07. 05.

Zpochybňování přirozených zákonitostí znamená konec naší civilizace.

Václav Krása Přečteno 2419 krát Přidat komentář

V květnu 2016 Česká republika, jako poslední ze zemí V4, podepsala Istanbulskou úmluvu. Jedná se o Úmluvu Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, kterou schválila Rada ministrů v roce 2011 na svém zasedání v Istanbulu. Rada Evropy zahrnuje prakticky všechny evropské země a soustřeďuje se především na lidskoprávní tématiku. Její dokumenty mají podobný způsob ratifikace jako jiné mezinárodní smlouvy.

Zásadním momentem tzv. Istanbulské úmluvy je definice, kterou kodifikuje a vymezuje termín pohlaví. Pohlaví je podle Istanbulské úmluvy společensky konstruovanou kategorii určující specifickou roli a chování jak pro muže, tak pro ženy. Toto ustanovení de facto popírá biologickou podstatu pohlaví na ženy a muže. Je to konstrukt, který umožňuje definovat i jiné pohlaví a popírá základní naši biologickou podstatu a přirozený rozdíl mezi ženou a mužem.
Můžeme si tak prý vybrat mezi různými identitami, např.
Agender – nemá genderovou identitu, případně se neidentifikuje jako muž či žena, ale jako neutrální. Aporagender – ani mužská, ani ženská genderová identita, ani nic mezi tím, přesto silně pociťovaná. Bigender – má dvě oddělené genderové identity, oddělené identity mohou být obě mužské či ženské. Takto je možné si nesmyslně vymýšlet další a další identity. Je to šílená myšlenka, která zpochybňuje základní stavební kameny naší civilizace.

V preambuli Úmluvy se zdůvodňuje nutnost jejího přijetí těmito větami:
„S vědomím, že násilí vůči ženám je projevem historicky nerovného poměru síly mezi muži a ženami, jenž vedl k nadřízenosti mužů a diskriminaci žen, a bránil ženám v plném rozvoji,“ a dále: „S vědomím, že násilí vůči ženám, jakožto násilí genderově podmíněné, má strukturální povahu a toto násilí je jedním z klíčových společenských mechanismů, jež ženám vnucují podřízené postavení vůči mužům.“

Tyto citace vytvářejí úplně nesmyslný obraz vztahu mezi mužem a ženou jako nepřátelský, který samozřejmě není pravdivý a ve svých důsledcích může vést až rozpadu tradiční rodiny, kterou tvoří žena, muž a děti. Opět vychází ze zcela nesmyslného vymezení pohlaví. Ve svých důsledcích umožňuje vytváření třetích dalších druhů pohlaví a také tlak na stát, aby umožnil státní oplodňování žen, které k založení rodiny nepotřebují muže, ale mohou si kdykoliv založit rodinu např. dvě ženy, možná i více žen, či jenom jedna. Ostatně, tvrzení, že žena má právo na dítě, i když není ve vztahu s mužem, jsme už v našich médiích mohli zaznamenat. Tady jsou ovšem muži silně diskriminováni………. Skutečnost, že takové pojetí gender znamená konec civilizace, si bohužel hlasatelé těchto myšlenek vůbec neuvědomují.

V článku 3, který definuje některé pojmy, se pod písmeny c) a d) uvádí:
c) „pod pojmem gender se rozumí společensky ustavená role, chování, aktivity a atributy, jež daná společnost považuje za náležité pro ženy a muže.“
d) “genderově podmíněné násilí vůči ženám” znamená násilí, jež je zaměřeno na ženu proto, že je žena, anebo násilí, jemuž jsou vystaveny především ženy“.
Bod c) prakticky popírá tradiční roli ženy a muže, bod d) chce přesvědčit, že k násilí na ženě dochází z jakési podivné náklonosti mužů vidět ženu jako potencionální oběť svého zakódovaného násilí. Článek 12 odst. 1) tyto pojmové definice dále rozvádí: „Smluvní strany, tedy členské státy EU, podniknou nezbytná opatření pro podporu sociálních a kulturních vzorců chování žen a mužů s cílem vymýtit předsudky, zvyky, tradice a další praktiky, jež jsou založeny na předpokladu podřízenosti ženy anebo na stereotypním pojímání rolí žen a mužů.“
Při čtení tohoto odstavce jsem si hned vybavil kauzu básničky „Maminka“ od Jiřího Žáčka, kdy feministky křičely, že maminka přece není ta paní, co hladí děťátko po hlavě a vaří mu snídani, že se jedná o genderové násilí a básnička musí zmizet z čítanek. Při důsledné aplikací článku můžeme dospět k závěru, že všechna označení rodičů – táta a máma – jsou vlastně genderovým stereotypem, který je samozřejmě nevhodný, je třeba ho vykořenit a děti budou muset říkat rodič. A je potom jedno, jestli půjde o muže a ženu, dvě ženy nebo dva muže. Je to naprosto přímý útok na práva rodiny, na existenci rodiny v Evropě jako takové.
Korunu všemu nasazuje článek 9 Úmluvy, který stanoví: „Strany zajistí na všech úrovních uznání, povzbuzení a podporu práci relevantních nevládních organizací a občanské společnosti, aktivně se podílejících na potírání násilí vůči ženám a naváže s těmito organizacemi efektivní spolupráci.“ Takto Rada Evropy bude zajišťovat financování různých feministických organizací, které pod pláštíkem monitoringu Istanbulské úmluvy budou hlídat každou rodinu, zda nedochází ke genderovému násilí.

Česká republika je jedna z mála, která dosud Istanbulskou úmluvu neratifikovala. Dalšími státy, které Úmluvu zatím neratifikovaly, jsou Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko, Velká Británie a některé další. Polsko Úmluvu ratifikovalo ještě za vlády pana Tuska, ale dnes jí neaplikuje. Až absurdní je zjištění, že první zemí, která úmluvu ratifikovala, bylo Turecko. To svědčí o tom, že si nedělá žádný problém kývnout na vše, ale potom si svoje věci řeší po svém, bez ohledu na přijaté závazky.

V nejbližších týdnech dostanou Úmluvu poslanci Poslanecké sněmovny k projednání. Věřím, že vyslyší negativní postoje některých politických stran, že při projednání vezmou v úvahu petici proti přijetí Istanbulské úmluvy a neschválí ji. V Úmluvě je zaseto mnoho nebezpečných věcí, které mohou postupně rozvrátit naší společnost.

15. 04.

Bombardování Sýrie a argumenty.

Václav Krása Přečteno 3608 krát Přidat komentář

Dnes se v Partii na TV Prima utkali předseda TOP 09 Jiří Pospíšil a místopředseda KSČM Josef Skála. Předmětem duelu bylo samozřejmě včerejší bombardování Sýrie. Překvapilo mě, jak pan předseda J. Pospíšil obhajoval zásah spojenců, aniž by řekl nějaký skutečný argument pro obhajobu bombardování. Těmito slovy hájil americko-britsko-francouzský zásah na Blízkém východě: „Je třeba říci, že to byla odveta za použití chemických zbraní a tato odveta směřovala jen na chemické cíle. Nebyly zde žádné civilní oběti," uvedl Pospíšil. V zájmu civilizovaného světa je, aby chemické zbraně nebyly použity. Předseda TOP 09 věří, že syrský prezident Bašar Asad skutečně chemické zbraně použil a to ve městě Dúmá. „Já v tomto směru věřím našemu spojenci v NATO," uvedl předseda TOP 09.
Místopředseda J. Skála na to uvedl: „Byla to svévolná agrese v rozporu s Chartou OSN," připomněl že, Generální tajemník OSN António Guterres útok v Sýrii odsoudil. „To se v českých médiích nedozvíte," posteskl si J. Skála. „A pokud jde o ty tzv. důkazy, tak ty nikdo nepředložil. Ty děti polévané vodou, tomu se vysmáli i lidé přímo na místě."
J. Pospíšil dále uvedl: „Západní spojenci pravděpodobně tyto důkazy mají, ale je logické, že se neobjevují v médiích“, zásah podpořilo také NATO, tedy i my, a NATO by tak neučinilo, kdyby nevěřilo tomu, že za chemickým útokem ve městě Dúmá stály právě jednotky Bašara Asada. Ruská diplomacie se podle jeho názoru snaží zamlžovat skutečnou situaci, místo toho, aby nabídlo určité řešení, co se bude dělat s tím, když se někde používají chemické zbraně. Samozřejmě, že duel byl delší, ale nic zásadního, v tom množství slov nebylo.
Po tomto duelu jsem bohužel nabyl dojmu, že věřím panu J. Skálovi, a nevěřím panu J. Pospíšilovi. To je velmi smutné zjištění a přiznám se, že by mě to nikdy nenapadlo, že se náš svět, nebo moje vidění událostí, takto promění. Pokud by spojenci skutečně důkazy o použití plynu měli, tak by je samozřejmě dali veřejnosti, aby získali její podporu pro svoji akci. Argumentace, že spojenci důkazy mají, ale nechtějí je zveřejnit, je úplně nesmyslná a pan předseda J. Pospíšil by si měl pozorně poslechnout, co říkal.
Obdobně je to s tvrzením o podpoře NATO. Především, NATO je obranným společenstvím, a tak zatahovat do bombardování tuto instituce je velmi nešťastné. Pokud vím, nebyla napadena žádná spojenecká země a NATO by nemělo sloužit, jako krytí pro zahraniční politiku USA a dalších zemí. Všechny takové kroky vytvářejí ve veřejnosti nedůvěru ve společné instituce. Korunu sobotnímu dění dal bohužel náš ministr zahraničí M. Stropnický, který obhajoval bombardování přímo divadelním způsobem, asi aby dodal důvěryhodnost tomu, co deklamoval. Bylo to jak v Národním divadle. Síla hlasu bez důkazů je směšná.

11. 02.

Referendum o členství v EU.

