Psáno pro ČRo6

Je 15. únor roku 2008 a prezident Klaus přednáší svůj pátý kandidátský projev. Karty jsou rozdány jinak než v roce 2003, komunisté nehrají ve volbě roli. O to důležitější se stávají lidovci. A tak se v prezidentově projevu objevují motivy lidoveckému srdci tak blízké: „Pokud nechcete dbát tisíciletých tradic naší civilizace, jejich křesťanských hodnot, důrazu na klasickou rodinu a úctu ke každému lidskému životu, nevolte mne, neboť já tyto hodnoty ctím.“
Je 7. 3. 2008, deset hodin dopoledne, výročí Masarykova narození. Prezident Klaus skládá prezidentský slib na druhé funkční období. V noci se odebírá do hotelu ve Starém Vestci, kde stráví noc s blonďatou letuškou vládní letky. To jsou zřejmě ty tisícileté křesťanské rodinné tradice. Pan prezident se jistě neobyčejně bavil, když si vzpomněl na chudáky lidovce a svůj procítěný kandidátský projev.
Aby bylo jasno: nejde o mravokárné řeči. I politici mají nárok na soukromí. Ovšem omezené. Pokud by si do Vestce zajel předseda Nezávislé erotické iniciativy, který by v kandidátském projevu horoval pro volnou lásku, nestálo by to za komentář. Ale pokud hlava státu v den prezidentského slibu popře principy, jejichž hlásáním se do úřadu dostal, není to už žádná soukromá záležitost, ale navýsost vážná výpověď o tom, jak je (ne)důvěryhodná.
Prezident Klaus podával přihlášku do Evropské unie v roce 1996. V té době platila Maastrichtská smlouva, její preambule mj. obsahovala tato slavnostní prohlášení:
„ROZHODNUTI vstoupit do nové etapy procesu evropské integrace zahájeného založením Evropských společenství,
PŘEJÍCE SI dále posílit demokratickou povahu a efektivní fungování orgánů a umožnit jim tak v jednotném institucionálním rámci lépe plnit úkoly, jež jim jsou svěřeny,
ROZHODNUTI (..) zavést hospodářskou a měnovou unii, jež (..) zahrnuje jednotnou a stabilní měnu,
ROZHODNUTI zavést společné občanství pro státní příslušníky svých zemí,
ROZHODNUTI provádět společnou zahraniční a bezpečnostní politiku včetně budoucího vymezení společné obranné politiky, (…)“
Prezident dával přihlášku do mezinárodního společenství, které zcela jasně deklarovalo záměr svého dalšího vývoj směrem k hlubší integraci reagující na zvýšení počtu členských zemí kvůli snaze integrovat Evropu. Přihláškou se samozřejmě zavázal, že s těmito cíli souhlasí a bude je prosazovat. Jak svůj závazek prezident splnil?
Když se objevila na stole tzv. ústavní smlouva, prezident začal trucovat. Premiér ji podepsal a stát převzal – podle Vídeňské úmluvy – závazek udělat v dobré víře vše proto, aby byla ratifikována. Převzal prezident závazek? Naopak, postavil se do čela odpůrců. A to argumenty, z nichž bylo nad slunce jasnější, že o unii nemá nejmenší tuchy. Tvrdil například, že se ústavní smlouvou stává z unie superstát, protože zavádí unijní občanství. Jenže unijní občanství zavedla smlouva z Maastrichtu v roce 1992, do této unie podával Václav Klaus přihlášku! Poznamenejme na okraj, že unijní občanství je odvozené. Má pouze zrychlit vyřízení stížností občanů, pokud narazí na problém v jiném než domovském státu. Protože takovou stížnost by stejně řešily orgány unie.
Když ústavní smlouva padla kvůli nespokojenosti Francouzů a Holanďanů z rozšíření, přenesl se Klausův odpor na Lisabonskou smlouvu. Ačkoliv premiér Topolánek z jeho pověření opět smlouvu podepsal, prezident žádný závazek necítil. Spustil proti ní kampaň nejenom u nás, ale i v jiných evropských zemích. A když se jemu oddaní senátoři rozhodli podruhé nechat smlouvu přezkoumat u ústavního soudu, přidal se k nim.
Teď pozor: co senátorům vadí? Jsou to snad pouze některá ustanovení Lisabonské smlouvy? Ale kdež! Vzali to z gruntu. Stěžují si nejen na maastrichtskou smlouvu, ale dokonce na zakládající římské smlouvy z roku 1958! Naprostý právní nesmysl. Celý integrační proces v Evropě podle nich podkopává suverenitu České republiky. Proč tam tedy premiér Klaus podával přihlášku?
Podáním přihlášky a vstupem by se dalo očekávat, že jsme přijali závazky. Jenže z podání k ÚS plyne, že senátoři a prezident jsou přesvědčeni, že závazky a vstup jsou v rozporu s naší suverenitou. Na druhou stranu tvrdí, že bez unie to nejde. Čili výhody ano, závazky ne. A už jsme tam, už nás nevykouříte.
Vypadá to jako strategie tchoře. Bohužel, to zvířátko má málokdo rád a Evropa na takové jednání není zvyklá. Když si Češi chtěli uchovat svoji suverenitu, proč do unie vstupovali? Když prezident přirovnává unii k Radě vzájemné hospodářské pomoci, což je dosti hrubá urážka, přehlíží, že do RVHP jsme se nehlásili. Dostali jsme to příkazem. Pokud se tedy na adresu České republiky ozývají výtky ze strany EU, není to proto, že v čele naší země stojí statečný eurojánošík. Ne. Stojí tam člověk, který nedrží slovo a porušuje závazky vůči EU i ústavu vlastní země.
Prezident doufal, že to nebude on, kdo potopí Lisabonskou smlouvu. Nepodařilo se. Zůstal zcela v izolaci. A tak na závěr vytáhl neuvěřitelnou kartu: strach ze sudetských Němců. I když problematika dekretů byla vyřešena před naším vstupem do unie a majetková práva i po Lisabonské smlouvě zůstávají v kompetenci národních států. Jenže strach zafungoval: prezident se v očích mnoha spoluobčanů stal ochráncem „národních zájmů“. Smutná ukázka, jak moc nám schází sebevědomí. Vláda jeho požadavek neodmítla, ČSSD se přikrčila jako ruský mužik před carem. Němci jsou nepopulární a co kdyby prezident po volbách nechtěl jmenovat předsedu premiérem?
Prohlášení sudetských Němců, kteří upozorňovali na to, že se s jejich osudem hraje ošklivá politická hra, byla na české straně interpretována tak, že se prezident trefil do černého. Nenávist, která se během 28. října objevila dokonce v některých oficiálních projevech, je velmi nepříjemným poukazem, že jsme svoji minulost skutečně nezvládli. Slováci, u nichž je problém s Maďary živý, ukázali podstatně vyšší politickou vyspělost.
Občané by měli dobře zvážit, jestli je prezident nevodí za nos jako své volitele z lidové strany. Majetek totiž chrání Lisabonská smlouva tak jako tak. Ale po prezidentově tahu zřejmě přijdou o unijní ochranu sociálních práv. Tak to chodí. O svobody se obvykle přichází za jásání davů.
Václav Žák
Autor je šéfredaktor časopisu Listy