K diskusi o Zabíjení po česku


Často se říká, že neúspěch naší transformace způsobilo tzv. nevyrovnání s minulostí. Demokratický a čacký český národ odchovaný tatíčkem Masarykem byl prý předobrazem křesťansko-kapitalistických ctností, o které přišel 40 lety komunismu. Ten naučil všechny krást. A protože jsme s těmi bolševiky nezametli, nalezli do hospodářských funkcí, kde rozvrátili, co mohli.

Obávám se, že to je jeden z manipulačních mýtů, které politici tak rádi šíří. Mají totiž příjemnou vlastnost: vinu za potíže nedávají jejich voličům, ale těm druhým, kteří všechno pokazili. Není to nic nového. Tendenční interpretace minulosti jsou standardním nástrojem politických manipulací, jimiž politici přitahují voliče snad ještě lépe než med mravence.

Historie někdy skutečně skýtá poučení. Podobné zvraty, jakým byl listopad 1989, přece neprožíváme poprvé; byla jím i druhá světová válka. Tehdejší děje jsou důležité i proto, že řešení, která česká politika zvolila, ovlivňují svými důsledky dnešek. Nejde jen o dekrety prezidenta Beneše, ale i o tzv. amnestijní zákon č. 115/1946, o který se vede spor nejen v česko-německém dialogu, ale i na české straně. Převážná část sudetských Němců a jistá část Čechů v něm vidí pokrytecký pokus ospravedlnit porevoluční násilí na českých Němcích. Ve skutečnosti byla situace složitější.

Poválečná euforie
V roce 1945 skončila válka, která v českých zemích neznamenala tak strašný materiální rozvrat jako v SSSR, Polsku nebo Německu. Protektorát a Mnichov však zcela změnily vnímání světa většinou občanů Československa. Válkou společnost zhrubla a zvykla si na barikády: vítězství-smrt, my nebo oni. Zkušenost okupace, obrovské ponížení, které zažili ti přeživší, stmelilo národ do jednoho houfu. V protektorátu si zvykl na masové organizace, které zavedli Němci. První republika se - v perspektivě věčných politických hádek, velké hospodářské krize a potupného mnichovského konce - jevila jako neúspěch.

Prezident Beneš v knize Demokracie dnes a zítra, vydané za války, píše: Čím je počet stran v demokratickém zřízení větší, tím se všechny zlé vlastnosti politického stranictví zesilují. (...) Mají-li se tudíž v budoucí poválečné demokracii zlé důsledky stranictví omezit, je první cestou k tomu omezení počtu politických stran. (...) Tím zmizí jedno velké zlo demokracií kontinentálních - koaličnictví. Těžké otřesy našich demokratických institucí nevyvolával jenom boj stran, také dohadování se stran, vzájemné kompromisy a koncese, vzájemné podílení se na moci, dělení se o výhody vládnutí, vzájemné si odpouštění vin a chyb - to vše se vždy dělo na útraty státu a veřejné mravnosti.

Přesvědčení, že se nesmí obnovit stranický systém první republiky, bylo všeobecné. Výsledkem byla Národní fronta a dláždění cesty k únoru 1948. Teď nám však nejde o to, že prohlašování Února za protistátní puč je v kontextu poválečné národně-demokratické revoluce víc než sporné. Stojí za povšimnutí, jak se v Čechách, na Moravě a ve Slezsku stalo „vyrovnání s minulostí“ mobilizačním politickým tématem. Odčiňme Mnichov, potrestejme Němce, Maďary, kolaboranty a zrádce! O třicet let před tím, po roce 1918, jsme pro změnu odčiňovali Bílou horu.
Mobilizační politické téma má zajímavou vlastnost: nabírá sílu s určitým zpožděním. Často působí nejsilněji až tehdy, kdy společenská realita má s mobilizačním tématem pramálo společného. Těsně po válce docházelo k „revoluční spravedlnosti“, při níž se do boje o ovládnutí státu vplétalo násilí, jímž si bývalí kolaboranti spěchali opatřit „odbojové zásluhy“. V parlamentních rozpravách není nouze o dokumentaci takových případů. Existuje však řada svědectví, že česká společnost vnímala násilí na Němcích s nevolí. Kolektivní odsudek Němců tak nebyl nejintenzivnější těsně po skončení války, jak by se dalo očekávat. Vždyť i KSČ zpočátku vyznávala internacionalismus a Klement Gottwald hlásal, že není Němec jako Němec.

Program prezidenta Beneše, že české Němce je třeba „vylikvidovat“ (projev ze 16. května 1945 v Praze; v nedávném dokumentárním filmu byla příslušná pasáž umně vystřižena), však udal směr politické propagandě. Beneš prošel za války značným vývojem: od úvah po jisté autonomii pro Němce se - pod vlivem domácího odboje, vývoje na frontě a německých represí (Lidice, Ležáky) - posunul k požadavku masivního odsunu německého obyvatelstva. Měl před očima jedinečnou dějinnou možnost: národní stát Čechů a Slováků v původních hranicích - bez pátých kolon. S radikální antiněmeckou rétorikou začali národní socialisté - ovšem komunisté je v razanci zanedlouho předčili.

Amnestijní zákon
Teprve v tomto kontextu se ukazuje, jakou roli měl zákon č. 115/1946 o beztrestnosti jednání, souvisejících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, jemuž se zkratkovitě říká amnestijní zákon. Vládní moc nad celým územím státu se obnovovala postupně, v pohraničí osídleném výlučně Němci to trvalo několik měsíců. Pro Němce se současně zřizovaly pracovní tábory. V některých docházelo k tzv. gestapismu, tj. mučení, týrání, někdy i zabíjení zajatců. Prezidentskými dekrety se v té době spouští retribuční soudnictví, které má potrestat kolaboranty a zrádce.
Volby do tzv. Ústavodárného národního shromáždění proběhly až v květnu 1946. Do té doby legislativu kontrolovalo Prozatímní Národní shromáždění RČS, které začalo působit k výročí vzniku republiky 28. října 1945. Mělo omezený mandát. Ve shromáždění zasedaly osobnosti, které by se tam skrze „normální“ stranickou kariéru jen stěží dostaly - například Ferdinand Peroutka (Poznamenejme: nikdy v parlamentu nepromluvil). Amnestijní zákon přijímal ještě tento, do jisté míry nepolitický parlament. Zpravodaj dr. Oldřich John mimo jiné uvedl:

Dekretem pana presidenta republiky o obnovení právního pořádku ze dne 3. srpna 1944 byly odčiněny nejhlubší křivdy, které by mohly býti spáchány v Čechách a v zemi Moravskoslezské těm z nás, kteří tvrdě a nekompromisně se postavili do otevřeného boje proti okupantům a z důvodů tohoto boje museli podniknout jednání, jež podle recipovaných norem starého právního řádu a při jejich striktním výkladu by bylo možno a snad i nutno považovati za jednání bezprávná a tedy trestná. (...)

Zpravodaj pak podotýká, že dekret o obnovení právního pořádku tuto situaci neřeší. Výslovně upozorňuje, že ústavně-právní výbor se snažil, aby možností příliš širokého výkladu a aplikace této normy nebyl vzbuzen dojem, že zákonem lze umožniti beztrestnost i oněch jednání, jejichž účelem nebylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků a která nesměřovala ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů. Zpravodaj dodává: Je jasným naším úmyslem nijak nekrýti ty, kteří chtějí své činy v rozhodné době spáchané z pohnutek nízkých a nečestných připnouti na náš boj proti okupantům, zrádcům a jejich pomahačům.

O tolik diskutované lhůtě John říká: Za dobu rozhodnou považujeme dobu od 30. září 1938 do 28. října 1945, od kteréhožto data přešla skutečně na celém území republiky všechna bezpečnostní moc do rukou orgánů státních, a kdy proto v tomto směru ustala i nutnost činnosti revoluční, jak ostatně nejlepším výrazem této skutečnosti bylo zahájení činnosti Prozatímního Národního shromáždění. Den 28. října 1945 považujeme za termín konečný a nemohli jsme proto dát souhlas, aby jeho vynecháním v zákoně byla účinnost zákona i do budoucna prakticky neomezena.

Je tedy zřejmé, že úmyslem zákonodárce nebylo krýt gestapismus, o němž se rokovalo v parlamentě. Kromě zpravodaje vystoupili v debatě jen dva řečníci (poslanci Kliment a Šolc). Oba upozorňovali na problém, nám dnes tak důvěrně známý: na soudech sedí „staré struktury“, které odsuzují odbojáře za boj proti okupantům. Poslanec Kliment uvedl jako příklad podporučíka Bedřicha Smetanu, obviněného z vraždy (zastřelení na útěku) kolaboranta, kterého eskortoval do věznice.

Smetana, řekl Kliment, jak o něm mluví jiní přítomní poslanci, kteří s ním společně bojovali, je člověk naprosto charakterní, politicky vyhraněný protifašistický bojovník; ve vězení s ním bylo zacházeno opravdu jako s vrahem. Vyšetřoval ho soudce dr. Marek, který ještě v březnu 1945, tedy měsíc před osvobozením, odsuzoval u bratislavského soudu lidi za to, že pomáhali partyzánům...

Poslanec Šolc, slovenský partyzán, líčil, jak na Slovensku „ožívá reakce“. Na půdě Slovenské národní rady prý odznela obhajoba reakčného kolaborantského sudcu, ktorý odsúdil na 12 rokov člena národného výboru za návod k vražde, lebo vraj udal úderného gardistu veliteľstvu Červenej armády. Uznesenie Sboru povereníkov a sama obhajoba tohto prípadu musela konštatovať odporné protisovietske a protidemokratické správanie sa tohto sudcu za procesu. My, partizáni, ... nebudeme trpieť takéto zákerné útoky proti samej podstate nášho Ľudovo-demokratického zriadenia a vymoženostiam národného povstania. Zákon pak byl bez problémů přijat. Z argumentace poslanců je zřejmé, že skutečně chtěli chránit především účastníky odboje před možnými tresty. Ústavně-právní výbor sice odmítl návrh, aby odbojář musel dokázat nutnost protiprávního jednání, zúžil však vládní návrh, který umožňoval širší výklad, a omezil platnost zákona 28. říjnem 1945 - vládní návrh termín neobsahoval. V zákonu se však skrývala past, kterou si tehdy zřejmě nikdo neuvědomil: Poslanci se distancovali od gestapismu, ale také od činů spáchaných z pohnutek nízkých a nečestných. Měli na mysli případy, kdy Němci byli likvidováni kvůli majetku. Jenže zákon nedával vůbec žádné vodítko pro situace, kdy se civilní obyvatelstvo vraždilo - a přitom nešlo o mučení, ani o „nečestný“ úmysl.

Přituhuje
Čtvrtého května 1947 skončila účinnost dekretu 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, tzv. retribučního dekretu, a dekretu č. 17/1945 Sb., o zřízení Národního soudu. Ministr spravedlnosti Prokop Drtina (národní socialista) předstupuje koncem května před Národní shromáždění, teď už vzešlé z voleb, aby podal zprávu, jak dopadla očista národa. Zpráva a diskuse o ní už probíhá ve zcela změněné politické atmosféře. Společnost je polarizovaná, střetnutí mezi partnery z Národní fronty visí ve vzduchu. Němci už jsou odsunuti, ale „vyrovnání s minulostí“ je tématem číslo jedna. Předvádí se hra „ukaž mi, kdo byl lepší partyzán“. Oddanost osvoboditelům a věrnost památce padlých je klackem, jímž se přebíjejí argumenty protivníků.

Ministr Drtina v rozsáhlém expozé poslancům připomněl, jakými zásadami se retribuční soudnictví řídilo, proč byl prolomen princip retroaktivity. V rámci souhrnné statistiky uvedl:

Podle vynesených rozsudků bylo 713 osob odsouzeno k trestu smrti, z toho 475 Němců a 234 Čechů; 741 osob bylo odsouzeno k doživotnímu těžkému žaláři, z toho 443 Němců a 293 Čechů. K dočasnému trestu bylo odsouzeno celkem 19 888 osob, jimž byl uložen trest na svobodě v trvání celkem 206 334 let, tedy každému v průměru trest v trvání přes 10 let. Téměř všem, kdo dostali trest na svobodě, bylo uloženo, že celý trest nebo jeho značnou část si odpykají ve zvláštních nucených pracovních oddílech.

Reakce na zprávu byla značně konfliktní. Za ministra se postavili jeho straničtí kolegové, byli však v defenzívě: oni, kteří jako první vytáhli protiněmeckou kartu, teď brzdí patami rozjetý stroj. Brání ministra proti nařčení z „měkkosti“ retribučních soudů, mluví o právním státu. Ve zřetelné narážce na komunisty, kteří si na soudy stěžují, tvrdí poslanec Langr, že kdyby soudy měly dostát společenské objednávce, nemohly by soudit, ale pouze vynášet odsuzující výroky podle společenské třídy a velikosti majetku souzené osoby a nikoliv podle tíže skutečné viny souzeného kolaboranta. Asi tak, jak to namnoze prováděly některé okresní národní výbory.

Nebojácný lidovec
Poslanec Čs. strany lidové dr. Alois Rozehnal moudře a statečně zkritizoval účelovost retribučního soudnictví. Jeho odvahu oceníme, když si uvědomíme, že v té době už klíčil komunistický teror. Je to i jeden z názorných příkladů, jak přezíravý vztah máme k vlastním dějinám: muže, který se dokázal postavit proti náladám doby, téměř nikdo nezná.

President republiky prohlásil již před podpisem retribučního dekretu v Londýně v únoru 1945, že má obavy, aby provádění dekretu nerozdělilo národ na dva tábory. Jeho prorocká slova docházejí naplnění, když jedna část veřejnosti dokazuje vášnivě, že očista nebyla provedena důsledně, druhá část naproti tomu dokazuje rozhořčeně, že očista byla provedena příliš přísně, v mnohých případech nespravedlivě a krutě.

Obě strany si navzájem vytýkají, že protivník nesleduje pravý cíl očisty a spravedlivé potrestání přisluhovačů a pomahačů okupantů, nýbrž využívá této příležitosti k získání výhod stranického rázu a k upevnění mocenských pozic stranických. Přísní horlivci vytýkají umírněným, že chrání kolaboranty, zejména z řad osob, jež byly dříve ve význačném postavení politickém nebo hospodářském, proto, aby jejich stoupence získali pro sebe jako voliče. Přitom zapomínají, že nebylo projevem hrdinství a odvahy připnouti si v květnových dnech roku 1945 na kabát hvězdu, která mnohým nesloužila jen jako odznak strany, ale hlavně jako ochranný štít proti stíhající spravedlnosti (potlesk). Umírnění, a nejsou to jen příslušníci a příbuzní kolaborantů nebo jedinci, kteří během okupace byli v závětří, ale skuteční bojovníci za svobodu, opravdoví partyzáni a opravdoví národovci, kteří k naší svobodě se dostali přes německé žaláře a koncentrační tábory, tito umírnění vytýkají horlivcům, volajícím po tvrdém potrestání, že jim jde výhradně jen o odstranění osob, zaujímajících vlivné postavení dříve nebo dokonce i nyní, o odstranění osob schopných, ale nepohodlných, o odstranění bez ohledu na povahu a tíži jejich viny, která nemá býti zvážena na vahách spravedlnosti, ale na vahách bezohledné politiky, která se spravedlnosti zcela zpronevěřila... Je podobnost s honem na komunisty několik let po listopadu 1989 čistě náhodná?

Vzájemná nedůvěra těchto táborů dostoupila již takového stupně, že si navzájem již vůbec nevěří. Umírnění nevěří důvodným námitkám horlivců, kteří tvrdí, že ten nebo onen jednotlivec neprávem pro svou činnost za doby okupace unikl dnes spravedlivému trestu, nevěří prostě z obavy, aby nebylo způsobeno zase další příkoří nebo nebylo pokračováno v dalším příkoří, jehož porevoluční doba napáchala tolik, že je bylo nutno zahlazovati i zvláštním zákonem č. 115/1946 Sb., který českému národu dělá velmi špatnou čest, a doporučovali by nejraději všeobecnou a rozsáhlou amnestii.

Alois Rozehnal si všímá role tisku a klade mu značnou vinu za rozpoutávání hysterie: Odpovědní redaktoři v tisku pořádali neodpovědné štvanice, v nichž neúplně a nesprávně informovali veřejnost, dělajíce tak veřejné mínění shora a zneužívajíce neinformovaného lidu ke svým stranickým záměrům. Samozřejmě, pod tlakem tisku byli soudci a státní návladní, kteří v mnoha případech zastavovali trestní řízení, protože se jednalo o falešná obvinění.
Někteří tehdejší zákonodárci měli ještě klasické vzdělání. Poslanec Rozehnal hledal příměry až ve starém Římě: Staří Římané byli mistry v likvidaci svých protivníků a bez soudu používali k tomu cíli zvláštních černých listin, zvaných Tabulae proscriptorum na římském fóru, kde každý občan mohl bez jakéhokoliv důkazního břemene označiti druhého občana za zrádce a nepřítele vlasti a zmocniti se tak jeho majetku. Poté barvitě líčí vražedné orgie za diktátora Sully. Rozehnal prozíravě varuje poslance, že politický proces je do roucha práva a do masky spravedlnosti oděný mocenský akt, a kurážně kritizuje podstatu retribucí: Hodnotíme-li naše retribuční soudnictví podle historického měřítka, musíme přiznati, že dekret presidenta republiky ze dne 19. června 1945, čís. 16 Sb., měl své nedostatky, jež pramenily jednak ze zákonného předpisu samého, jednak ze špatného jeho provádění. Za nejzávažnější chybu retribučního dekretu považoval nedostatek určitých speciálních skutkových podstat zločinů, řadících se svou povahou mezi zločiny, podléhající retribučnímu soudnictví. Vysvětloval si to okolností, že dekret vznikl v době, kdy ještě nebylo přehledu o typických druzích zločinů, které by měl dekret postihnout. Tento nedostatek, s ohledem na zásadu „nullum crimen sine lege“ - žádný trest bez zákona - která je stěžejní zásadou všeho světového práva trestního, je neomluvitelný.

Poté probral jednotlivé sporné případy aplikace „revolučního práva“, kdy se výklad dekretu jednotlivými soudy značně lišil; uvedl, jaké to mělo důsledky pro práci státních zástupců, jak se dostávali pod politický tlak. Vyčetl Antonínu Zápotockému, že soudní případy veřejně komentoval, mluvil o tom, kolik zla nadělali kolaboranti, kteří udávali bezúhonné občany, atd. Svoji řeč zakončil slovy:

Dějinná spravedlnost ... bude zkoumat, zda očistu prováděly skutečně nezávislé soudy, či stranicko-politické komise, které Voltaire označuje za nepříslušné a protiprávné, Walter Scott za zběsilé a nízké a Henri Robert za klamný obraz spravedlnosti. Dějinná spravedlnost se bude ptát, co jsme učinili k nápravě zjištěných vad, omylů a chyb, a podle toho bude soudit nejen retribuci, ale i nás.

Když už, až na několik čestných výjimek mlčeli naši spisovatelé, kteří svobodu v kultuře vyměnili za kožené křeslo v ministerstvu a zodpovědnost k národu nahradili poplatností za mísu čočovice, nesmíme mlčet my, kteří jako volení zástupci lidu musíme být svědomím národa. Nesmíme mlčet, když jde o obranu práva a spravedlnosti.

Chudák Rozehnal. Obávám se, že se mýlil. Dějinná spravedlnost zatím příliš nepátrala, jak jsme zvládli minulost po roce 1945. Spíš lustrace předvedly, že bílení svědomí a hra na revolucionáře, kteří hrdinně kopou do mrtvého medvěda, zůstává českou politickou trvalkou. Škoda, že mezi lidovci po roce 1989 se už žádný poslanec Rozehnal nenašel. Jejich přední intelektuálové dokonce obhajují lustrace. Jistou útěchou nám snad může být, že po roce 1989 už naštěstí nešlo o šibenice.

Bojovníci za národ
Komunisté podrobili zprávu zdrcující kritice. Poslanec dr. Jaroslav Kokeš, soudce a veřejný žalobce u mimořádného lidového soudu v České Lípě, se do Drtiny pustil zostra. Kritiku retribucí prohlásil za ochranu kolaborantů a dovolal se trestání zrádců Žižkou.

Nikdy bychom nebyli uvěřili, že členové takzvané protektorátní vlády a ostatní zrádcové vyjdou ze soudu národa s tak malými tresty a nikdy bychom nebyli věřili, že se najdou lidé, kteří je budou omlouvat a ochraňovat.
Paní a pánové! Když si uvědomíme skutečnost, že jenom komunistická strana Československa obětovala 25 000 svých členů a celý národ další desetitisíce na oltář vlasti, a proti těmto mrtvým stojí jen 475 Němců a 234 Čechů-zrádců, musíme se zastydět nad výsledky naší retribuce. Při jejím provádění se ... uplatňuje hledisko třídní. A jak říká náš lid, měří se jinak vrátnému a jinak panu továrníkovi (výkřiky). Jenže, pánové, kdo tady mluví za ty továrníky a za ty kolaboranty? My stojíme na straně dělníků (hluk a výkřiky)...

Doktor Rozehnal se zde zmínil, že prý nebylo žádným hrdinstvím připnout si v květnu 1945 hvězdu, a v souvislosti s tím říká, že ti radikálové, kteří žádají opravdovou očistu a jdou nesmlouvavě proti kolaborantům, to dělají proto, že chtějí tyto kolaboranty vyhodit z pěkných míst. Paní a pánové, myslím, že toto je největší urážka, která v tomto shromáždění byla pronesena vůči příslušníkům komunistické strany. (...) Pan doktor Rozehnal by mi snad rovněž mohl říci, koho myslí tou svedenou veřejností; zřejmě příslušníky komunistické strany a lid, který dal komunistické straně loni hlasy. Tedy pane doktore Rozehnale, tato veřejnost není svedena, tato veřejnost konečně pochopila, že jsou to komunisté, kteří mluví pravdu, a jestliže byla svedena, byla svedena do roku 1938 a je sváděna lidmi, kteří ještě dneska chtějí sloužit reakci (potlesk).

Už se buržoasie mlátí Mnichovem. Poslankyně Jarmila Uhlířová (národní socialistka) však Kokešovi nezůstala nic dlužna. Připomněla komunistickým poslancům, že to byli oni, kdo se v prvorepublikovém parlamentu zastávali autonomie pro Němce až do úplného odtržení od republiky, a mluvili tak lidé, kteří dnes sedí za vás ve vládě!
Parlamentní debata byla živá. Uhlířová pokračovala: Demagogické řeči a halasný křik nás nepřesvědčí, my chceme fakta, poněvadž jsme myslící lidé a s námi se dá mluvit jedině tímto způsobem. Nás by třeba také zajímalo, kam byl odsunut gestapák Leimmer a jiní; tady by bylo moc a moc o čem povídat (hluk, výkřiky komunistických poslanců). Jakmile jednou píchnete, musíte počítat, že vám to také někdo oplatí. To je přirozený zákon. Každá akce budí (hlasy: reakci!) protiakci! (veselost, potlesk). Já podám jednou návrh, aby se tady stanovil pojem kolaboranta a reakcionáře. U vás je reakcionář každý, kdo vám šlápne na kuří oko, to je fakt!

Řeč komunistického poslance, soudce dr. Antonína Gregora, je učebnicová. Naladění na názory veřejnosti, kterou komunisté chtěli reprezentovat, je téměř dokonalé. Koho asi raději poslouchal člověk, který prožil ponížení protektorátu? Lidovce Rozehnala, nebo komunistu Gregora?

Gregor nejprve vyjádřil hlubokou nespokojenost lidu s výsledky očisty nejenom pokud jimi má býti vyjádřen její rozsah, nýbrž i hloubka. Neopomněl ovšem dodat, že komunistická kritika není malicherná, není nesena touhou po krvi a přes jasnost a přímost jest veskrze konstruktivní.

Pak začal bagatelizovat gestapismus. Nešlo prý o to, aby byli potrestáni viníci, nýbrž aby byla záměrně zostuzena revoluce a obrana vymožeností lidově demokratického režimu, a v tomto zamlžení tak trochu očištěni všichni takzvaně nelidsky pronásledovaní kolaboranti. Chceme při této příležitosti důrazně prohlásit, že se nebojíme ujímat nikoho, kdo se z osobních důvodů a špatného úmyslu dopustil činů proti bezpečí života nebo zdraví kohokoliv. Nestrpíme však, aby pod rouškou jakési absolutní spravedlnosti byli bráni v ochranu zrádci a kolaboranti a naopak pronásledováni skuteční bojovníci za svobodu a špiněna naše revoluce (potlesk).

A burácí: Nenazýváme-li gestapismem údery šavlí a pendrekem při lidových demonstracích za bývalé republiky, nenazýváme-li tímto hnusným jménem vjíždění policie koňmo s tasenými šavlemi do bezbranného davu,... nepojmenováváme-li tímto jménem zacházení policie a četnictva s dělnickými předáky... a dokonce nenazýváme-li tímto názvem střelbu policie a četnictva do hladových žen a dětí za minulé republiky - a my, kteří jsme byli tehdy biti, tak nečiníme - nedivte se, že nechceme strpět, aby tímto názvem bylo jmenováno každé jen trochu příkřejší zacházení s kolaboranty (potlesk).

Ani ve Svobodných novinách, ani ve Svobodném slově jsme dosud nečetli, že by šermíři perem tasili své brko na obranu dělníka, malého rolníka, živnostníka nebo prostého příslušníka inteligence. Vždycky šlo přinejmenším o nějakého ředitele podniku, továrníka nebo zbytkového statkáře, jemuž prý jednou závodní rada, jindy zase jiný orgán nějak ublížil.

Následující pasáž z jeho řeči zrcadlí posun, k němuž ve společnosti došlo: Nehodláme, a nečinili jsme tak ani dříve, ujímati se lidí, kteří si takto počínali ze surovosti, z vilnosti, ze ziskuchtivosti nebo podobných jiných nízkých pohnutek. Nemůžeme však trpět, aby v zájmu provinilců, byť i sebevýše postavených, byli blátem vláčeni čeští lidé, kteří buď sami trpěli pod nacisty, nebo si získali celou řadu zásluh o naše osvobození. Při těchto útocích naprosto nevadilo jasné znění zákona z 8. května 1946, č. 115 Sb., který v ¤ 1 říká, že „jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispět i k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné.“

Už je to tady. Zákon č. 115/1946 dostává politickou interpretaci, která je značně daleko od rozpravy při jeho přijímání.

Profesor Právnické fakulty UK Ladislav Hobza se snažil vnést do rozpravy střízlivost:

Nebude na škodu věci, zejména po nepříznivé kritice pana kolegy Gregora, když si v této souvislosti porovnáme některé konečné cifry z naší retribuce s obdobnými z retribuce zahraniční. Tak například ve Francii, státu mnohem větším než jsme my, bylo podáno celkem 127 233 trestních retribučních oznámení. U nás 132 549, tedy oproti Francii o 5 000 víc. K tomu dlužno ještě poznamenati, že ve Francii trvá retribuční soudnictví již od srpna 1944, tedy o půl roku déle než u nás. Z toho bylo podáno obžalob ve Francii 50 066, u nás 42 908. Zastavených případů ve Francii 48 155, u nás 40 534. Osvobozujících rozsudků ve Francii 7 400, u nás 9 132. Tedy vidíme, že cifry jsou v obou státech přibližně stejné. Jedině v trestu smrti mají ve Francii rekord, ale jen zdánlivý. Trestů smrti tam bylo vysloveno 5 386, avšak vykonáno dosud toliko 637. Naproti tomu u nás bylo vyhlášeno 713 rozsudků smrti a vykonáno z toho 693, tedy všechny kromě 20. V Holandsku bylo dosud v retribučním řízení vyneseno 120 rozsudků smrti; vykonáno jich bylo dosud pouze 12, tedy právě jedna desetina. Při tomto porovnání se zahraniční retribucí jsme tedy zřejmě nedopadli špatně a toto srovnání čísel svědčí o pravém opaku toho, co tvrdil a vytýkal kolega doktor Gregor.

Populismus se podobá bumerangu. Na co asi myslel ministr Drtina při řeči poslance Steinera (KSČ), která zvedla vlnu emocí velmi vysoko?

Já musím pochybovat o správnosti retribuce,... a budu o ní pochybovat tak dlouho, dokud mne pan ministr Drtina nepřesvědčí, že splnil to, co nám říkal v bojovém shromáždění ve vesnici Kroščenko před nástupem na Duklu. Dokud to nedokáže, věřit nemohu (potlesk). Ministr tehdy říkal jasně a nesmlouvavě, že kolaboranty budeme trestat, zrádce věšet a že ten, kdo si ohříval dvě želízka, neujde spravedlivé odplatě. (Hlas: To provedl). Neprovedl, bratře, podtrhuji, že neprovedl. Řekl jste to tehdy, pane ministře, před lidmi, kteří dnes nežijí. Víte, kolik nás stála Dukla - tam tekly potoky krve. Víte, kolik stálo druhou paradesantní brigádu Slovenské národní povstání; tam přišlo na tři tisíce parašutistů a vrátilo se nás asi 600 nebo 700. Mluvil jste před mrtvými hrdiny a mrtvým hrdinům se říká pravda. Prosil bych vás, pane ministře, abyste ... to, co jste nám slíbil před bojem, splnil do posledního písmene. (Bouřlivý potlesk).

Ministr Drtina na připomínky neodpovídal hned, ale až na další schůzi několikahodinovým výkladem. Jeho právnická erudice mu nedovolila povolit uzdu „revoluční“ spravedlnosti. Zastával se principů právního státu, obhajoval zprošťování obviněných, odmítal „třídní justici“. Jinými slovy, vlnu „národní očisty“ se snažil mírnit. Jenže to nepomohlo a popularitu mas tím nezískal. Po převzetí moci v únoru 1948 komunisté retribuční soudnictví obnovili - to už nebyla retroaktivita, ale retro-retroaktivita!

Myslím, že parlamentní diskuse o retribuci je dostatečně názorná. Za protektorátu si čest zachovali spíše mrtví než živí. „Čištění“ společnosti revolučním kartáčem vedlo k jejímu hlubokému rozštěpu, kterého se prezident Beneš sice obával, ale proti němuž máloco udělal.

Tocov
Minulost někdy ožívá zcela nečekaně. V prosinci 1996 podala paní Sigrid M., narozená na Silvestra 1940 v dnes neexistující vesnici Tocov blízko Kadaně, u generálního spolkového zástupce v Karlsruhe oznámení o spáchání vraždy v obci Tocov v červnu 1945. Za dva roky, v prosinci 1998, bylo rozhodnuto, že trestní vyšetřování budou provádět orgány České republiky. O rok později, v listopadu 1999, vyšetřovatel věc odložil s tím, že nejde o podezření ze spáchání trestného činu a není namístě vyřídit věc jinak. Zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni jeho rozhodnutí přezkoumal a - dodejme naštěstí - mu nedal zapravdu.

Není jasné, co přesně se v Tocově stalo. Podle výpovědí svědků žijících v SRN a po vyhledání dostupných listinných materiálů zřejmě toto: Dne 25. května 1945 přišli do Tocova dva němečtí antifašisté z Kadaně, kteří působili v improvizované bezpečnostní službě kadaňského národního výboru. Mířili k domu občana J.B., v němž se schovávala jedna nebo více osob, zřejmě nacistů. Když se přiblížili, začal na ně kdosi z domu střílet; jeden z mužů byl na místě mrtvý, druhý zraněný. Ukryté osobě (osobám) se podařilo uprchnout.

Druhý den bylo v obci vyhlášeno stanné právo a 5. června byla na Tocov podniknuta trestní výprava. Proč, o tom se z roku 1945 zprávy nedochovaly. Podle hlášení oblastní úřadovny Státní bezpečnosti v Mostě z roku 1947, která případ přešetřovala, se v Tocově druhého června 1945 střílelo na československou policejní hlídku z kulometu a byly na ni vrženy tři granáty.

Trestní výpravu nařídil posádkový velitel spolu se správcem okresního úřadu. V obci se našly zbraně, ačkoliv podle stanného práva měly být odevzdány nejpozději do 26. května večer. Podle zprávy StB si velitel jednotky vyžádal od starosty seznam všech v obci bydlících Němců. Z nich vybral sedm funkcionářů NSDAP, které určil k popravě. Poté jednotka svolala veškeré obyvatele obce na silnici před hostincem a počet 7 určených k popravě byl doplněn na 21.

Všech 21 mužů bylo před shromážděnými Němci veřejně zastřeleno. Popravu samopaly vykonali čtyři vojíni čsl. zahraniční armády, jejichž jména se nedala zjistit. Mezi zastřelenými byl i otec paní Sigrid M. Několik dní nato byly postříleny celé rodiny, v jejichž domech se našly zbraně.

Ze zprávy neplyne, že lidé, kteří byli 5. června v Tocově popraveni, měli nějaký vztah ke střelbě na policejní hlídku nebo porušili vyhlášení stanného práva. Vyšetřovatele Státní bezpečnosti, z jejichž protokolu je uvedený citát, to také vůbec nezajímalo. Svou zprávu uzavřeli jednoznačně: Během šetření nezjistili, že by k popravě došlo z pohnutek zištných, osobních nebo jiných, jež nejsou ve shodě s ustanovením zákona č. 115/1946.

Jinými slovy, poprava civilistů, kteří byli vybráni jako rukojmí, byla podle jejich názoru naplněním ¤ 1 zákona, podle něhož jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné.

Je zřejmé, že klíčový je výklad pojmu spravedlivá odplata. Byť je pojat jakkoli široce, stěží může překročit meze, které mezinárodní normy upravující chování v době války považují za nepřípustné. Zastřelení rukojmí tedy zcela jistě spravedlivou odplatou nemůže být. Vyšetřovatele Státní bezpečnosti v roce 1947 to evidentně vůbec nenapadlo.

Povážlivější je, že to nenapadlo ani vyšetřovatele v roce 1999. Vyšetřovatel odložil stíhání právě s odkazem na to, že čin pokrývá ¤ 1 zákona č. 115/1946. Značně tím podpořil sudetské Němce, kteří požadují zrušení tohoto zákona - s poukazem, že jeho účelem bylo omilostnění poválečného násilí na Němcích.

Státní zástupce se s názorem vyšetřovatele neztotožnil. Ve svém rozkladu připustil, že v Tocově skutečně mohlo dojít k trestnému činu, na který se zákon č. 115/1946 nevztahoval. Viníky však nelze potrestat - nikdo ze zodpovědných činitelů, které se podařilo zjistit, už nežije.

Co říci na závěr? Je velmi obtížné nastolit demokratický režim po dlouhé éře systémů nedemokratických: ponížení a frustrace, které produkují na běžícím pásu, svádějí „demokratické“ politiky, aby na nich založili legitimizační mýty, použitelné k získávání voličské přízně. Zákon č. 115/1946, který měl sloužit k ochraně odbojářů, byl v rámci mocenského zápasu vykládán tak široce, že pokrýval i evidentní revoluční excesy.

Podle mne to však není důvodem k jeho rušení. Za podobné případy, jako byl ten tocovský, však pozůstalým po obětech náleží přinejmenším omluva. Měli bychom učinit vše, co je v našich silách, abychom pachatele takového bezpráví vypátrali a pohnali k soudu. Okolnost, že současní policejní vyšetřovatelé jsou ochotni kvalifikovat vraždění civilistů jako spravedlivou odplatu, je víc než varující.

Článek vyšel v časopise Listy)

Bohužel v dokumentu pana Vondráčka se zákon 115/1946 intepretoval jednostranně