Václav Krása Přečteno 4486 krát Přidat komentář

V současné době se otázka referenda o našem vztahu k EU stává předmětem častých diskusí politiků, novinářů, ale i ostatní veřejnosti. Představitelé parlamentních stran, ale nedávno i kandidáti při volbě prezidenta, až na výjimky prohlašují, že jsou zásadně proti referendu, které by obsahovalo otázku našeho setrvání v EU. Uvádějí, že tato otázka nemůže být předmětem referenda, protože občané nemají dostatek informací, aby mohli odpovědně tuto otázku posoudit.
Myslím si, že právo občanů na posouzení našeho členství v EU je neoddiskutovatelné a nezpochybnitelné. Když jsme v referendu hlasovali o vstupu do EU, a já jsem hlasoval pro členství, měli jsme určitě podstatně méně informací o fungování evropského společenství, než máme nyní. Byli jsme tehdy značně naivní a mysleli jsme si, že členstvím v EU si zajišťujeme pomalu ráj na zemi.
Důvodů, proč opět posoudit otázku našeho členství v EU, je řada. Zásadním důvodem je, že EU se od roku 2004, kdy jsme vstoupili do Unie, značně proměnila. Zasáhla nás ekonomická krize, migrační krize, byla schválena Lisabonská smlouva, která zásadně mění hlasování v EU, a jsou přijímány normy, které omezují suverenitu jednotlivých členských zemí. Připravuje se revize Úmluvy o imigraci Dublin IV. a sociální pilíř, které nám prakticky zabrání, abychom sami rozhodovali, komu umožníme pobyt na našem území, kdo bude mít právo na podporu z našeho sociálního systému.
Jde např. o tento návrh na změnu Dublinu IV. „V listopadu 2017 výbor Evropského parlamentu pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci schválil změny v tomto nařízení Evropské komise. Nejzásadnější z nich počítá se zavedením kolektivního přerozdělovacího mechanismu, ovšem s tím rozdílem, že systém funguje automaticky (bez ohledu na počet žadatelů v daném státě). Každá země má přijmout určitý spravedlivý podíl osob, který se vypočítá na základě jejího HDP a počtu obyvatel. To znamená, že větší a bohatší země budou nést větší podíl než menší a méně bohaté země. Pokud ovšem členský stát odmítne přijmout přemístění žadatelů na své území, omezí se mu přístup k finančním prostředkům EU.“ Zdroj Wikipedia.
Velmi významnou otázkou referenda o našem vztahu k EU je nepochybně ekonomická stránka věci. Zrovna dnes jsem četl, že za posledních sedm let jsme od EU obdrželi 700 mld. Kč. Je to hodně peněz, ale nikdy není vyčísleno, kolik ČR přispívá do rozpočtu Unie. Za oněch sedm let je to asi 250 mld. Kč. Dále je potřeba si uvědomit, že správa evropských projektů je poměrně drahá. Můj odhad je, že to může být přibližně 25 až 30 %. To je dalších možná 200 mld. Kč. Dalším problémem dotací je, že jsou z části určeny na tzv. měkké projekty. To jsou projekty k podpoře zaměstnanosti ohrožených skupin, sociální sféře, vzdělávání, gender otázkách atd. Tyto projekty zpravidla končí po vyčerpání evropských peněz a potom nepokračují. Jejich efektivita je velmi pochybná. Lze odhadnout, že tyto projekty spotřebovávají něco mezi 70 až 100 mld. Kč za uvedené období. Takže efektivně lze využít na infrastrukturu asi 100 až 150 mld. Kč. Nejsem si jistý, zda samostatnost našeho rozhodování stojí za oněch možná 150 mld. Kč.
S ekonomikou jsou však spojeny i další oblasti. Vzhledem k nařízení EU o zvýšení obnovitelných zdrojů energie poskytujeme dotace na pěstování řepky, která ničí naše pole, na fotovoltaiku a další obdobné projekty. Vím, že tady jsme si sami zadělali na problémy a část dotací z našeho rozpočtu je důsledkem korupčního prostředí, ale byli jsme povinni plnit určitá procenta stůj co stůj. Dnes ročně platíme desítky miliard z našeho rozpočtu.
Řada politiků a ekonomů uvádí, že odchod z EU by pro Českou republiku znamenal ekonomickou katastrofu, protože bychom okamžitě přišli o trhy a naše hospodářství by se dostalo na úroveň Běloruska. Docela by mě zajímalo, kde je nějaká studie, která potvrzuje, proč zrovna je uváděna tato země. Je to pravděpodobně strašák pro občany. Je určitě pravda, že náklady našeho vystoupení z EU by byly značné, ale tady si dovolím citovat z článku paní Markéty Šichtařové. „Jenomže některá manželství v určitý okamžik dospějí do bodu, kdy obětování vysokých nákladů rozvodu je jedinou záchranou. Pokud dojde na Schulzova slova a z EU se vážně bude vyhazovat za „neposlušnost“ a nesouhlas s federací, bude to pro nás naprosto výborná zpráva. Pak by totiž mohlo dojít na relativně levný rozvod dohodou. A taky by všem domácím eurooptimistům mohlo konečně dojít, že opuštění EU ani není nějakou nesmyslnou českou fantasmagorickou představou, ani VIP variantou určenou pouze pro Brity, ale jednoduše únikovou cestou ve stylu zachraň se, kdo můžeš.“
Nevolám po vystoupení z EU. Otázka referenda by mohla znít např. takto: „Jste pro federaci EU, nebo pro unii samostatných evropských států.“ Rozdíl federace a unie spočívá především v tom, že bychom si zachovali měnu (to je další problémová otázka – přijetí eura znamená platit dluhy druhých), rozhodovali bychom o tom, kdo se bude moci usadit na našem území apod.
EU by asi neměla dále prohlubovat integraci o další agendy. Měli bychom zůstat propojeni především v hospodářské oblasti, ale nikoliv politické. Je proto několik důvodů.
Prvním důvodem je, že soutěž mezi evropskými státy vede k pokroku a unifikací členských států se této výhody zbavíme. Zaujala mě otázka, jak to, že právě Evropa se stala po mnoho století motorem pokroku. Je k tomu určitě několik důvodů – stabilní prostředí bez velkých přírodních katastrof, navazujeme na Řecko – Římskou civilizaci, ale také k tomu přispěla nepochybně soutěž mezi národy Evropy.
Dalším důvodem je, a to především z pohledu naší republiky, že v některých státech EU dochází, vlivem migrace, k postupnému ústupu od dodržování tradičních norem chování a zákonů. V Německu povolili dvěma mužům přistěhování druhých manželek, jinde vznikají zóny, kde se uplatňuje spíše právo šaría, atd.
Možná, že si nikdo neuvědomuje, že pokud by existovala možnost usadit se v libovolné zemi, bez souhlasu daného státu, může to znamenat pro malé národy velké nebezpečí, že v dlouhodobé perspektivě zahynou a v Evropě zůstanou jen tři nebo čtyři velké národy. Možná, že to je jedním z cílů eurofederalistů. Proto je nutné, aby občané měli právo vyjádřit v referendu, jak dál s EU.

14. 01.

Volební běsnění.

Václav Krása Přečteno 3783 krát Přidat komentář

Stačí si projít pár webů a facebookových stránek a je jasné co dnes hýbe mediálním prostorem. Je to samozřejmě volba prezidenta. Je až s podivem kolik vášně až nenávisti vyjadřují nejen ti, kteří nejsou přímo zainteresováni na volbě nejvyššího „úředníka“ našeho státu, ale i občané, kterým volba nového prezidenta prakticky nic nezmění.
Možná by stálo za odbornou analýzu, proč někteří významní politici, novináři, představitelé různých institucí a umělci dávají průchod svým až nenávistným pocitům a snaží se působit na veřejnost, aby sdílela jejich frustraci a identifikovala se s ní.
Pokusím se o takový malý exkurs. Po ukončení prezidentského mandátu Václava Havla, hledala skupina jeho příznivců nástupce, který by sdílel jejich představy, o společnosti a vybrala si svého kandidáta v osobě Jana Sokola. Jejich kandidát však prohrál s příštím prezidentem Václavem Klausem. Obdobně tomu bylo i v roce 2008, kdy příznivci „nepolitické politiky“ získali jako protikandidáta proti opětovné volbě Václava Klause pana Jana Švejnara. Po velmi složité volbě opět zvítězil Václav Klaus.
Domnívám se, že tehdy došlo k rozhodnutí, že nepřímá volba prezidenta nepovede ke zvolení osobnosti, která by konvenovala zastáncům politiky bývalého prezidenta Václava Havla. Pod heslem přiblížení politiky občanům rozjeli obrovskou kampaň za přímou volbu prezidenta republiky, i když bylo zřejmé, že přímá volba se nehodí do našeho ústavního systému parlamentní demokracie. Pod tlakem spřátelených novinářů, umělců a různých skupin se podařilo, že politici podlehli tomuto tlaku, připravili a také schválili změnu Ústavy s přímou volbou hlavy státu. Dnes toho řada z nich lituje, ale tehdy podlehli populistickým tlakům.
Volba prezidenta v roce 2013 měla konečně vést k cíli a do prezidentského úřadu měl být zvolen důstojný nástupce Václava Havla pan Karel Schwarzenberg. Jenže protikandidátem byl, pro podporovatele Karla Schwarzenberga „plebejec“ Miloš Zeman, který dokázal oslovit větší počet občanů a ve volbě zvítězil. Už tehdy jsme mohli sledovat, jak řada osobností vkládá do volby prezidenta podstatně více nadějí, než si možná zasluhuje.
Dnes jsme před druhým kolem volby prezidenta, kdy mnoho subjektů, ale i jednotlivců nainvestovalo velké množství energie a také prostředků do protikandidáta Miloše Zemana pana Jiřího Drahoše. Vypadá to, že příznivci „nepolitické politiky“, se rozhodli, že „dnes nebo nikdy“ a svého kandidáta Jiřího Drahoše chtějí prosadit do prezidentského úřadu za jakoukoliv cenu. Proto lze předpokládat, že příští dva týdny budeme svědky obrovské kampaně, mnoha urážek, různých nepodložených fám apod.
Je pravda, že současný prezident Miloš Zeman je snadný cíl ke všem možným atakům. Jeho některé činy a vyjádření jsou opravdu velmi kontroverzní a jsou snadným terčem. Co mě však udivuje, je vášnivost až nenávist některých osobností předvolebního klání. Prezident republiky není v našem pojetí osobou, která má významné pravomoci, a tudíž není ani důvod, abychom tuto volbu považovali za volbu osudovou.
Měli bychom přijmout, že se jedná o demokratické klání, a že volba prezidenta je na pět let a nikoliv napořád. Nemyslím si, že tato volba si zasluhuje tolik emocí, které do ní vkládá například řada umělců. Chápu, že tito lidé jsou více senzitivní, ale to ještě neznamená, že mají právo urážet jednoho z kandidátů. Emoce do politiky patří, ale vše má mít svojí míru. Nerozumím vůbec tomu, proč zastánci odkazu Václava Havla považují volbu prezidenta za osudovou, proč uráží občany této země, že volí jinak, než jsou jejich představy. Před naší zemí je řada nebezpečenství, kterým možná brzy budeme čelit. Zkusme se přestat nálepkovat a racionálně uvažovat. Ať ve volbě zvítězí ten lepší. Sláva vítěži, čest poraženému.

30. 09.

Ještě ke svátku svatého Václava.

Václav Krása Přečteno 2692 krát Přidat komentář

Pan ministr Daniel Herman ve svém bloku popsal legendu o knížeti Václavovi tak, jak je veřejnosti předkládána a obecně přijímána, jako takovou pěknou pohádku. Vůbec se však nesnažil formulovat význam svatováclavské legendy na naši současnost, což bych od něj očekával, už proto, že někteří badatelé upozorňují, že události se mohly odvíjet trochu jinak a nepochybuji o tom, že pan ministr nepochybně tyto odlišné názory zná.
Situace na území dnešní Čech byla v době Václavově velmi složitá a nelze jí úplně porovnávat s naším dnešním postavením Českého státu. Přemyslovci ovládali pouze část území, křesťanství vyznávala pouze část populace, a to s velkou pravděpodobností se jednalo jen o elity, které si uvědomovaly, že k vybudování státu je nezbytná jednotící idea, nehledě na to, že Sasové a Bavoři vytvářeli tlak na christianizaci území.
Domnívám se, že kníže Václav si možná uvědomoval, že šíření křesťanství povede k postupnému rozšíření přemyslovských držav a vyhne se tak násilné katolizaci ze strany německých zemí, která vedla k zániku slovanských kmenů na severozápadě dnešního Německa. Podle názoru některých odborníků byl však vývoj v 10. století poněkud jiný, než je předkládán v legendě a v současném oficiálním dějepisectví. Příbuzenské vztahy, nástupnictví jednotlivých knížat, ale i údajné zavraždění sv. Ludmily a sv. Václava se možná událo jinak.
Je však jisté, že Boleslav I. se zmocnil knížecího stolce silou. Pravděpodobně se jednalo o širší spiknutí, které vedlo k násilnému sesazení knížete Václava a jeho vykázání do Boleslavi, kde zemřel, možná byl zavražděn. Na tyto skutečnosti upozorňuje například amatérský historik Jan Cikert ve své práci „Všechno bylo jinak“. Je možné, že jedním z důvodů mocenského převratu byla přílišná spiritualizace Václavova vládnutí v pozdějších letech.
Tento text však není o popisu tehdejších událostí, protože určitě nemám dostatečné znalosti a tak se pouze pokouším odhadnout důvody některých událostí. Jak jsem již v úvodu uvedl, chybí mi v blogu pana ministra Herman hlubší úvaha o tom, jak, s ohledem na tehdejší události, formulovat naší mezinárodní politiku.
Z dosud známých dobových textů se zdá jisté, že sv. Václav výrazně určil základní ideu politiky přemyslovského státu, a to posilováním křesťanství latinského ritu. Tím je asi právem vyvýšen nad ostatní tehdejší přemyslovské panovníky. Za jeho vlády došlo k rozšíření území ovládané vládnoucí dynastií. Je však třeba dodat, že teprve Boleslav I. vytvořil pevné jádro českého státu. Z tehdejších textů však jednoznačně vyplívá, že orientace na latinské křesťanství nutně vedla k podřízenosti německým vládcům, a to buď bavorským, nebo saským. Právě tito vládcové často určovali, který příslušník vládnoucího rodu bude knížetem, ať se jednalo o Václava, Boleslava, nebo později Břetislava, Oldřicha či jiné. Čeští panovníci přijímali vládu od německých vládců, jako léno. To je důležitá skutečnost, kterou musíme mít na paměti. Přesto je také možné říci, že se vždy snažili udržet samostatnost území a posilovat nezávislost státu. Toto osamostatňování vyvrcholilo za krále Přemysla Otakara I., kdy tehdejší císař ve Zlaté bule sicilské, přiznal českému panovníkovi dědičnost královské hodnosti. Toto privilegium se již zmiňuje v souvislosti s knížetem Vladislavem II., ale od Přemysla Otakara I. již není o této svrchovanosti pochyb.
Sledujeme-li dál české dějiny, tak se jimi, jako červená nit, vede snaha přemyslovských panovníků udržet samostatnost na německých vládcích. Na druhé straně podpora osídlování pohraničí Němci posledními Přemyslovci vedla v budoucích staletích k poněmčování obyvatelstva a až teprve národní obrození dokázalo tomuto tlaku čelit.
Myslím si, že v souvislosti se svátkem sv. Václava bychom se měli zamýšlet nad naší státní doktrínou, a to právě na základě našich zkušeností s více jak tisíciletou existencí české státnosti na dnešním území. Dnes k tomu máme poměrně dobré podmínky, a to homogennost obyvatelstva a prozatím mírový vývoj v Evropě. To však neznamená, že na nás nečekají nové a možná překvapivé události. Je nezbytné si uvědomit, že dějiny nikdy nekončí a svět se pořád proměňuje. Svět, ale i Evropu očekávají nové události a my bychom měli být na ně připraveni a umět obhájit naše území a náš národ.
Současný vývoj v Evropě vytváří tlak na snižování identity národních států. Vytváří tlak na určitou toleranci některých základních atributů evropské civilizace a nedodržování základních pravidel židovsko - křesťanské civilizace, na kterých je ukotvena naše státnost. Mám na mysli ztrátu národní hrdosti, občané se neidentifikují s národním státem, významné snížení úlohy rodiny ve společnosti, relativizování všech základních společenských pravidel a další.
Všechny tyto vlivy jsou k nám vnášeny z vnějšku, a to především z formulovaných politik Evropské unie. Měli bychom si přiznat, že Evropská unie postupně přestává být společenstvím rovnocenných evropských národních států, ale že, a to především po brexitu, rozhodující vliv má Německo a poté Francie. Lze předpokládat, že vliv Německa v EU bude v následujících letech posilovat. Naše státní doktrína by měla pamatovat i na tyto okolnosti. Již dnes je vliv Německa v naší zemi obrovský. Pokud by došlo k dalšímu posilování integrace, rušení dalších kompetencí suverénních států, jak se udrží český živel na dědičném území?
Nevolám po zhoršování vztahů s Německem ani si nemyslím, že bychom měli zhoršovat naše svazky s EU, ale určitou opatrnost bychom měli formulovat. Naše historické zkušenosti jsou takové, že jsme se celá staletí bránili německému vlivu. Tyto zkušenosti bychom měli včlenit do budoucí státní doktríny a snažit se diverzifikovat nejen mezinárodní politiku, ale také politiku hospodářskou. Přílišná závislost na jednom státě není nikdy ku prospěchu. Proto stále platí Svatováclavský chorál a slova „Nedej zahynouti nám ni budoucím“.

06. 08.

Asi už ztrácíme základní instinkty.

Václav Krása Přečteno 3801 krát Přidat komentář

Před několika dny mi napsala paní, jako reakci na mojí kritiku rozhodnutí Ústavního soudu, který v zásadě přiznal dvojí otcovství jednomu dítěti, kdy dítě bylo počato a narozeno záměrně tak, aby nebylo známo, kdo je matka a kdo je otec, následující větu: „K tomu dítěti, si myslím, že pokud to ta žena udělala dobrovolně a z přesvědčení, že jim chce pomoci…“
K čemu by jim ona žena chtěla pomoci? Aby si dva muži připadali jako otcové? Když nevědí, který z nich zplodil ono dítě, tak stejně takový pocit nemohou mít. Připadá mi však neuvěřitelné, že někdo může takovou zvrácenost považovat za pomoc! To je popření základních principů, které dělají člověka člověkem, že dítě zplodí muž se ženou a potom se o něj společně starají, chrání jej a dají mu svojí lásku do doby jeho dospělosti. Co se s námi stalo, že nedokážeme rozlišit co je ještě dobře a co už je špatně. Je to tím, že média se těmto otázkám věnují velmi povrchně? Někdy se zdá, že jsou dokonce na straně podobných úvah, proč by dva chlapi nemohli mít dítě.
Vím, že v některých rodinách to někdy ideálně nefunguje, ale naše tisícileté zkušenosti, pravidla a zákony jsou nastaveny pro tento model, který je přirozený, v souladu s přírodou a také je na něm postavena celá lidská existence. Pokud dojde k selhání funkce rodiny, tak úkolem společnosti – státu, je napomoci tomu, aby se vývoj dítěte odvíjel co nejblíže v přirozeném řádu.
Pokud budeme relativizovat přirozený způsob narození dětí a péči o ně, nutně musíme jako civilizace skončit. Pořád slyšíme, že jsme povinni chránit menšiny. Proti tomu asi nikdo nic nemá. Není však možné, aby se pod pojem nediskriminace prosazovaly takové věci, jako je právo dvou žen či dvou mužů na dítě. Je to proti přirozenému početí dětí a tudíž se nejedná o diskriminaci, když takové páry děti nemají. Nedávno dokonce paní ministryně Marksová zcela vážně prosazovala myšlenku, že osamělé ženy mají mít právo na umělé oplodnění, které bude hrazeno z veřejného zdravotního pojištění. Zdá se, že pod slůvkem diskriminace se schová sebevětší nesmysl.
Stále více se ukazuje, že touha po majetku a po zisku vstupuje i do těch sfér, kde jsme s tím asi nepočítali. Původně bohulibá myšlenka umělého oplodnění, pomoci párům – ženy a muže -, které nemohou zplodit dítě, se dnes zvrhla v obrovský byznys, kdy je zcela jedno, kdo je dárcem spermie či vajíčka. Hlavně, že jde dobře kšeft.
Tento týden vydaly agentury zprávu, že vědci z amerického Oregonu poprvé úspěšně pozměnili „špatný“ gen v lidském embryu, jehož vada vyvolává srdeční selhání ohrožující život. Uvádí to studie, kterou publikoval odborný časopis Nature. Přestože šlo o laboratorní pokus na hony vzdálený klinické praxi, jde podle odborníků o milník v genetickém výzkumu, který v budoucnu může novorozence uchránit před dědičnými chorobami. Co se stane, až úpravy lidských genů budou dělat firmy jako byznys? Má z toho strach. Podaří se uchránit genetiku před byznysmeny? Je to velmi nebezpečná hra. Jak zaručíme, že si státy nebudou geneticky upravovat jedince pro vedení války? Mnoho otázek, žádná dobrá odpověď.

24. 07.

Překročili jsme Rubikon.

Václav Krása Přečteno 6846 krát Přidat komentář

Dva homosexuálové, kteří společně vychovávají syna odnošeného náhradní matkou, uspěli ve sporu o uznání dvojího otcovství. Česká justice odmítala zapsat oba muže do rodného listu dítěte s tím, že v dokumentu může být jen jeden otec. Dvojice se zastal Ústavní soud.
Dvojice uzavřela podle kalifornského práva sňatek a následně se dohodla s náhradní matkou, že jejich dítě odnosí. Embryo bylo oplodněno jejich spermatem, přičemž prý nikdo neví, kdo z dvojice je otcem. V americkém rodném listu jsou oba muži zapsaní jako rodiče.
Velmi dobře vím, že se nemá zpochybňovat rozhodnutí Ústavního soudu, přesto s ním nemohu souhlasit. Považuji to za překročení hranice normálnosti a přirozeného vývoje společnosti. Je zajímavé, že senát Ústavního soudu v čele s Kateřinou Šimáčkovou odůvodnil svoje rozhodnutí „nejlepším zájmem dítěte“. Je to velmi zvláštní postoj k právům dítěte. Úmluva OSN o právech dítěte jasně určuje, že dítě má právo poznat oba rodiče. Dva muži prostě nemohou být rodiči dítěte. Domnívám se, že Ústavní soud by měl svoje rozhodnutí poměřovat také dopadem na příští vývoj společnosti a důsledky, které mohou taková rozhodnutí způsobit. Soudkyně sice uvedla, že rozhodnutí není precedentní, týká se pouze tohoto případu, ale………….
Dobře si pamatuji, že při přijímání zákona o registrovaném partnerství gayové přísahali, že nebudou chtít vychovávat děti, dobře si pamatuji, že umělé oplodnění mělo sloužit manželským párům (ženy a muže), aby mohli mít děti, pokud jeden z nich měl nějakou poruchu plodnosti. Dnes sledujeme obrovský business v umělém oplodnění bez určení jakýchkoliv hranic. Ministři prosazují, aby ženy měly právo na umělé oplodnění, i když nemají partnera – prý v rámci práva žen na mateřství. Jaký může být vývoj a výchova dítěte matkou samoživitelkou, často v problematickém sociálním prostředí? Nikdo se neohlíží na práva dětí. Hlavně naplnit svoje právo, bez ohledu na důsledky na práva ostatních.
Nikdo se nezajímá o to, jaká bude společnost, kde se děti rodí bez matek, bez znalosti svých předků, bez kontinuity generací. Jednáme proti přirozenému řádu věcí, a to se musí zákonitě někde objevit. Budou umět příští generace lidí, které neznají matky, otce, prarodiče umět založit rodiny?
Je příznačné pro dnešní dobu, že ČT při informování o rozhodnutí Ústavního soudu neklade výše uvedené otázky, ale zjišťuje, jak se žije gay a lesbickým párům. Většina médií, asi v pocitu určité pikantnosti referuje o těchto věcech bez jediného zamyšlení se nad důsledky takového vývoje.
Asi už jsme překročili onen Rubikon, kdy není cesty zpět. Měli bychom se však aspoň snažit určit hranice, a to jsem očekával od Ústavního soudu. Slova o tom, že se nejedná o precedentní záležitost, jsou lichá. Rozhodnutí bude určitě využito gay lesbickými páry k dalšímu uvolnění stavidel.

01. 05.

Gender nás žene k zániku.

