„Nad stát staví stádo!“ pravil Coriolanus, hrdina dramatu Williama Shakespeara. Nevím, jestli by „labuť avonskou“ nazval Miloš Zeman volem, jako onehdá pána, který se o něm a jeho fanoušcích vyslovil podobně. Ovšem události po „brexitu“ dávají Coriolanovi zapravdu.

Najednou mnozí ostrované zjišťují, že hlasovali pro něco, o čem nic nevěděli. Zničehonic politici reflektují, že tak zásadní referendum by nejspíš mělo mít parametry, které skutečně vyjádří vůli lidu a nikoliv okamžitou náladu ulice. Tedy přinejmenším tříčtvrtinovou účast a kvalifikovanou většinu, alespoň oněch 66, 666666666 %. Rozhodne-li se o něčem fatálním zlomkem hlasů, není výsledek vyjádřením tužeb občanů, ale krokem k rozdělení společnosti. Navíc je tristní, když budoucnost země určily hlasy starců a stařen, kteří si brexit ani neužijí. Jenom mladým vnutili budoucnost. Drsně senilní kousek. Ostatně reakce bývalého slavného fotbalisty a nyní vyhlášeného komentátora hry v míč kopaný Gary Linekera: „Stydím se za svou generaci. Nechali jsme na holičkách naše děti a jejich děti.“

Zbabělé reakce pokryteckého Davida Camerona, o co víc ambiciozního, o to méně zodpovědného Borise Johnsona a fanatika Nigela Farage, který dovedl Velkou Británii k problematickému brodu a pak stáhl kalhoty, nabízí citát dalšího klasika. „"Duchů, jichž jsem vyvolal, nemohu se zbýti.“ Johann Wolfgang Goethe: Faust. „A když se jich nemohu zbavit, tak před nimi uteču,“ chce se neklasicky dodat. Kdybych měl sklon ke glajchšaltování, řekl bych, že ve všech třech pánech se v období kolem referenda probudil jakýsi gen chamberlainství. Ale starý dobrý Neville to měl přece jenom o dost složitější. I když i on vůči občanům ostrovní velmoci při jednání s Hitlerem poněkud švindloval. Mohli bychom s ním také diskutovat, když mluvil o Československu jako o státě, „vzniklým náhodným sešitím východních ras“; současný „polský instalatér“, významný důvod odchodu Británie z EU, jako by v tomto pohrdavém odsudku rezonoval.

Sotva mohu bez pohrdání přijmout vyjádření některých českých politiků či osob, toužících stále po vlivu. Slova Miloše Zemana o možnosti referenda o našem členství v EU a v NATO jsou čirou šaškárnou. Chce nechat rozhodovat ty, které on sám definoval takto: „Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní nebo alkoholik. Zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt. Z tohoto intelektového zázemí potom pramení tzv. lidové pravdy – každý cikán krade, každý žid je lichvář, každý zrzavý je zákeřný – a ty mívají často nacionální charakter. Stejně tak jsem přesvědčen, že neplatí, že dokonce každý sedmý poslanec je dementní, a to i tehdy, kdybych do této množiny sebekriticky zahrnul i sám sebe. A já se domnívám, že je to právě ona slabá, leč existující pozitivní deviace mezi parlamentem a veřejností, onen prostý fakt, že procento dementních mezi námi je o něco nižší, než je průměr, tento fakt zakládá moji důvěru k tomuto parlamentu. Proto bych chtěl varovat před nekritickým spoléháním na referendum.“? Tak nahlíží Miloš Zeman na „obyčejné lidi“. Jenomže jim to nevadí. Budou ho podporovat, byť jimi pohrdá. Že by měl v jejich charakteristice pravdu? A naučil se s tím po svém zacházet?

Odpor Václava Klause k referendu byl vždy zřejmý. Najednou to britské vnímá div ne jako hrdinství, rovné ostrovnímu opuštěnému boji proti Třetí říši. Jak jinak jeho názorový přemet označit než coby mravní pokleslost či spíše velmi prostě: nevidění si do vlastní huby?

Nikdy jsem nebyl vášnivým bojovníkem za EU. Nicméně vnímám ji jako nutnost. A její zásluhu na tom, že žijeme neuvěřitelných sedmdesát let v míru, může popřít jenom idiot. Izolujte se, přátelé, ve svých národních státech, a za pár let jste v sobě. Bajonety v ledvinách. Vždyť už nyní jsou jednotlivá národní společenství rozpůlena politikářskými hranicemi a nezodpovědní egocentričtí „jájinkovští“ zvolenci i nezvolenci z toho vytloukají osobní kapitál. Viz už řečení Zeman či Klaus. Možná by se v některých případech ten válečný oheň rozpálil od občanského vnitrostátního střetu. Těsně nadpoloviční většina by chtěla „vylikvidovat“ těsně podpoloviční menšinu. Či naopak. Přes hranice takové požáry přeskakují lehce.

Jediný, kdo z případného rozpadu jednotné Evropy vytěží, je Kreml. Alexandr Dugin, ruský filozof, mystik, „obchodník s nacionálním deštěm“, jeden z tvůrců teorie euroasijství, ideologie v Rusku čím dál více oficiálnější, tvrdí, že se lámou dějiny. Liberalismus a s ním celý Západ se zhroutí. Vznikne nová multipolární éra. Rozhodující úlohu sehrají Rusko a Vladimir Putin. Budou tvůrci a „kmotry“ „nového světa“. Dugin všechny vybízí, aby se k tomuto projektu připojili. Chtějí-li se k „novému světovému plánu“ přidat Zeman a Klaus v rámci vyššího stupně své „opoziční smlouvy“, já v tom nejedu. A pokud by o tom rozhodli moji spoluobčané v nějakém šílencem či šílenci vyvolaném referendu, souhlasil bych (což se stává velmi zřídka) se Zemanovým názorem na ně.

Stalo se nyní zvykem vykřikovat cosi o evropských a jiných elitářích, kteří nechápou problémy prostého lidu. Podle mého názoru je to povrchní flanc, připomínající demagogii, již používali Hitler a Lenin. Kazatelé, kteří s touto teorií přišli, by se měli nejprve vydat mezi onen „prostý“ či, chcete-li „obyčejný“ lid a vyzvědět, jaké problémy ho vlastně trápí. Zjistili by, že v důsledku nemají s Evropskou unií nic společného. Že odmítavé postoje k evropské integraci a také k našemu členství v NATO a vůbec vůči české orientaci v současném komplikovaném světě mu byly infikovány. Něco jako ty k „pravdě a lásce“: Lid neví, která bije. Možná mu vadí, že tuzemský rum nesmí být rumem a pomazánkové máslo máslem. Jenomže politici, politologové, filozofové, mediální odborníci, mluvkové, kteří mají tolik starostí o jeho starosti, by mu měli vysvětlit, že rum z brambor (a to ještě zdali), není vážně rumem a nějaká podivná matlanina máslem. Že takhle podvádět lidi se nemá. Jenomže: „lid chce být klamán“. Tak ho klamou. A on ví, že přece „musí mít názor“. A nejlepší mínění je mínění negativní.

„Zásluhou“ politiků, kteří jsou dílem agenty, dílem „užitečnými idioty“ Moskvy, částečně nadutými žvanily, dostala se Evropská unie do role jakési čarodějnice ve středověku. Zmetala mi kráva? Uřknula ji určitě kovářova žena (EU)! Na hranici s ní! Velmi by mne zajímala odpovědná debata o Evropské unii někde v hospodě v Horní Dolní. Zjistili byste, že o Bruselu se tu ví nanejvýš to, že tam mají čůrajícího chlapečka. Manneken Pis by ovšem byl součástí znalostí pouze největšího místního písmáka. Dovolím si vsadit dolar proti bobu, že by osazenstvo krčmy nebylo stoprocentně zajedno v tom, zda je Brusel hlavním městem Belgie nebo Pararingopatamu.

Přirovnání současného „lidového“ vztahu vůči Evropské unii ke středověkému postoji k čarodějnictví není vůbec přehnané. Racionální hlediska nehrají pražádnou roli. Rozhodují emoce, které mazaní politikáři do veřejného prostoru podloudně vpašovávají. Rozum jde stranou. Vítězí hysterie. Té veřejné mínění podléhá lehce. Doba je opravdu složitá. Vyznat se v ní je vlastně nemožné. Vsugerujme tedy lidové mase viníka – čarodějníka či čarodějnici. Lid to rád přijme. Miluje jasné pachatele, třebas určené bez soudu. On přece ví, kdo za co může. Ještě víc zbožňuje autodafé. Zvlášť, může-li si přiložit poleno.

Plameny sálají.

Krávy, pravda, budou zmetat dál. Ale my jsme se už radostně většinově vyřádili. Že o té většině rozhodl jediný hlas Pepka Vyskoče, který si při volbě radostně poskočil a vřísknul: „Číšaš pán je vůl!“? To je přece jedno. Potřebovali jsme upálit. Tedy jsme upálili. Vždyť máme většinu! Že „vyskočovskou“? Nevadí.

Bohužel „obyčejní lidé“ netuší, že největšími „pseudoelitáři“ a těmi, kdo jimi nejvíce opovrhují, jsou právě ti, kteří „ulici“ nejvíc podlézají a chtějí se skrze ni stát proroky a vůdci. Zaprodají stát stádu. Skrze referenda by nás chtěli vymknout z kloubů „společenství civilizovaných“ a pak by nám přikázali držet hubu.

Obávám se ovšem, že je to „obyčejnému člověku“ zcela upřímně ganz egal.