Kdo neskáče, není Karel IV.!

17. 05. 2016 | 17:59
Přečteno 4319 krát
Otců vlasti je. Zkuste si toto přízvisko vygooglovat. Od Muhammada Záhira Šáha, afghánského krále, až po Jásira Arafata. U nás tak byl nazýván Soběslav I. Ale sedmisté narozeniny slavil ten nejotcovštější z otců, Karel IV. Václav Lucemburský.

A už je tedy po oslavách. Narozeniny největšího Čecha jsme si užili. Jsou úctyhodné, stejně jako byl úctyhodný on sám, císař římský, král český. Byl to autenticky první náš král, který dosáhl až ke skutečnému vrcholu tehdejší panovnické hierarchie zdejšího regionu.

Proto jsme si ho před časem vyhlásili největším Čechem. Asi si to zaslouží. Či spíše, nejspíš je nejlepším kandidátem. Ti historicky mladší, jako je Tomáš Garrigue Masaryk či Václav Havel, mají na sobě stále ještě slupku dohlédnutelné politiky, která je pro někoho nepřijatelná. Karel IV. je v podstatě nekritizovatelný. Snad to cynicky obchodnické vyvražďování Židů kvůli majetku by se mu dalo vytknout, ale doba byla taková. Navíc podezírám značnou část svých krajanů, že by jim to nevadilo ani v případě, že by doba taková nebyla.

Co je však největší Čech? Chápat to jako jakousi pokrevní záležitost – tak, jako stále ještě mnozí -- je směšné. V tomto smyslu slova Karel IV. Čechem nebyl. Ani z té tradované poloviny po mamince Elišce Přemyslovně. Vezměte si kalkulačku a genealogii Přemyslovců. Spočítáte snadno, že v tom posledním, Václavu III., se jeho olomoucký vrah české, potažmo už vůbec ne slovanské, krve nedořezal. Drtivá většina přemyslovských knížat se ženila s Germánkami. Sem tam nějaká z Uher, Polka. Dokonce Angličanka. Česká krev, zanechaná Přemyslem a Libuší, se ředila a ředila, až jí zbylo sotva symbolicky.

Ani naše přemyslovská mysticky nejvíc česká panovnická dynastie (rasově vnímáno) Čechy nebyla. Jejich češství vycházelo z příslušnosti k zemi. Z jejich přihlášení se k ní. Z pocitu, že jsou knížaty a králi právě tohoto kusu území, které k nim přísluší a k němuž přísluší oni. Žádný genetický, rasový a pudový vztah. Vztah zemsky uvědomělý. Ten vyjádřila podstatná část českých šlechtických rodů kupříkladu ve dvou manifestech českých šlechticů z počátku období nejtěžších zkoušek země. Oba koncipoval otec Karla Schwarzenberga. První je ze 17. září 1938. Citujme z něj: „Věrnost k českému státu, který naši předkové pomáhali budovati a po tisíc let udržeti, je pro nás povinností tak samozřejmou, že jsme se rozmýšleli ji výslovně zdůrazniti. Považujeme za svou povinnost uchovati dědictví svých otců. Země Koruny české byly pohromadě po tolik věků a přetrvaly spolu tolik bouří, že doufáme přejíti i těchto časů nepokoje a násilí.“ A z druhého, z 24. 1. 1939: „Jsme hotovi, kdykoliv by se toho potřeba ukázala, státu dle svých sil a schopností posloužiti. To nám ukládá za povinnost účast našich předků na tisíciletých osudech tohoto státu. Nemůžeme se zříci naděje, že naší vlasti jsou souzeny lepší dny, ale nechť se stane cokoli, přidržíme se věrnosti, kterou jsme zavázáni vlasti našich předků.“

Jak vidno, zemský vztah může se změnit ve vztah horoucně vlastenecký. Jde-li do tuhého. Dodejme, že manifesty podepsali i někteří šlechtici, kteří neuměli pořádně česky. Lze předpokládat, že ležel-li by před Karlem IV. v dobách tak kritických, jako byly roky 1938 a 1939, list papíru s takovým textem, bez rozmyšlení by jej podepsal.

Příslušnost k zemi není nám dána. Rosenbergovský princip krve je scestný. Vlast si musíme uvědomit.