Václav Krása Přečteno 5371 krát Přidat komentář

Ve středu 26. dubna projednávala Poslanecká sněmovna vládní návrh novely zákona o specifických zdravotních službách. Pan poslanec František Adámek (ČSSD), v rámci projednávání novely navrhl, aby mohly ženy, které nemají partnera, podstoupit umělé oplodnění.
Návrh logicky vzbudil velkou pozornost v Poslanecké sněmovně. Naštěstí nebyl přijat, protože v Poslanecké sněmovně je zatím dostatek příčetných poslanců, ale už jeho podání by mělo být výstrahou nejen pro politiky, ale především pro všechny občany. Odmítnutí návrhu poslance F. Adámka zcela správně a se správnou argumentací odůvodnila paní poslankyně Jitka Chalánková (TOP 09). Odůvodnění předkladatelů návrhu bylo, že je právo žen, které nemají partnera, mít dítě. Paní poslankyně J. Chalánková popřela, že by právo na dítě patřilo mezi základní lidská práva. "Nejedná se o zákon zdravotnický, ale etický, lidskoprávní," dodala poslankyně. Vůči jejím slovům se později ohradila ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová. Ta se do paní poslankyně opřela na sociální síti twitter:"Je velké štěstí pro všechny normální lidi, že tato paní už nebude do Sněmovny kandidovat," napsala na její adresu. Paní ministryně asi zapomněla, že v úmluvě o právech dítěte je definováno právo dítěte na oba rodiče.
Je až s podivem, že ministryně, členka nejvyššího orgánu výkonné moci, prosazuje návrh, který ve svých důsledcích může mít nedozírné následky. Umělé oplodnění bylo dosud vnímáno, jako metoda řešící problém neplodných párů, které mají všechny podmínky k výchově dětí, ale nejsou schopny dítě zplodit. Pokud bychom přijali tezi, že je právo ženy mít dítě, rušíme všechny přírodní zákonitosti s obrovskými společenskými a sociálními důsledky.
Již dnes se rodí mnoho dětí, které nemají (neznají) otce a vůbec netušíme, jak se tyto děti, a případně jejich potomci, budou chovat, jak se zařadí do společnosti, zda budou schopny založit normální funkční rodiny. Nikdo si nepřipouští, že tyto děti nebudou znát polovinu svojí identity, nikdo nebude znát část genetických předpokladů, ale také zátěží. Stačí se podívat k sousedům, kde ve druhé či třetí generaci se Turci v Německu a Alžířané ve Francii cítí vykořeněni.
Opravdu si někdo dovede představit, že singl žena si vzpomene mít dítě, a protože podle paní ministryně má na něj nárok, zajde na kliniku a odejde těhotná? Kdo tyto ženy bude živit? Nutně by se větší část z nich stala zátěží pro sociální systém, a to možná dlouhodobě. Jejich děti by neznaly normální pracovní rytmus a neměly by zakódováno, že na živobytí si musí člověk vydělávat prací.
Ještě větší nebezpečí spatřuji v tom, že postupně by mohlo docházet k tomu, že ženy by nehledaly partnery k založení rodiny. Společnost by se změnila na soubor singl žijících jedinců, se všemi patologickými jevy, které by to sebou nutně znamenalo. Kontinuita rodiny by zcela zmizela, nebylo by na co navazovat a nebylo by co předávat dalším generacím.
Zcela absurdní argumentaci jsem četl od poslance Ivana Gabala, který v zásadě s návrhem souhlasil, i když pro něj nehlasoval, protože je členem poslaneckého klubu KDU – ČSL. Uvedl, že si musíme uvědomit, že za 50 let nás bude o tři milióny méně a tak každý návrh na zvýšení porodnosti je dobrý. Především pan poslanec nemá pravdu a čerpá z populačních studií vytvořených ve druhé polovině devadesátých let. Podle nich nás mělo být dnes podstatně méně než je současný stav. Za druhé, proč si myslíme, že nás musí být stále více a více. Za další, zvyšovat porodnost za cenu rozkladu společnosti je totální nesmysl. Pan poslanec stále vystupuje jako velký odborník, chybí mu však normální přirozené uvažování.
Umělé oplodnění je dnes obrovský kšeft a ne nadarmo kliniky, které je provádějí, zkupují velcí podnikatelé. Jsem přesvědčen o tom, že umělé oplodnění musí podléhat přísné státní regulaci. Příroda nás nastavila tak, že ke vzniku nového života musí být muž a žena. Měli bychom velmi opatrně vstupovat do této sféry.
Na celé věci mě překvapuje ještě skutečnost, že neslyším zásadní stanoviska a odmítnutí návrhů na uvolnění umělého oplodnění od církví a konzervativních politických stran. Čekal bych, že pan arcibiskup Duka vystoupí v televizi se zásadním odmítavým stanoviskem. Neslyšel jsem nic. To je hodně smutné. Místo toho, abychom vedli diskuse o těchto zásadních společenských tématech, zahlušují nás média nicotnými spory a balastem. Bohužel, lze očekávat, že návrh na uvolnění umělého oplodnění se možná objeví už v příští Sněmovně, protože gender politika se, podle paní Marksové a jí podobných, musí prosadit i za cenu zničení společnosti.

19. 02.

Pan prezident i pan Gazdík se mýlí.

Václav Krása Přečteno 3313 krát Přidat komentář

Po několika letech se téma zdravotnických poplatků opět vrátilo do středu mediální pozornosti. Předpokládal jsem, že téma je již dávno vyčpělé, ale zdá se, že zjednodušené mediální bubliny se hodí pořád.
Nejprve k věcnému problému, tedy k poplatku za pobyt v nemocnici. Především, hovořit v souvislosti se zdravotnickými poplatky za pobyt v nemocnici o průměrné minimální mzdě je holý nesmysl, a překvapuje mě, že si toho žádný novinář nevšimnul. Asi spíše opisují, než sami přemýšlí. Pokud je občan v nemocnici, tak pobírá dávky v nemoci a nikoliv mzdu. Mimochodem naše nemocenské dávky, které po 15 dnech činí 60 % mzdy, jsou velmi nízké ve srovnání se státy EU. Takže u živitele rodiny, jehož mzda činí např. 20 000 Kč měsíčně, činí nemocenské dávky 12 000 Kč, a když zaplatí poplatky 3 000 Kč, tak jeho rodina zaplatí sotva nájem.
Pokud jde o důchodce, tak dosud vedená diskuse je zcela mimo realitu. Především vycházet z průměrného důchodu je samo o sobě zavádějící. Ovšem argumenty, že když by byl důchodce doma musel, by si stejně topit a spotřebovával by elektrickou energii, svědčí o naprosté odtrženosti od normálního života. Oba pánové by měli vědět, že veškeré energie se platí zálohově a je tudíž zcela irelevantní, zda je občan v daný okamžik doma či není. Musím ještě dodat, že při dnešních cenách nájemného a energií je tomu skutečně tak, že osamoceným důchodců opravdu nezbývá 3 000 Kč měsíčně na stravu.
Představa pana Gazdíka, že příbuzní dávají svoje rodiče do nemocnic, aby pobrali jejich důchody, svědčí o absolutní neznalosti problematiky a neměl by se k tomu vyjadřovat. Politik opravdu nerozumí všemu. Tím neříkám, že se to neděje, ale je to ve zcela obráceném gardu. Děti se možná někdy snaží uplatit nemocnici, aby jejich rodič zůstal déle v nemocnici, protože nemají zajištěnou péči v domácím ošetřování.
Teď něco k meritu věci. Vůbec nejsem proti poplatkům v nemocnicích, ale poplatky musí mít regulační charakter, jinak se jedná o zdravotní daň, a potom je lepší zvýšit zdravotní pojištění, než vymáhat peníze od těch nejvíce nemocných. Proto považuji poplatek za pobyt v nemocnici za nesmyslný, protože nikdo z nás neovlivňuje dobu pobytu v lůžkovém zařízení. O tom rozhodují lékaři. Náš poplatek za pobyt v nemocnici byl zcela nesmyslně konstruován, protože ve srovnání s okolními státy byl poměrně vysoký, ale hlavně platil se po celou dobu hospitalizace, což není ve světě obvyklé. Hospitalizační poplatek se zpravidla platí maximálně jeden měsíc, a to právě proto, aby nemocí nebyla postižena rodina. V Rakousku a Německu se platí poplatek nejvíce 28 dní.
Jak jsem již uvedl, poplatky mají mít regulační charakter. Proto je správný poplatek za pohotovostní lékařskou službu. Velmi potřebný by byl poplatek za návštěvu ambulantního specialisty, pokud by k němu šel pacient bez doporučení svého praktického lékaře. Tady si dovedu představit poplatek i ve výši třeba 200 Kč, protože tím by se snížila potřeba drahé specializované péče, která je mnohdy nadužívaná.
Na závěr si neodpustím obecné povzdechnutí. Celá debata o zdravotnických poplatcích vznikla na základě diskuse o nízkých mzdách v sociální sféře. Tyto mzdy jsou opravdu ostudné, ale představa, že řešení může být zavedením poplatků za pobyt v nemocnici je úplně scestná. Řešení je ve výši mezd a platů. Pokud by naše mzdová úroveň odrážela vyspělost naší země, na zdravotním a sociálním pojištění bychom vybrali podstatně více a nemuseli bychom vymýšlet podivné konstrukce, které k cíli nevedou. Je naší ostudou, že i po dvaceti sedmi letech je naše příjmová hladina čtyřikrát slabší než v Německu. Nepřiblížili jsme se ani o píď, ale to je už jiný příběh.

10. 12.

Ubývání svobody.

Václav Krása Přečteno 4046 krát Přidat komentář

Možná si to ani neuvědomujeme, ale moderní technika umožňuje mít o každém z nás nepřeberné množství informací. Dnes má státní moc prakticky kdykoliv možnost zjistit, kde jsme, s kým, jaké máme kontakty, které weby sledujeme apod. Politici mají plná ústa svobody, ale přijímají jeden zákon za druhým, které nás o tuto svobodu připravují. Jen namátkou – na ministerstvu vnitra bude od 1. ledna 2017 zřízen cenzurní úřad na sledování webových portálů. Ministerstvo obrany připravilo zákon, který umožní vojenské zpravodajské službě sledovat veškerou elektronickou komunikaci, zároveň bude moci vstupovat do komunikace a případně jí i pozměňovat. Od poloviny příštího roku budou povinně vydávány občanské průkazy pouze s čipem. Evidence tržeb a hlášení DPH jsou dalšími slídícími systémy. Máme mobily, GPS, všude jsou kamery. Pokud s někým telefonujeme, emailujeme, nebo jen vyjdeme ze svého bytu, jsme objektem sledování.
Druhou oblastí, která omezuje naši svobodu, jsou různá restriktivní opatření, která nám přikazují, jak se máme stravovat, kde smíme a nesmíme kouřit, co můžeme říkat, abychom nebyli nálepkování. Jde to tak daleko, že slova národ, národní zájmy, upřednostňování národních reálií je nazýváno nacionalizmem. Když veřejně prohlásím, že přirozenou rodinu tvoří muž, žena a děti, tak budu označen za homofoba. Staleté pravdy jsou zpochybňovány a jejich relativizace je vydávána za ochranu práv, rozšiřování svobody a společenský pokrok.
Všechny tyto sledovací systémy, relativizace tradičních hodnot a různá restriktivní opatření jsou prý pro naše dobro, pohodlí a hlavně bezpečí. Je tomu skutečně tak? Nedávno novináři, „ti praví ochránci svobody“, rozpoutali mediální smršť kolem poslaneckého návrhu zákona na ochranu prezidenta. Dobře jsem se pobavil. Hlavním heslem bylo, že zákon bude zásadním způsobem omezovat svobodu slova, protože nikdo nebude moci nadávat panu prezidentovi. Sám bych pro zákon nehlasoval, ale určitě tento návrh neznamená tak obrovský zásah do našich svobod, jak to líčili ochránci všech možných svobod. Je zajímavé, že tito ochránci svobod nezačali křičet, když se asi před rokem přijímal zákon na ochranu úředníků. Novináři prakticky vůbec nesledují uplatňování zákona, kdy řada lidí již za urážku úředníka dostala značné pokuty. Přitom je jasné, že došlo k zásadnímu porušení postavení mezi občanem a úředníkem.
Úředníky jsme dnes povýšili na chráněné osoby, které se sami mohou chovat neurvale a neplnit svoje povinnosti. Ze své praxe velmi dobře vím, jak stát neplní svoje povinnosti a občané jsou proti tomu zcela bezmocní. Posudkoví lékaři nazývají žadatele o důchod či dávku simulanty a různým způsobem je ponižují. U většiny žádostí stát beztrestně nedodržuje lhůty, které stanoví správní řád, za špatné rozhodnutí nenese nikdo odpovědnost. Stěžovat si na dvojnásobné překročení lhůty pro správní řízení nemá cenu, protože zákon nestanoví žádné sankce. A tak jsme opět v roli prosebníků čekajících na blahosklonnost úřednické moci.
Za posledních dvacet šest let jsme absolvovali takový zajímavý kruh od totality ke svobodě v polovině devadesátých let, ke společnosti, kde jsou všechna možná tabu, elektronické špiclování, příkazy co smíme a nesmíme až po mocné úředníky. Nezadržitelně se opět navracíme do totality. Není tak zjevná, je utajovaná, ale funkční. Lze to vidět právě na médiích. Při každé kauze mají téměř stejný názor, protože u nich funguje autocenzura lépe než za komunistů. Když se někdo vzepře, je okamžitě vystaven mediálnímu lynči.
Kdo potřebuje, abychom stáli v uctivém předklonu se zmačkanou čepicí v ruce před úředníkem, kdo potřebuje, abychom se báli vyslovit náš odlišný názor na mnohá podivná tvrzení, proč musíme být pod neustálou kontrolou? Je to prosté, takovým lidem se lépe vládne. Ukazuje se, že skutečně platí teze německého sociologa Roberta Michelse o „železném zákonu oligarchie“. Podle této teze „oligarchické struktury nakonec dominují jakékoli politické organizaci, nezávisle na její orientaci“. Jde o to, zda jsme schopni se tomu bránit a vzepřít, nebo nás čeká postupný rozklad, jako u předcházejících civilizací.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy