Konečně jsme se dočkali. Vznikne vláda odborníků, kterou nezesměšňuje a nezpochybňuje dokonce ani pan prezident, vláda, které možná ani nebude hrozit vyslovení nedůvěry, protože jak víme, kde nic není, ani čert nebere.

Povolební vyjednávání vstupuje do posledního dějství, výsledky nijak nepřekvapují, snad jen jeho průběh, jenž dostal „tradiční“ strany (za jejich silného přispění) do postavení komparsu.

Nic proti odborníkům ve vládě. Potěší, když ministr zemědělství chápe, že pro rozvoj rostlinné výroby je potřeba hnůj, tj. i živočišná výroba, nebo když ministr školství nemá každé ráno nový geniální nápad. Ale nějak se zapomíná zdůraznit, že vláda je kolektivní orgán, rozhoduje ve sboru. Co to znamená? Že ministři mají být především politici, kteří jsou schopni hledat politická řešení a při odborném vedení svého rezortu se opírají o nepolitické zkušené úředníky státní správy (tj. o ty, jež nejsou ani politickými exponenty stran ani vyslanci soukromých firem).

Naše vláda odborníků vzniká oficiálně jako menšinová, ale zároveň je to vláda „koaliční“. Jde o koalici v parlamentním systému dosti neobvyklou – koalici premiéra a prezidenta. Prezident si již jednou svou „odbornickou“ (Rusnokovu) vládu sestavil a nechal ji dlouho vládnout i bez důvěry; nyní takovou možnost nemá, přesto se mu daří prosadit některé osoby jemu blízké do ministerských funkcí. A nejen do nich. Mít svého člověka jako vedoucího úřadu vlády také není k zahození. Není nad to mít věci pod kontrolou.

Zvláštností této koalice je to, že dokáže eliminovat jakoukoli odpovědnost. Prezident je ústavně neodpovědný a zároveň veřejnost je soustavně zpracovávaná, že vláda bez důvěry je „plnohodnotná“. Formálně jistě ano, ale vláda je odpovědna parlamentu, který jí může vyslovit nedůvěru. Jak to udělat, když důvěru nezíská? Je to nejen absurdní, ale také to jde to proti základním demokratickým principům: Kdo rozhoduje, musí nést zodpovědnost. Naše veřejnost si asi již zvykla, že se zodpovědností a zodpovídáním jsou naši politici dlouhodobě na štíru.

Promyšlené strategie a koordinace aktivit tandemu Zeman-Babiš skutečně dostaly tradiční strany do role přihlížejícího komparsu. Přitom tyto strategie nebyly tak nepředvídatelné, pokud si politici uvědomili, že se především hraje o nadcházející prezidentské volby. Povolební termín svolání sněmovny (20. listopadu) byl nejzazším možným termínem a odpovídal tomu, aby pokud možno nebyli navrženi prezidentští kandidáti (uzávěrka 7.11), kteří by mohli lovit voliče ve stejných vodách jako stávající prezident (zejména ANO, Okamurovci, KSČM). Prezident dal rychle najevo, že bude premiérem jmenovat pana Babiše a to dokonce i v případném druhém pokusu. Babišovy karty byly v tuto chvíli slabší, třeba i kvůli obvinění a žádosti o jeho vydání. Příslib jmenování premiérem tak znamenalo orientaci na sestavování vlády s prezidentem; proto probíhaly jen formální kontakty s některými politickými stranami, kde by jistý průnik programů byl možný. Ohledem na možné prezidentské kandidáty je nutné vnímat i přísliby vedení sněmovních výborů, zejména již v prvních dnech po volbách přislib bezpečnostního výboru pro SPD. A „tradiční“ strany tuto hru svými zásadními vyjádřeními jen podpořily, přičemž nelze vyloučit, že v jejich nitru se naleznou jednotlivci, kteří nakonec tuto „koalici“ podpoří a nakonec třeba i zabrání vydání. A voliči „ANO“ jistě postoj pana prezidenta ve volbách ocení.

A prezidentská (ne)kampaň pokračovala. Po podání demise Sobotkovy vlády trvalo skoro týden než byl designován premiér, další týden pak prezident státnicky přijímá jednotlivé ministry, s nimiž vždy odborně pohovoří. Jaký to obraz státníka! Zcela jiná než vztyčená hůl v případě Sobotkovy vlády. A 13. prosince se již dočkáme, vláda bude jmenována a začne „makat“. Vánoce, nevánoce, důvěra, nedůvěra.

Koho bude o vánocích zajímat politika? Oni tu jsou i nějací další kandidáti na prezidenta? Občas něco v médiích probleskne, častěji nějaká ta reflexe pomlouvačných kampaní. Ale pozornost je zaměřená na vytváření vlády. O důvěru bude pan Babiš za pozornosti médií žádat někdy začátkem ledna, těsně před prvním kolem prezidentské volby (12. a 13. 1. 2018). Upřímně, nelze vyčítat politickým aktérům, že maximálně využijí marketingového prostoru, jež se jim nabízí. Spíše je možné vyčítat ostatním aktérům, že se nechali vmanévrovat do takovéto situace.

Proč si myslím, že takováto běžná politická operetka plná intrik má rysy shakespearovské tragédie? Protože stále více nabývá podob boje různých oligarchických skupin, jimž nahrává úmyslné zpochybňování principů právního státu, odmítání zodpovědnosti a zodpovídání se a dlouhodobé odmítání kontrolních mechanismů. V minulém volebním období se Rekonstrukce státu snažila nátlakem na politiky o vytvoření civilizovanějšího prostředí, které by prostor pro oligarchy a nekontrolovaný přístup politiků k veřejným prostředkům omezilo. Není bez zajímavosti se podívat na to, jak a kteří politici „tradičních“ stran tyto iniciativy z velké části potopily (Rekonstrukce státu).

Podíváme-li se dále na východ od našich hranic, máme zde varující příklad. Juščenko, Tymošenková, Janukovyč, Porošenko, Saakašvili… Kdo tam usiloval či usiluje o demokratický právní stát? Ani u nás se nedá předpokládat, že by tandem Zeman-Babiš mohl delší dobu fungovat. Jde o strategické spojenectví, které v případě, že bude prezident Zeman znovuzvolen, nebude mít zřejmě dlouhé trvání.

Zatím ještě u nás určité pojistky fungují – Senát, Ústavní soud. Ale i ty čelí výrazné snaze o delegitimizaci. V nejbližším období můžeme očekávat další snahu o politickou kontrolu policejního vyšetřování, útok na státní zastupitelství (návrat ke zlatým časům vrchních „zametačů“ Grygárka a Rampuly), prohloubení oligarchických vlivů v médiích (nejde jen o pana Babiše) a další posilování mocenských oligarchických vztahů směrem do zahraničí.

Dlouhodobé odmítání budování institucí a právního státu přineslo své ovoce, které je hodně nahnilé. Společnost ztratila důvěru ve stát a v politiku, jež ve velké míře cynicky zneužila a systematicky likvidovala hodnoty, na nichž měla být budována. Volby přinesly výsledky, jež je nutné v demokratické společnosti akceptovat. Parlamentní strany, které mají zájem na fungování demokratického právního státu, by měly usilovat o jeho skutečné vytváření. Prezidentské spoluvládnutí prostřednictvím vlád bez důvěry představuje skutečnou hrozbu; o mnoho lepší nebude ani situace, kdy o důvěře rozhodne pár „přeběhlíků“.
...

Zájemci o analýzu výsledků voleb odkazuji na vycházející číslo Listů (č.6) a hlubší analýzy nefungování kontrolních mechanismů a prostoru pro zneužívání moci a budování přístupu k veřejným prostředků lze nalézt na protikorupčním barometru.