Vlast není stát

Když mi bylo sedmnáct, položil mi kamarád, jmenovec Vladimír, velmi záludnou otázku: „Hele, kdyby začala válka, šel bys bojovat?“ To bylo v roce 1963. Zamyslel jsem se a pak se zeptal. „A s kým by jako ta válka měla být?“ V duchu tehdejší doby odpověděl: „No, asi s Amerikou přece.“ Řekl jsem: „Myslím, že nešel. Nevím proč a za co. A kdybych musel, asi bych dezertoval.“

Dodnes vím, že jsem odpověděl dobře.

Vlast není stát.

A tehdejší stát s rozhodujícím východním „spojencem“ přece nestál za oběť nejvyšší. Nevnímal jsem ho v oněch poměrech jako vlast. Tu jsem měl v sobě a rozhodně to nebyla ta „jejich“. Za co, za koho bych měl tenkrát bojovat? O pět let později se to ukázalo. V roce 1968 bych už šel. Kdybych měl čím bojovat a kdyby mě někteří roduvěrní Češi a Slováci nezradili hned, jak to začalo. Jediné vlastenectví do roku 1989 bylo přát si, aby už tu nebyli. Jak ti ze 4. článku ústavy, tak východní bratři.

Mít rád Čechy
Václav Klaus mladší napsal ve svém nedávném komentáři na serveru Novinky: „Karel IV. měl rád Čechy. Mimo jiné Čechům vybojoval práva vůči Říši – Zlatá bula Karlova, 1356.“

Vnímám kontext, v němž Klaus využil Karla IV. ke kritice premiéra Bohumila Sobotky a jeho vztahu k Evropské unii. Ovšem „an sich“ tato věta jako by vyšla z dílny méně talentovaného žáka Aloise Jiráska. Jistě, Karel IV. měl rád Čechy. Či spíše země Koruny české, které se snažil rozšířit a posílit. Nikoliv však z lásky k „ráji to na pohled“, jako ve Starých pověstech českých jeho praprapředek, kvůli jehož lenosti jsme přišli o moře, a tedy možná o prvek, který by vyrýsoval náš národní charakter trochu jinak, než jakým se nyní jeví.

Žádné: „To je ta země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem oplývající.“ (A. Jirásek: Staré pověsti české) Ani Karlův vztah k „lidu českému“ neměl dozajista nerudovský obsah: „(…) přerušil svůj náhle klid/ hned rozveselen Vilhartice -/ "ach přibliž k tomu lidu hled/ a přitiskneš svůj k němu ret/ a neodtrhneš více!“(J. Neruda: Romance o Karlu IV.)

Hluboký citový vztah k zemi mohl císař sotva mít. Byl od ní dlouho odloučen a všechny vazby byly zpřetrhány. „ A tak přišedše do Čech jsme nenalezli ani otce, ani matky, ani bratra, ani sester, ani nikoho známého. Také řeč českou jsme úplně zapomněli…“ (Karel IV.: Vlastní životopis, Vita Caroli)

Jedna vazba ovšem byla klíčová a rozhodující, vazba údělná, panovnická. Proto se Karel českému království snažil přiblížit a identifikovat se vším všudy: „… (českou řeč, pozn. V. K.) však jsme se znova naučili, takže jsme jí mluvili i rozuměli jako každý jiný Čech“. Nebyla to však jeho řeč jediná a sotva ji nadřazoval nad ty ostatní, které znal: „Z boží milosti pak jsme znali psáti i mluviti nejen česky, ale i francouzsky, italsky, německy a latinsky, a to tak, že jedním jazykem jako druhým jsme dovedli čísti, psáti i mluviti.“ Pokud bychom přijali coby klíč k národnosti jazyk, jak činili romantici a obrozenci, hlásí se Karel IV. (dnešníma očima) nejspíše ke kosmopolitismu.

Zdejší obyvatelé byli mu poddanými. Sotva je mohl vnímat jinak. Nebylo to u tehdejších vládců zvykem. Těžko je „válel po půnebí“, aby zjistil, že nejsou tak trpcí, jak vypadají.

Jak otevřít české okno
Úhelným kamenem vztahu Karla IV. k Čechám byla potřeba vytvořit si tu mocenské, politické, ekonomické zázemí. I římský císař potřebuje mít takovou oporu, sama funkce mu nic nepřináší. A země Koruny české byly přece Karlovým dědičným údělem.

Uzavřenost a izolovanost české kotliny se začaly měnit už při velké kolonizaci, či říkejme spíše „europeizaci“ našeho území příchodem „imigrantů“ ze západu, zejména z Německa. To bylo hlavně ve 13. století.

Karlův otec, Jan Lucemburský, se zatuchlost zdejšího prostoru pokoušel vyvětrat opakovaně. Narážel však na velké překážky v podobě zájmů místní šlechty a nakonec i své manželky Elišky. Nutno říci, že většinu z toho, co Otce vlasti později proslavilo, zasadil už jeho tatínek, paradoxně zvaný Král Cizinec.

Lucemburský rod vůbec projevoval značnou dávku vzdělanosti, píle a hlavně diplomatických schopností, blížících se až genialitě. Zřetelně to vyvstalo zejména u Karlova syna Zikmunda. Ten má sice u nás „husovský“ a „husitský“ vroubek, nicméně, zbavíme-li se předsudků, nutno konstatovat, že Zikmundův význam v evropském měřítku možná překonává i pozici Největšího Čecha. Byť samozřejmě sotva hodnotit; vnější podmínky a vlivy během jejich panovnického působení byly věru velmi rozdílné.

Ještě k těm diplomatickým a politickým schopnostem: při bližším ohledání Karlových skutků, tahů a lstí v těchto oblastech, jako by byl do jisté míry předobrazem Vladaře Niccolo Machiavelliho.

Karel IV. Čechy přejímal ve stavu velmi zdrcujícím: „Království toto jsme nalezli tak zpustošené, že jsme nenašli ani jediného hradu, který by nebyl zastaven se všemi příslušnými statky královskými, takže jsme neměli kde jinde bydliti, leč v domech městských jako jiný měštan. Hrad pražský byl opuštěn, pobořen a zničen, neboť od doby krále Přemysla II. ležel v sutinách.“ (Vita Caroli) Udělal z nich plnohodnotný stát. Jak už ale řečeno, nebylo to proto, že by zde byl nějak až příliš citově zainteresovaný. Vnímal království jako svoje nezpochybnitelné dědictví a potřeboval si v něm vytvořit pevnou oporu. Což vlastně pro vznik silné emoční vazby je až až.

Extáze a taktika
Karel IV. byl velmi extatický člověk. V tehdejší době to bylo běžné. Jeho víra byla silná. Důvěřoval viděním, řídil se jimi: „Této noci pak, když jsme usnuli, ukázalo se nám toto vidění: anděl Páně se postavil vedle nás na levé straně lůžka a udeřil nás do boku řka: "Vstaň a pojď s námi!" My pak jsme v duchu odpověděli : "Pane, nevím ani kam ani kterak bych s vámi šel." A on chopiv nás za vlasy na temeni hlavy vyzdvihl nás s sebou do vzduchu až nad veliký zástup jezdců v odění, kteří stáli před jedním hradem připraveni k boji. A držel nás ve vzduchu nad zástupem a pravil nám : "Pohleď a viz!" A hle, jiný anděl sestoupiv s nebe a drže ohnivý meč v ruce udeřil jednoho uprostřed zástupu a uťal mu mužský úd tím mečem a ten jako by smrtelně raněn umíral sedě na koni. Tu drže nás za vlasy pravil anděl: "Znáš-li toho, jenž byl udeřen od anděla a zraněn až k smrti?" I řekli jsme: "Pane, neznám, ani místa nerozeznávám." Řekl: "Věz, že jest to Dauphin z Vienny, který pro hřích smilství byl takto od Boha raněn, nyní tedy se mějte na pozoru a otci svému můžete říci, aby se střehl podobných hříchů, nebo vás ještě horší věci stihnou."(Vita Caroli) Do jaké míry ovšem i tento rys jeho osobnosti, korelující s rysem doby, byl skutečně ryze emotivní a do jaké míry s ním obratný politik Karel dokázal, dnes bychom řekli populisticky, manipulovat, to už se nikdy nedozvíme. Rozhodně je obdivuhodné, jak pracoval s přemyslovským mýtem, s lýčenými střevíci a kabelou, údajně pozůstatky po praknížeti Přemyslovi, či s legendou sv. Václava. Je otázka, do jaké míry to bylo ztotožnění s mytologií a tedy prakořeny země, jež mu byla svěřena, a s hlubokou univerzalistickou vírou, vtělenou do českého knížete, světce a patrona; zda to nebyla také velmi dobře postavená taktika a strategie vládnutí.

O co také Karlovi šlo, byla dynastie. Proto Klausův výrok o jakémsi „vybojování“ českých práv vůči Říši je možná mazaný účelový příměr k našemu vztahu k EU, ale jinak je to naprostý nesmysl. Především císař nemusel, ale opravdu nemusel, nic vybojovávat. Prostě Zlatou bulu vydal. Platila do roku 1806 a v době svého vzniku a nějaký čas po něm byla nejdůležitějším říšským ústavním dokumentem. A do jisté míry výjimečná pozice českého krále mezi kurfiřty v ní byla obsažena proto, že to bylo zájmem Karlovým a zájmem Lucemburků. Brzděme tedy opět s nějakým fangličkářským vlastenectvím, které nemá s myšlením 14. století nic společného.

Jdi na západ, milý synu!
Stejně pošetilé jako poměřovat „vlastenectví“ Karla IV. současným neoherderovským nacionalismem, ohánějícím se špatně definovanými a těžko definovatelnými „národními zájmy“, jsou ovšem také definice císaře coby „velkého Evropana“ a jakéhosi „zapadnika“. Kam jinam se mohl v té době obrátit, chtěl-li být mocným a době odpovídajícím panovníkem a to on jistě chtěl?

Pokud bylo jeho cílem vybudovat silnou a velkou Říši a nezvratně ukotvit své údělné Čechy, musel hledat inspirační zdroj na Západě. Zejména u svého císařského předchůdce a nebezpečného soupeře Ludvíka Bavora, a pak samozřejmě v tehdy velmi mocné Francii. Tam ho jako dítě otec poslal, aby zde získal vzdělání. Pravděpodobně zde hrál poprvé kuličky. A Jan Werich říká, že člověk je doma tam, kde hrál kuličky. Možná byla Karlovi citově bližší Francie než Čechy. To už nám ale zůstane navždy utajeno. Pomazaní králové mohou psát vlastní životopisy, ale nemohou se v nich příliš otevírat.

Jistě, císař a král hledal vzor pro tvář země a jejího hlavního města na Západě. Protože jinak kde nic, tu nic. V sousedství ještě tak Uhry, litevské a polské knížectví. Na Východě primitivní nesamostatná ruská knížectví, navíc po staletí „civilizovaná“ mongolskou Zlatou Hordou. Až dva roky po smrti Karla IV. došlo k bitvě na Kulikovském poli, která alespoň částečně osvobodila ruské bojary od poddanství vůči chánům. Od závislosti, která Rusko poznamenala hluboko a na velmi dlouho, zda ne na vždy. Tam tedy bylo ve vrcholném středověku symbolicky stálo napsáno: „Hic sunt leones.“ Čí spíše: „Tady jsou Tataři.“ Navíc se tehdejší lidé nezatěžovali nějakými vykonstruovanými nesmysly, jako je pangermánství či panslovanství. A z toho plynoucími animozitami i příchylnostmi…

Jedinou inspirací pro „budování státu“ tedy musela být pro Karla germánská a románská Evropa. Otevřel stále ještě dosti (zejména mentálně a sociálně) izolované Čechy tehdejšímu známému světu. Z Prahy učinil město téměř „velkoevropského“ významu. Nebudoval ovšem pouze materiální statky. Založením pražské univerzity se pokusil zvýšit zdejší vzdělanost. Bohužel, jeho syn Václav IV. Dekretem Kutnohorským zničil slibnou perspektivu tohoto vysokého učení -- nejstaršího severně od Itálie a východně od Paříže – a na staletí univerzitu odsoudil k úrovni málo významného provinciálního učiliště.

Je to vůbec pozoruhodný úkaz: reformace bezesporu posunula lidstvo značně kupředu. Ovšem naše předčasná „reformace před reformací“, zvaná husitství, v němž jsme předběhli Evropu, zabrzdila na dlouho vývoj země, uvrhla ji do izolace, a na míle vzdálila „karlovskému rozkvětu“. Samozřejmě, že působilo mnoho jiných vlivů a v historii se navíc na „kdyby“ nehraje. Bylo by ale velmi zajímavé zamyslet se nad tím, co by se stalo, kdyby se Karel IV. setkal s Janem Husem a fenoménem husitství. Jak by se k tomu postavil. Jenomže takové úvahy jsou ahistorické. Karel IV. byl člověk své doby. Panovník ve svých časech. Úplně jiný největší Čech, než jak si Čecha představujeme nyní. Ne vlastenec či národovec dnešního střihu. Sotva by hupsal při hokeji, aby dokázal, že je Čechem. I když, kdyby to bylo potřeba, kdo ví…

Zcela jistě dnešní politici, i ti, co se cítí být nenahraditelnými, kteří se dovolávají jeho jména a tak trochu by se k němu chtěli připodobnit, by museli skákat hodně vysoko, aby se mu podobali.

Všechno hezké po narozeninách, milý Karle!

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy