sebe a pokud nám někdo ze sousedů pomůže, buďme za to vděční.
Měli bychom alespoň částečně zajistit potravinovou soběstačnost. Je nesmysl dotovat biopaliva nebo udržování krajiny. Musíme dotovat výrobu potraviny, aby byly cenově konkurenceschopné a stát by měl část nadprodukce vykupovat k zajištění potravinové bezpečnosti. Dnes pomalu zapomínáme, že vstup do EU znamenal přijmout kvóty všeho možného. Přišli jsme tak o naše cukrovarnictví a další a další. Je nezbytné podpořit některé výroby strategických věcí, především léků a zdravotnických prostředků. My jsme vždy papežštější než papež a tak na rozdíl od jiných zemí zpravidla dodržujeme pravidla více než ti druzí. My, jsme si např. v době komunismu zcela zlikvidovali soukromé hospodaření na rozdíl od našich sousedů. Měli bychom se poučit a chovat se pragmaticky, jako ostatní.
Závažnou otázkou je obrana vlastního území. Už léta budujeme pouze expediční sbory, ale vůbec nebudujeme armádu k obraně našeho území. To je zásadní problém. Spoléhání se jen na NATO nepovažuji za dostatečné. Teď jsou ve sporu dvě členské země NATO – Řecko a Turecko. Když Řecko neubrání hranici, co bude? Co udělá NATO? Nic. Každý stát si bude muset chránit svoje území sám! Proto bychom měli vše udělat k tomu, abychom byli alespoň trochu připraveni. Náš expediční sbor v Afghánistánu chrání americkou základnu a přitom největší počet emigrantů tvoří Afghánci. Jaký to má smysl? Kdo bude chránit naše území před Afghánci v Evropě?

01. 03.

Více svobody.

Václav Krása Přečteno 1254 krát Přidat komentář

Dne 12. února podali pan poslanec Václav Klaus a paní poslankyně Zuzana Majerová Zahradníková návrh zákona, kterým se mění zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, tisk 754.

I přes složitý název návrhu zákona se jedná o jednoduchou novelu, která má umožnit větší rozhodovací svobodu občanů s penězi, které si vydělají. Poslanci navrhují zavést dobrovolnou možnost přispívat ke starobním nebo invalidním důchodům osobám blízkým. To znamená např. rodičům, prarodičům, sourozencům a dalším. Smyslem je zlepšit úroveň důchodů příbuzným s tím, že nedojde ke zvýšení daňové zátěže osob, které budou dobrovolně přispívat k důchodům výše uvedených lidí. Proto se současně navrhuje, aby zaplacená částka byla odečitatelnou položkou od daní poplatníka. Takový zákon v naší legislativě zatím není, který umožňuje, aby si občan mohl sám rozhodovat, zda zaplatí ze svých příjmů daň státu, nebo je poskytne osobě blízké.

Navržená varianta řešení je forma jistého druhu daňové asignace – přesměrování části příjmů poplatníka daně na jiný účel. Daňová asignace dává smysl jen vůči osobám blízkým pobírajících starobní nebo invalidní důchod. Návrh zákona zcela nenásilně a pro občany velmi přijatelně, zapojuje daně do důchodového systému. To je významný prvek předkládaného zákona, protože v dlouhodobé perspektivě je velmi pravděpodobné, že bude nutné zapojit do důchodového systému také daňové příjmy. Návrh tak činí nenásilně a za aktivní spolupráce občanů.

Důležitou otázkou bylo, jakou výši daňové asignace zvolit? Příspěvek musí být limitován, aby nedošlo k výraznému snížení daňových příjmů. Současný daňový systém není připraven na rozsáhlou změnu a zachování rozpočtové stability patří k odpovědnosti poslanců při podávání návrhů zákonů. Proto předkladatelé zákona navrhují stanovit maximální výši příspěvku pro osobu blízkou ve výši 1 % hrubé mzdy. Tento krok by znamenal asi o 3 % nižší výběr daní od fyzických osob, což je v únosné míře.

Konkrétní provedení daňové asignace ve prospěch osoby blízké je navrženo tak, aby bylo prokazatelné a nemohlo docházet k daňovým únikům. Plátce příspěvku na starobní nebo invalidní důchod oznámí stanovenou formou České správě sociálního zabezpečení (dále ČSSZ), že bude přispívat na důchod konkrétní osobě, a to prostřednictvím odvodu na svůj účet důchodového pojištění vedený u ČSSZ. Česká správa soc. pojištění potom pošle na příslušný bankovní účet asignovanou částku osobě, které je přispíváno k důchodu. Odpadá problém OSVČ a podnikajících osob, protože ty by pouze oznámily ČSSZ, jakou částku se rozhodly odvádět na bankovní účet osoby blízké, přičemž je zachováno 1 % z příjmů. ČSSZ vystaví roční potvrzení o výši zaplacené částky osobě blízké. Plátce daně z příjmů použije potvrzení ČSSZ při ročním daňovém přiznání, jako doklad k uznání slevy na dani z příjmů. Vše je průkazné, dojde ke zvýšení důchodu osoby blízké, aniž by došlo ke zvýšení daňového zatížení plátce.

Je třeba zdůraznit, že velkým plusem předkládaného návrhu zákona je psychologická podpora mezigenerační solidarity rodin, ale také určité pro populační opatření, protože čím více budou mít rodiny dětí, tím více mohou přispívat osobám blízkým k jejich důchodům. Předkládaný návrh má velmi důležitý aspekt v upevňování mezigenerační solidarity a upevňování rodinných vazeb širších rodin, které si mohou pomáhat. Věřím, že Parlament tento návrh podpoří.

02. 02.

Opravdu potřebujeme důchodovou reformu?

Václav Krása Přečteno 2580 krát Přidat komentář

V nedělním diskusním pořadu Václava Moravce se diskutovalo o důchodové reformě, a to v kontextu výsledků důchodové komise, která pracuje na MPSV. Hosty byli ministryně financí Alena Schillerová, předsedkyně Národní rozpočtové rady Eva Zamrazilová a hlavní ekonom společnosti Deloitte David Marek. Debata byla velmi zajímavá, ale nijak objevná. Všichni neustále tvrdí, jak je nutná důchodová reforma, ale nikdo neřekne, co si pod tím přestavuje. Myslím si, že politici, ale i odborníci se trumfují, kdo hlasitěji řekne, že potřebujeme penzijní reformu, ale tím to končí. Osobně jsem přesvědčen, že základní reformu jsme provedli v roce 1995, kdy byl přijat zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Ten má v sobě zabudované regulační mechanismy a záleží jen na politické vůli, aby byly použity.

Náš průběžný penzijní systém (PAYG - Pay As You Go) vychází z toho principu, že ekonomicky aktivní jednotlivci (tj. zaměstnanci a OSVČ) přispívají průběžně do penzijního systému a tyto platby jsou ihned použity k vyplácení penzí. Jednoduše řečeno, peníze vybrané každý měsíc na důchodovém pojištění jsou ihned vypláceny v penzích. V současnosti funguje důchodový systém velmi efektivně a dá se předpokládat, že i v budoucnosti bude možné tento systém efektivně řídit (i za předpokládaného velmi nepříznivého demografického vývoje). Stabilita PAYG je dána třemi parametry (pokud pominu možnosti vnitřních úprava systému – např. náhradní a vyloučené doby, potřebná doba pojištění a další).

Prvním faktorem je náhradový poměr (je to poměr průměrného starobního důchodu k průměrné hrubé popřípadě čisté mzdě). Tento náhradový poměr by neměl, při použití hrubé mzdy, ani v budoucnosti klesnout pod 40%. V roce 2019 byl cca 39.7% (cca 34 000 Kč, cca 13 500 Kč).

Druhým faktorem je počet důchodců v systému. Tento počet je především dán věkem odchodu do důchodu. Pokud bude mít vláda odvahu, tak není problém zvyšovat věk odchodu do důchodu i po roce 2030 takovým tempem, aby počet důchodců příliš nerostl. Několik posledních let počet důchodců fakticky stagnuje na cca 2 900 000 (věk funguje velmi efektivně, i když v menší míře také funguje snižování počtu pozůstalostních důchodů a stagnace počtu invalidních důchodů).

Třetím faktorem je výše pojistného (celkových příjmů důchodového pojištění, část příjmů může být v budoucnosti tvořena i daněmi). V roce 2019 byl přebytek na důchodovém účtu 22,5 mld. Kč (494 mld Kč, 471,5 mld. Kč). Náklady na PAYG tvořily v roce 2019 cca 8,4% HDP (471,5 mld. Kč, cca 5 600 mld. Kč HDP), což je pod průměrem EU (cca 9,5% HDP), ale je třeba dodat, že ve mnoha zemích se z důchodů platí daně. V takovém případě je poměr výdajů na důchody vůči HDP srovnatelný.

Před několika týdny uveřejnila ministryně Jana Maláčová první výsledky činnosti Důchodové komise a představila hrubé rysy reformy. Předně je třeba konstatovat, že návrh MPSV je velmi nejasný. Z údajů, které byly k návrhu zveřejněny, není možné provést seriózní analýzu. Z tohoto důvodu se budu zabývat jen tím „nejradikálnějším“ návrhem (tzv. spravedlivá varianta).

Základní myšlenou je zavedení 0. pilíře (první část důchodu). Podle dostupných informací by tento pilíř měl nahradit stávající základní výměru důchodu, měl by být shodný pro všechny důchodce (pokud dosáhnou důchodového věku a budou mít potřebnou dobu pojištění) a měl by být financovaný z daní.

Druhou část důchodu by zajišťoval I. pilíř, který by měl obdobnou konstrukci jako stávající procentní výměra důchodu. Snad by tato část důchodu měla být ekvivalentnější (nejsou k tomu žádné další informace), než stávající procentní výměra důchodu a měla by být doplněna oceněním péče o děti.

Pokud navrhovatel opravdu počítá s tím, že 0. pilíř (základní důchod) bude ve výši 30% průměrné hrubé mzdy, tak v roce 2019 by to bylo cca 10 200 Kč. Náklady na tento pilíř by v roce 2019 činily cca 200 mld. Kč. Jinými slovy pokud by navrhovatel opravdu chtěl mít 0. pilíř ve výši 30% průměrné hrubé mzdy, tak by v roce 2019 tento pilíř zdražil důchodový systém minimálně o 200 mld. Kč a důchody by činily 11,9% HDP.

K určitému zvýšení nákladů by došlo také u procentní výměry důchodu, která by měla být u žen zvýšena o 500 Kč měsíčně za každé narozené dítě, což považuji za správné rozhodnutí. Pokud u stávajících důchodkyň předpokládáme úhrnnou plodnost ve výši 2,0 (každá důchodkyně porodila v průměru dvě děti), tak by se náklady v roce 2019 dostaly na cca 17,5 mld. Kč. V roce 2019 bylo v průměru cca 1 455 000 starobních důchodkyň. Došlo by tedy k dalšímu zvýšení nákladů o 0,3 HDP na celkových 12,2% HDP.

Je velmi složité hodnosti předkládaný materiál, který ani nedosahuje úrovně solidního ideového záměru. Je nezbytné zdůraznit, že z výše uvedených výpočtů jednoznačně vyplývá, že předkládaný návrh je finančně neudržitelný. Pokud ovšem předkladatel nezamýšlel pouze to, že minimální důchod (součet 0. pilíře a I. pilíře) by nesměl klesnout pod 30% průměrné hrubé mzdy (předkládaný materiál však tuto interpretaci dle mého názoru vylučuje).

Dále je nezbytné zdůraznit, že navrhovaná „reforma“ nerespektuje nález Ústavního soudu z 23. března 2010. Tento nález shledal ustanovení § 15 zákona č. 155 / 1995 Sb., o důchodovém pojištění, zakotvující tzv. redukční hranice za protiústavní, neboť ve svých důsledcích a v kombinaci s ostatními parametry a stávající konstrukcí důchodového systému negarantuje dostatečné ústavně zaručené právo na přiměření hmotné zabezpečení dle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a vede k neakceptovatelné nerovnosti mezi různými skupinami pojištěnců.

Pokud by v roce 2019 byla provedena navrhovaná změna důchodů (zaveden 0. pilíř a realizováno zvýhodnění za narozené dítě), tak by náklady na starobní důchody byly ve výši cca 608,5 mld. Kč, což představuje 10,9% HDP a je výrazně nad průměrem EU (cca 8,5% HDP, již zdaněných důchodů).

Jsem přesvědčen o tom, že navrhovaná změna starobních důchodů, která výrazným způsobem zvyšuje solidaritu (snižuje ekvivalenci) v důchodovém systému (navrhuje bezprecedentní zvýšení solidární, tedy pro všechny stejné části důchodu) je protiústavní. Domnívám se, že navrhovaná změna starobních důchodů je zcela mimo střízlivé uvažování a možnost realizace.

Především, nemám rád strašení, co bude za třicet nebo čtyřicet let. Myslím si, že na tak dlouhou dobu nelze predikovat téměř nic. Když se v roce 1995 schvaloval zákon o důchodovém pojištění, měli jsme již dnes být v hlubokém deficitu a skutečnost je jiná. Nelze odhadnout produktivitu práce, která se může, zavedením moderních technologií mnohonásobně zvýšit. Nelze ani odhadnout populační vývoj. Může dojít k opačnému trendu, kdy rodiny budou preferovat větší počet dětí apod. To je tolik neznámých, že všechny odhady odborníků mi připadají, jako věštění z křišťálové koule.

Vláda se rozhodla uzavřít diskusi o možnosti dalšího prodlužování věku odchodu do důchodu. Považuji to za chybu a je jisté, že další politická reprezentace bude muset k tomuto kroku přistoupit. Vedou k tomu nejméně dva důvody. Především je nezbytné udržet přibližně stejný počet důchodců a také bychom měli dodržet model, že v důchodu bychom měli prožít jednu čtvrtinu života.

Lze souhlasit s názorem, že je nezbytné motivovat občany k dlouhodobému spoření na stáří. Je zajímavé, že tzv. III. pilíř důchodového systému není v předkládaném návrhu MPSV ČR prakticky zmíněn, přičemž to je dobrý nástroj k motivaci občanů pro dlouhodobé odkládání spotřeby. Možná by stálo za zamyšlení, jak by se mohl tento motivační pilíř ještě více ze strany státu podpořit a hlavně musí mít vysokou garanci státu. Nesouhlasím však s komerčními pojišťovacími důchodovými fondy, které by stát nějakým způsobem podporoval. Tady mám na mysli tzv. II. pilíř Nečasovi vlády, protože při jakékoliv ekonomické krizi jsou prvními, které krachují.

Nejlepší důchodovou reformou je větší počet dětí. Žádné přerozdělování financí z jedné hromádky na druhou nezajistí slušnou úroveň příjmů pro lidi v důchodu. Jedinou reformou je motivovat ekonomicky činné občany k odkládání části finančních prostředků, udržet přibližně stejný počet lidí pobírající důchody a podporovat rodiny, aby měly více dětí.

19. 01.

Malé zamyšlení nad tragédií ve Vejprtech.

Václav Krása Přečteno 4832 krát Přidat komentář

Mnoho občanů zasáhla nedělní tragická událost. Při požáru v Domově pro zdravotně postižené občany zemřelo dnes ráno ve Vejprtech osm lidí. Další lidé jsou zraněni. Podařilo se zachránit celkem třicet klientů s mentálním postižením. Příčina požáru není dosud známá.

Požár ve Vejprtech je hodně podobný požáru v Ústavu sociální péče v Měděnci, který se odehrál v nočních hodinách z prvního na druhý listopad roku 1984. Šlo o tragickou událost, při níž vyhořel zdejší Ústav sociální péče, ve kterém zahynulo 26 chovanek a několik dalších utrpělo zranění. Tato událost se později stala námětem filmu „Requiem pro panenku“.

K výše uvedeným případům lze ještě přiřadit požár, ke kterému došlo 10. prosince v loňském roce, v Krásné Lípě v dřevěné části ubytovny CENTRUM N v ulici Svojsíkova stezka, v části Dubice. Ve staré budově žilo přes třicet převážně sociálně slabých spoluobčanů. Bylo evakuováno celkem 32 osob, z toho 12 lidí ze zasažené budovy a 20 osob ze sousedního objektu. V tomto případě naštěstí nebyli žádní zemřelí.

Jsou to velmi podobné tragické příběhy, protože se jedná o lidi, kteří jsou odkázáni na pomoc a mnohdy zcela závislí na péči. Požáry byly v objektech, které jsou svojí stavební dispozicí značně nevhodné. Ve všech případech se jedná o starší budovy, které nebyly původně určeny pro pobytové sociální služby. To znamená, že neměly potřebnou infrastrukturu k předcházení takovým tragickým událostem. I přes částečnou modernizaci zařízení ve Vejprtech nemá evakuační výtah, požární čidla ve všech prostorách apod.

Každá tragická událost v takových zařízeních je komplikovaná, velmi specifická, vyžadující od záchranných složek mimořádný a vždy asi jedinečný postup. Lidé se zdravotním postižením jakéhokoliv druhu zpravidla nedokážou sami opustit nebezpečný prostor, jsou dezorientování a musí být jednotlivé evakuováni. To se ukázalo i v tragédii v Domově ve Vejprtech. Bohužel je třeba říci, že v takto nevhodných budovách je stále mnoho pobytových sociálních zařízení. Zvláště ta zařízení, která jsou uzavřena, protože klienti mají takové zdravotní postižení, že nejsou schopni se vůbec orientovat, kde se nacházejí, jsou ve velkém nebezpečí a jejich zřizovatelé by měli dbát především na instalaci takových technických protipožárních opatření, která by minimalizovala podobné tragédie.

V dnešních zprávách o tragédii ve Vejprtech také zaznělo, že chybí deset pracovníků. To je velká bolest sociálních služeb obecně. Nedostatek finančních prostředků, špatně placení zaměstnanci a hlavně nedostatečné investiční prostředky na důkladnou rekonstrukci objektů nezaručují ani do budoucna, že k takové tragédii opakovaně nedojde.

Samozřejmě se nabízí otázka, zda je nutné, aby lidé se zdravotním postižením, senioři a další sociálně slabí žili ve velkých sociálních zařízeních. Všechny strategie sociálního začleňování, které rostou jak houby po dešti, hovoří o tom, že se mají rozvíjet terénní sociální služby a péče má být poskytována v přirozeném sociálním prostředí těchto lidí, a to buď v malých komunitách, nebo ve svých domácnostech. Jenže sledujeme zcela opačný trend. Každý rok přibývá asi 2000 nových lůžek. Jejich výstavba stojí asi tři miliardy korun a jejich provoz je značně drahý. Je potřeba také dodat, že čím větší pobytová zařízení sociálních služeb, tím větší nebezpečí podobných tragédií.

Tragická událost ve Vejprtech by nám měla být mementem, abychom urychleně začali realizovat všechny krásné plány, jak změnit naší sociální politiku v této oblasti.

13. 01.

Co s ombudsmanem?

Václav Krása Přečteno 3320 krát Přidat komentář

V nedělních otázkách Václava Moravce byl sice krátký, ale zajímavý duel současné veřejné ochránkyně práv Anny Šabatové s jejím předchůdcem panem Pavlem Varvařovským. Na tomto duelu se ukázalo, že funkci ombudsmana lze pojímat velmi odlišně.
Pavel Varvařovský uvedl jako jeden z příkladů rozdílného přístupu počet zaměstnanců v rámci Úřadu. Sdělil, že když on sám dobrovolně končil ve funkci ombudsmana, pracovalo v Úřadu veřejného ochránce 60 právníků. Dnes, za současné „ochránkyně“, pracuje v Úřadu již 120 právníků a musela se přistavit nová budova. Poměr však nezůstal zachován, protože počty podání, které Úřad vyřizuje, nejen že nestouply, ale naopak se snížily.
Dvojnásobný nárůst zaměstnanců Úřadu je dát tím, že se paní Šabatová rozhodla zařadit do činnosti úřadu monitorování všech možných práv a zasahování do všech možných záležitostí. Známé je například její angažování v kauze tzv. „studentky“ ze Somálska, kdy paní Šabatová, a podotýkám, že zcela mimo svojí kompetenci, vyvolala kauzu, která vedla téměř k uvěznění ředitelky Zdravotnické školy Ruská. Hon, který paní Šabatová vyvolala proti paní ředitelce, která se ničím neprovinila, je ukázkou jakou moc drží ombudsman ve svých rukách.
Paní ombudsmance se také podařilo, za pomoci bývalého ministra pro lidská práva Jiřího Dienstbiera, aby monitorovala plnění Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením. Snaží se, aby vznikl tzv. „dětský ombudsman“, který by byl samozřejmě součástí Úřadu. Usiluje, aby měla kompetenci posuzovat zamítnutí udělení českého občanství, když tajné služby udělení zamítnou. Stále a stále se snaží zvyšovat pravomoci Úřadu. A právě na tyto skutečnosti upozornil její předchůdce, pan Varvařovský.
Nesmíme zapomínat, že základním posláním Úřadu ombudsmana je ochrana občana před šikanou, arogancí a nesprávným postupem veřejných institucí. Jeho posláním není budovat super instituci, která může vstupovat do všech záležitostí. Taková instituce se může, především v době, kdy dochází k hyperinflaci lidských práv, stát velmi nebezpečnou v čele s neodvolatelným ombudsmanem, stojícím mimo velební systém.
Právě tato snaha paní Šabatové o super úřad způsobila, že řada politiků si uvědomuje nebezpečnost instituce, kdy po šest let není možné změnit obsazení Úřadu. Pro vznik veřejného ochránce práv jsem v roce 1999 hlasoval, ale pamatuji si velmi dobře, že nikoho tehdy nenapadlo, že bude tato myšlenka zneužita k prosazování gender politiky, multikuturalismu apod. A tyto tendence jsou dnes z kroků paní Anny Šabatové vidět stále více a více. Proto je dobře, že její mandát končí a poslanci by měli velmi zvažovat, koho do této odpovědné funkce zvolí.
Jsem také přesvědčený, že po dvaceti letech Úřadu veřejného ochránce práv by bylo dobré položit si otázku, zda vůbec, případně za jakých podmínek potřebujeme tuto instituci. Ochranu základních lidských práv mají za povinnost jednotlivá ministerstva, máme tzv. antidiskriminační zákon, při vládě existuje zmocněnec pro lidská práva, a pokud úřady porušují zákony ve vztahu k občanovi, má občan možnost se bránit soudní cestou, i když uznávám, že je to cesta velmi pomalá
V každém případě, po příštích volbách do Poslanecké sněmovny, musí začít diskuse o účelnosti instituce ombudsmana a jeho pravomocí.

04. 01.

Konejme tak, abychom se na konci roku nemuseli stydět.

Václav Krása Přečteno 3444 krát Přidat komentář

Stalo se již tradicí, že na sklonku jednoho roku a počátku roku nadcházejícího bilancujeme a odhadujeme, co nás čeká v dalším období. Nejprve je však třeba si připomenout, že dělení dějin na roky je lidský vynález, protože události se dějí bez ohledu na naše vnímání času. Je to naše pomůcka, abychom se dokázali orientovat v jednotlivých dějích. Je nepochybné, že hrozby z roku 2019 se nijak nezmenší tím, že se změní číslice letopočtu, ba naopak, následným vývojem mohou být prohloubeny a zvýrazněny.
Jednou ze zásadních hrozeb, i přes varování některých vědců, umělců, politiků či novinářů před islamofobií, je pokračující imigrace z islámských zemí a pronikání islámu do Evropy. Nejlépe lze tento problém ilustrovat na situaci ve Francii.
Gatestone Institute v New Yorku je think-tank, který si klade za cíl informovat veřejnost především o tom, co před ní mainstreamová média tají. Autorem následujícího textu, který vyšel 1. prosince 2019 v anglickém originále, je Guy Millière, profesor Pařížské univerzity a autor 27 knih o Francii a Evropě. Pro českou verzi Gatestone Institute text přeložil René David a Parlamentní listy.cz jej publikovaly v plném znění následovně: „V Paříži se 28. září 2019 konal „Sjezd pravice“ organizovaný Marion Marechal, bývalou poslankyní parlamentu a nyní ředitelkou Francouzského institutu sociálních, ekonomických a politických věd. Cílem tohoto sjezdu bylo sjednocení francouzské pravicové politické scény. V klíčovém projevu novinář Éric Zemmour nevybíravě kritizoval islám a islamizaci Francie. Popsal francouzské „no-go zóny“ (Zones Urbaines Sensibles; citlivé městské zóny) jako „cizí enklávy“ na francouzském území a popsal proces „kolonizace“ i vzrůstající přítomnost muslimů ve Francii, kteří se neintegrují.
Zemmourův proslov byl vysílán živě v televizi LCI. Novináři ostatních televizních kanálů LCI okamžitě obvinili, že přispívá k „nenávistné propagandě“. Někteří požadovali, aby byla LCI odebrána vysílací licence. LCI selhala ve svém poslání, ztratila kontrolu nad svým programem, a musí být proto exemplárně potrestána.
Francouzská vláda na Zemmoura oficiálně podala trestní oznámení za „veřejné urážky“ a „podněcování k diskriminaci, nenávisti a násilí“. Ten, kdo je ve Francii obviněn z „podněcování k diskriminaci, nenávisti a násilí“, může být odsouzen až na jeden rok do vězení a k pokutě 45 tisíc eur.
Zemmourův projev popisuje situaci, které se již věnovala řada publicistů. Politolog Jerome Fourquet ve své poslední knize Francouzské souostroví (L’Archipel français) poukazuje na to, že dnešní Francie je zemí, ve které muslimové a nemuslimové žijí v oddělených, „navzájem nepřátelských“ společenstvích. Fourquet také zdůrazňuje, že rostoucí počet muslimů žijících ve Francii chce žít podle práva šaría a považuje právo šaría za nadřazené francouzským zákonům. Fourquet poznamenává, že 26 procent francouzských muslimů narozených ve Francii chce žít výhradně podle práva šaría; u francouzských muslimů narozených v zahraničí toto číslo stoupá na 46 procent. Zemmour jenom dodal, že to, co probíhá, je „kolonizace“.“ Konec citace.
Svoboda slova a diskuse o ožehavých společenských jevech je svazována zákony, „etickými kodexy“, vnitřní autocenzurou, převažujícím názorem mainstreamu tak, že jakýkoli názor odlišný od sdílené oficiální doktríny je považován za nebezpečný, nepřijatelný a má dalekosáhlé následky pro jejich nositele. Cíl je jasný. Potlačit částečně odlišné, či zcela opačné názory. Je nesporné, že Francie, společně s Velkou Británií, jsou nejvíce ohrožené země islamismem. Představa, že tento problém se nás netýká, je však mylná. Dříve či později budeme vystaveni vlně přistěhovalectví, pokud se evropské země nebudou schopny domluvit na společném postupu při přílivu imigrantů, ale také na důsledném dodržování a vymáhání zákonů pro imigranty.
Druhou, neméně velkou hrozbou je klimalarmismus, který se stává ohrožující ideologií, jež může mít katastrofální hospodářské důsledky a zároveň i obrovské společenské dopady, protože vědomě vytváří generační spory. „Vy staří nám kazíte prostředí pro náš budoucí život, protože nesdílíte naši obavu ze změny klimatu.“ K této atmosféře významně přispívá mainstream, některé politické síly, ale především ti, kteří cítí možnost finančního prospěchu. Klimalarmisté šíří tvrzení, že všechny dosavadní energetické zdroje jsou špatné - je nutné je nahradit novými a dražšími, všechny spotřebiče jsou neekologické - je nezbytné je nahradit novými, ekologickými a samozřejmě dražšími. Občané to vše zaplatí!
Dovolím si citovat z reakce Daniela Kaisera v deníku Echo24, na slova pana prezidenta, že je klimatický kacíř. https://www.echo24.cz/a/S7bif/klimaticke-kacirstvi-kdo-vedle-zemana. Cituji: „Na prezidentův výpad proti převládajícímu politicko-vědeckému dogmatu (v tomto pořadí, nikoliv opačně, jak se nám trvale sugeruje) o antropogenním oteplování ihned spolehlivě zareagovali experti typu Michala Marka, ředitele Ústavu výzkumu globální změny AV ČR, nebo Pavla Kindlmanna z Ústavu pro životní prostředí na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Marek: „Klimatická změna je tady a stojí za ní člověk. Patří to k vědeckému poznání a zpochybňovat to považuji za krajně nezodpovědné.“ Kindlmann: „Ať se prezident zabývá tím, čemu rozumí, a nechá věci, „ve kterých je naprostým diletantem“. Daniel Kaiser dále dodává: „Arogance těchto lidí je neuvěřitelná. Možná by se dalo říct: klimatická změna je tady a stojí na ní existence mého ústavu a mé ředitelské funkce. Anebo: klimatu rozumím já, nikdo mi do toho nemá co mluvit. Ale pokud dosažení stavu uhlíkové neutrality, k němuž Českou republiku před dvěma týdny na summitu EU upsal premiér Babiš, bude republiku podle Babiše stát 675 miliard korun, a i kdyby to byla jen půlka té cifry, proč by do toho nesměl mluvit Zeman, který na rozdíl od Kindlmanna má 2,8 milionu hlasů z přímé volby?“
