Udělala Charta 77 s komunisty handl?

O spikleneckých teoriích
Václav Žák

Při příležitosti dvacátého výročí listopadové revoluce se opět objevily oblíbené spiklenecké teorie. Jednak o roli paní Dražské a pana Zifčáka v revoluci, jednak o tom, co se dělo v následujícím dvacetiletí. Prý se disent dohodl s komunisty, že jim za přepuštění politické moci předá moc hospodářskou.
Ponechme Dražskou se Zifčákem stranou. Osobně se domnívám, že po pádu Berlínské zdi a potom, co Gorbačov jasně naznačil, že Sovětský svaz se do domácí politiky satelitů nebude vměšovat, byl režim neudržitelný. Padl by i bez zprávy o mrtvém studentovi Šmídovi. Policejní zákrok právě 17. listopadu a právě proti studentům byl brutální dost, aby vyvolal spontánní odpor. A kdyby policie vůbec nezasáhla a nechala manifestaci Prahou projít, padl by při nejbližší další příležitosti.
Zajímavější je teorie o předání moci. Vypadá na první pohled lákavě: čelná místa v hospodářském životě skutečně zastávají lidé, kteří v minulém režimu byli členy KSČ. Došlo tedy k předání politické moci výměnou za moc hospodářskou?
Na této teorii je nejzajímavější, že jí vůbec někdo může věřit. Proberme si to po řadě: kdo měl v KSČ moc? Politbyro. Zbohatlo? Ne. Podniká? Ne. S kým jednalo Občanské fórum? S premiérem Adamcem. Zbohatl? Ne. A jakým mechanismem disidenti zajistili, že hospodářskou moc získají komunisté, když v letech bujné privatizace už dávno v politice nebyli?
Tak proč byli v privatizaci komunisti úspěšní? To je poměrně jednoduché. Systém nomenklatury zajišťoval, že žádnou vedoucí funkci nemohl zastávat nestraník. Alespoň ne dlouho. Když jsem se stal šéfem zhruba stovky lidí, řekl mi náměstek: „připrav se, soudruhu, do roka vstoupíš do strany.“ Tak jsem do roka odešel. Dělat šéfa mne moc nebavilo, radši jsem programoval. Ale kdo šéfa dělat chtěl, do strany vstoupit musel.
Osobně jsem si některých takových lidí vážil. Vzpomínám si, jak jsme ve Výzkumném ústavu matematických strojů přesvědčovali jednoho šikovného mladého inženýra, který se měl stát vedoucím oddělení, ať do strany vstoupí, jinak se stane šéfem kariéristický blb, který už ve straně byl. Nesmí se zapomínat, že na vedoucích místech byli zcela rozdílní komunisti: jedni, kteří se na místo vyšplhali přes rybářskou knížku, druzí, kteří byli povýšeni za schopnosti a knížku museli přijmout, jako se tehdy vepřové prodávalo s hovězím. Nemyslím, že by z toho měli mít výčitky svědomí: v jimi řízených provozech a podnicích se obvykle dělala smysluplná práce.
Situace v podnicích vypadala většinou tak, že ředitelem byl zasloužilý straník, který schopnostmi obvykle neoplýval. Měl ale ekonomického, obchodního a výrobního náměstka, kteří už něco umět museli, jinak by se podnik dostal do potíží. I tzv. plánované hospodářství bylo totiž do značné míry tržní, protože na plánované dodavatelsko-odběratelské vztahy se podnik spoléhat nemohl. Určitě by nesplnil plán. A tak se šmelilo. Nejen běžné obstarávání životních potřeb, ale i podnikové zásobování záviselo na systematizované korupci. Přesněji řečeno, na systému služeb a protislužeb.
Zvláštní kategorii představovali lidé v podnicích zahraničního obchodu. Upozorňuji, že v socialistickém Československu podniky nesměly samy operovat na zahraničních trzích. To dělaly specializované podniky zahraničního obchodu. O jejich pracovníky se však nezajímal pouze aparát Komunistické strany. O ty se zajímala i Státní bezpečnost. Vždyť přicházeli do styku s kapitalistickou cizinou! Co kdyby je neverbovala nepřátelská rozvědka? Tak je radši naverbovala sama StB. Většinou jejich spolupráce spočívala v tom, že psali zprávy ze zahraničních cest.
Přišla revoluce a zcela změnila mocenské a politické poměry. To, co nezměnila, byly znalosti a známosti. Kdo v této zemi v roce 1989 věděl, co je to akciová společnost? Jeden z padesáti tisíc? Kdo věděl, jak získat úvěr od zahraniční banky? Kdo měl kontakty na zahraniční partnery? Odpověď je jednoduchá: zaměstnanci podniků zahraničního obchodu. Z Andreje Barčáka, ministra zahraničního obchodu, nad kterým v republice ohrnovali nos jako nad bývalým komunistou, okamžitě udělal šéfa koncern General Motors.
Podobně to platilo i pro náměstky v podnicích. Oni měli znalosti a konexe, vždyť podnikali na notně pokřiveném šedém trhu socialistické ekonomiky. Ale oni přece neměli politickou moc. Na okresní výbor strany chodil ředitel, ne oni.
A tak kdo měl nejlepší předpoklady uspět při privatizaci, která se zanedlouho rozeběhla? Veksláci a komunisti. Veksláci proto, že měli peníze, komunisti proto, že měli konexe a znalosti. Potvrdila se tím pouze jedna ze základních sociologických zákonitostí: po převratu se nezačíná z čistého stolu. Vývoj závisí na cestě, po jaké se společnost do revolučního obratu dostala.
Tzv. vítězi transformace se nestal nikdo z těch, kteří stáli v komunistickém režimu na vrcholku mocenské pyramidy. Ne. Platí to – s malými výjimkami – jak pro centrum, tak pro kraje i okresy. Stali se jimi ti, kteří reálně provozovali byznys a měli konexe na banky.
Zdá se vám to nemorální? Možná, že je třeba se zastavit u slova „komunista“. V běžné diskusi se tak označuje člen KSČ. Automaticky se z toho vyvozuje, že má pod polštářem Marx-Engelsův Manifest, pod postelí srp a kladivo a třese se na chvíli, kdy opět zavede diktaturu proletariátu.
Nic není falešnější než tato představa. Naprostá většina komunistů byla ve straně jenom kvůli nomenklatuře. Když nomenklatura padla, klesl počet členů strany pod deset procent.
Dalo se ekonomickému nástupu komunistů zabránit? Odpověď je jednoduchá: jedině zbavením občanských práv. Myslíte si, že bychom v tom případě mohli být liberální demokracií? Vždyť bychom museli zavést ještě horší režim, než je v Bělorusku, se všemi důsledky mezinárodní izolace, které by z toho vyplývaly. A jak by to mohli dělat disidenti, kteří se v odporu proti režimu sjednotili na požadavku lidských práv? Vždyť by to byla zrada jejich přesvědčení.
Jenom děti touží po pohádkových čistých řešeních, kde dobro vítězí a zlo je potrestáno. V reálném životě se musíme držet ústavních pravidel, pokud chceme v demokracii žít. Už nás k tomu vyzval i Zbigniew Brzezinski při komentování dopisu exprezidenta Havla Obamovi ohledně vztahu USA k Rusku. Myslím, že bychom se nad tím měli zamyslet. Výročí revoluce je k tomu dobrou příležitostí.