Na podzim 1989 bylo všem vnímavým lidem, kteří se trochu zajímali o dění ve společnosti zřejmé, že kolem výročí Dne studenstva se stane něco, co by mohlo vést k pádu režimu. Tehdy jsem byl se svými přáteli pravidelným hostem klubu mládeže Amfora na Praze 4., kde mělo domovskou scénu sdružení Krychle – scénky písničky a velká legrace.
Po představeních jsme zůstávali dlouho do noci a samozřejmě se mluvilo i o politice. Asi tam byli nějací donašeči, ale nebyli jsme významní, aby nás někdo popotahoval. Tehdy na začátku listopadu se začalo mluvit o chystaných akcích k 17. listopadu. Samozřejmě, že jsme věděli o přípravě oficiální akce na Albertově, ale zároveň se připravovala neoficiální část, která spočívala v pochodu Prahou. Mohl jsem se pochodu účastnit, ale nakonec většina usoudila, že to není zrovna vhodné, účastnit se pochodu na vozíku. Prozíravé rozhodnutí.
Tak se stalo, že onen pátek 17. listopadu 1989 někteří z nás strávili v mém vesnickém bytě za poslechu Hlasu Ameriky. Přes sobotu a neděli jsme sháněli informace a hned v pondělí jsem sdělil svým spolupracovníků v Domově důchodců, kde jsem šéfoval, co se vše děje a odjel do Prahy, abych byl účastníkem převratných událostí.
Byl to opojný týden až do generální stávky. Byl jsem všude, kde se něco dělo. Podlehl jsem zcela atmosféře….teď se budou mít lidi rádi, budeme všichni svobodní a……nikdo jsme vlastně nevěděli, co bude dál. Byli jsme jen plni očekávání.
Hned od počátku jsem se zapojil do vzniku OF v Benešově, byl jsem kooptován do tehdejšího Okresního národního výboru, odvolával jsem tehdejšího předsedu ONV a zdálo se, že na cestě svobody a prosperity nám v cestě nic nestojí. Byli jsme strašně naivní a jen někteří upozorňovali, že přijdou obtíže a krize. Dnes se za tehdejší naivitu trochu stydím. Bylo to však asi zákonité. Celý život za nás a o nás v zásadě rozhodovali jiní. Takže představy, jaké to je rozhodovat nejen o svém životě, ale přijímat rozhodnutí i za jiné, byly velmi mlhavé.
Přesto jsem moc rád, že jsem všechny ty převratné události mohl prožít a být jich účasten. Nakonec mě přivedly do tzv. „velké politiky“, naučily mě dělat rozhodnutí a brát na sebe odpovědnost za ně. Dnes vím, že je potřeba stále brát na sebe odpovědnost za další vývoj v naší zemi, proto pořád v politice zůstávám. Vývoj po třiceti letech nás dovedl do stavu „podivného nebytí“, jak by možná řekl Václav Havel, ale je možné, že každý bychom měli na mysli něco jiného. A to je možná ten problém. Každý se vykládáme různě stejné pojmy. Neumíme se domluvit.
Téměř dokončené volby prezidenta USA, které ještě čeká přepočítávání a možná soudní přezkumy, ukázaly hloubku propadu americké společnosti. Již mnoho měsíců jsme mohli sledovat obrovskou proměnu americké společnosti a téměř rozklad některých institucí. Stále živené hnutí BLM a probíhající koronavirová epidemie vyvolaly u části společnosti strach a tím také ochotu volit korespondenčním způsobem.
To všechno nepochybně vedlo k nestandardnímu průběhu voleb. Volby probíhaly již několik dní před volebním dnem. Velký počet voličů využil korespondenční způsob volby, která vyvolává velké pochybnosti. Není možné, aby jeden kandidát vedl o několik procentních bodů při sečtení 70 procent hlasů v daném státu, ale při sečtení zbylých 30 procent korespondenčních hlasů, byl výsledek volby zcela obrácený a druhý kandidát najednou o několik procentních bodů vyhrál. To je statisticky vyloučeno, to není to možné! Vyvolává to spoustu otázek. Je velmi zarážející, že nikdo ze zpravodajů, kteří nás informovali, že Joe Biden v závěrečném sčítání korespondenčních hlasů v nich vítězí i 1 : 4, si nepoložil otázku, jak je to možné?
V Americe žijící český publicista Dušan Neumann sdělil Parlamentním listům: „V seznamech voličů v USA jsou mrtvé duše a všeobecně se to ví. V některých státech byly volební lístky rozeslány všem občanům z minulých volebních seznamů z roku 2016. Pokud nikdo z příbuzných nebo třeba z radnice neoznámí úředníkovi majícímu na starosti seznamy úmrtí voličů, figuruje tam jeho jméno třeba několik let. Problém těchto mrtvých duší je notoricky znám, a dokud byly výsledky voleb rozdílné v řádech několika procent, byl vliv volících nebožtíků zanedbatelný, ale v okamžiku, kdy jde o stovky hlasů, začíná to být problém, který nelze ignorovat. Dalším vážným problémem bylo nedostatečné ověřování totožnosti, podpisů a adres voličů. Když volíte korespondenčně a pak se rozhodnete volit osobně, ruší se tím váš korespondenční hlas. Pokud si s tím dá někdo práci to ověřit, když to ve volební místnosti neoznámíte? Mluví se i o dalších úskalích korespondenčního hlasování.“
Považuji za správné, že se Donald Trump brání, ale mediální tlak je dnes takový, že nemůže vyhrát i kdyby měl stokrát pravdu. Pochybuji o tom, že by některý soud měl odvahu říci, že došlo k podvodům a volby je potřeba opakovat. Média, která dnes neinformují, ale dělají politiku, by takový soud zničila. To, že média dělají politiku se ukázalo tento víkend, kdy řada amerických televizních stanic vypnula projev dosavadního prezidenta Trumpa v okamžiku, kdy začal hovořit o „ukradených volbách“. Jejich odůvodnění bylo, že se jedná o lživá tvrzení. Kdo jim dal právo posuzovat co je a co není pravda? Nikdo, vzala si jej sama. Není to však problém USA, je to problém celé naší civilizace.
USA už nejsou first a nemohou se prohlašovat za ochránce lidských práv. Dnešní neuvěřitelné dopočítávání hlasů, kdy téměř ani po týdnu nejsou volby ukončeny, je ostudné a deklasující. Skutečnost, že výsledky korespondenční volby vychází téměř 1 : 4 pro jednoho z kandidátů, je minimálně podivná.
Pro nás je to však také velká výstraha. Lze předpokládám, že před volbami v říjnu 2021 bude snaha co nejvíce destabilizovat naši společnost. Média nebudou informovat, ale dělat politiku. V takovém prostředí se nejvíce daří stranám, které zahalené do hávu svobody a demokracie nenabízí konkrétní řešení, ale jen hezká slovíčka o spojování, naplňování všech i těch nemožných práv, sounáležitosti, solidarity apod. Teprve až vyhrají, tak poznáme, co taková slova v jejich pojetí znamenají. Doufám jen, že si alespoň několik let budeme pamatovat proč nechtít korespondenční volby.
Považuji současnou pandemickou situaci za velmi závažnou, a proto jsem navrhl paní ministryni Janě Maláčové, aby se vláda pokusila ulehčit situaci v zařízeních sociální péče. Z informací z veřejných zdrojů je zřejmé, že není možné zabránit, aby se do domů pro seniory či domů pro osoby se zdravotním postižením nedostal covid-19. Už dnes se asi třetina zařízení potýká s koronavirem. Nakaženými jsou klienti i zaměstnanci. V současné době je v zařízeních sociálních služeb nakaženo více než tři tisíce klientů a dva tisíce zaměstnanců. Již před měsícem jsem upozorňoval, že domovy pro seniory a další podobná zařízení jsou pasti na seniory v případech různých epidemií.
Navrhl jsem, aby vláda vyzvala rodiny, které mají svoje příbuzné v domovech pro seniory, případně v domech pro zdravotně postižené, nebo v týdenních stacionářích, aby si je na určitý čas vzaly do domácí péče. Dnes, v době distančního vzdělávání je jisté, že u větší části rodin by se našla kapacita k poskytnutí nezbytné péče, protože u velkého procenta rodin, je vždy někdo doma.
Muselo by se jednat o klienty, kteří nejsou nakažení, kteří mají rodinné zázemí a nepotřebují intenzivní zdravotní péči. Aby toto řešení dávalo smysl, byla by nutná vědomá podpora ze strany MPSV ČR, připravenost rodinného prostředí, a to technická, organizačná a především etická, ochota samotných klientů sociálních zařízení jít zpět do rodinného prostředí, ale také ochota personálu sociálních zařízení odejít pomoci zdravotnickým zařízením, pokud by se uvolnil větší počet lůžek v sociálních službách. Klíčové by bylo, aby počet klientů, kteří chtějí odejít a které rodina přijme, byl natolik velký, aby sociální zařízení mohlo uvolnit některé zaměstnance pro pomoc ve zdravotnictví. Udržitelnost zdravotnického systému je zcela zásadní pro úspěšný boj s covid-19. Pokud by zdravotnický systém situaci nezvládl, začnou kolabovat i další systémy kritické infrastruktury. Jsem přesvědčen, že takový projekt by mohl být úspěšný.
Výzvu by bylo možné podpořit několika argumenty. Nebezpečí přenosu nákazy jev domácnostech menší, než v zařízeních sociální péče. Oslabené osoby nejsou koncentrovány na jednom místě. Když koronavirus pronikne do sociálního zařízení, je velmi obtížné zabránit šíření nákazy, protože není možné zabránit kontaktu klientů mezi sebou. Dalším nositelem nákazy jsou sami zaměstnanci, o čemž svědčí vysoký počet covid pozitivních zaměstnanců. K podpoře motivace rodin by bylo možné poskytnout jim mimořádný příspěvek na zvýšené náklady, a to například ze systému hmotné nouze, a to konkrétně dávky mimořádné hmotné pomoci.
Pokud by se podařilo uvolnit ze sociálního systému několik stovek zdravotnických pracovníků, dále pracovníků u lůžka a popřípadě několik desítek lékařů, stálo by to určitě za pokus. V této věci by mohly pomoci i sociální pracovnice jednotlivých zařízení, které znají rodinné poměry klientů a tudíž by mohly jednotlivé rodiny oslovovat.
Uvědomuji si, že realizace návrhu by nebyla jednoduchou záležitostí, ale pokud by měl současný stav trvat delší dobu, je nezbytné využít všechny rezervy, které jsou k dispozici. Základní myšlenky návrhu jsem sdělil na on-line poradě, která se pravidelně koná na MPSV ČR s poskytovateli sociálních služeb. Vyslechl jsem si argumenty, proč návrh nejde realizovat. Rodiny by prý odmítly převzít do péče na přechodnou dobu svoje příbuzné, uvolnilo by se málo lůžek, pracovníci sociálních služeb nemají povinnost krátkodobě pomoci ve zdravotnictví, a další a další. Některé argumenty byly relevantní, ale překvapilo mě, že nikdo z přítomných o možnosti tento návrh alespoň diskutovat neuvažoval. Dostalo se mi okamžitého, totální odmítnutí. Jistě, bylo by to mnoho práce navíc, ale bez ní těžko koronavirus porazíme.