Půvabná knížka Zdeňka Jirotky Saturnin končí vznikem „Kanceláře pro uvádění románových příběhů na pravou míru“. Založili ji vypravěčův dědeček a sám mytický Saturnin. Myslím, že takové zařízení by se velmi uplatnilo i dnes. Jenom by to nebyly příběhy románové. Žel, ty ze života. Podám několik příkladů:

První pravá míra (s omluvou panu Milanu Šmídovi, že jsem smočil prst v téže řece, o níž on skvěle napsal; ale ono mi to nedalo, myslel jsem při tom rozhovoru na DVTV, že vyskočím z kůže, takhle perverzně dovádět s historií, to je věru odpudivé)

Proč si komunisté vytvořili jakýsi „lex Ludvík Svoboda“ už tu historicky rozebral v mezititulku uvedený kolega Milan Šmíd. Ano, vedení KSČ si muselo vymyslet ono zákonné ustanovení ne proto, že by v rámci normalizace likvidovalo generála Ludvíka Svobodu, ale proto, že prezident Svoboda nebyl už mocen vykonávat nejen funkci hlavy státu, ale funkci žádnou. A pravděpodobně odmítal odstoupit, čímž zcela zvrátil svůj rozumný a reálný postoj k předchozí kandidatuře, kdy si ještě byl vědom blížící se devastace svého zdraví. Jiří Ovčáček tedy v rozhovoru tvrdil Martinu Veselovskému, že nelže, ale při tom prášil, až se mu nos protahoval. Či jsou jeho znalosti moderního českého dějepisu veskrze úpadkové a nechť tedy laskavě zanechá svých častých historických exkurzů. Anebo (čemuž se nechce věřit), že by chtěl v podtextu historických souvislostí naznačit, že je jeho šéf nezpůsobilý vykonávat svoje hradní povolání?

Druhá pravá míra, možná úplně zbytečná, protože často nikdy nejde opravit, co bylo „omylem“ způsobeno

Zaorálkův „Henlein“ bylo tak podlé a hnusné přirovnání, že by je nepoužil nejspíš ani sám Zeman. Je hloupé, když diplomat ztratí „kinderstube“, dalo by se to odbýt. Ale v současné situaci je to horší. Pan ministr je kvůli své náchylnosti k Číně zřetelně silně excitován. Obávám se proto, že je schopen pro „strategické partnerství“ učinit leccos. Proto mu příliš nevěřím, že mu to jen tak ulétlo, ani jeho zdánlivě až zoufalé omluvě. Jeden z Murphyho zákonů, Brownův zákon politického vedení říká, že „kdo chce mít úspěch v politice, musí se dokázat povznést nad své zásady“. Sotva se mi chce uvěřit, že by šéf diplomacie nevěděl, jak je mezi českými hospodskými hosty hratelná německá karta. Vždyť její švindlířské dodání do partie znamenitě spolurozhodlo i o prezidentské volbě. A Henlein, to je mezi čertovými obrázky tohoto ražení věru silný trumf či Černý Petr. A že se Zaorálek potom ospravedlňoval, ba si sypal popel na hlavu? To je sice pěkné, ale co zbývá a co z toho plyne? Domnívám se, že se Zaorálek prostě „povznesl nad své zásady“ (má-li je; myslel jsem si dosud, že nějaké ano). A lejno, které vrhl, přes všechny omluvy už zdařile ulpělo.

Třetí pravá míra: Zeman alias Sissi

Právě tak je pro mě těžko uchopitelná Jana Zwyrtek-Hamplová se svým historickým příkladem o císařovně Sissi, tleskající v italské La Scale kverulujícím Italům. Byla to opravdu velmi působivá filmová scéna triumfu nadhledu a vznešenosti, ale i pokory. Ale vy jste, milá paní Zwyrtek_Hamplová, byť jenom jemně, ozvěnou, kdy slyšela nějaký takový Zemanův potlesk? Viděla podobné gesto, úctyhodnou noblesu hradního pána vůči těm, kdož proti němu protestují? Vždyť dokáže jenom kupříkladu z tribuny 17. listopadu dětinsky cupat na nesouhlasící mladé lidi, že se jich nebojí. Jestli jste byla kdy svědkem něčeho jiného, ven s tím. Pravda, zodpoví občas někde na svém shromáždění, nějaký dotaz. Zpravidla ironicky. A druhý nepřipustí. Aby se to náhodou nerozvířilo. Což je taková diskuse na nic, že?

Ostatně zrovna nyní. Po 28. říjnu zněl jednoznačný „furor“ Zemanových podporovatelů o hanebnosti, špinavosti, ba vlastizrádnosti těch, kdož „urazili majestát“. Stejně jako kdykoliv před tím při jakékoliv kritice hradního pána. Nějaké gesto nadhledu, velkorysosti, pche…Chtít, aby On projevil noblesní chování, zvlášť vůči těm, kdo něco na jeho činech či řečech zpochybňují... oba víme, jaký to je nesmysl, že paní Zwyrtek-Hamplová? Kdepak Sissi. Miloš Zeman. Píšete: „Jsem přesvědčena, že Miloš Zeman, obdobně jako císařovna Sissi, by dnešním účastníkům protestů kdekoli v klidu zatleskal. A bylo by to jediné správné gesto, protože by bylo stručné a situaci uklidňující.“ Proč vás nevyslyšel? Kdybych se dočkal čehosi takového, tak bych tady toto nepsal. A všude šířil, že jsem byl svědkem zázraku.

Což je jeden z důvodů, proč se vlastně to Staroměstské náměstí zaplnilo. Protože Zeman neumí jako Sissi držet se zásady velkých, že vznešenost (v tomto případě jeho funkce) zavazuje… (Benjamina Disraeliho: „Noblesse oblige.“ byl měl mít Miloš Zeman nad postelí, když se tak rád ohání citáty, možná by pak z nejvýznamnějšího našeho státního postavení neudělal, co učinil.)

Navíc dodatek k paní Z.-H.: pravda, objevilo se na Staroměstském náměstí pár plakátů poněkud drsnějšího (a i nechutnějšího, nemám rád hovniválské kritizování) ražení. Ale dodejme, že i jiné, stejně sprosté, naznačující, že pan ministr Daniel Herman má svůj domov v „Reichu“; abychom ve výčtu byli spravedliví. Jinak ale bylo celé shromáždění tak prosto „negativních emocí“, až muselo coby součást občanského odporu či politického boje nudit.

Poslední, jen tak ze slušnosti. Z Knihy žalmů: Davidův: „Nevzrušuj se kvůli zlovolníkům, nezáviď těm, kdož jednají podle…“

Nijak se z těch častých mýlek nerozrušuji a jejich šiřitelům nezávidím. Znám své zdejší pappenheimské. Ale rád bych, kdyby další současný omyl, či spíše zlovolný úmysl byl opraven; kdyby byl spraven mnohokrát, mnohými a mnohdy. A bylo by vhodné, aby tomu tak bylo i od osob vysoko postavených. Moc by se mi líbilo, kdyby byl takového gesta schopen Miloš Zeman. Pak bych uznal, že umí být jako Sissi. A vždyť už tolikrát, a to ba i důvěryhodně, odsuzoval nacismus a varoval před ním.

Nechci se zaplétat do diskusí o tom, zda Jiří Brady byl na seznamu či nebyl na seznamu, ani kdo, kam a kdy telefonoval či netelefonoval, komu věřím, a komu ne; to je jiný příběh. Ale mělo by být řečeno, že Jiřímu Bradymu nevznikl nárok na vyznamenání, proto, že byl v koncentračním táboře. To šíří internetem buď neznalci, nebo lidé velmi zlé vůle. Pokud Brady systematicky předával a předává své hrůzyplné nacistické zkušenosti mezi mladými lidmi, kterým připomíná, co to byl nacionální socialismus, jak vznikal a čeho byl schopen, pak co jiného z „hlediska vyššího principu mravního“ zaslouží nejvyšší ocenění? Máme snad na náckovské svinstvo zapomenout? Chceme, aby něčemu takovému naši potomci znovu podlehli? Kdo nejvyšší význam takové osvěty popírá, zvlášť vedené člověkem, která „osvětu“ nacistickou zažil na vlastní kůži, je buď hlupák, nebo zloduch.

A že tu placku nedali Bradymu Havel či Klaus? To taky nevím, Asi jim o něm nikdo neřekl. To by snad i Pepka Vyskoče napadlo.

A za druhé: někteří vyčítají Bradymu, že tak nečinil u nás. Že je to „emigrant“ Řekl bych spíše exulant, ale to také není tolik důležité. Jenom si myslím, že tato častá vskutku „čecháčkovská“ (a že to slovo už dávno nemám rád) výčitka zavání velkou osobní ubohostí. Jak je možné vyčítat myslícímu a aktivnímu člověku, který měl za sebou německý tábor „práce osvobozující“, že v roce 1949 vzal nohy na ramena? Riskovat případné další „lázeňské ubytování“, tentokrát v zařízení komunistickém, to přece byl nesmysl. Odcházeli tehdy mnozí lidé; inteligentní, odvážní a schopní. „Salz der Erde“, sůl země, dalo by se říci. Předhazovat jim to je pokrytectví. Měli zůstat v bolševickém vězení, jemuž se říkalo „lidově-demokratické Československo“? To byla nějaká zásluha? Obviňte tedy z nevlastenectví taky Komenského nebo Masaryka či piloty RAF. To, že jsme tu, my druzí, zůstali, není známka našeho většího vlastenectví, nenamlouvejme si to. Prostě jsme byli méně odvážní, méně ochotní riskovat, možná i méně zásadoví. Rozhodně méně podnikaví. „Kdo raděj´ doma jídáš buchty, než by si jinde zpíval z kruchty, tys bratr náš, ty jsi kubík, hej hárum, hárum, mik, mik, mik,“ veršoval Karel Havlíček Borovský. A to měl na mysli pouhé zápecnictví, které bránilo rozletět se z více méně liberálního mocnářství. Odejít z totalitní „republiky“ znamenalo dozajista mnohem víc. Neboť ti, kdo jsme tu zůstávali, nakonec tak či onak, někdo víc, někdo méně (až na pár úctyhodných výjimek) sloužili zlu a špatnosti.

Člověka až překvapí, na kolik narazí omylů a překrucování za tak krátkou dobu. Každý se může mýlit, ale že se to některým stává tak často a většinou bez následných vysvětlení či omluv? Mám trochu obavu, že se takové manipulace stávají v současnosti jakousi „módou sezóny“.