02. 02.

Opravdu potřebujeme důchodovou reformu?

Václav Krása Přečteno 2373 krát Přidat komentář

V nedělním diskusním pořadu Václava Moravce se diskutovalo o důchodové reformě, a to v kontextu výsledků důchodové komise, která pracuje na MPSV. Hosty byli ministryně financí Alena Schillerová, předsedkyně Národní rozpočtové rady Eva Zamrazilová a hlavní ekonom společnosti Deloitte David Marek. Debata byla velmi zajímavá, ale nijak objevná. Všichni neustále tvrdí, jak je nutná důchodová reforma, ale nikdo neřekne, co si pod tím přestavuje. Myslím si, že politici, ale i odborníci se trumfují, kdo hlasitěji řekne, že potřebujeme penzijní reformu, ale tím to končí. Osobně jsem přesvědčen, že základní reformu jsme provedli v roce 1995, kdy byl přijat zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Ten má v sobě zabudované regulační mechanismy a záleží jen na politické vůli, aby byly použity.

Náš průběžný penzijní systém (PAYG - Pay As You Go) vychází z toho principu, že ekonomicky aktivní jednotlivci (tj. zaměstnanci a OSVČ) přispívají průběžně do penzijního systému a tyto platby jsou ihned použity k vyplácení penzí. Jednoduše řečeno, peníze vybrané každý měsíc na důchodovém pojištění jsou ihned vypláceny v penzích. V současnosti funguje důchodový systém velmi efektivně a dá se předpokládat, že i v budoucnosti bude možné tento systém efektivně řídit (i za předpokládaného velmi nepříznivého demografického vývoje). Stabilita PAYG je dána třemi parametry (pokud pominu možnosti vnitřních úprava systému – např. náhradní a vyloučené doby, potřebná doba pojištění a další).

Prvním faktorem je náhradový poměr (je to poměr průměrného starobního důchodu k průměrné hrubé popřípadě čisté mzdě). Tento náhradový poměr by neměl, při použití hrubé mzdy, ani v budoucnosti klesnout pod 40%. V roce 2019 byl cca 39.7% (cca 34 000 Kč, cca 13 500 Kč).

Druhým faktorem je počet důchodců v systému. Tento počet je především dán věkem odchodu do důchodu. Pokud bude mít vláda odvahu, tak není problém zvyšovat věk odchodu do důchodu i po roce 2030 takovým tempem, aby počet důchodců příliš nerostl. Několik posledních let počet důchodců fakticky stagnuje na cca 2 900 000 (věk funguje velmi efektivně, i když v menší míře také funguje snižování počtu pozůstalostních důchodů a stagnace počtu invalidních důchodů).

Třetím faktorem je výše pojistného (celkových příjmů důchodového pojištění, část příjmů může být v budoucnosti tvořena i daněmi). V roce 2019 byl přebytek na důchodovém účtu 22,5 mld. Kč (494 mld Kč, 471,5 mld. Kč). Náklady na PAYG tvořily v roce 2019 cca 8,4% HDP (471,5 mld. Kč, cca 5 600 mld. Kč HDP), což je pod průměrem EU (cca 9,5% HDP), ale je třeba dodat, že ve mnoha zemích se z důchodů platí daně. V takovém případě je poměr výdajů na důchody vůči HDP srovnatelný.

Před několika týdny uveřejnila ministryně Jana Maláčová první výsledky činnosti Důchodové komise a představila hrubé rysy reformy. Předně je třeba konstatovat, že návrh MPSV je velmi nejasný. Z údajů, které byly k návrhu zveřejněny, není možné provést seriózní analýzu. Z tohoto důvodu se budu zabývat jen tím „nejradikálnějším“ návrhem (tzv. spravedlivá varianta).

Základní myšlenou je zavedení 0. pilíře (první část důchodu). Podle dostupných informací by tento pilíř měl nahradit stávající základní výměru důchodu, měl by být shodný pro všechny důchodce (pokud dosáhnou důchodového věku a budou mít potřebnou dobu pojištění) a měl by být financovaný z daní.

Druhou část důchodu by zajišťoval I. pilíř, který by měl obdobnou konstrukci jako stávající procentní výměra důchodu. Snad by tato část důchodu měla být ekvivalentnější (nejsou k tomu žádné další informace), než stávající procentní výměra důchodu a měla by být doplněna oceněním péče o děti.

Pokud navrhovatel opravdu počítá s tím, že 0. pilíř (základní důchod) bude ve výši 30% průměrné hrubé mzdy, tak v roce 2019 by to bylo cca 10 200 Kč. Náklady na tento pilíř by v roce 2019 činily cca 200 mld. Kč. Jinými slovy pokud by navrhovatel opravdu chtěl mít 0. pilíř ve výši 30% průměrné hrubé mzdy, tak by v roce 2019 tento pilíř zdražil důchodový systém minimálně o 200 mld. Kč a důchody by činily 11,9% HDP.

K určitému zvýšení nákladů by došlo také u procentní výměry důchodu, která by měla být u žen zvýšena o 500 Kč měsíčně za každé narozené dítě, což považuji za správné rozhodnutí. Pokud u stávajících důchodkyň předpokládáme úhrnnou plodnost ve výši 2,0 (každá důchodkyně porodila v průměru dvě děti), tak by se náklady v roce 2019 dostaly na cca 17,5 mld. Kč. V roce 2019 bylo v průměru cca 1 455 000 starobních důchodkyň. Došlo by tedy k dalšímu zvýšení nákladů o 0,3 HDP na celkových 12,2% HDP.

Je velmi složité hodnosti předkládaný materiál, který ani nedosahuje úrovně solidního ideového záměru. Je nezbytné zdůraznit, že z výše uvedených výpočtů jednoznačně vyplývá, že předkládaný návrh je finančně neudržitelný. Pokud ovšem předkladatel nezamýšlel pouze to, že minimální důchod (součet 0. pilíře a I. pilíře) by nesměl klesnout pod 30% průměrné hrubé mzdy (předkládaný materiál však tuto interpretaci dle mého názoru vylučuje).

Dále je nezbytné zdůraznit, že navrhovaná „reforma“ nerespektuje nález Ústavního soudu z 23. března 2010. Tento nález shledal ustanovení § 15 zákona č. 155 / 1995 Sb., o důchodovém pojištění, zakotvující tzv. redukční hranice za protiústavní, neboť ve svých důsledcích a v kombinaci s ostatními parametry a stávající konstrukcí důchodového systému negarantuje dostatečné ústavně zaručené právo na přiměření hmotné zabezpečení dle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a vede k neakceptovatelné nerovnosti mezi různými skupinami pojištěnců.

Pokud by v roce 2019 byla provedena navrhovaná změna důchodů (zaveden 0. pilíř a realizováno zvýhodnění za narozené dítě), tak by náklady na starobní důchody byly ve výši cca 608,5 mld. Kč, což představuje 10,9% HDP a je výrazně nad průměrem EU (cca 8,5% HDP, již zdaněných důchodů).

Jsem přesvědčen o tom, že navrhovaná změna starobních důchodů, která výrazným způsobem zvyšuje solidaritu (snižuje ekvivalenci) v důchodovém systému (navrhuje bezprecedentní zvýšení solidární, tedy pro všechny stejné části důchodu) je protiústavní. Domnívám se, že navrhovaná změna starobních důchodů je zcela mimo střízlivé uvažování a možnost realizace.

Především, nemám rád strašení, co bude za třicet nebo čtyřicet let. Myslím si, že na tak dlouhou dobu nelze predikovat téměř nic. Když se v roce 1995 schvaloval zákon o důchodovém pojištění, měli jsme již dnes být v hlubokém deficitu a skutečnost je jiná. Nelze odhadnout produktivitu práce, která se může, zavedením moderních technologií mnohonásobně zvýšit. Nelze ani odhadnout populační vývoj. Může dojít k opačnému trendu, kdy rodiny budou preferovat větší počet dětí apod. To je tolik neznámých, že všechny odhady odborníků mi připadají, jako věštění z křišťálové koule.

Vláda se rozhodla uzavřít diskusi o možnosti dalšího prodlužování věku odchodu do důchodu. Považuji to za chybu a je jisté, že další politická reprezentace bude muset k tomuto kroku přistoupit. Vedou k tomu nejméně dva důvody. Především je nezbytné udržet přibližně stejný počet důchodců a také bychom měli dodržet model, že v důchodu bychom měli prožít jednu čtvrtinu života.

Lze souhlasit s názorem, že je nezbytné motivovat občany k dlouhodobému spoření na stáří. Je zajímavé, že tzv. III. pilíř důchodového systému není v předkládaném návrhu MPSV ČR prakticky zmíněn, přičemž to je dobrý nástroj k motivaci občanů pro dlouhodobé odkládání spotřeby. Možná by stálo za zamyšlení, jak by se mohl tento motivační pilíř ještě více ze strany státu podpořit a hlavně musí mít vysokou garanci státu. Nesouhlasím však s komerčními pojišťovacími důchodovými fondy, které by stát nějakým způsobem podporoval. Tady mám na mysli tzv. II. pilíř Nečasovi vlády, protože při jakékoliv ekonomické krizi jsou prvními, které krachují.

Nejlepší důchodovou reformou je větší počet dětí. Žádné přerozdělování financí z jedné hromádky na druhou nezajistí slušnou úroveň příjmů pro lidi v důchodu. Jedinou reformou je motivovat ekonomicky činné občany k odkládání části finančních prostředků, udržet přibližně stejný počet lidí pobírající důchody a podporovat rodiny, aby měly více dětí.

19. 01.

Malé zamyšlení nad tragédií ve Vejprtech.

Václav Krása Přečteno 4651 krát Přidat komentář

Mnoho občanů zasáhla nedělní tragická událost. Při požáru v Domově pro zdravotně postižené občany zemřelo dnes ráno ve Vejprtech osm lidí. Další lidé jsou zraněni. Podařilo se zachránit celkem třicet klientů s mentálním postižením. Příčina požáru není dosud známá.

Požár ve Vejprtech je hodně podobný požáru v Ústavu sociální péče v Měděnci, který se odehrál v nočních hodinách z prvního na druhý listopad roku 1984. Šlo o tragickou událost, při níž vyhořel zdejší Ústav sociální péče, ve kterém zahynulo 26 chovanek a několik dalších utrpělo zranění. Tato událost se později stala námětem filmu „Requiem pro panenku“.

K výše uvedeným případům lze ještě přiřadit požár, ke kterému došlo 10. prosince v loňském roce, v Krásné Lípě v dřevěné části ubytovny CENTRUM N v ulici Svojsíkova stezka, v části Dubice. Ve staré budově žilo přes třicet převážně sociálně slabých spoluobčanů. Bylo evakuováno celkem 32 osob, z toho 12 lidí ze zasažené budovy a 20 osob ze sousedního objektu. V tomto případě naštěstí nebyli žádní zemřelí.

Jsou to velmi podobné tragické příběhy, protože se jedná o lidi, kteří jsou odkázáni na pomoc a mnohdy zcela závislí na péči. Požáry byly v objektech, které jsou svojí stavební dispozicí značně nevhodné. Ve všech případech se jedná o starší budovy, které nebyly původně určeny pro pobytové sociální služby. To znamená, že neměly potřebnou infrastrukturu k předcházení takovým tragickým událostem. I přes částečnou modernizaci zařízení ve Vejprtech nemá evakuační výtah, požární čidla ve všech prostorách apod.

Každá tragická událost v takových zařízeních je komplikovaná, velmi specifická, vyžadující od záchranných složek mimořádný a vždy asi jedinečný postup. Lidé se zdravotním postižením jakéhokoliv druhu zpravidla nedokážou sami opustit nebezpečný prostor, jsou dezorientování a musí být jednotlivé evakuováni. To se ukázalo i v tragédii v Domově ve Vejprtech. Bohužel je třeba říci, že v takto nevhodných budovách je stále mnoho pobytových sociálních zařízení. Zvláště ta zařízení, která jsou uzavřena, protože klienti mají takové zdravotní postižení, že nejsou schopni se vůbec orientovat, kde se nacházejí, jsou ve velkém nebezpečí a jejich zřizovatelé by měli dbát především na instalaci takových technických protipožárních opatření, která by minimalizovala podobné tragédie.

V dnešních zprávách o tragédii ve Vejprtech také zaznělo, že chybí deset pracovníků. To je velká bolest sociálních služeb obecně. Nedostatek finančních prostředků, špatně placení zaměstnanci a hlavně nedostatečné investiční prostředky na důkladnou rekonstrukci objektů nezaručují ani do budoucna, že k takové tragédii opakovaně nedojde.

Samozřejmě se nabízí otázka, zda je nutné, aby lidé se zdravotním postižením, senioři a další sociálně slabí žili ve velkých sociálních zařízeních. Všechny strategie sociálního začleňování, které rostou jak houby po dešti, hovoří o tom, že se mají rozvíjet terénní sociální služby a péče má být poskytována v přirozeném sociálním prostředí těchto lidí, a to buď v malých komunitách, nebo ve svých domácnostech. Jenže sledujeme zcela opačný trend. Každý rok přibývá asi 2000 nových lůžek. Jejich výstavba stojí asi tři miliardy korun a jejich provoz je značně drahý. Je potřeba také dodat, že čím větší pobytová zařízení sociálních služeb, tím větší nebezpečí podobných tragédií.

Tragická událost ve Vejprtech by nám měla být mementem, abychom urychleně začali realizovat všechny krásné plány, jak změnit naší sociální politiku v této oblasti.

13. 01.

Co s ombudsmanem?

Václav Krása Přečteno 3170 krát Přidat komentář

V nedělních otázkách Václava Moravce byl sice krátký, ale zajímavý duel současné veřejné ochránkyně práv Anny Šabatové s jejím předchůdcem panem Pavlem Varvařovským. Na tomto duelu se ukázalo, že funkci ombudsmana lze pojímat velmi odlišně.
Pavel Varvařovský uvedl jako jeden z příkladů rozdílného přístupu počet zaměstnanců v rámci Úřadu. Sdělil, že když on sám dobrovolně končil ve funkci ombudsmana, pracovalo v Úřadu veřejného ochránce 60 právníků. Dnes, za současné „ochránkyně“, pracuje v Úřadu již 120 právníků a musela se přistavit nová budova. Poměr však nezůstal zachován, protože počty podání, které Úřad vyřizuje, nejen že nestouply, ale naopak se snížily.
Dvojnásobný nárůst zaměstnanců Úřadu je dát tím, že se paní Šabatová rozhodla zařadit do činnosti úřadu monitorování všech možných práv a zasahování do všech možných záležitostí. Známé je například její angažování v kauze tzv. „studentky“ ze Somálska, kdy paní Šabatová, a podotýkám, že zcela mimo svojí kompetenci, vyvolala kauzu, která vedla téměř k uvěznění ředitelky Zdravotnické školy Ruská. Hon, který paní Šabatová vyvolala proti paní ředitelce, která se ničím neprovinila, je ukázkou jakou moc drží ombudsman ve svých rukách.
Paní ombudsmance se také podařilo, za pomoci bývalého ministra pro lidská práva Jiřího Dienstbiera, aby monitorovala plnění Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením. Snaží se, aby vznikl tzv. „dětský ombudsman“, který by byl samozřejmě součástí Úřadu. Usiluje, aby měla kompetenci posuzovat zamítnutí udělení českého občanství, když tajné služby udělení zamítnou. Stále a stále se snaží zvyšovat pravomoci Úřadu. A právě na tyto skutečnosti upozornil její předchůdce, pan Varvařovský.
Nesmíme zapomínat, že základním posláním Úřadu ombudsmana je ochrana občana před šikanou, arogancí a nesprávným postupem veřejných institucí. Jeho posláním není budovat super instituci, která může vstupovat do všech záležitostí. Taková instituce se může, především v době, kdy dochází k hyperinflaci lidských práv, stát velmi nebezpečnou v čele s neodvolatelným ombudsmanem, stojícím mimo velební systém.
Právě tato snaha paní Šabatové o super úřad způsobila, že řada politiků si uvědomuje nebezpečnost instituce, kdy po šest let není možné změnit obsazení Úřadu. Pro vznik veřejného ochránce práv jsem v roce 1999 hlasoval, ale pamatuji si velmi dobře, že nikoho tehdy nenapadlo, že bude tato myšlenka zneužita k prosazování gender politiky, multikuturalismu apod. A tyto tendence jsou dnes z kroků paní Anny Šabatové vidět stále více a více. Proto je dobře, že její mandát končí a poslanci by měli velmi zvažovat, koho do této odpovědné funkce zvolí.
Jsem také přesvědčený, že po dvaceti letech Úřadu veřejného ochránce práv by bylo dobré položit si otázku, zda vůbec, případně za jakých podmínek potřebujeme tuto instituci. Ochranu základních lidských práv mají za povinnost jednotlivá ministerstva, máme tzv. antidiskriminační zákon, při vládě existuje zmocněnec pro lidská práva, a pokud úřady porušují zákony ve vztahu k občanovi, má občan možnost se bránit soudní cestou, i když uznávám, že je to cesta velmi pomalá
V každém případě, po příštích volbách do Poslanecké sněmovny, musí začít diskuse o účelnosti instituce ombudsmana a jeho pravomocí.

04. 01.

Konejme tak, abychom se na konci roku nemuseli stydět.

Václav Krása Přečteno 3321 krát Přidat komentář

Stalo se již tradicí, že na sklonku jednoho roku a počátku roku nadcházejícího bilancujeme a odhadujeme, co nás čeká v dalším období. Nejprve je však třeba si připomenout, že dělení dějin na roky je lidský vynález, protože události se dějí bez ohledu na naše vnímání času. Je to naše pomůcka, abychom se dokázali orientovat v jednotlivých dějích. Je nepochybné, že hrozby z roku 2019 se nijak nezmenší tím, že se změní číslice letopočtu, ba naopak, následným vývojem mohou být prohloubeny a zvýrazněny.
Jednou ze zásadních hrozeb, i přes varování některých vědců, umělců, politiků či novinářů před islamofobií, je pokračující imigrace z islámských zemí a pronikání islámu do Evropy. Nejlépe lze tento problém ilustrovat na situaci ve Francii.
Gatestone Institute v New Yorku je think-tank, který si klade za cíl informovat veřejnost především o tom, co před ní mainstreamová média tají. Autorem následujícího textu, který vyšel 1. prosince 2019 v anglickém originále, je Guy Millière, profesor Pařížské univerzity a autor 27 knih o Francii a Evropě. Pro českou verzi Gatestone Institute text přeložil René David a Parlamentní listy.cz jej publikovaly v plném znění následovně: „V Paříži se 28. září 2019 konal „Sjezd pravice“ organizovaný Marion Marechal, bývalou poslankyní parlamentu a nyní ředitelkou Francouzského institutu sociálních, ekonomických a politických věd. Cílem tohoto sjezdu bylo sjednocení francouzské pravicové politické scény. V klíčovém projevu novinář Éric Zemmour nevybíravě kritizoval islám a islamizaci Francie. Popsal francouzské „no-go zóny“ (Zones Urbaines Sensibles; citlivé městské zóny) jako „cizí enklávy“ na francouzském území a popsal proces „kolonizace“ i vzrůstající přítomnost muslimů ve Francii, kteří se neintegrují.
Zemmourův proslov byl vysílán živě v televizi LCI. Novináři ostatních televizních kanálů LCI okamžitě obvinili, že přispívá k „nenávistné propagandě“. Někteří požadovali, aby byla LCI odebrána vysílací licence. LCI selhala ve svém poslání, ztratila kontrolu nad svým programem, a musí být proto exemplárně potrestána.
Francouzská vláda na Zemmoura oficiálně podala trestní oznámení za „veřejné urážky“ a „podněcování k diskriminaci, nenávisti a násilí“. Ten, kdo je ve Francii obviněn z „podněcování k diskriminaci, nenávisti a násilí“, může být odsouzen až na jeden rok do vězení a k pokutě 45 tisíc eur.
Zemmourův projev popisuje situaci, které se již věnovala řada publicistů. Politolog Jerome Fourquet ve své poslední knize Francouzské souostroví (L’Archipel français) poukazuje na to, že dnešní Francie je zemí, ve které muslimové a nemuslimové žijí v oddělených, „navzájem nepřátelských“ společenstvích. Fourquet také zdůrazňuje, že rostoucí počet muslimů žijících ve Francii chce žít podle práva šaría a považuje právo šaría za nadřazené francouzským zákonům. Fourquet poznamenává, že 26 procent francouzských muslimů narozených ve Francii chce žít výhradně podle práva šaría; u francouzských muslimů narozených v zahraničí toto číslo stoupá na 46 procent. Zemmour jenom dodal, že to, co probíhá, je „kolonizace“.“ Konec citace.
Svoboda slova a diskuse o ožehavých společenských jevech je svazována zákony, „etickými kodexy“, vnitřní autocenzurou, převažujícím názorem mainstreamu tak, že jakýkoli názor odlišný od sdílené oficiální doktríny je považován za nebezpečný, nepřijatelný a má dalekosáhlé následky pro jejich nositele. Cíl je jasný. Potlačit částečně odlišné, či zcela opačné názory. Je nesporné, že Francie, společně s Velkou Británií, jsou nejvíce ohrožené země islamismem. Představa, že tento problém se nás netýká, je však mylná. Dříve či později budeme vystaveni vlně přistěhovalectví, pokud se evropské země nebudou schopny domluvit na společném postupu při přílivu imigrantů, ale také na důsledném dodržování a vymáhání zákonů pro imigranty.
Druhou, neméně velkou hrozbou je klimalarmismus, který se stává ohrožující ideologií, jež může mít katastrofální hospodářské důsledky a zároveň i obrovské společenské dopady, protože vědomě vytváří generační spory. „Vy staří nám kazíte prostředí pro náš budoucí život, protože nesdílíte naši obavu ze změny klimatu.“ K této atmosféře významně přispívá mainstream, některé politické síly, ale především ti, kteří cítí možnost finančního prospěchu. Klimalarmisté šíří tvrzení, že všechny dosavadní energetické zdroje jsou špatné - je nutné je nahradit novými a dražšími, všechny spotřebiče jsou neekologické - je nezbytné je nahradit novými, ekologickými a samozřejmě dražšími. Občané to vše zaplatí!
Dovolím si citovat z reakce Daniela Kaisera v deníku Echo24, na slova pana prezidenta, že je klimatický kacíř. https://www.echo24.cz/a/S7bif/klimaticke-kacirstvi-kdo-vedle-zemana. Cituji: „Na prezidentův výpad proti převládajícímu politicko-vědeckému dogmatu (v tomto pořadí, nikoliv opačně, jak se nám trvale sugeruje) o antropogenním oteplování ihned spolehlivě zareagovali experti typu Michala Marka, ředitele Ústavu výzkumu globální změny AV ČR, nebo Pavla Kindlmanna z Ústavu pro životní prostředí na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Marek: „Klimatická změna je tady a stojí za ní člověk. Patří to k vědeckému poznání a zpochybňovat to považuji za krajně nezodpovědné.“ Kindlmann: „Ať se prezident zabývá tím, čemu rozumí, a nechá věci, „ve kterých je naprostým diletantem“. Daniel Kaiser dále dodává: „Arogance těchto lidí je neuvěřitelná. Možná by se dalo říct: klimatická změna je tady a stojí na ní existence mého ústavu a mé ředitelské funkce. Anebo: klimatu rozumím já, nikdo mi do toho nemá co mluvit. Ale pokud dosažení stavu uhlíkové neutrality, k němuž Českou republiku před dvěma týdny na summitu EU upsal premiér Babiš, bude republiku podle Babiše stát 675 miliard korun, a i kdyby to byla jen půlka té cifry, proč by do toho nesměl mluvit Zeman, který na rozdíl od Kindlmanna má 2,8 milionu hlasů z přímé volby?“
A dále novinář uvádí: „U nás je ta arogance zatím jen v latentním stavu, nedaleko odsud už vede k útoku na demokracii, jaký bychom si po roce 1989 nedovedli ve svobodném světě představit. Před týdnem Nejvyšší soud v nizozemském Haagu definitivně zamítl odvolání vlády proti rozsudku soudů nižší instance, že Nizozemsko do roku 2020 musí omezit emise skleníkových plynů oproti roku 1990 aspoň o 25 procent. Nizozemská vláda se zavázala k 17 procentům, nikoliv svým občanům, ale v Bruselu, a ekologistická organizace Urgenda se hned tou dobou, tedy před čtyřmi lety, rozhodla vládu popohnat. Právní zástupci vlády při odvolání výslovně argumentovali něčím tak donedávna samozřejmým, jako že soudy tu nejsou od toho, aby demokraticky zvoleným politikům předepisovaly, jakou mají dělat politiku. Teď premiér uznal, že mu nezbude nic jiného než se rozsudku Nejvyššího soudu podřídit. Bude stačit zavřít jednu uhelnou elektrárnu, rozhoupe se vláda skutečně k tomu, aby vykupováním a různou doprovodnou buzerací nutila nizozemské zemědělce omezovat živočišnou výrobu?!“ Konec citace.
Domyslíme-li toto sdělení do důsledků, znamená to, že občané nemají právo o ničem rozhodovat, protože rozhoduje skupina nevolených soudců, kteří vědí všechno nejlépe. Když sledujeme některá rozhodnutí soudů, tak zřejmě máme skutečný důvod mít se na pozoru. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci ředitelky Zdravotnické školy Ruská, lze směle přirovnat k rozhodnutí Nejvyššího soudu v Haagu.
Je nepochybné, že se klima na planetě mění, ale to se děje pořád. Země není mrtvá a statická, je živá a vně i uvnitř probíhá mnoho jevů, které se nutně musí odrazit minimálně ve vývoji klimatu. Otázkou je, zda mají lidé na těchto změnách nějaký podíl, případně jak velký, a to by mělo být předmětem zkoumání. Místo pragmatického uvažování, skutečných zjištění, máme nebezpečnou ideologii, která může zničit náš civilizovaný svět. Kam tato ideologie vede lze shlédnout na tomto odkazu: https://www.youtube.com/watch?v=g0CZuzZDGxg. Písničku „Moje babička je staré ekologické prase“, uvedla veřejnoprávní televize WRD, jako satiru. Po protestech ji musela stáhnout.
Vůbec netvrdím, že nemáme chránit přírodu a naše ovzduší. Na druhé straně by si mohl mainstream najít dostatek informací o rozhodujících faktorech, které s velkou pravděpodobností mají na změnu klimatu největší vliv. V roce 1958 NASA poprvé zpozorovala změny v oběžné dráze Země kolem Slunce a změny sklonu zemské osy. Tyto změny jsou odpovědné za to, co dnešní klimatologové nazývají oteplováním, nebo změnou klimatu, protože na některých místech dochází naopak k ochlazování. Jinak řečeno, planetu žádným způsobem ani formou nepřehřívají nebo neochlazují lidé tím, že jezdí v SUV, nebo jedí hovězí. NASA to však dosud neuvedla na pravou míru a rozhodla se tiše nečinně přihlížet tomu, jak se pseudo-liberálové a eko-alarmisté vzrušují nad světem, který kvůli nadměrnému množství dobytka či plastových brček nejpozději do 12 let s jistotou skončí. V roce 2000 zveřejnila NASA na své webové stránce Earth Observatory informace o teorii „Milankovičových cyklů“, prozrazujíc, že planeta se ve skutečnosti mění kvůli vnějším faktorům, které s lidskou činností absolutně nesouvisí. Je však záhadou, proč mainstream tuto informaci nevzal na vědomí a neustále nás bičuje ekologickou katastrofou.
Třetím nebezpečím, které ohrožuje naší civilizace je hypertrofování lidských práv. Možná, že tímto tématem řadu lidí překvapím, protože sám hájím práva lidí se zdravotním postižením. Jsem však přesvědčen, že i při obhajobě těchto práv je nezbytné udržet si zdraví rozum a vnímat realitu. Od doby, kdy jsem začal vnímat svět kolem sebe, jsem si stále více uvědomoval, že mám omezení, která mi neumožní být letcem, řidičem dálkové dopravy apod. Prostě jsem se s tím smířil. Tato „moje“ práva by asi šlo, při extrémních nákladech, naplnit, ale co z toho. Sám bych se necítil dobře, stal bych se předmětem posměchu a veřejnost by takové dodržování práv postupně odmítla.
Ztráta rozumu a soudnosti dnes chybí kvazi ochráncům lidských práv, když tvrdí, že je třeba respektovat práva x pohlaví, že stejnopohlavní páry mají právo na sňatek a mohou si pořídit děti, které budou vychovávat. Obdobně je to s genderovou politikou. Hypertrofování těchto práv se paradoxně děje na úkor práv dítěte. Úmluva OSN o právech dítěte stále uvádí, že dítě má právo znát otce a matku, nikoliv rodiče jedna a rodiče dva. Sobeckost dospělých vůči dětem je jedním z fenoménů těchto nabobtnalých práv. Jako ukázku těchto, z mého pohledu až nesmyslných idejí, které jsou lidem vtloukány do hlavy, lze ilustrovat na několika diplomových pracích Univerzity Karlovy.
„Současný život "superžen" po zániku primární rodiny“, Hanáková, Šárka (Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií, 2018) Datum obhajoby: 17. 9. 2018.
„Žárlivost u heterosexuálních a homosexuálních žen“, Hochová, Eva (Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií, 2019) Datum obhajoby: 13. 2. 2019.
„Souvislost mezi osobností majitele a behaviorálním profilem jeho kočky“, Žežulková, Denisa (Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií, 2019) Datum obhajoby: 30. 1. 2019
„Když muži tančí. Konstrukce maskulinity ze strany mužských aktérů pole dance“ Postránecká, Markéta (Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií, 2019) Datum obhajoby: 13. 2. 2019.
„Výskyt sexuálního obtěžování studujících na českých vysokých školách v roce 2018“, - porovnání s výzkumem z roku 2008 Dvořáková, Dominika (Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií, 2019) Datum obhajoby: 13. 2. 2019.
„Strategie seznamování homosexuálních mužů“, Jakešová, Eva (Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií, 2019) Datum obhajoby: 13. 2. 2019.
„Konstrukce otcovství v předporodních kurzech pro heterosexuální páry“, Janoštíková, Markéta (Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií, 2019) Datum obhajoby: 14. 2. 2019
„Reflexe fenoménu sexuálního obtěžování českými herečkami v kontextu kampaně MeToo“, případová studie, Kozáková, Aneta (Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií, 2019).
„Legitimizace veganství v přátelském vztahu“, Kosková, Kateřina (Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií, 2019).
„Sexuální reakce žen na nahé mužské postavy v různých stadiích vzrušení“, Čiženková, Alena (Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií, 2018) Datum obhajoby: 13. 9. 2018.

Je to jen malá ukázka diplomových prací za poslední dva roky. Každý si může tyto práce najít na webových stránkách. Dovede si někdo racionálně představit, co budou tito studenti, respektive studentky v budoucnu dělat? Jen doufám, že se přihlásí do výběrových řízení na místa ve státní správě a na svoje studentská poblouznění zapomenou. Pokud ne, Bůh s námi.

A jak tedy dál? Doufat a věřit, že většina lidí si zachová zdravý rozum a nepodlehne tlaku, který je na ně vyvíjen různými lidskoprávními organizacemi, médii, ale i politiky a vzdělávacími institucemi. Chci také věřit, že lidé ve volbách budou volit strany a hnutí, která budou nabízet racionální řešení jednotlivých agend, konkrétní kroky, které budou ctít zdravý rozum a nebudou hlásat nesmyslné ideje, existující bez opory nezpochybnitelných faktů. Budou ctít individualitu jednotlivce a právo na svobodný názor. Budou ctít tradiční rodinu, obhajovat národní zájmy, prosazovat přesvědčení, že bohatství vzniká z poctivé práce, ale také, že je nezbytné být solidární s těmi, kteří z různých důvodů nejsou schopni svou prací získat dostatek prostředků na slušný život. Pokud se tak nestane, nemá naše civilizace nárok na další pozitivní vývoj.

Mgr. Václav Krása

30. 11.

Co jste nyní vy, byli jsme i my, co jsme nyní my, budete i vy.

Václav Krása Přečteno 2038 krát Přidat komentář

(Slunečnice po druhé).

Známé přísloví, které je velmi přiléhavé k diskusi kolem hrubého zacházení se seniory v Domově pro seniory Slunečnice. Především však padne na slova lídra sociální demokracie v Moravskoslezském kraji Petra Kajnara. „Kolik je asi v Česku lidí, kteří budou s noblesou Ladislava Špačka, srdcem matky Terezy a za minimální mzdu utírat pokálené, dementní starce a stařeny, které jejich děti odložily do starobince, protože si musí užít života?“ ptal se na Facebooku v reakci na informace Seznam Zpráv, které upozornily na nelidské zacházení se seniory.

Pan Petr Kajnar potvrdil rozhovoru se Seznamem https://www.seznamzpravy.cz/clanek/kdo-by-se-s-noblesou-staral-o-dementni-stareny-kajnar-o-svem-komentari-ke-slunecnici-83738?dop-ab-variant=100&seq-no=1&source=hp&utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=z-boxiku&utm_campaign=null
že vůbec nepochopil, o co jde. Vůbec nepochopil, že ti lidé, kteří jsou v Domě pro seniory Slunečnice, mu vybudovali svět, ve kterém si on dnes může hrát na důležitého člověka a ve své bohorovnosti je ponižovat. Tito lidé byli také mladí, měli svoje lásky, sny, tužby, možná byli ve své době důležití, možná těžce pracovali. Žili v těžké době a místo úcty se jim dostává hrubost a pohrdání.

Pan „kandidát“ Petr Kajnar si vůbec nepřipouští, že za několik let se může dostat do podobné situace, protože nikdo nejsme uchráněni stárnutí, ztráty všech možných kompetencí, závislosti na péči jiných osob. Pane Kajnare, nepřeji Vám, abyste se dostal do podobné situace. Musí to být strašné, když člověk vše vnímá a zažívá tu bezmoc a nemůže se bránit hrubosti a ponižování.

Petr Kajnar měl především říci, že se jedná o systémové selhání, ale také o selhání vedení Slunečnice a měl žádat, aby ředitel tohoto zařízení byl okamžitě odvolán. Nedovedu si představit, že nevěděl co se děje v zařízení, kterému šéfuje.

Pracoval jsem v domově důchodců 22 let a z toho jsem jej asi osm let vedl. Neměl jsem však tu správnou legitimaci, tak jsem byl dlouho pouze zastupující ředitel. Nikdo nesměl v tomto zařízení říkat klientům babi, dědo. Pracovníci museli jednotlivé lidi oslovovat pane x, paní y. To je první předpoklad udržení důstojnosti lidí. Každý týden jsem osobně obešel, a to bez doprovodu dalších pracovníků, všechny obyvatele domova a s každým jsem promluvil, ptal jsem se jich na jejich problémy, ptal jsem se jich, co se jim nelíbí apod. Tito lidé mi říkali svoje životní příběhy, které byly mnohdy velmi pohnuté. Nejvíc je vždy trápilo, že nevědí, co dělají jejich děti, jak prospívají jejich vnoučata, apod. Samozřejmě, že v domově byli i lidé, kteří již příliš nevnímali, ale i za těmi jsem zašel a snažil jsem se navázat nějaký kontakt. Tato obchůzka mi zabrala vždy půl dne a někdy jsem byl z toho hodně vyčerpán, ale považoval jsem ji za nezbytnou.

Důležitým signálem, jaká je úroveň péče v zařízeních pro seniory, je ovzduší. Pokud je cítit moč, je to jasný signál, že je něco s péčí špatně. Je vidět, že současný ředitel se příliš lidem ve Slunečnici nevěnoval, že jim nevěnoval svojí pozornost a tím se mohla péče zaměstnanců propadnout do úrovně, kterou zaznamenaly Zprávy Seznamu. Mělo by to být pro nás všechny mementem a všichni bychom si měli občas připomenout, když na ulici potkáme shrbenou starou paní, že „Co jste nyní vy, byli jsme i my, co jsme nyní my, budete i vy“.

Václav Krása
Předseda odborné komise pro
Práci a sociální věci Hnutí Trikolóra

27. 11.

Jak na hrubost v sociálních službách.

Václav Krása Přečteno 2206 krát Přidat komentář

Na počátku minulého týdne rozjeli reportéři Seznam Zpráv, na základě výpovědi pečovatelky Gabriely Lhoťanové, investigativní projekt v domově pro seniory Slunečnice v Ostravě-Porubě.

Více »

07. 05.

Zpochybňování přirozených zákonitostí znamená konec naší civilizace.

Václav Krása Přečteno 3687 krát Přidat komentář

V květnu 2016 Česká republika, jako poslední ze zemí V4, podepsala Istanbulskou úmluvu. Jedná se o Úmluvu Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, kterou schválila Rada ministrů v roce 2011 na svém zasedání v Istanbulu. Rada Evropy zahrnuje prakticky všechny evropské země a soustřeďuje se především na lidskoprávní tématiku. Její dokumenty mají podobný způsob ratifikace jako jiné mezinárodní smlouvy.

Zásadním momentem tzv. Istanbulské úmluvy je definice, kterou kodifikuje a vymezuje termín pohlaví. Pohlaví je podle Istanbulské úmluvy společensky konstruovanou kategorii určující specifickou roli a chování jak pro muže, tak pro ženy. Toto ustanovení de facto popírá biologickou podstatu pohlaví na ženy a muže. Je to konstrukt, který umožňuje definovat i jiné pohlaví a popírá základní naši biologickou podstatu a přirozený rozdíl mezi ženou a mužem.
Můžeme si tak prý vybrat mezi různými identitami, např.
Agender – nemá genderovou identitu, případně se neidentifikuje jako muž či žena, ale jako neutrální. Aporagender – ani mužská, ani ženská genderová identita, ani nic mezi tím, přesto silně pociťovaná. Bigender – má dvě oddělené genderové identity, oddělené identity mohou být obě mužské či ženské. Takto je možné si nesmyslně vymýšlet další a další identity. Je to šílená myšlenka, která zpochybňuje základní stavební kameny naší civilizace.

V preambuli Úmluvy se zdůvodňuje nutnost jejího přijetí těmito větami:
„S vědomím, že násilí vůči ženám je projevem historicky nerovného poměru síly mezi muži a ženami, jenž vedl k nadřízenosti mužů a diskriminaci žen, a bránil ženám v plném rozvoji,“ a dále: „S vědomím, že násilí vůči ženám, jakožto násilí genderově podmíněné, má strukturální povahu a toto násilí je jedním z klíčových společenských mechanismů, jež ženám vnucují podřízené postavení vůči mužům.“

Tyto citace vytvářejí úplně nesmyslný obraz vztahu mezi mužem a ženou jako nepřátelský, který samozřejmě není pravdivý a ve svých důsledcích může vést až rozpadu tradiční rodiny, kterou tvoří žena, muž a děti. Opět vychází ze zcela nesmyslného vymezení pohlaví. Ve svých důsledcích umožňuje vytváření třetích dalších druhů pohlaví a také tlak na stát, aby umožnil státní oplodňování žen, které k založení rodiny nepotřebují muže, ale mohou si kdykoliv založit rodinu např. dvě ženy, možná i více žen, či jenom jedna. Ostatně, tvrzení, že žena má právo na dítě, i když není ve vztahu s mužem, jsme už v našich médiích mohli zaznamenat. Tady jsou ovšem muži silně diskriminováni………. Skutečnost, že takové pojetí gender znamená konec civilizace, si bohužel hlasatelé těchto myšlenek vůbec neuvědomují.

V článku 3, který definuje některé pojmy, se pod písmeny c) a d) uvádí:
c) „pod pojmem gender se rozumí společensky ustavená role, chování, aktivity a atributy, jež daná společnost považuje za náležité pro ženy a muže.“
d) “genderově podmíněné násilí vůči ženám” znamená násilí, jež je zaměřeno na ženu proto, že je žena, anebo násilí, jemuž jsou vystaveny především ženy“.
Bod c) prakticky popírá tradiční roli ženy a muže, bod d) chce přesvědčit, že k násilí na ženě dochází z jakési podivné náklonosti mužů vidět ženu jako potencionální oběť svého zakódovaného násilí. Článek 12 odst. 1) tyto pojmové definice dále rozvádí: „Smluvní strany, tedy členské státy EU, podniknou nezbytná opatření pro podporu sociálních a kulturních vzorců chování žen a mužů s cílem vymýtit předsudky, zvyky, tradice a další praktiky, jež jsou založeny na předpokladu podřízenosti ženy anebo na stereotypním pojímání rolí žen a mužů.“
Při čtení tohoto odstavce jsem si hned vybavil kauzu básničky „Maminka“ od Jiřího Žáčka, kdy feministky křičely, že maminka přece není ta paní, co hladí děťátko po hlavě a vaří mu snídani, že se jedná o genderové násilí a básnička musí zmizet z čítanek. Při důsledné aplikací článku můžeme dospět k závěru, že všechna označení rodičů – táta a máma – jsou vlastně genderovým stereotypem, který je samozřejmě nevhodný, je třeba ho vykořenit a děti budou muset říkat rodič. A je potom jedno, jestli půjde o muže a ženu, dvě ženy nebo dva muže. Je to naprosto přímý útok na práva rodiny, na existenci rodiny v Evropě jako takové.
Korunu všemu nasazuje článek 9 Úmluvy, který stanoví: „Strany zajistí na všech úrovních uznání, povzbuzení a podporu práci relevantních nevládních organizací a občanské společnosti, aktivně se podílejících na potírání násilí vůči ženám a naváže s těmito organizacemi efektivní spolupráci.“ Takto Rada Evropy bude zajišťovat financování různých feministických organizací, které pod pláštíkem monitoringu Istanbulské úmluvy budou hlídat každou rodinu, zda nedochází ke genderovému násilí.

Česká republika je jedna z mála, která dosud Istanbulskou úmluvu neratifikovala. Dalšími státy, které Úmluvu zatím neratifikovaly, jsou Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko, Velká Británie a některé další. Polsko Úmluvu ratifikovalo ještě za vlády pana Tuska, ale dnes jí neaplikuje. Až absurdní je zjištění, že první zemí, která úmluvu ratifikovala, bylo Turecko. To svědčí o tom, že si nedělá žádný problém kývnout na vše, ale potom si svoje věci řeší po svém, bez ohledu na přijaté závazky.

V nejbližších týdnech dostanou Úmluvu poslanci Poslanecké sněmovny k projednání. Věřím, že vyslyší negativní postoje některých politických stran, že při projednání vezmou v úvahu petici proti přijetí Istanbulské úmluvy a neschválí ji. V Úmluvě je zaseto mnoho nebezpečných věcí, které mohou postupně rozvrátit naší společnost.

15. 04.

Bombardování Sýrie a argumenty.

Václav Krása Přečteno 4716 krát Přidat komentář

Dnes se v Partii na TV Prima utkali předseda TOP 09 Jiří Pospíšil a místopředseda KSČM Josef Skála. Předmětem duelu bylo samozřejmě včerejší bombardování Sýrie. Překvapilo mě, jak pan předseda J. Pospíšil obhajoval zásah spojenců, aniž by řekl nějaký skutečný argument pro obhajobu bombardování. Těmito slovy hájil americko-britsko-francouzský zásah na Blízkém východě: „Je třeba říci, že to byla odveta za použití chemických zbraní a tato odveta směřovala jen na chemické cíle. Nebyly zde žádné civilní oběti," uvedl Pospíšil. V zájmu civilizovaného světa je, aby chemické zbraně nebyly použity. Předseda TOP 09 věří, že syrský prezident Bašar Asad skutečně chemické zbraně použil a to ve městě Dúmá. „Já v tomto směru věřím našemu spojenci v NATO," uvedl předseda TOP 09.
Místopředseda J. Skála na to uvedl: „Byla to svévolná agrese v rozporu s Chartou OSN," připomněl že, Generální tajemník OSN António Guterres útok v Sýrii odsoudil. „To se v českých médiích nedozvíte," posteskl si J. Skála. „A pokud jde o ty tzv. důkazy, tak ty nikdo nepředložil. Ty děti polévané vodou, tomu se vysmáli i lidé přímo na místě."
J. Pospíšil dále uvedl: „Západní spojenci pravděpodobně tyto důkazy mají, ale je logické, že se neobjevují v médiích“, zásah podpořilo také NATO, tedy i my, a NATO by tak neučinilo, kdyby nevěřilo tomu, že za chemickým útokem ve městě Dúmá stály právě jednotky Bašara Asada. Ruská diplomacie se podle jeho názoru snaží zamlžovat skutečnou situaci, místo toho, aby nabídlo určité řešení, co se bude dělat s tím, když se někde používají chemické zbraně. Samozřejmě, že duel byl delší, ale nic zásadního, v tom množství slov nebylo.
Po tomto duelu jsem bohužel nabyl dojmu, že věřím panu J. Skálovi, a nevěřím panu J. Pospíšilovi. To je velmi smutné zjištění a přiznám se, že by mě to nikdy nenapadlo, že se náš svět, nebo moje vidění událostí, takto promění. Pokud by spojenci skutečně důkazy o použití plynu měli, tak by je samozřejmě dali veřejnosti, aby získali její podporu pro svoji akci. Argumentace, že spojenci důkazy mají, ale nechtějí je zveřejnit, je úplně nesmyslná a pan předseda J. Pospíšil by si měl pozorně poslechnout, co říkal.
Obdobně je to s tvrzením o podpoře NATO. Především, NATO je obranným společenstvím, a tak zatahovat do bombardování tuto instituce je velmi nešťastné. Pokud vím, nebyla napadena žádná spojenecká země a NATO by nemělo sloužit, jako krytí pro zahraniční politiku USA a dalších zemí. Všechny takové kroky vytvářejí ve veřejnosti nedůvěru ve společné instituce. Korunu sobotnímu dění dal bohužel náš ministr zahraničí M. Stropnický, který obhajoval bombardování přímo divadelním způsobem, asi aby dodal důvěryhodnost tomu, co deklamoval. Bylo to jak v Národním divadle. Síla hlasu bez důkazů je směšná.

11. 02.

Referendum o členství v EU.

Václav Krása Přečteno 5729 krát Přidat komentář

V současné době se otázka referenda o našem vztahu k EU stává předmětem častých diskusí politiků, novinářů, ale i ostatní veřejnosti. Představitelé parlamentních stran, ale nedávno i kandidáti při volbě prezidenta, až na výjimky prohlašují, že jsou zásadně proti referendu, které by obsahovalo otázku našeho setrvání v EU. Uvádějí, že tato otázka nemůže být předmětem referenda, protože občané nemají dostatek informací, aby mohli odpovědně tuto otázku posoudit.
Myslím si, že právo občanů na posouzení našeho členství v EU je neoddiskutovatelné a nezpochybnitelné. Když jsme v referendu hlasovali o vstupu do EU, a já jsem hlasoval pro členství, měli jsme určitě podstatně méně informací o fungování evropského společenství, než máme nyní. Byli jsme tehdy značně naivní a mysleli jsme si, že členstvím v EU si zajišťujeme pomalu ráj na zemi.
Důvodů, proč opět posoudit otázku našeho členství v EU, je řada. Zásadním důvodem je, že EU se od roku 2004, kdy jsme vstoupili do Unie, značně proměnila. Zasáhla nás ekonomická krize, migrační krize, byla schválena Lisabonská smlouva, která zásadně mění hlasování v EU, a jsou přijímány normy, které omezují suverenitu jednotlivých členských zemí. Připravuje se revize Úmluvy o imigraci Dublin IV. a sociální pilíř, které nám prakticky zabrání, abychom sami rozhodovali, komu umožníme pobyt na našem území, kdo bude mít právo na podporu z našeho sociálního systému.
Jde např. o tento návrh na změnu Dublinu IV. „V listopadu 2017 výbor Evropského parlamentu pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci schválil změny v tomto nařízení Evropské komise. Nejzásadnější z nich počítá se zavedením kolektivního přerozdělovacího mechanismu, ovšem s tím rozdílem, že systém funguje automaticky (bez ohledu na počet žadatelů v daném státě). Každá země má přijmout určitý spravedlivý podíl osob, který se vypočítá na základě jejího HDP a počtu obyvatel. To znamená, že větší a bohatší země budou nést větší podíl než menší a méně bohaté země. Pokud ovšem členský stát odmítne přijmout přemístění žadatelů na své území, omezí se mu přístup k finančním prostředkům EU.“ Zdroj Wikipedia.
Velmi významnou otázkou referenda o našem vztahu k EU je nepochybně ekonomická stránka věci. Zrovna dnes jsem četl, že za posledních sedm let jsme od EU obdrželi 700 mld. Kč. Je to hodně peněz, ale nikdy není vyčísleno, kolik ČR přispívá do rozpočtu Unie. Za oněch sedm let je to asi 250 mld. Kč. Dále je potřeba si uvědomit, že správa evropských projektů je poměrně drahá. Můj odhad je, že to může být přibližně 25 až 30 %. To je dalších možná 200 mld. Kč. Dalším problémem dotací je, že jsou z části určeny na tzv. měkké projekty. To jsou projekty k podpoře zaměstnanosti ohrožených skupin, sociální sféře, vzdělávání, gender otázkách atd. Tyto projekty zpravidla končí po vyčerpání evropských peněz a potom nepokračují. Jejich efektivita je velmi pochybná. Lze odhadnout, že tyto projekty spotřebovávají něco mezi 70 až 100 mld. Kč za uvedené období. Takže efektivně lze využít na infrastrukturu asi 100 až 150 mld. Kč. Nejsem si jistý, zda samostatnost našeho rozhodování stojí za oněch možná 150 mld. Kč.
S ekonomikou jsou však spojeny i další oblasti. Vzhledem k nařízení EU o zvýšení obnovitelných zdrojů energie poskytujeme dotace na pěstování řepky, která ničí naše pole, na fotovoltaiku a další obdobné projekty. Vím, že tady jsme si sami zadělali na problémy a část dotací z našeho rozpočtu je důsledkem korupčního prostředí, ale byli jsme povinni plnit určitá procenta stůj co stůj. Dnes ročně platíme desítky miliard z našeho rozpočtu.
Řada politiků a ekonomů uvádí, že odchod z EU by pro Českou republiku znamenal ekonomickou katastrofu, protože bychom okamžitě přišli o trhy a naše hospodářství by se dostalo na úroveň Běloruska. Docela by mě zajímalo, kde je nějaká studie, která potvrzuje, proč zrovna je uváděna tato země. Je to pravděpodobně strašák pro občany. Je určitě pravda, že náklady našeho vystoupení z EU by byly značné, ale tady si dovolím citovat z článku paní Markéty Šichtařové. „Jenomže některá manželství v určitý okamžik dospějí do bodu, kdy obětování vysokých nákladů rozvodu je jedinou záchranou. Pokud dojde na Schulzova slova a z EU se vážně bude vyhazovat za „neposlušnost“ a nesouhlas s federací, bude to pro nás naprosto výborná zpráva. Pak by totiž mohlo dojít na relativně levný rozvod dohodou. A taky by všem domácím eurooptimistům mohlo konečně dojít, že opuštění EU ani není nějakou nesmyslnou českou fantasmagorickou představou, ani VIP variantou určenou pouze pro Brity, ale jednoduše únikovou cestou ve stylu zachraň se, kdo můžeš.“
Nevolám po vystoupení z EU. Otázka referenda by mohla znít např. takto: „Jste pro federaci EU, nebo pro unii samostatných evropských států.“ Rozdíl federace a unie spočívá především v tom, že bychom si zachovali měnu (to je další problémová otázka – přijetí eura znamená platit dluhy druhých), rozhodovali bychom o tom, kdo se bude moci usadit na našem území apod.
EU by asi neměla dále prohlubovat integraci o další agendy. Měli bychom zůstat propojeni především v hospodářské oblasti, ale nikoliv politické. Je proto několik důvodů.
Prvním důvodem je, že soutěž mezi evropskými státy vede k pokroku a unifikací členských států se této výhody zbavíme. Zaujala mě otázka, jak to, že právě Evropa se stala po mnoho století motorem pokroku. Je k tomu určitě několik důvodů – stabilní prostředí bez velkých přírodních katastrof, navazujeme na Řecko – Římskou civilizaci, ale také k tomu přispěla nepochybně soutěž mezi národy Evropy.
Dalším důvodem je, a to především z pohledu naší republiky, že v některých státech EU dochází, vlivem migrace, k postupnému ústupu od dodržování tradičních norem chování a zákonů. V Německu povolili dvěma mužům přistěhování druhých manželek, jinde vznikají zóny, kde se uplatňuje spíše právo šaría, atd.
Možná, že si nikdo neuvědomuje, že pokud by existovala možnost usadit se v libovolné zemi, bez souhlasu daného státu, může to znamenat pro malé národy velké nebezpečí, že v dlouhodobé perspektivě zahynou a v Evropě zůstanou jen tři nebo čtyři velké národy. Možná, že to je jedním z cílů eurofederalistů. Proto je nutné, aby občané měli právo vyjádřit v referendu, jak dál s EU.

14. 01.

Volební běsnění.

Václav Krása Přečteno 4737 krát Přidat komentář

Stačí si projít pár webů a facebookových stránek a je jasné co dnes hýbe mediálním prostorem. Je to samozřejmě volba prezidenta. Je až s podivem kolik vášně až nenávisti vyjadřují nejen ti, kteří nejsou přímo zainteresováni na volbě nejvyššího „úředníka“ našeho státu, ale i občané, kterým volba nového prezidenta prakticky nic nezmění.
Možná by stálo za odbornou analýzu, proč někteří významní politici, novináři, představitelé různých institucí a umělci dávají průchod svým až nenávistným pocitům a snaží se působit na veřejnost, aby sdílela jejich frustraci a identifikovala se s ní.
Pokusím se o takový malý exkurs. Po ukončení prezidentského mandátu Václava Havla, hledala skupina jeho příznivců nástupce, který by sdílel jejich představy, o společnosti a vybrala si svého kandidáta v osobě Jana Sokola. Jejich kandidát však prohrál s příštím prezidentem Václavem Klausem. Obdobně tomu bylo i v roce 2008, kdy příznivci „nepolitické politiky“ získali jako protikandidáta proti opětovné volbě Václava Klause pana Jana Švejnara. Po velmi složité volbě opět zvítězil Václav Klaus.
Domnívám se, že tehdy došlo k rozhodnutí, že nepřímá volba prezidenta nepovede ke zvolení osobnosti, která by konvenovala zastáncům politiky bývalého prezidenta Václava Havla. Pod heslem přiblížení politiky občanům rozjeli obrovskou kampaň za přímou volbu prezidenta republiky, i když bylo zřejmé, že přímá volba se nehodí do našeho ústavního systému parlamentní demokracie. Pod tlakem spřátelených novinářů, umělců a různých skupin se podařilo, že politici podlehli tomuto tlaku, připravili a také schválili změnu Ústavy s přímou volbou hlavy státu. Dnes toho řada z nich lituje, ale tehdy podlehli populistickým tlakům.
Volba prezidenta v roce 2013 měla konečně vést k cíli a do prezidentského úřadu měl být zvolen důstojný nástupce Václava Havla pan Karel Schwarzenberg. Jenže protikandidátem byl, pro podporovatele Karla Schwarzenberga „plebejec“ Miloš Zeman, který dokázal oslovit větší počet občanů a ve volbě zvítězil. Už tehdy jsme mohli sledovat, jak řada osobností vkládá do volby prezidenta podstatně více nadějí, než si možná zasluhuje.
Dnes jsme před druhým kolem volby prezidenta, kdy mnoho subjektů, ale i jednotlivců nainvestovalo velké množství energie a také prostředků do protikandidáta Miloše Zemana pana Jiřího Drahoše. Vypadá to, že příznivci „nepolitické politiky“, se rozhodli, že „dnes nebo nikdy“ a svého kandidáta Jiřího Drahoše chtějí prosadit do prezidentského úřadu za jakoukoliv cenu. Proto lze předpokládat, že příští dva týdny budeme svědky obrovské kampaně, mnoha urážek, různých nepodložených fám apod.
Je pravda, že současný prezident Miloš Zeman je snadný cíl ke všem možným atakům. Jeho některé činy a vyjádření jsou opravdu velmi kontroverzní a jsou snadným terčem. Co mě však udivuje, je vášnivost až nenávist některých osobností předvolebního klání. Prezident republiky není v našem pojetí osobou, která má významné pravomoci, a tudíž není ani důvod, abychom tuto volbu považovali za volbu osudovou.
Měli bychom přijmout, že se jedná o demokratické klání, a že volba prezidenta je na pět let a nikoliv napořád. Nemyslím si, že tato volba si zasluhuje tolik emocí, které do ní vkládá například řada umělců. Chápu, že tito lidé jsou více senzitivní, ale to ještě neznamená, že mají právo urážet jednoho z kandidátů. Emoce do politiky patří, ale vše má mít svojí míru. Nerozumím vůbec tomu, proč zastánci odkazu Václava Havla považují volbu prezidenta za osudovou, proč uráží občany této země, že volí jinak, než jsou jejich představy. Před naší zemí je řada nebezpečenství, kterým možná brzy budeme čelit. Zkusme se přestat nálepkovat a racionálně uvažovat. Ať ve volbě zvítězí ten lepší. Sláva vítěži, čest poraženému.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Novotný Martin O Obluk Karel · Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy