Motto: „Každý strom pozná se po svém ovoci.“ (Lukáš. 6, 44).

Můj zvídavý vnouček, digitální domorodec, často hudrá, že jediné, co ho při učení nebaví, je rukou-psaní. Nechápe jeho smysl, když běžně komunikuje, a to i se mnou, přes počítač. Až bude trochu větší, pokusím se mu vysvětlit, jak je důležité udržet si autentický lidský otisk ve všem, v řeči, v myšlení, v každé lidské činnosti - a dvojnásob právě v digitální době. Každý máme jinou ruku, jiné otisky prstů, jiné geny, jiné duševní ustrojení. Digitální doba to maže. Už ze slovního základu „rukou psaný spis“ je zjevné, že na rozdíl od klávesnice, z níž grafolog nic nevyčte, každý rukopis znamená autentický otisk osobnosti. A ledacos na píšícího – nezávisle na jeho vůli, někdy dokonce proti jeho vůli – prozradí.

I.
Autentický rukopis mají ale i politické události, kriminální činy (vzpomeňme na Čapkovy detektivní povídky), ale i strany a organizace. Existuje i cosi jako „rukopis“ partajní fráze – i ten prozrazuje na mluvčího skrytou pravdu, kterou jeho řeč zakrývá. Nic tak neprozradilo pravdu o minulém režimu jako řeč jeho špičky Miloše Jakeše na Červeném Hrádku na jaře 1989: to byl opravdu nezaměnitelný rukopis, který mluvil za stohy politologických analýz.
Typickým „poznávacím“ rukopisem práce vyšetřovatelů proslulých firem značky KGB / NKVD / GRU či StB bylo, že, na rozdíl od jejich „sesterského“ dvojčete GESTAPA, nehledali při výslechu pravdu (o svých nepřátelích, o odboji), nýbrž doznání. Pravda je nezajímala. Pravdu inscenovali – tím, že oběť donutili přiznat se k tomu, co nespáchala. Vejít se do „role“, jako na divadle.

A k tomu by měl říci své, řekl jsem si před časem, nikoli právník nebo politolog, ale teatrolog. Proto jsem napsal a u nás i v zahraničí několikrát publikoval analýzu procesu s Miladou Horákovou jako divadelní inscenaci („Teatralita politického procesu“) – s použitím veškerého teatrologického nádobíčka při rozboru jednotlivých rolí, typů a metod herectví. I s ohledem na to, že režie nebyla jen domácí, režijní dohled byl svěřen hostujícím profesionálům. „Nepotřebujeme z nich vymlátit pravdu, pravdou bude jejich doznání“ – tak zněla odborná rada sovětských poradců Lichačeva a Makarova. Donuťte je naši pravdu zahrát a tu pak inscenujte! Ostatní atributy vyšetřování (mučení, vyhrožování dětem včetně únosů, spánkový deficit, drogy, deportace – a na druhé straně jako sladké vykoupení nabídka ke spolupráci) necháme na vás, ale základ rukopisu budiž „naučit je roli“. Myslel jsem si, když jsem psal svou studii o „epickém herectví“ obětí, že píšu o historii.

Po prohlášení exmanželky premiéra na kameru, po jejím nejistém klopení očí do předepsaného „taháku“ a jejím mechanickém memorování nacvičených vět, týchž, jimiž nás kolovrátek jejího manžela obšťastňuje dnes a denně, po tom všem mi jasně naskočil povědomý rukopis. Tím samozřejmě v nejmenším nesrovnávám dnešní poměry včetně soudnictví s padesátými léty – mluvím pouze o jistém nezaměnitelném rukopisu. V padesátých letech bojovali nechtění „herci“ doslova o život („neodchýlíte-li se slůvkem od své role, vyhrajete život“, bylo jim řečeno). Čím vyhrožoval náš estébák své bývalé ženě (o nátlaku na ní psal v sms Seznamu doličně i její syn), aby ji donutil chovat se úplně jinak, než předtím na nahrávce téhož Seznamu, nevím. Co ale vím určitě, jako autor zmíněné studie, který nakoukal desítky hodin podobně nafilmovaných výpovědí nedobrovolných herců z padesátých let, je rozpoznání hereckého výkonu podle známého rukopisu.

II.
Pravda – vnější atributy rukopisu z padesátých let se v dalším půstoletí podstatně zmodernizovaly a zkultivovaly. Namísto gulagů nastupují psychiatrické léčebny, namísto Berijových goril krásné agentky. A přitom únosy dětí, tajné deportace, dezinformace, drogy, injekce, vydírání – tyto praktiky trvají dál, ty patří k trvalým znakům rukopisu. Nepohodlný je ale nově prohlášen za blázna (a v očích přizpůsobivé masy také „bláznem“ byl – jen blázen se přece bouří proti všemocnému státu; a syn, co se vzbouří proti otci, jemuž patří veškerá moc v zemi, musí být bláznem dvojnásob). A vždy se najdou renomované ústavy a ochotní psychiatři s vazbami na politiky (u nás navíc na Rusko), kteří přispěchají na pomoc. A – aniž nepohodlnou osobu nechají vyšetřit nezávislou komisí – prohlásí ji za blázna (někdy bývají oběťmi, jako v béčkové krimi, i korunní svědkové soudních procesů).
Dosaďte si hypoteticky do schématu tohoto rukopisu kauzu obviněného premiéra (krycí jméno Bureš), jeho spojence z KSČM (krycí jméno Falmer), do Ruska uneseného syna, jehož je třeba uklidit před vyšetřovateli a jemuž osladí deportaci krásnou agentkou - a závěry o povaze rukopisu si udělejte sami.

A nezapomeňte přitom ani na vteřinu, že téměř polovinu dnešního světa mocensky ovládá bývalý kágébák. A byl by zázrak, kdyby neměl už dávno na globální šachovnici rozestavěné své pěšce, střelce a koně také u nás. A z jakého jiného jsou asi materiálu, než z materiálu bývalých estébáků?