A dále novinář uvádí: „U nás je ta arogance zatím jen v latentním stavu, nedaleko odsud už vede k útoku na demokracii, jaký bychom si po roce 1989 nedovedli ve svobodném světě představit. Před týdnem Nejvyšší soud v nizozemském Haagu definitivně zamítl odvolání vlády proti rozsudku soudů nižší instance, že Nizozemsko do roku 2020 musí omezit emise skleníkových plynů oproti roku 1990 aspoň o 25 procent. Nizozemská vláda se zavázala k 17 procentům, nikoliv svým občanům, ale v Bruselu, a ekologistická organizace Urgenda se hned tou dobou, tedy před čtyřmi lety, rozhodla vládu popohnat. Právní zástupci vlády při odvolání výslovně argumentovali něčím tak donedávna samozřejmým, jako že soudy tu nejsou od toho, aby demokraticky zvoleným politikům předepisovaly, jakou mají dělat politiku. Teď premiér uznal, že mu nezbude nic jiného než se rozsudku Nejvyššího soudu podřídit. Bude stačit zavřít jednu uhelnou elektrárnu, rozhoupe se vláda skutečně k tomu, aby vykupováním a různou doprovodnou buzerací nutila nizozemské zemědělce omezovat živočišnou výrobu?!“ Konec citace.
Domyslíme-li toto sdělení do důsledků, znamená to, že občané nemají právo o ničem rozhodovat, protože rozhoduje skupina nevolených soudců, kteří vědí všechno nejlépe. Když sledujeme některá rozhodnutí soudů, tak zřejmě máme skutečný důvod mít se na pozoru. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci ředitelky Zdravotnické školy Ruská, lze směle přirovnat k rozhodnutí Nejvyššího soudu v Haagu.
Je nepochybné, že se klima na planetě mění, ale to se děje pořád. Země není mrtvá a statická, je živá a vně i uvnitř probíhá mnoho jevů, které se nutně musí odrazit minimálně ve vývoji klimatu. Otázkou je, zda mají lidé na těchto změnách nějaký podíl, případně jak velký, a to by mělo být předmětem zkoumání. Místo pragmatického uvažování, skutečných zjištění, máme nebezpečnou ideologii, která může zničit náš civilizovaný svět. Kam tato ideologie vede lze shlédnout na tomto odkazu: https://www.youtube.com/watch?v=g0CZuzZDGxg. Písničku „Moje babička je staré ekologické prase“, uvedla veřejnoprávní televize WRD, jako satiru. Po protestech ji musela stáhnout.
Vůbec netvrdím, že nemáme chránit přírodu a naše ovzduší. Na druhé straně by si mohl mainstream najít dostatek informací o rozhodujících faktorech, které s velkou pravděpodobností mají na změnu klimatu největší vliv. V roce 1958 NASA poprvé zpozorovala změny v oběžné dráze Země kolem Slunce a změny sklonu zemské osy. Tyto změny jsou odpovědné za to, co dnešní klimatologové nazývají oteplováním, nebo změnou klimatu, protože na některých místech dochází naopak k ochlazování. Jinak řečeno, planetu žádným způsobem ani formou nepřehřívají nebo neochlazují lidé tím, že jezdí v SUV, nebo jedí hovězí. NASA to však dosud neuvedla na pravou míru a rozhodla se tiše nečinně přihlížet tomu, jak se pseudo-liberálové a eko-alarmisté vzrušují nad světem, který kvůli nadměrnému množství dobytka či plastových brček nejpozději do 12 let s jistotou skončí. V roce 2000 zveřejnila NASA na své webové stránce Earth Observatory informace o teorii „Milankovičových cyklů“, prozrazujíc, že planeta se ve skutečnosti mění kvůli vnějším faktorům, které s lidskou činností absolutně nesouvisí. Je však záhadou, proč mainstream tuto informaci nevzal na vědomí a neustále nás bičuje ekologickou katastrofou.
Třetím nebezpečím, které ohrožuje naší civilizace je hypertrofování lidských práv. Možná, že tímto tématem řadu lidí překvapím, protože sám hájím práva lidí se zdravotním postižením. Jsem však přesvědčen, že i při obhajobě těchto práv je nezbytné udržet si zdraví rozum a vnímat realitu. Od doby, kdy jsem začal vnímat svět kolem sebe, jsem si stále více uvědomoval, že mám omezení, která mi neumožní být letcem, řidičem dálkové dopravy apod. Prostě jsem se s tím smířil. Tato „moje“ práva by asi šlo, při extrémních nákladech, naplnit, ale co z toho. Sám bych se necítil dobře, stal bych se předmětem posměchu a veřejnost by takové dodržování práv postupně odmítla.
Ztráta rozumu a soudnosti dnes chybí kvazi ochráncům lidských práv, když tvrdí, že je třeba respektovat práva x pohlaví, že stejnopohlavní páry mají právo na sňatek a mohou si pořídit děti, které budou vychovávat. Obdobně je to s genderovou politikou. Hypertrofování těchto práv se paradoxně děje na úkor práv dítěte. Úmluva OSN o právech dítěte stále uvádí, že dítě má právo znát otce a matku, nikoliv rodiče jedna a rodiče dva. Sobeckost dospělých vůči dětem je jedním z fenoménů těchto nabobtnalých práv. Jako ukázku těchto, z mého pohledu až nesmyslných idejí, které jsou lidem vtloukány do hlavy, lze ilustrovat na několika diplomových pracích Univerzity Karlovy.
„Současný život "superžen" po zániku primární rodiny“, Hanáková, Šárka (Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií, 2018) Datum obhajoby: 17. 9. 2018.
„Žárlivost u heterosexuálních a homosexuálních žen“, Hochová, Eva (Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií, 2019) Datum obhajoby: 13. 2. 2019.
„Souvislost mezi osobností majitele a behaviorálním profilem jeho kočky“, Žežulková, Denisa (Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií, 2019) Datum obhajoby: 30. 1. 2019
„Když muži tančí. Konstrukce maskulinity ze strany mužských aktérů pole dance“ Postránecká, Markéta (Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií, 2019) Datum obhajoby: 13. 2. 2019.
„Výskyt sexuálního obtěžování studujících na českých vysokých školách v roce 2018“, - porovnání s výzkumem z roku 2008 Dvořáková, Dominika (Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií, 2019) Datum obhajoby: 13. 2. 2019.
„Strategie seznamování homosexuálních mužů“, Jakešová, Eva (Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií, 2019) Datum obhajoby: 13. 2. 2019.
„Konstrukce otcovství v předporodních kurzech pro heterosexuální páry“, Janoštíková, Markéta (Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií, 2019) Datum obhajoby: 14. 2. 2019
„Reflexe fenoménu sexuálního obtěžování českými herečkami v kontextu kampaně MeToo“, případová studie, Kozáková, Aneta (Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií, 2019).
„Legitimizace veganství v přátelském vztahu“, Kosková, Kateřina (Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií, 2019).
„Sexuální reakce žen na nahé mužské postavy v různých stadiích vzrušení“, Čiženková, Alena (Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií, 2018) Datum obhajoby: 13. 9. 2018.

Je to jen malá ukázka diplomových prací za poslední dva roky. Každý si může tyto práce najít na webových stránkách. Dovede si někdo racionálně představit, co budou tito studenti, respektive studentky v budoucnu dělat? Jen doufám, že se přihlásí do výběrových řízení na místa ve státní správě a na svoje studentská poblouznění zapomenou. Pokud ne, Bůh s námi.

A jak tedy dál? Doufat a věřit, že většina lidí si zachová zdravý rozum a nepodlehne tlaku, který je na ně vyvíjen různými lidskoprávními organizacemi, médii, ale i politiky a vzdělávacími institucemi. Chci také věřit, že lidé ve volbách budou volit strany a hnutí, která budou nabízet racionální řešení jednotlivých agend, konkrétní kroky, které budou ctít zdravý rozum a nebudou hlásat nesmyslné ideje, existující bez opory nezpochybnitelných faktů. Budou ctít individualitu jednotlivce a právo na svobodný názor. Budou ctít tradiční rodinu, obhajovat národní zájmy, prosazovat přesvědčení, že bohatství vzniká z poctivé práce, ale také, že je nezbytné být solidární s těmi, kteří z různých důvodů nejsou schopni svou prací získat dostatek prostředků na slušný život. Pokud se tak nestane, nemá naše civilizace nárok na další pozitivní vývoj.

Mgr. Václav Krása

30. 11.

Co jste nyní vy, byli jsme i my, co jsme nyní my, budete i vy.

Václav Krása Přečteno 2150 krát Přidat komentář

(Slunečnice po druhé).

Známé přísloví, které je velmi přiléhavé k diskusi kolem hrubého zacházení se seniory v Domově pro seniory Slunečnice. Především však padne na slova lídra sociální demokracie v Moravskoslezském kraji Petra Kajnara. „Kolik je asi v Česku lidí, kteří budou s noblesou Ladislava Špačka, srdcem matky Terezy a za minimální mzdu utírat pokálené, dementní starce a stařeny, které jejich děti odložily do starobince, protože si musí užít života?“ ptal se na Facebooku v reakci na informace Seznam Zpráv, které upozornily na nelidské zacházení se seniory.

Pan Petr Kajnar potvrdil rozhovoru se Seznamem https://www.seznamzpravy.cz/clanek/kdo-by-se-s-noblesou-staral-o-dementni-stareny-kajnar-o-svem-komentari-ke-slunecnici-83738?dop-ab-variant=100&seq-no=1&source=hp&utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=z-boxiku&utm_campaign=null
že vůbec nepochopil, o co jde. Vůbec nepochopil, že ti lidé, kteří jsou v Domě pro seniory Slunečnice, mu vybudovali svět, ve kterém si on dnes může hrát na důležitého člověka a ve své bohorovnosti je ponižovat. Tito lidé byli také mladí, měli svoje lásky, sny, tužby, možná byli ve své době důležití, možná těžce pracovali. Žili v těžké době a místo úcty se jim dostává hrubost a pohrdání.

Pan „kandidát“ Petr Kajnar si vůbec nepřipouští, že za několik let se může dostat do podobné situace, protože nikdo nejsme uchráněni stárnutí, ztráty všech možných kompetencí, závislosti na péči jiných osob. Pane Kajnare, nepřeji Vám, abyste se dostal do podobné situace. Musí to být strašné, když člověk vše vnímá a zažívá tu bezmoc a nemůže se bránit hrubosti a ponižování.

Petr Kajnar měl především říci, že se jedná o systémové selhání, ale také o selhání vedení Slunečnice a měl žádat, aby ředitel tohoto zařízení byl okamžitě odvolán. Nedovedu si představit, že nevěděl co se děje v zařízení, kterému šéfuje.

Pracoval jsem v domově důchodců 22 let a z toho jsem jej asi osm let vedl. Neměl jsem však tu správnou legitimaci, tak jsem byl dlouho pouze zastupující ředitel. Nikdo nesměl v tomto zařízení říkat klientům babi, dědo. Pracovníci museli jednotlivé lidi oslovovat pane x, paní y. To je první předpoklad udržení důstojnosti lidí. Každý týden jsem osobně obešel, a to bez doprovodu dalších pracovníků, všechny obyvatele domova a s každým jsem promluvil, ptal jsem se jich na jejich problémy, ptal jsem se jich, co se jim nelíbí apod. Tito lidé mi říkali svoje životní příběhy, které byly mnohdy velmi pohnuté. Nejvíc je vždy trápilo, že nevědí, co dělají jejich děti, jak prospívají jejich vnoučata, apod. Samozřejmě, že v domově byli i lidé, kteří již příliš nevnímali, ale i za těmi jsem zašel a snažil jsem se navázat nějaký kontakt. Tato obchůzka mi zabrala vždy půl dne a někdy jsem byl z toho hodně vyčerpán, ale považoval jsem ji za nezbytnou.

Důležitým signálem, jaká je úroveň péče v zařízeních pro seniory, je ovzduší. Pokud je cítit moč, je to jasný signál, že je něco s péčí špatně. Je vidět, že současný ředitel se příliš lidem ve Slunečnici nevěnoval, že jim nevěnoval svojí pozornost a tím se mohla péče zaměstnanců propadnout do úrovně, kterou zaznamenaly Zprávy Seznamu. Mělo by to být pro nás všechny mementem a všichni bychom si měli občas připomenout, když na ulici potkáme shrbenou starou paní, že „Co jste nyní vy, byli jsme i my, co jsme nyní my, budete i vy“.

Václav Krása
Předseda odborné komise pro
Práci a sociální věci Hnutí Trikolóra

27. 11.

Jak na hrubost v sociálních službách.

Václav Krása Přečteno 2326 krát Přidat komentář

Na počátku minulého týdne rozjeli reportéři Seznam Zpráv, na základě výpovědi pečovatelky Gabriely Lhoťanové, investigativní projekt v domově pro seniory Slunečnice v Ostravě-Porubě.

Více »

07. 05.

Zpochybňování přirozených zákonitostí znamená konec naší civilizace.

Václav Krása Přečteno 3754 krát Přidat komentář

V květnu 2016 Česká republika, jako poslední ze zemí V4, podepsala Istanbulskou úmluvu. Jedná se o Úmluvu Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, kterou schválila Rada ministrů v roce 2011 na svém zasedání v Istanbulu. Rada Evropy zahrnuje prakticky všechny evropské země a soustřeďuje se především na lidskoprávní tématiku. Její dokumenty mají podobný způsob ratifikace jako jiné mezinárodní smlouvy.

Zásadním momentem tzv. Istanbulské úmluvy je definice, kterou kodifikuje a vymezuje termín pohlaví. Pohlaví je podle Istanbulské úmluvy společensky konstruovanou kategorii určující specifickou roli a chování jak pro muže, tak pro ženy. Toto ustanovení de facto popírá biologickou podstatu pohlaví na ženy a muže. Je to konstrukt, který umožňuje definovat i jiné pohlaví a popírá základní naši biologickou podstatu a přirozený rozdíl mezi ženou a mužem.
Můžeme si tak prý vybrat mezi různými identitami, např.
Agender – nemá genderovou identitu, případně se neidentifikuje jako muž či žena, ale jako neutrální. Aporagender – ani mužská, ani ženská genderová identita, ani nic mezi tím, přesto silně pociťovaná. Bigender – má dvě oddělené genderové identity, oddělené identity mohou být obě mužské či ženské. Takto je možné si nesmyslně vymýšlet další a další identity. Je to šílená myšlenka, která zpochybňuje základní stavební kameny naší civilizace.

V preambuli Úmluvy se zdůvodňuje nutnost jejího přijetí těmito větami:
„S vědomím, že násilí vůči ženám je projevem historicky nerovného poměru síly mezi muži a ženami, jenž vedl k nadřízenosti mužů a diskriminaci žen, a bránil ženám v plném rozvoji,“ a dále: „S vědomím, že násilí vůči ženám, jakožto násilí genderově podmíněné, má strukturální povahu a toto násilí je jedním z klíčových společenských mechanismů, jež ženám vnucují podřízené postavení vůči mužům.“

Tyto citace vytvářejí úplně nesmyslný obraz vztahu mezi mužem a ženou jako nepřátelský, který samozřejmě není pravdivý a ve svých důsledcích může vést až rozpadu tradiční rodiny, kterou tvoří žena, muž a děti. Opět vychází ze zcela nesmyslného vymezení pohlaví. Ve svých důsledcích umožňuje vytváření třetích dalších druhů pohlaví a také tlak na stát, aby umožnil státní oplodňování žen, které k založení rodiny nepotřebují muže, ale mohou si kdykoliv založit rodinu např. dvě ženy, možná i více žen, či jenom jedna. Ostatně, tvrzení, že žena má právo na dítě, i když není ve vztahu s mužem, jsme už v našich médiích mohli zaznamenat. Tady jsou ovšem muži silně diskriminováni………. Skutečnost, že takové pojetí gender znamená konec civilizace, si bohužel hlasatelé těchto myšlenek vůbec neuvědomují.

V článku 3, který definuje některé pojmy, se pod písmeny c) a d) uvádí:
c) „pod pojmem gender se rozumí společensky ustavená role, chování, aktivity a atributy, jež daná společnost považuje za náležité pro ženy a muže.“
d) “genderově podmíněné násilí vůči ženám” znamená násilí, jež je zaměřeno na ženu proto, že je žena, anebo násilí, jemuž jsou vystaveny především ženy“.
Bod c) prakticky popírá tradiční roli ženy a muže, bod d) chce přesvědčit, že k násilí na ženě dochází z jakési podivné náklonosti mužů vidět ženu jako potencionální oběť svého zakódovaného násilí. Článek 12 odst. 1) tyto pojmové definice dále rozvádí: „Smluvní strany, tedy členské státy EU, podniknou nezbytná opatření pro podporu sociálních a kulturních vzorců chování žen a mužů s cílem vymýtit předsudky, zvyky, tradice a další praktiky, jež jsou založeny na předpokladu podřízenosti ženy anebo na stereotypním pojímání rolí žen a mužů.“
Při čtení tohoto odstavce jsem si hned vybavil kauzu básničky „Maminka“ od Jiřího Žáčka, kdy feministky křičely, že maminka přece není ta paní, co hladí děťátko po hlavě a vaří mu snídani, že se jedná o genderové násilí a básnička musí zmizet z čítanek. Při důsledné aplikací článku můžeme dospět k závěru, že všechna označení rodičů – táta a máma – jsou vlastně genderovým stereotypem, který je samozřejmě nevhodný, je třeba ho vykořenit a děti budou muset říkat rodič. A je potom jedno, jestli půjde o muže a ženu, dvě ženy nebo dva muže. Je to naprosto přímý útok na práva rodiny, na existenci rodiny v Evropě jako takové.
Korunu všemu nasazuje článek 9 Úmluvy, který stanoví: „Strany zajistí na všech úrovních uznání, povzbuzení a podporu práci relevantních nevládních organizací a občanské společnosti, aktivně se podílejících na potírání násilí vůči ženám a naváže s těmito organizacemi efektivní spolupráci.“ Takto Rada Evropy bude zajišťovat financování různých feministických organizací, které pod pláštíkem monitoringu Istanbulské úmluvy budou hlídat každou rodinu, zda nedochází ke genderovému násilí.

Česká republika je jedna z mála, která dosud Istanbulskou úmluvu neratifikovala. Dalšími státy, které Úmluvu zatím neratifikovaly, jsou Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko, Velká Británie a některé další. Polsko Úmluvu ratifikovalo ještě za vlády pana Tuska, ale dnes jí neaplikuje. Až absurdní je zjištění, že první zemí, která úmluvu ratifikovala, bylo Turecko. To svědčí o tom, že si nedělá žádný problém kývnout na vše, ale potom si svoje věci řeší po svém, bez ohledu na přijaté závazky.

V nejbližších týdnech dostanou Úmluvu poslanci Poslanecké sněmovny k projednání. Věřím, že vyslyší negativní postoje některých politických stran, že při projednání vezmou v úvahu petici proti přijetí Istanbulské úmluvy a neschválí ji. V Úmluvě je zaseto mnoho nebezpečných věcí, které mohou postupně rozvrátit naší společnost.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novotný Martin O Obluk Karel · Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Pavel Petr · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy