Měli jsme loni takové kulaté výročí a nevšiml jsem si, že by si ho někdo v rámci oslav konce (v Evropě) 2. světové války připomněl. 18. června 1945 zastavil na přerovském náměstí transport, v němž se vraceli vojáci československého armádního sboru z oslavné pražské přehlídky. Asi neměli toho slavení dost a chtěli si ještě užít. Hlavně jejich velitel poručík Karol Pazúr a osvětový(!) důstojník s příslovečně českým jménem Bedřich Smetana.

Sudba je nevyzpytatelná, řeklo by se vznešeně. Lapidárněji: osud je svině. Ve stejném čase zastavil v témže místě vlak, který odvážel zpátky domů karpatské Němce (a několik Slováků).

Osudové setkání skončilo vyvražděním všech zcela nevinných Němců (mnozí měli u sebe dobrozdání o bezúhonnosti, někteří potvrzení, že se aktivně účastnili Slovenského národního povstání či jeho bojovníkům pomáhali). Šlo převážně o starce, ženy a děti. Některé byly velmi malé, ba kojenci. Všichni byli bez milosti postříleni. Pazúr zabíjel hlavně nemluvňata, což později vysvětlil vzácně humanistickou větou: „Čo som mal s nimi robiť, keď sme im postrieľali rodičov!“

Dohromady bylo zabito 265 osob i osobiček. V Lidicích 340. Více méně srovnatelné.

Po masakru byl Pazúr povýšen. Jenomže přece jenom: třetí republika sice nebyla zárukou demokracie, ale snažila se udržet alespoň právní zdání. Sadista byl odsouzen. Odvolal, se a dostal dvacet let. Až potud bylo všechno v pořádku. Kromě těch mrtvých, samozřejmě.

Přišel únor 1948 a nezapomeňme, že Karol Pazúr měl za sebou hrdinskou minulost: nejprve působil v Hlinkových gardách, pak byl příslušníkem Slovenské rychle divize a v Sovětském svazu bil rudogvardějce po hlavách. Pravděpodobně i nějaké civily. Měl k tomu sklony. Upadl do zajetí, pochopil, že se celý život s tím fašismem a nacismem mýlil a stal se pravověrným a nadšeným komunistou. Vypracoval se na zpravodajce a pracoval u Bedřicha Reicina, přímého podřízeného důstojníků NKVD.

Takový kádr přece nemohl po vítězství pracujícího lidu trpět ve vězení. Měl zkušenosti jako stvořené pro třídní boj. „Kdo není s námi, je proti nám!“ a Pazúr přece „s nimi“ byl. Až do roztrhání těla. Nejlépe miminčího.

Klement Gottwald snížil Pazúrův trest na deset let, načež se z něj dál ukrajovalo a okrajovalo. Nakonec si masový vrah odseděl dohromady něco přes rok. (Mimochodem: vojenský prokurátor Anton Rašla, který Pazúra poslal do vězení, byl v 50. letech odsouzen na doživotí, když ovšem – pro spravedlnost –se předtím coby žalobce sám „namočil“ v pár politických procesech...)

Po propuštění z basy se masový vrah Karol Pazúr proměnil v hrdinu protinacistického odboje. Jeho kariéra se vyšvihla k velmi lukrativním postům. Stal se nositelem mnoha státních vyznamenání za hrdinství, za odboj a ještě za kdeco, jak se to tehdy dávalo a už zase dává. Také se stal aktivním agentem StB. V 70. letech zakotvil zabiják dětí Karol Pazúr na špičkových funkcionářských místech Svazu protifašistických bojovníků. Následovníkem této organizace je Svaz bojovníků za svobodu. Ten, jak jeho předseda měl nyní takový moc hezký projev. A jak z něj kvůli Janě Bobošíkové vystoupily poslední dvě „lidické ženy“ a nakonec, aby se to asi vyrovnalo s těmi dvěma paními z vyvražděné obce, stal se členem ještě známý bojovník protifašistický i za svobodu Jiří Ovčáček.

Nebylo by od věci, kdyby ona parta místo všech svých neuvěřitelných skopičin, jichž se dopouští, složila se na pořádnou kytku, v noci z 18. na 19. června ji položila na Švédské šance a pateticky se zřekla poručíka Karola Pazúra a navždy ho vyloučila ze svazu. Pokud to už neudělali, v tom případě se omlouvám. Ale pochybuji, že mám za co.

Výročí masakru na Švédských šancích si nepovšiml dozajista nikdo. Za to si kde kdo rýpl do Daniela Hermana za to, že se zúčastnil sudetoněmeckého srazu. A nastojte, on si dokonce dovolil říci účastníkům: „Milí krajané!“ Všichni skutečně roduvěrní Češi mu nadávají jménem vlasti. Plivi, plivi, flus mu na botu!

Upozorňuji, že jsme v pořadu Historie.cs odvysílali nesčetně témat o zvěrstvech, kterých se Němci v této zemi v letech 1939 – 1945 dopustili. Od Lidic a Ležáků až po osobní „kariéru“ K. H. Franka či zábor Neveklovska, Benešovska a Sedlčanska. Právě tak jsme nevynechali ani statečné činy českého odboje, od exekuce, kterou vykonali Jan Kubiš a Jozef Gabčík na Reinhardu Heydrichovi, až po realistický pohled na Julia Fučíka.

Dále jsem se vcelku značně podílel na vzniku a realizaci cyklu „Neznámí hrdinové“, v němž Česká televize několik let přinášela dokumenty o lidech, kteří bojovali za svobodu a důstojnost mé vlasti, a na které se zapomnělo, ať už šumem doby či úmyslně.

Také jsem, myslím, odvedl kus práce na cyklu České televize „Reinhard Heydrich: Konečné řešení“

O hrdinech odboje 2. světové války i o obětech německé okupace jsem toho taky dost a dost napsal do tištěných médií i na nejrůznější weby..

I proto si dovolím prohlásit: všichni, kdož útočíte na Daniela Hermana pro jeho účast na sudetoněmeckém srazu, jste součástí zamindrákované, ubohé, zasvrabené smečky. Bez hrdosti a sebevědomí, sebereflexe, sebeúcty osobní i národní.

Václav Klaus mladší Daniela Hermana velmi znectil ve svém komentáři na serveru Novinky. Klausův hrdinný otec ve čtyřech letech údajně stavěl barikádu na Tylově náměstí. Nevím, můj tatínek už je dávno mrtvý. Maminka vyprávěla, že si během okupace kupoval o dvě čísla větší boty, aby v nich mohl přenášet nějaké „papíry“, jak říkala. On sám velmi skoupě mluvil o tom, že před Pražským povstáním „vyfasoval“ pistoli a jeden zásobník. Ironicky konstatoval, že kdyby se dostal do nějaké skutečně ostré přestřelky, asi by toho s těmi šesti náboji moc nevytrhl. Že ale dostal zbraň, něco vypovídá. Fakt nevím, jak všechno bylo, žádné potvrzení jsme doma neměli; k tomu táta v těchto věcech nebyl mluvný. Jenom mi vyprávěl cosi o nějakém vlasovci, který mu prý zachránil život, o bestiálně zavražděných v okolí Masarykova nádraží a pak z žižkovské Pražačky, ale také, když jsem už rozum bral, mi jednou řekl: „Tak, jak jsme se my chovali k Němcům po válce, to nebylo pro vítěze, jimiž jsme se cítili, důstojné. Bylo to hnusné.“

Inu, asi jsme tak docela vítězi nebyli. Nejspíš jsme si museli něco kompenzovat.

Německo bylo za své válečné zločiny a zločiny proti lidskosti exemplárně potrestáno. Vlna procesů, od norimberského, až po Lidové soudy v každé Horní Dolní u nás. Bohužel, také lynče. Naši němečtí krajané byli odtud odsunuti. Lze s tím nesouhlasit, nebo tomu přikývnout, ale nikdo už na tom nic nezmění a ani nechce změnit. Jen se snad na věc podívat střízlivěji a čestněji. Jestli to vůbec umíme.

Němci se pokorně omluvili nesčíslněkrát. Pokud někdy pojedete kolem parkovišť u Terezína nebo u Lidic, podívejte se, kolik tam stojí autobusů s německou poznávací značkou, povšimněte si, kolik z nich vystupuje mladých lidí, které čeká trpká věta. „Toto udělali vaši předkové.“

Myslím, že my jsme o našem chování během okupace i potom vlády jedné strany svým dětem více smlčeli, než řekli. Co tak třeba potomkům přiznat, že člověk podepsal petici se žádostí o trest smrti pro Miladu Horákovou? Nebo: „Kdybys věděl, kolika lidí jsem se veřejně zřekl v 50. letech…“ Anebo: „Zůstal jsem v KSČ po okupaci své vlasti v srpnu 1968 a souhlasil s Poučením z krizového vývoje z roku 1970, že ta okupace byla správně!“ Mohla by potom padnout věta od toho drzého fracka: „Ale to jsi vlastně vlastizrádce!“ Jak odpovědět, sakra? To raději mlčet. Lepší se s vlastní minulostí a jejími temnými stíny neprat.

Pokud ovem neustále odmítáme smíření a s ním související přiznání také našich hříchů, nejen zločinů pouze druhé strany, připomeňme si i jiné koutky našeho zasviněného svědomí. Co kdyby tak naši židovští spoluobčané dle logiky kolektivní viny začali na nás, „góje“ hledět skrze prsty.

Ano, bylo mnoho takových, kteří Židům pomohli, ale nesrovnatelně víc bylo těch, kterým osud izraelitských spoluobčanů byl zcela lhostejný, ba se jím i bavili. Ještě jsme neměli nad hlavami knutu ani řádného ani zastupujícího říšského protektora, byla tzv. druhá republika, a už jsme vyhazovali z profesních komor všechny neárijce. Kdo pozvedl hlas na jejich obranu? Kolik majetku, který si místní Židé zanechali při odchodu do koncentračních táborů, zůstalo za nehty sousedům, kteří se nabídli, že jim jej „ukryjí“? Často ani povlaky na peřiny nedostali zpátky. A co ti Židé, kteří museli jít se smutně proslulým brněnským pochodem? Na schránce měli židovské jméno, mluvili jenom německy… šli. Že se vrátili před pár dny z lágru? To je přece jedno, jsou to taky Němci.

Mnohokrát mi bylo při natáčení či psaní výše uvedených pořadů či textů těžko. Osudy lidí v těch časech byly děsivé. Jednu z nejhorších tísní zažil jsem však, když mi Židovka, dáma, jež jinak nesla své úděsné vzpomínky s noblesou a statečností, řekla, že když se jako jediná z rodiny, ba rodu, vrátila v šestnácti letech z pekla, vyměnila by rok v osvobozené Praze za dva roky v Terezíně. Tam se k ní nechovali tak strašně nezúčastněně a odtažitě jako čeští spoluobčané v osvobozené zemi.

Nemáme tak křišťálové svědomí a čisté ruce i srdce, jak se stále tváříme.

Ale o to přísněji dohlížíme na to, aby se nebouraly šablony vin těch ostatních, těch, které se nás nějakým způsobem dotkly. Tam budeme přísní až do morku kostí a duší. Ale jenom na ty jedny jsme tvrdí. My už jsme si od starých dob navykli ve všem být spravedliví jen na ty jedny. Na ty druhé. Nikdy ne na sebe. „To by tak hrálo. Vždyť je nás málo. Vopuštěný jsme dočista!“ zpívají V+ W. Na nás jsou všichni zlí. Ubližují nebohým Čechům. My jsme povahy holubičí. Duše mírné. A hodit kočárek i s dítětem a maminkou do Labe v Ústí? To byl přece spravedlivý trest té německé svini! Neměla být Němka!

Jenomže česko-německé opravdové smíření prostě jednou musí nastat. I s čestným a bezpodmínečným uznáním vzájemných vin. Němci mají hlavu plnou popele, který si na ni po desetiletí sypali. My, kteří nemohli po konci války tak docela bez uzardění říci: „Jsme bez viny, můžeme udeřit!“, a nejspíš proto jsme mlátili, až krev stříkala, až na výjimky neustále tvrdíme, že jsme vlastně všichni bojovali, a ti, kteří nebojovali, že trpěli. Kdejaký šmelinář, který porazil na černo prase a pak maso prodával za lichvářské ceny (zlatý prsten za dvě kila) Pražákům či Brňákům, má papír, že byl odbojář. O čtyřicet let později každý, kdo kradl cement na stavbě kulturního domu, tváří se, že bojoval proti komunistům. Ale nešť… lidských vší se vždycky najde.

Smutnější je, že mnozí, kteří o sobě nemohou říci s jistotou – a kdo z nás si to může dovolit?! -- , jak by se v těžké chvíli zachovali, vynášejí odsudky a rozsudky jménem těch, kteří byli skutečně stateční. Kteří, když přišel Rhodos s hakenkrajcem, vskutku museli skákat. A kteří jsou už dávno mrtví. Třeba řečený Václav Klaus ml. jménem Jana Zelenky-Hajského. Co víme, co by tento hrdina dnes říkal? V pozoruhodném ruském filmu Elema Klimova „Jdi a dívej se!“ je scéna, v níž zvažují partyzáni, co udělají se zajatými Němci, kteří před tím v obsazené vesnici upálili všechny obyvatele v kostele. Nenapadá je nic jiného, než udělat totéž. A jak to tam tak probírají, vezme nejspíš komisařka oddílu samopal a všechny zajatce milosrdně postřílí. Trestala. Ale lidsky. Nejspíš proto, že byla statečná, a že zažila mnoho strašného. Mnozí nestateční a ti, kdož nic nezažili, stávají se ovšem nemilosrdnými mstivci. Či alespoň touží jimi být.

Honosíme-li se tím, že jsme tolik let po válce stále nositeli krevní msty, není s námi něco v pořádku: „Že německá vina byla větší, je nejapná výmluva: když se někdo chová jako velké prase, neznamená to ještě, že by se postižený, až se mu naskytne pohodlná příležitost, mohl chovat jako prase menší,“ napsal před časem publicista Bohumil Doležal.

Vášnivě s ním souhlasím.

Německo se už tisíckrát omluvilo. Pachatelé byli alespoň zčásti potrestáni. Vztahy se západními sousedy jsou lepší než s většinou ostatních. Upřímně řečeno – nebýt fúze Volkswagenu se Škodou Mladá Boleslav, nevím, nevím, jak by naše ekonomika kulhala. Německo je pro nás zárukou, ne nebezpečím.

Snad už by bylo na čase vystoupit z role věčně fňukajícího zamindrákovaného trpaslíka, který se snaží tvářit jako mýtický bojovník či coby Zorro mstitel.

Udělal jste dobře, Danieli Hermane.